Jednoduchá zaklínadla k vyvolávání duchů; sprosté popěvky pro každodenní upotřebení.
Navzdory propagačnímu sloganu o vyvolávání duchů se na sedmém řadovém albu MASTER´S HAMMER žádný okultistický návrat nekoná. Duchaření na „Formulæ“ rozhodně nelze brát vážně, stejně tak „sprosté popěvky“, které lze sice upotřebit každý den, ale v takovém případě je třeba být připravený na bezbřehou fantazii domanínsko-pražského muže devatera řemesel, přičemž navzdory příslovím v jeho případě ani to desáté není bídné. Na co Franta Štorm sáhne, to má nadprůměrnou úroveň, nebo je alespoň originální. I „Formulæ“ naplňují obě předchozí tvrzení, a jako první asi zabodují texty.
Už na „Vagusovi“ to byla kombinace realismu a obrazotvornosti, tentokrát imaginace vede na celé čáře. Třeba apokalypsu, kterou většina metalistů popisuje omíláním stejných představ, pojal Franta tak netradičně, že vlastně nevím, jestli je můj výklad správný; jestli ne, tak pardon, ale já si myslím svoje (že se na konec lidstva shora dívají mimozemšťané). „Maso z kosmu“ je jasnější, je na čase ochutnat uzeniny vyrobené z obyvatel vesmíru, jediným problémem je nevhodnost jejich střev, tudíž tady musí posloužit útroby lidské; ale pak se to nějak zvrhne... Po dvou sci-fi textech se vracíme na zem, malíř Antonín Votava byl samorost, který maloval čerty na Karlově mostě; žel už mezi námi není, ale Franta by rád, aby mu Čert, jak se Votavovi přezdívalo, držel místo v záhrobí u palety. Tři ukázky ze svérázné poezie by asi mohly stačit, další témata jsou podobně zvláštní, ať už jde o fascinaci pavouky („Arachnid“ zní jako název písně mnohem lépe než pavouk, samozřejmě, ale osminohý členovec se mihne i jinde) či malíři (vedle Čerta autor zmiňuje i Beneše Knüpfera, který po neúspěchu své výstavy spáchal sebevraždu skokem do moře), nechybí samozřejmě indické motivy smíchané s kdečím, třeba alkoholem („V těžkém člunu domorodců opuštěné pláže, navštěvovat v podroušení jak zákon káže“), nějaká ta droga pozměňující vědomí (DMT, durman, houby, liány, kaktusy) a spousta, s odpuštěním, parádních hovadin. Jistým obratům nejspíš rozumí jen sám autor, další si může každý vyložit po svém, některé jsou reálné a všechno tak nějak pěkně shrnuje věta z „Všem jebne“: „Všichni z týhle kapely se zbláznili, a kdo se s náma namočí, tak tomu jebne taky. Vyběhneme do lesa v noční košili a budem si hrát na přízraky.“
V produkci MASTER´S HAMMER prostě hrají texty rovnocennou roli s muzikou a vlastně i grafikou, která je rovněž nedílnou součástí díla a dalším důkazem, že Franta je renesanční člověk. Obal je velkoryse pojatý, výpravný, kromě textů (je použit font, který, myslím, ještě na žádném obalu MASTER´S HAMMER neměli), obsahuje čtrnáct originálních linorytů, které zobrazují výjevy ze života i z říše fantazie. Mně se nejvíc líbí větroplach na titulce, další originální potvůrka, která si nezadá s pochodujícím „vágusem“, transgalaktickým řezníkem či šupinatým okřídleným fešákem, co se motá kolem fekálního vozu na singlu z roku 2013. V třípanelovém digipacku je vlepený booklet z kvalitního křídového papíru a, jak Franta s oblibou říká, obal by měl potěšit všechny fetišisty.
Hudební rovina „Formulí“ mi při prvním poslechu přišla moc rovná, snad až monotónní, ale ono to chce čas, aby se člověk v poměrně dlouhé nahrávce zorientoval. Postupně začnou na povrch vyplouvat řekněme výraznější kusy, které ale nejspíš bude každý volit jinak. Když to vezmu od začátku, tak mně sedí hned první položka „Den nicoty“, která mi připomíná „Konve“, je přímočará, i díky výrazným a hlavně hodně pestře zahraným bicím šlape, jako koření se objevují nějaké ty umělé zvuky, zpěv je samozřejmě nezaměnitelný. Rytmicky úplně jiná je dvojka, kde jsou bicí „umělé“, což je dáno hlavní linkou, která je strojová, stejně jako střídání ostřeji znějících pasáží s úseky odlehčenými, takže v prvním případě hraje prim ostrý kytarový riff, v druhém elektronika. V podobném duchu se nese i „Votava“, který ale postupně nabírá grády, aby se stal, alespoň pro mě, největším hitem alba, hlavně refrény jsou návykové až běda. Franta každé slovo prožívá, jazyk pěkně ohýbá, což není nic nového, jeho výraz je natolik charakteristický, že jej nelze s nikým zaměnit.
Necrocock o sobě (aspoň doufám) dává poprvé více vědět v „Sky Gecko“, kde jeho vokál opravdu působí nemocně, možná až vyšinutě, což opakuje i v dalších skladbách. Jinak je podivně nazvaná skladba podbarvená sci-fi tóny kláves a v druhé polovině překvapuje ryze blackový nálet. Ač je „Arachnid“ hodně elektronický, obsahuje další velmi silnou pasáž, kterou ne a ne vytěsnit z hlavy – refrén je prostě zase dostatečně silný, aby se zabydlel v podvědomí a člověku se znenadání vynořoval.
Album pokračuje v podobném duchu, v řadě skladeb se objevuje parodický nádech, což je dáno Frantovým výrazem, nebo, jako v případě „Všem jebne“, různými doprovodnými „strašidelnými“ vokály. Obecně lze proti předchozímu „Vagusovi“ zaregistrovat mnohem větší podíl elektroniky, která místy zcela dominuje. Zpočátku jsem s tím měl trochu problém, ale po desítkách poslechů jsem se v albu našel a víceméně mě baví skoro všechno. Ono asi nešlo čekat, že by se Franta a spol. zase aspoň o kousek neposunuli, naštěstí jde o posun logický, návaznost na poreunionová alba je zřejmá, návrat k prvním dvěma deskám nemohl nikdo soudný čekat a ke „Šlágrům“ album „Formulæ“ naštěstí nesklouzlo. Kdybych měl něco hnidopišsky umáznout, tak bych o polovinu zkrátil instrumentální intermezzo „Phenakistoscope“ a pak mi moc nejdou pod nos moravským nářečím zpívané kousky v „Biologických hodinách“ a v „Podburce“.
Ale to jsou jen drobnosti, jinak jde o kolekci vyrovnanou, v jejíž druhé polovině vyčnívá valivá „DMT“, v níž vyniká skvělé ryčné štormovské „eR“, které jej pasuje nad průměr (úsměv) – hlavně slovo „atmosférrr“ je skvostně vysloveno. Třetím medailistou (po „Votavovi“ a „DMT“) je z mého pohledu „Durga chce pít“, pojednávající o krvavých obřadech k uctění bohyně Durgy a patřící k nejrychlejším kusům kompletu. Honosné klávesy lehce evokují „Jilemnického okultistu“ a nechybí ani cosi na způsob nebeských chorálů (Necrocock asi). Zařazení dobra (druh kytary s kovovým rezonátorem, nástroj používaný hlavně v bluegrassu a country) do „Rurálního dobra“, způsobuje, že skladba zpočátku country lehce připomíná, což má samozřejmě souvislost s jejím názvem (rurální znamená venkovský), v níž dobro překvapivě vítězí nad zlem, ale bez obětí se to neobejde. Narozdíl od poslechu skoro hodinového materiálu, který je věcí takřka povznášející.
Seznam skladeb:
- Den nicoty
- Maso z kosmu
- Votava
- Shy Gecko
- Arachnid
- Všem jebne
- Biologické hodiny
- Phenakistoscope
- DMT
- Podburka
- Jazyky
- Durga chce pít
- Rurální Dobro
- Ukolébavka
- Aya
Čas: 56:18
Sestava:
- All songs written by Storm in India and South Bohemia in winter 2015 - 16.
- Sick harmonies and some ethereal motives invented by Necrocock.
- Drums played by Jan Kapák, except for 02, 05 and 09.
- Václav „Dobro“ Matas plays dobro in „Rurální Dobro“.
- Mastered by Ecson Waldes in Biotech studio, Prague.
