Best of alba zrovna nevyhledávám, beru je spíše jako takové nutné zlo, které má za úkol vytahat nějaké prašule z peněženek fanoušků (kteří by měli mít řadové nosiče beztak doma, když jsou tedy těmi fanoušky), případně kapelu představit nějakým novým. Právo vydat výběr hitů by pak měly mít kapely, které toho mají hodně za sebou, jsou všeobecně známé a vedle profláklých songů přidají k nosiči nějaký bonus, ať už v podobě dříve nevydaných skladeb, nebo extrovního obalu.
Těžko říci, nakolik pravidlo „všeobecné známosti“ splňuje německá PLACENTA, ale další dvě (nové songy, obal) prakticky na 100 %. Třípanelový digipack obsahuje přesně ty informace, které jsou třeba, tj. sestavy, jež v té které době kapelu tvořily a nahrály zařazené skladby, texty dvou novinek a vložený plakát kapely, přičemž na druhé straně je koláž tu více, tu méně vtipných fotek muzikantů v různých situacích. Provedení určitě zaslouží pochvalu.
Řazení skladeb na výběrech je ošemetná věc, někdo dává přednost chronologickému, někdo má raději miš maš, PLACENTA to vyřešila napůl tak, napůl onak, takže napřed jedna novinka, pak třináct starších věcí od nejstarší po novější a na závěr druhá novinka (a za ní jeden skrytý „poklad“). Asi je to takhle celkem rozumné, svého času to obdobně udělali našinci ASMODEUS a vysvětlovali, že první skladbou je třeba fanoušky trochu překvapit, zaujmout, a pak už můžou následovat starší známě věci... V mém případě tedy ono „známé“ neplatí, protože předchozí tvorbu PLACENTY prakticky neznám, slyšel jsem pouze poslední řadovku a ta mi nikterak v hlavě neuvízla. Takže teď můžu v klidu registrovat, jakými cestami si němečtí modernisté vykračovali. Ono ještě nezaznělo, co že vlastně kapela produkuje, nebo lépe řečeno produkovala, a taky to, že se prostřednictvím tohoto nosiče nehlásí ke svým death/thrash/groove začátkům, protože z prvního alba není zařazena ani jedna ochutnávka.
Vývoj, kterým PLACENTA od roku 2007 prošla, lze charakterizovat jako přirozený, v roce 2007 drhla víceméně deathcore s pestrými vokály, ale vokály ryze extrémními, různými druhy řevu, místy dokonce grindovým. O zpestření se staraly třeba industriální vsuvky, jinak to byla docela řezničina s klasickými atributy žánru, jako je střídání temp či stopky. Od třetí desky (2009) začaly dostávat alespoň malý prostor chytlavější melodie, ale ani v nich se zatím zpěvák nepouštěl do ryze melodických poloh (ty byly občas ke slyšení jakoby v pozadí, navíc sborové, myslím, že to bylo kvůli tomu, že se na to nikdo z kapely včetně zpěváka necítil a takhle to nevyznívá marně, ani falešně), zato přibylo corového řevu, vyšších křičených poloh; i muzika byla pestřejší. Rok 2010 byl ve znamení EP „Brutalis“, z něhož jsou zařazeny dvě skladby, lehce přitvrzené oproti těm o rok starším, v roce 2011 už ale bylo všechno (něco) jinak, objevily se totiž nasládlé zpěvy a v tomhle okamžiku mě PLACENTA přestává bavit. Zcorovatělá muzika by ještě šla, ale melodické pasáže s čistým nikterak zajímavým vokálem mě nebaví, možná tak ještě úseky bez zpěvu, mířící spíše rockovým směrem skousnu, ale celkově mě poměrně doširoka rozkročený mix nebere. Neupírám kapele instrumentální vyspělost, ani snahu o pestré skladby, které nabízejí od každého něco, ale ve finále z toho leze pro mě docela těžce stravitelný koláč, jehož každý kousek má jinou chuť.
Ukázky z posledního řadového alba z roku 2013 zastihují kapelu v lepší formě, zpěvák se vyzpíval, takže čisté zpěvy působí o něco jistěji, na druhou stranu jsou některé sbory takřka nesnesitelné. Nevím, co k tomu kapelu vede, 90 % skladby fičí v core/groove modelu a pak přijde pasáž, která to svým způsobem úplně zabije. Jestli to zabírá na německé slečny netuším, ale asi jo. A to jsem ještě zapomněl jednu důležitou věc, texty jsou v němčině, která v řevu prakticky nejde poznat, takže neruší, ale v civilnějších polohách přece jen za uši tahá.
První z nových položek začíná slibně, skoro až thrashovitě, aby se po mluvené pasáži kapela vrátila do core sfér, začala to sekat a hlavně „nezapomněla“ na další sladkobolné pasáže s doslova cukrkandlovým zpěvem. „#Schön“ umístěná na konci začíná zvukem hracího strojku, po němž se „pro jistotu“ melodický zpěv objeví rovnou. Opět se sice po chvíli přitvrzuje, chvilku dostávají prostor i umělé zvuky, místy zaujme kytarová práce, dobrý zvuk nechává vyniknout všem nástrojům, ale celkový dojem je rozpačitý, k čemuž přispívá i fade out... Co má ale znamenat skrytý šestnáctý song opravdu netuším, jakási improvizace s divným zvukem a zastřeným zpěvem připomíná snad padesátá šedesátá léta, vše je ale pokroucené, takže to nejspíš bude nějaká legrace.
Myslím, že z pohledu tuzemského fanouška jde o ryze průměrnou záležitost, PLACENTA cílí na německý trh, kde asi úspěšná bude - jinak by jí nevycházelo best of CD.
Seznam skladeb:
Čas: 68:26
Sestava:
https://www.facebook.com/PLACENTAMETAL
http://www.noizgate.net
Těžko říci, nakolik pravidlo „všeobecné známosti“ splňuje německá PLACENTA, ale další dvě (nové songy, obal) prakticky na 100 %. Třípanelový digipack obsahuje přesně ty informace, které jsou třeba, tj. sestavy, jež v té které době kapelu tvořily a nahrály zařazené skladby, texty dvou novinek a vložený plakát kapely, přičemž na druhé straně je koláž tu více, tu méně vtipných fotek muzikantů v různých situacích. Provedení určitě zaslouží pochvalu.
Řazení skladeb na výběrech je ošemetná věc, někdo dává přednost chronologickému, někdo má raději miš maš, PLACENTA to vyřešila napůl tak, napůl onak, takže napřed jedna novinka, pak třináct starších věcí od nejstarší po novější a na závěr druhá novinka (a za ní jeden skrytý „poklad“). Asi je to takhle celkem rozumné, svého času to obdobně udělali našinci ASMODEUS a vysvětlovali, že první skladbou je třeba fanoušky trochu překvapit, zaujmout, a pak už můžou následovat starší známě věci... V mém případě tedy ono „známé“ neplatí, protože předchozí tvorbu PLACENTY prakticky neznám, slyšel jsem pouze poslední řadovku a ta mi nikterak v hlavě neuvízla. Takže teď můžu v klidu registrovat, jakými cestami si němečtí modernisté vykračovali. Ono ještě nezaznělo, co že vlastně kapela produkuje, nebo lépe řečeno produkovala, a taky to, že se prostřednictvím tohoto nosiče nehlásí ke svým death/thrash/groove začátkům, protože z prvního alba není zařazena ani jedna ochutnávka.
Vývoj, kterým PLACENTA od roku 2007 prošla, lze charakterizovat jako přirozený, v roce 2007 drhla víceméně deathcore s pestrými vokály, ale vokály ryze extrémními, různými druhy řevu, místy dokonce grindovým. O zpestření se staraly třeba industriální vsuvky, jinak to byla docela řezničina s klasickými atributy žánru, jako je střídání temp či stopky. Od třetí desky (2009) začaly dostávat alespoň malý prostor chytlavější melodie, ale ani v nich se zatím zpěvák nepouštěl do ryze melodických poloh (ty byly občas ke slyšení jakoby v pozadí, navíc sborové, myslím, že to bylo kvůli tomu, že se na to nikdo z kapely včetně zpěváka necítil a takhle to nevyznívá marně, ani falešně), zato přibylo corového řevu, vyšších křičených poloh; i muzika byla pestřejší. Rok 2010 byl ve znamení EP „Brutalis“, z něhož jsou zařazeny dvě skladby, lehce přitvrzené oproti těm o rok starším, v roce 2011 už ale bylo všechno (něco) jinak, objevily se totiž nasládlé zpěvy a v tomhle okamžiku mě PLACENTA přestává bavit. Zcorovatělá muzika by ještě šla, ale melodické pasáže s čistým nikterak zajímavým vokálem mě nebaví, možná tak ještě úseky bez zpěvu, mířící spíše rockovým směrem skousnu, ale celkově mě poměrně doširoka rozkročený mix nebere. Neupírám kapele instrumentální vyspělost, ani snahu o pestré skladby, které nabízejí od každého něco, ale ve finále z toho leze pro mě docela těžce stravitelný koláč, jehož každý kousek má jinou chuť.
Ukázky z posledního řadového alba z roku 2013 zastihují kapelu v lepší formě, zpěvák se vyzpíval, takže čisté zpěvy působí o něco jistěji, na druhou stranu jsou některé sbory takřka nesnesitelné. Nevím, co k tomu kapelu vede, 90 % skladby fičí v core/groove modelu a pak přijde pasáž, která to svým způsobem úplně zabije. Jestli to zabírá na německé slečny netuším, ale asi jo. A to jsem ještě zapomněl jednu důležitou věc, texty jsou v němčině, která v řevu prakticky nejde poznat, takže neruší, ale v civilnějších polohách přece jen za uši tahá.
První z nových položek začíná slibně, skoro až thrashovitě, aby se po mluvené pasáži kapela vrátila do core sfér, začala to sekat a hlavně „nezapomněla“ na další sladkobolné pasáže s doslova cukrkandlovým zpěvem. „#Schön“ umístěná na konci začíná zvukem hracího strojku, po němž se „pro jistotu“ melodický zpěv objeví rovnou. Opět se sice po chvíli přitvrzuje, chvilku dostávají prostor i umělé zvuky, místy zaujme kytarová práce, dobrý zvuk nechává vyniknout všem nástrojům, ale celkový dojem je rozpačitý, k čemuž přispívá i fade out... Co má ale znamenat skrytý šestnáctý song opravdu netuším, jakási improvizace s divným zvukem a zastřeným zpěvem připomíná snad padesátá šedesátá léta, vše je ale pokroucené, takže to nejspíš bude nějaká legrace.
Myslím, že z pohledu tuzemského fanouška jde o ryze průměrnou záležitost, PLACENTA cílí na německý trh, kde asi úspěšná bude - jinak by jí nevycházelo best of CD.
Seznam skladeb:
- Evolution
- Human Abyss
- Attention Please: Official Hate
- Fame By Name
- Brutal: 5 on 1
- The Shape Of Death To Come
- Trendcutter
- Brute Willis
- All Things Runnable
- I Ain’t No Horse
- Bella Fruit Verona
- Sretan Put
- Tanzt
- Schwarze Tauben Steigen
- #Schön
Čas: 68:26
Sestava:
- Sven Berlin - vocals
- Michael Hoge - guitar
- Daniel Martens – guitar
- Axel Goldmann - bass
- Tobias Stein - drums, vocals
https://www.facebook.com/PLACENTAMETAL
http://www.noizgate.net
