Odpovídali zpěvák Mirek (M), kytarista Rumix (R), basák Karlos (K) a bubeník Chose (Ch).
Ahoj, před několika týdny vám po šesti letech existence vyšlo první velké album, plnohodnotný debut. K němu se ještě dostaneme, na úvod bych poprosil o krátké představení kapely ve smyslu kdy, proč, v jaké sestavě jste vznikli... Příliš informací o vás na netu není, tak snad krátký historický exkurs neuškodí.
M: Tak první zkoušky se odehrály v zimě leta páně 2009 s účastí Kanára, Rumika a Riche. Pak jsem se přidal já, když jsem zrovna ten rok v Praze bydlel. První zkušebnu jsme měli na Palmovce a cca po půl roce zkoušení jsme v létě 2009 odehráli první koncert v Benešově právě v týhle první sestavě. Kanár předtím působil v Demarche a v tu dobu současně v Jonestown. Rumik v Jonestown a předtím v Non Commital a Rich je veterán anglický punkový scény, kterej hrál v Truth Decay nebo Bickles Cab a kterej v tu dobu bydlel v Praze. V týhle sestavě jsme pak zkoušeli ještě na Kladně ve zkušebně Jonestown. A odehráli všechny koncerty v letech 2009 a 2010. A celý to vlastně vzniklo jako takovej vtip, kdy jsme chtěli hrát ten nejklišovitější d-beat crust punk s těma nejvíc jednoduchejma klišovitejma textama. Prostě dělat to celý pro zábavu. Se to potom trochu zvrhlo v trochu serioznější projekt.
R: Mirek to celé řekl. (úsměv) Kanár se nudil a nebavilo ho jen zpívat v Jonestownech, chtěl zase hrát na basu. Tak jsme založili další kapelu.
Strach z vyhynutí je docela zajímavý název (snad to překládám korektně). V metalových i HC kruzích se spíše používá opačná terminologie – co vás vedlo k tomu pojmenovat se zrovna takhle?
M: Tak to už jsem nakousnul v předchozí odpovědi. Celá myšlenka založení kapely spočívala v tom dělat si prdel právě z těch d-beat raw punk klišé. V podstatě si děláme ze všeho srandu pořád. Samozřejmě v mezích zákonů hardcore punk subkultury.
R: Název původně měl být „Fear of Existence“, ale pak se to zkomolilo na „Extinction“ pak se to ještě jednou zkomolilo na „Extincton“, ale nakonec jsme se vrátili k „Extinction“.
Podle vašich stránek se sestava docela často měnila, za šest let máte třetího basáka, druhého bubeníka a post druhé kytary taky není úplně stálý. Souvisí tahle fluktuace třeba s tím, že jste koncertně hodně aktivní a ne každý tohle tempo zvládne?
M: Mno, tak to si nemyslim, že by to souviselo s aktivitou a v poslední době už rozhodně ne s koncertní aktivitou. Hehe. První změna přišla koncem roku 2010, kdy nám Rich oznámil, že se vrací s celou rodinou zpátky do Anglie. Kanár sehnal momentálně volnýho Chosého, kterej ťukal na bicí u vlašimáků Process Of Decay. A zjara 2011 se k nám přidal na druhou kytaru Peťan z P.N.S. V týhle sestavě jsme i odjeli zimní tour v únoru 2012. Kvůli svojí vytíženosti (tour driver) opustil v průběhu 2012 FOE Peťan a místo něho přišel nejmenší, ale zato nejzlejší vegan šéfkuchař Síba (Intestacy atd.). Začátek roku 2013 byl asi nejvíc na hovno v historii kapely. Odešel Kanár. Přišel k nám na basu Robo (Gomora). V týhle sestavě jsme odjeli už letní tour se švédskou kapelou Makabert Fynd. Robo u nás vydržel do cca poloviny 2014. A od poloviny 2014 je u nás Karl (Sanitär atd.). Což je vlastně od tý doby poslední změna.
K: Já myslim, že větší banda idiotů se už nenajde, tak snad takhle už zůstanem…
R: Podle mě se to zas tak neměnilo. (úsměv) Rich se odstěhoval zpátky do UK a pro nás to znamenalo, že odešel bubeník, no a když odejde bubeník, tak musí novej přijít. Bez něj se hraje špatně. S novým bubeníkem Chosem jsme normálně fungovali a rozhodli se pro druhou kytaru. Přišel Peťan, odehrál pár koncertů, jedno turné a pak odešel. V tuhle chvíli jsme buď mohli zůstat jen s jednou kytarou jako na začátku, nebo hledat dalšího druhého kytaristu. Hledání se vyplatilo, Síba je k nezaplacení. (úsměv) Potom, co nás opustil Kanár, jsme měli na basu Roba a teď máme Karla. Vždycky ale v kapele byla většina členů delší dobu a měnil se jen jeden nástroj.
Máte na kontě několik výletů za hranice všedních dní. Souvislá turné jsou jasná a dá se říci běžná, ale jak řešíte jednotlivé koncerty v poměrně vzdálených destinacích? Výlet na jedno vystoupení do Německa se ještě dá pochopit, ale kvůli jednomu koncertu vyrazit za kanál La Manche nebo do Švédska... to už chce dobrodružného ducha. (úsměv)
M: Mno, takhle na divočáka jsme v podstatě vyrazili zatím jenom dvakrát. To Švédsko bylo v rámci regulérního tour (červen 2015). První taková záškodnická akce byla na Velikonoce 2013 do Anglie. Tři koncerty přes víkend (Londýn, Bradford, Sheffield). Celý jsme to domluvili ve spolupráci s bejvalým bubeníkem Richem a sheffieldskou kapelou Skiplickers. Letěli jsme do Bristolu pouze s kytarama, pobyli u Fleshe na bytě, autobusem do Londýna na koncert se Skiplickers, který nás pak měli vzít dodávkou do Sheffieldu. Dodávka se jim posrala, takže jsme přespali v Londýně a autobusem druhej den jeli do Sheffieldu, kde se nás už ujal Rich, kterej nás odvezl autem na koncert do Bradfordu a druhej den koncert v Sheffieldu. V pondělí pak z Bradfordu letadlem zpátky do Prahy. S aparátem po předchozí domluvě nebyl nikde problém. Punk no. Jedinej zádrhel byl v tom, že nás v tu dobu opustil Kanár. Letenky ale byly zaplacený, takže se jenom Roman naučil playlist na basu a tradá přes kanál. Druhej vejlet byl jenom jeden koncert v Edinburghu. Opět domluveno předem, letenky levný, aparát půjčenej. Turistika i spaní zajištěný. Takže proč tam neletět, že jo? A když to tak vezmu zpětně. Byly to jedny z nejlepších akcí a koncertů, který jsme odehráli. Hlavně ten Edinburgh byl masakr. A podobnou taškařici chystáme teď na podzim, kdy letíme do Bristolu odehrát trochu toho hluku na Subvert fest.
R: Amstr a Leeuwarden byl taky výstřel na dálku, ale vyplatil se, super místa a super lidi co jsme poznali. + Polsko a Bronowice.
Asi se nedá předpokládat, že by vám pořadatelé zaplatili cestu do Stockholmu, Edinburghu nebo třeba Amsterodamu. Berete tyhle výjezdy i jako formu dovolené, cestou se chováte jako turisté a navštěvujete památky?
M: Já myslim, že nevim. Asi se chováme jako turisti. Tak trochu. Když máme čas, tak si projdeme město nebo se někde stavíme. Třeba Stockholm, ten jsme moc nestihli. Ale Edinburgh i Amsterdam jsme si samozřejmě důkladně prošli. Stejně tak třeba Londýn, Bristol, Sheffield atd. A jo, bereme to vlastně jako takovou formu dovolený. Protože všichni si ji stejně jako v práci bereme.
K: I když je hlavní na tour dobře zahrát, berem to i jako dovolenou. Člověk se podívá na místa, kam by se jinak třeba nedokopal, kvůli času nebo penězům. Je skvělý poznávat jiný lidi, jiný místa, jinej alkohol.
R: Je to pracovní dovolená. Práce je to hraní a dovolená je to, že si to většinou platíme. (úsměv) Jinak jasně, když není dlouhý přejezd, tak se couráme po městech a památkách.
CH: Nebo spíš hledáme hranolky a falafel, protože bez falafelu ani ránu že jo.
Můžeš přihodit nějaký speciální zážitek z cest? Vždycky čtu v HC zinech rád tour reporty a často si říkám, že jste docela velcí dobrodruzi, protože podmínky na cestách i na akcích jsou často hodně spartánské... Co nejzajímavějšího potkalo vás? Nastal někdy okamžik, kdy jste měli všeho dost a nejraději byste se teleportovali zpátky?
M: Já si na žádnej průser moc nevzpomínám. Musím to zaklepat, ale všechno šlo většinou hladce a bez problémů. Určitě pár historek by se našlo. Alkohol je mocný pán, to je asi všude stejný. Možná kluci si vzpomenou na nějaký storky…
K: Loni v Polsku zaútočila na festival, kde jsme hráli, místní Combat 18 buňka, dokonce zmlátili i nějakou kapelu. Chvilku to vypadalo, že pude hodně do tuhýho, ale white trash se nakonec sbalili a zapadli do svejch děr. Respekt vůči polskejm punx, který neváhali, sebrali cokoliv, čim se dá mlátit, a šli na ně.
R: Já se tam víc bál těch psů, co nám chtěli prokousat kola, a my si měli vystoupit z auta, abychom neodřeli spodek. (smích) Všude v pohodě a bez větších problémů.
CH: Já měl teda dost, když mi na zimním turné tejden v kuse mrzly nohy, protože polovic tour bylo fakt -15 až -30. Ale s tim sem asi mohl tak trochu počítat v únoru, že? Když jedeš v létě, tak nikdy nevidíš pořadatele, co do místnosti na spaní chodí celou noc přikládat do kamen ,aby nám třeba nebyla zima, haha. Jinak to bývá v pohodě a sranda. Myslím, že daleko větší divočina by to bylo třeba na Balkáně, kde sem se jedno léto flákal a úplně si neumim představit situaci, že by se nám někde v albánskejch kopcích třeba vysypaly brzdy. Timhle směrem sme zatím ale nejeli. Snad někdy v budoucnu.
Pojďme z cest domů, do Prahy, do Podolí, do lisovny... (úsměv) Máte venku velkou gramodesku, což je pro řadu kapel splněný sen. Vy jste si dali hodně záležet, jak na muzice, tak na zvuku. Vyrazili jste do Davosu, což je studio, kde se nahrává hlavně metal. Proč zrovna tahle volba? Byli jste tam už předtím?
M: Mno, dali jsme si na ní záležet, to je pravda. Protože se nám zdálo, že nový songy jsou docela dobrý a makali jsme na nich nějakej ten pátek, takže si určitě zasloužily dobrý studio. A do Davosu k Otynovi nás nahnali Síba a Karl, který tam už párkrát něco se svejma předchozíma kapelama nahrávali. A byla to super zkušenost, samozřejmě i díky Otynovi, kterej je 100% profesionál, ale zároveň je s ním prdel!
K: K Otynovi jezdí spousta pražskejch kapel nahrávat. Jednak kvůli zvuku a přístupu, ale taky je to určitá forma oddychu, kapela spolu stráví pár dní, popije se a tak. Lepší než se sejít ráno a večer zase MHDečkem domu a druhej den znova. Otyn si dává záležet na výsledku, nepustí na mastr nic, co by dělalo ostudu, dokonce zakazuje alkohol při nahrávání. Kázeň musí být, to je to hlavní. (úsměv)
R: Karel a Síba to doporučili, my je poslechli a ve finále jsme s tím všichni spokojení.
Na stylové poměry je vaše muzika hodně pestrá, navíc po instrumentální stránce dobře zvládnutá, po kompoziční vyzrálá... Možná zní předchozí slova směrem ke crust/HC partě skoro jako sprostá, ale já si nemůžu pomoci... vypadá to, že jste si dali hodně záležet. Jakým způsobem vaše songy vznikají? Kdo je hlavním skladatelem? Jamujete ve zkušebně, nebo někdo přinese hotovou skladbu?
M: Aha, tak dík. Hehe. No je to hromadný dílo bych řekl. Někdo přinese riff nebo dva. Na zkoušce se to rozvine do celýho songu. Já k tomu něco občas řeknu, aby se mi dobře trefoval text. Bubeník si taky řekne svoje. V poslední době se to pak dělá tak, že Karl nahraje nosnou osu doma na kompu. Pošle všem. A další zkoušku to dotáhneme do konce. Ale zase… třeba na ten proces skládání maj kluci jinej názor nebo to viděj trochu jinak.
K: Před pár lety jsem objevil kouzlo domácího nahrávání (Line6). Má to tu výhodu, že zbytku kapely se dá prezentovat kompletní nápad s bicíma, což je lepší než přijít třeba jen s bassovou linkou. Ale při zkouškách to pak ještě hodně překopáváme, občas někoho napadne něco „omylem“ a rázem je z toho hit do MTV.
R: Funguje to jak skládačka, každý má v hlavě kousek, buď riff nebo melodii, a podle ní se riff upraví a celé se to dá dohromady. Karel teď dělá ty MP3, ty nám pošle, my se k tomu na zkoušce vyjádříme, poupravíme a je to.
U tuzemských kapel nebývá až tak časté, že by měly texty v angličtině. Měli jste to tak vždycky? Proč jste dali angličtině přednost? V recenzi jsem trochu spekuloval, že je to kvůli častým výjezdům do zahraničí, aby vám rozuměli i tam.
M: Mně to prostě neleze z huby. Čeština. Navíc ty naše ultra jednoduchý říkanky, který odpovídaj svým klišovitým zaměřením právě stylu, kterej hrajeme, by česky vypadaly asi fakt divně. Jako pořád omílám to slovo klišovité atp., ale v podstatě se za dobu, co existuje něco jako punk nebo d-beat punk nebo crust, nic ve světě nezměnilo, takže si myslím, že je pořád důležitý a pořád to stojí za to upozorňovat na sračky, jako jsou válečný konflikty, utrpení nevinných lidí (a dětí), hnědý svinstvo atd.
K: Složit dobrej text v češtině je určitě těžší než v angličtině. Jak řiká Míra, angličtina leze víc do huby. Ale neviděl bych v tom nějakej hlubší důvod, prostě jsme se rozhodli pro angličtinu a je to.
R: Myslím, že angličtina je univerzálnější.
Deska hraje zhruba 21 minut, což je stopáž, která by se vešla na jednu stranu. Mně se líbí, jak to nedávno vykoumala PRŮMYSLOVÁ SMRT, která udělala jednostranné vinyly, totéž před časem i LAHAR i další kapely. Mně je to sympatické, protože nemusím běhat ke gramci a otáčet asfalt. Nepřemýšleli jste taky o téhle variantě?
R: To mě nenapadlo…
M: 21 minut je na ten náš kolovrátkovej styl už solidní porce. Kdyby to bylo delší, možná by tě to začalo i nudit. Tomu věř.
Obal mi zrovna do oka nepadl. Sice na něm je většina důležitých informací, ale titulní strana se mi nelíbí. Chápu, kam těmi motivy míříte, ale grafika je taková neurovnaná... Měli jste i jiné nápady, nebo jste měli od začátku jasno, že to chcete přesně takhle?
M: Mno. Mně se ten obal líbí. Sedí k tomu, co hrajeme, bych řekl. Navíc je to koláž od slečny, která se grafice jako věnuje. Nevim no. Co člověk, to názor.
K: Mě přijde obal originální. Mohli jsme tam dát tanky, děla, bombardéry a lebky, ale stačí že děláme klišé v muzice. (úsměv)
R: Mě to přijde taky originální. Koláž byla základ, na kterém jsme se shodli jako na technice grafiky bookletu. Co se týče motivu, nechali jsme volné ruce autorce a mně se to líbí.
CH: Tady já se teda od zbytku trhnu. Kvůli nějakýmu šumu v komunikaci sem si představoval, že obal bude vypadat docela jinak. Že Hanka dělá i na takovýhle koláži sem teda věděl, ale už sem nějak nepochytil, že to bude jako obal na desku, protože původně být neměl. Nechci říct, že je to nějak ošklivý, to ne, jak říká Míra, sedí to k tomu, co hrajeme a de facto to vystihuje i témata songů na desce. Jen sem měl úplně jinou představu.
Album vyšlo v kooperaci kapela a labelu Phobia, což, jestli se nepletu, je label zpěváka. Jak vypadá kooperace mezi kapelou a jejím zpěvákem? (úsměv)
M: Vypadá to tak, že každýho v kapele buzeruju. Kooperace funguje výborně, jako po másle. Že jo chlapci?
K: Míra to řídí dobře, máme se tak, že si dokonce ani nemůžeme stěžovat. (úsměv)
R: Míra se o nás stará dobře. Já si nestěžuju.
To, že u Phobie má vaše album číslo 100 je náhoda, nebo protekce? (úsměv)
M: Tak určitě. Náhoda, spekulace... kdo to řekl? Jak si na to přišel? Muhehehe.
Ještě k té cizině – jaký podíl vašich nahrávek mizí venku a jaký zůstává doma? Kolik kusů jste teď nechali udělat od „...And They Still Suffer“? A na jak dlouho odhaduješ, než bude náklad pryč?
M: Mno. Asi fakt nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že půl na půl. Přes ty moje labelový kontakty ty naše nahrávky prostě ven protlačim. Posílám všechno všude na recenze atd. atd. A dalo by se říct, že u týhle desky se to dostalo už do tý fáze, kdy se lidi i sami předem ozývali. Takže to není nijak násilná forma propagace. Udělali jsme 500 kusů. A teď zhruba po třech měsících od vydání je půlka nákladu pryč. S tím, že z limitované edice (100 ks) už toho moc na prodej není. Odhaduju, že do roka a do dne to bude celý pryč. Doufám teda.
R: O tom nemám přehled...
Jsme u konce, takže prostor pro to, co nebylo vyřčeno, ale mělo by zaznít...
M: Já osobně bych chtěl hlavně poděkovat svojí rodině. Hlavně manželce a dětem, že mě pořád nechávaj dělat to, co mě baví, i když je to na úkor času, kterejch bych mohl věnovat právě jim. A za to jsem jim neskonale vděčnej a právě proto je nepřestanu milovat!
K: Choďte na koncerty a podporujte kapely. Muzika nás drží při sobě.
R: Děkuju všem, co nám kdy pomáhali, přišli na náš koncert, koupili si naší desku, koupili si naše tričko atd… pivo že. (smích)
CH: Díky za prostor, a díky klukům v kapele, že mi trpěji moje občasný alkoholový demence... haha... díky kluci.
http://fearofextinction.bandcamp.com/
Facebook
www.phobiarecords.net
Ahoj, před několika týdny vám po šesti letech existence vyšlo první velké album, plnohodnotný debut. K němu se ještě dostaneme, na úvod bych poprosil o krátké představení kapely ve smyslu kdy, proč, v jaké sestavě jste vznikli... Příliš informací o vás na netu není, tak snad krátký historický exkurs neuškodí.
M: Tak první zkoušky se odehrály v zimě leta páně 2009 s účastí Kanára, Rumika a Riche. Pak jsem se přidal já, když jsem zrovna ten rok v Praze bydlel. První zkušebnu jsme měli na Palmovce a cca po půl roce zkoušení jsme v létě 2009 odehráli první koncert v Benešově právě v týhle první sestavě. Kanár předtím působil v Demarche a v tu dobu současně v Jonestown. Rumik v Jonestown a předtím v Non Commital a Rich je veterán anglický punkový scény, kterej hrál v Truth Decay nebo Bickles Cab a kterej v tu dobu bydlel v Praze. V týhle sestavě jsme pak zkoušeli ještě na Kladně ve zkušebně Jonestown. A odehráli všechny koncerty v letech 2009 a 2010. A celý to vlastně vzniklo jako takovej vtip, kdy jsme chtěli hrát ten nejklišovitější d-beat crust punk s těma nejvíc jednoduchejma klišovitejma textama. Prostě dělat to celý pro zábavu. Se to potom trochu zvrhlo v trochu serioznější projekt.
R: Mirek to celé řekl. (úsměv) Kanár se nudil a nebavilo ho jen zpívat v Jonestownech, chtěl zase hrát na basu. Tak jsme založili další kapelu.
Strach z vyhynutí je docela zajímavý název (snad to překládám korektně). V metalových i HC kruzích se spíše používá opačná terminologie – co vás vedlo k tomu pojmenovat se zrovna takhle?
M: Tak to už jsem nakousnul v předchozí odpovědi. Celá myšlenka založení kapely spočívala v tom dělat si prdel právě z těch d-beat raw punk klišé. V podstatě si děláme ze všeho srandu pořád. Samozřejmě v mezích zákonů hardcore punk subkultury.
R: Název původně měl být „Fear of Existence“, ale pak se to zkomolilo na „Extinction“ pak se to ještě jednou zkomolilo na „Extincton“, ale nakonec jsme se vrátili k „Extinction“.
Podle vašich stránek se sestava docela často měnila, za šest let máte třetího basáka, druhého bubeníka a post druhé kytary taky není úplně stálý. Souvisí tahle fluktuace třeba s tím, že jste koncertně hodně aktivní a ne každý tohle tempo zvládne?
M: Mno, tak to si nemyslim, že by to souviselo s aktivitou a v poslední době už rozhodně ne s koncertní aktivitou. Hehe. První změna přišla koncem roku 2010, kdy nám Rich oznámil, že se vrací s celou rodinou zpátky do Anglie. Kanár sehnal momentálně volnýho Chosého, kterej ťukal na bicí u vlašimáků Process Of Decay. A zjara 2011 se k nám přidal na druhou kytaru Peťan z P.N.S. V týhle sestavě jsme i odjeli zimní tour v únoru 2012. Kvůli svojí vytíženosti (tour driver) opustil v průběhu 2012 FOE Peťan a místo něho přišel nejmenší, ale zato nejzlejší vegan šéfkuchař Síba (Intestacy atd.). Začátek roku 2013 byl asi nejvíc na hovno v historii kapely. Odešel Kanár. Přišel k nám na basu Robo (Gomora). V týhle sestavě jsme odjeli už letní tour se švédskou kapelou Makabert Fynd. Robo u nás vydržel do cca poloviny 2014. A od poloviny 2014 je u nás Karl (Sanitär atd.). Což je vlastně od tý doby poslední změna.
K: Já myslim, že větší banda idiotů se už nenajde, tak snad takhle už zůstanem…
R: Podle mě se to zas tak neměnilo. (úsměv) Rich se odstěhoval zpátky do UK a pro nás to znamenalo, že odešel bubeník, no a když odejde bubeník, tak musí novej přijít. Bez něj se hraje špatně. S novým bubeníkem Chosem jsme normálně fungovali a rozhodli se pro druhou kytaru. Přišel Peťan, odehrál pár koncertů, jedno turné a pak odešel. V tuhle chvíli jsme buď mohli zůstat jen s jednou kytarou jako na začátku, nebo hledat dalšího druhého kytaristu. Hledání se vyplatilo, Síba je k nezaplacení. (úsměv) Potom, co nás opustil Kanár, jsme měli na basu Roba a teď máme Karla. Vždycky ale v kapele byla většina členů delší dobu a měnil se jen jeden nástroj.
Máte na kontě několik výletů za hranice všedních dní. Souvislá turné jsou jasná a dá se říci běžná, ale jak řešíte jednotlivé koncerty v poměrně vzdálených destinacích? Výlet na jedno vystoupení do Německa se ještě dá pochopit, ale kvůli jednomu koncertu vyrazit za kanál La Manche nebo do Švédska... to už chce dobrodružného ducha. (úsměv)
M: Mno, takhle na divočáka jsme v podstatě vyrazili zatím jenom dvakrát. To Švédsko bylo v rámci regulérního tour (červen 2015). První taková záškodnická akce byla na Velikonoce 2013 do Anglie. Tři koncerty přes víkend (Londýn, Bradford, Sheffield). Celý jsme to domluvili ve spolupráci s bejvalým bubeníkem Richem a sheffieldskou kapelou Skiplickers. Letěli jsme do Bristolu pouze s kytarama, pobyli u Fleshe na bytě, autobusem do Londýna na koncert se Skiplickers, který nás pak měli vzít dodávkou do Sheffieldu. Dodávka se jim posrala, takže jsme přespali v Londýně a autobusem druhej den jeli do Sheffieldu, kde se nás už ujal Rich, kterej nás odvezl autem na koncert do Bradfordu a druhej den koncert v Sheffieldu. V pondělí pak z Bradfordu letadlem zpátky do Prahy. S aparátem po předchozí domluvě nebyl nikde problém. Punk no. Jedinej zádrhel byl v tom, že nás v tu dobu opustil Kanár. Letenky ale byly zaplacený, takže se jenom Roman naučil playlist na basu a tradá přes kanál. Druhej vejlet byl jenom jeden koncert v Edinburghu. Opět domluveno předem, letenky levný, aparát půjčenej. Turistika i spaní zajištěný. Takže proč tam neletět, že jo? A když to tak vezmu zpětně. Byly to jedny z nejlepších akcí a koncertů, který jsme odehráli. Hlavně ten Edinburgh byl masakr. A podobnou taškařici chystáme teď na podzim, kdy letíme do Bristolu odehrát trochu toho hluku na Subvert fest.
R: Amstr a Leeuwarden byl taky výstřel na dálku, ale vyplatil se, super místa a super lidi co jsme poznali. + Polsko a Bronowice.
Asi se nedá předpokládat, že by vám pořadatelé zaplatili cestu do Stockholmu, Edinburghu nebo třeba Amsterodamu. Berete tyhle výjezdy i jako formu dovolené, cestou se chováte jako turisté a navštěvujete památky?
M: Já myslim, že nevim. Asi se chováme jako turisti. Tak trochu. Když máme čas, tak si projdeme město nebo se někde stavíme. Třeba Stockholm, ten jsme moc nestihli. Ale Edinburgh i Amsterdam jsme si samozřejmě důkladně prošli. Stejně tak třeba Londýn, Bristol, Sheffield atd. A jo, bereme to vlastně jako takovou formu dovolený. Protože všichni si ji stejně jako v práci bereme.
K: I když je hlavní na tour dobře zahrát, berem to i jako dovolenou. Člověk se podívá na místa, kam by se jinak třeba nedokopal, kvůli času nebo penězům. Je skvělý poznávat jiný lidi, jiný místa, jinej alkohol.
R: Je to pracovní dovolená. Práce je to hraní a dovolená je to, že si to většinou platíme. (úsměv) Jinak jasně, když není dlouhý přejezd, tak se couráme po městech a památkách.
CH: Nebo spíš hledáme hranolky a falafel, protože bez falafelu ani ránu že jo.
Můžeš přihodit nějaký speciální zážitek z cest? Vždycky čtu v HC zinech rád tour reporty a často si říkám, že jste docela velcí dobrodruzi, protože podmínky na cestách i na akcích jsou často hodně spartánské... Co nejzajímavějšího potkalo vás? Nastal někdy okamžik, kdy jste měli všeho dost a nejraději byste se teleportovali zpátky?
M: Já si na žádnej průser moc nevzpomínám. Musím to zaklepat, ale všechno šlo většinou hladce a bez problémů. Určitě pár historek by se našlo. Alkohol je mocný pán, to je asi všude stejný. Možná kluci si vzpomenou na nějaký storky…
K: Loni v Polsku zaútočila na festival, kde jsme hráli, místní Combat 18 buňka, dokonce zmlátili i nějakou kapelu. Chvilku to vypadalo, že pude hodně do tuhýho, ale white trash se nakonec sbalili a zapadli do svejch děr. Respekt vůči polskejm punx, který neváhali, sebrali cokoliv, čim se dá mlátit, a šli na ně.
R: Já se tam víc bál těch psů, co nám chtěli prokousat kola, a my si měli vystoupit z auta, abychom neodřeli spodek. (smích) Všude v pohodě a bez větších problémů.
CH: Já měl teda dost, když mi na zimním turné tejden v kuse mrzly nohy, protože polovic tour bylo fakt -15 až -30. Ale s tim sem asi mohl tak trochu počítat v únoru, že? Když jedeš v létě, tak nikdy nevidíš pořadatele, co do místnosti na spaní chodí celou noc přikládat do kamen ,aby nám třeba nebyla zima, haha. Jinak to bývá v pohodě a sranda. Myslím, že daleko větší divočina by to bylo třeba na Balkáně, kde sem se jedno léto flákal a úplně si neumim představit situaci, že by se nám někde v albánskejch kopcích třeba vysypaly brzdy. Timhle směrem sme zatím ale nejeli. Snad někdy v budoucnu.
Pojďme z cest domů, do Prahy, do Podolí, do lisovny... (úsměv) Máte venku velkou gramodesku, což je pro řadu kapel splněný sen. Vy jste si dali hodně záležet, jak na muzice, tak na zvuku. Vyrazili jste do Davosu, což je studio, kde se nahrává hlavně metal. Proč zrovna tahle volba? Byli jste tam už předtím?
M: Mno, dali jsme si na ní záležet, to je pravda. Protože se nám zdálo, že nový songy jsou docela dobrý a makali jsme na nich nějakej ten pátek, takže si určitě zasloužily dobrý studio. A do Davosu k Otynovi nás nahnali Síba a Karl, který tam už párkrát něco se svejma předchozíma kapelama nahrávali. A byla to super zkušenost, samozřejmě i díky Otynovi, kterej je 100% profesionál, ale zároveň je s ním prdel!
K: K Otynovi jezdí spousta pražskejch kapel nahrávat. Jednak kvůli zvuku a přístupu, ale taky je to určitá forma oddychu, kapela spolu stráví pár dní, popije se a tak. Lepší než se sejít ráno a večer zase MHDečkem domu a druhej den znova. Otyn si dává záležet na výsledku, nepustí na mastr nic, co by dělalo ostudu, dokonce zakazuje alkohol při nahrávání. Kázeň musí být, to je to hlavní. (úsměv)
R: Karel a Síba to doporučili, my je poslechli a ve finále jsme s tím všichni spokojení.
Na stylové poměry je vaše muzika hodně pestrá, navíc po instrumentální stránce dobře zvládnutá, po kompoziční vyzrálá... Možná zní předchozí slova směrem ke crust/HC partě skoro jako sprostá, ale já si nemůžu pomoci... vypadá to, že jste si dali hodně záležet. Jakým způsobem vaše songy vznikají? Kdo je hlavním skladatelem? Jamujete ve zkušebně, nebo někdo přinese hotovou skladbu?
M: Aha, tak dík. Hehe. No je to hromadný dílo bych řekl. Někdo přinese riff nebo dva. Na zkoušce se to rozvine do celýho songu. Já k tomu něco občas řeknu, aby se mi dobře trefoval text. Bubeník si taky řekne svoje. V poslední době se to pak dělá tak, že Karl nahraje nosnou osu doma na kompu. Pošle všem. A další zkoušku to dotáhneme do konce. Ale zase… třeba na ten proces skládání maj kluci jinej názor nebo to viděj trochu jinak.
K: Před pár lety jsem objevil kouzlo domácího nahrávání (Line6). Má to tu výhodu, že zbytku kapely se dá prezentovat kompletní nápad s bicíma, což je lepší než přijít třeba jen s bassovou linkou. Ale při zkouškách to pak ještě hodně překopáváme, občas někoho napadne něco „omylem“ a rázem je z toho hit do MTV.
R: Funguje to jak skládačka, každý má v hlavě kousek, buď riff nebo melodii, a podle ní se riff upraví a celé se to dá dohromady. Karel teď dělá ty MP3, ty nám pošle, my se k tomu na zkoušce vyjádříme, poupravíme a je to.
U tuzemských kapel nebývá až tak časté, že by měly texty v angličtině. Měli jste to tak vždycky? Proč jste dali angličtině přednost? V recenzi jsem trochu spekuloval, že je to kvůli častým výjezdům do zahraničí, aby vám rozuměli i tam.
M: Mně to prostě neleze z huby. Čeština. Navíc ty naše ultra jednoduchý říkanky, který odpovídaj svým klišovitým zaměřením právě stylu, kterej hrajeme, by česky vypadaly asi fakt divně. Jako pořád omílám to slovo klišovité atp., ale v podstatě se za dobu, co existuje něco jako punk nebo d-beat punk nebo crust, nic ve světě nezměnilo, takže si myslím, že je pořád důležitý a pořád to stojí za to upozorňovat na sračky, jako jsou válečný konflikty, utrpení nevinných lidí (a dětí), hnědý svinstvo atd.
K: Složit dobrej text v češtině je určitě těžší než v angličtině. Jak řiká Míra, angličtina leze víc do huby. Ale neviděl bych v tom nějakej hlubší důvod, prostě jsme se rozhodli pro angličtinu a je to.
R: Myslím, že angličtina je univerzálnější.
Deska hraje zhruba 21 minut, což je stopáž, která by se vešla na jednu stranu. Mně se líbí, jak to nedávno vykoumala PRŮMYSLOVÁ SMRT, která udělala jednostranné vinyly, totéž před časem i LAHAR i další kapely. Mně je to sympatické, protože nemusím běhat ke gramci a otáčet asfalt. Nepřemýšleli jste taky o téhle variantě?
R: To mě nenapadlo…
M: 21 minut je na ten náš kolovrátkovej styl už solidní porce. Kdyby to bylo delší, možná by tě to začalo i nudit. Tomu věř.
Obal mi zrovna do oka nepadl. Sice na něm je většina důležitých informací, ale titulní strana se mi nelíbí. Chápu, kam těmi motivy míříte, ale grafika je taková neurovnaná... Měli jste i jiné nápady, nebo jste měli od začátku jasno, že to chcete přesně takhle?
M: Mno. Mně se ten obal líbí. Sedí k tomu, co hrajeme, bych řekl. Navíc je to koláž od slečny, která se grafice jako věnuje. Nevim no. Co člověk, to názor.
K: Mě přijde obal originální. Mohli jsme tam dát tanky, děla, bombardéry a lebky, ale stačí že děláme klišé v muzice. (úsměv)
R: Mě to přijde taky originální. Koláž byla základ, na kterém jsme se shodli jako na technice grafiky bookletu. Co se týče motivu, nechali jsme volné ruce autorce a mně se to líbí.
CH: Tady já se teda od zbytku trhnu. Kvůli nějakýmu šumu v komunikaci sem si představoval, že obal bude vypadat docela jinak. Že Hanka dělá i na takovýhle koláži sem teda věděl, ale už sem nějak nepochytil, že to bude jako obal na desku, protože původně být neměl. Nechci říct, že je to nějak ošklivý, to ne, jak říká Míra, sedí to k tomu, co hrajeme a de facto to vystihuje i témata songů na desce. Jen sem měl úplně jinou představu.
Album vyšlo v kooperaci kapela a labelu Phobia, což, jestli se nepletu, je label zpěváka. Jak vypadá kooperace mezi kapelou a jejím zpěvákem? (úsměv)
M: Vypadá to tak, že každýho v kapele buzeruju. Kooperace funguje výborně, jako po másle. Že jo chlapci?
K: Míra to řídí dobře, máme se tak, že si dokonce ani nemůžeme stěžovat. (úsměv)
R: Míra se o nás stará dobře. Já si nestěžuju.
To, že u Phobie má vaše album číslo 100 je náhoda, nebo protekce? (úsměv)
M: Tak určitě. Náhoda, spekulace... kdo to řekl? Jak si na to přišel? Muhehehe.
Ještě k té cizině – jaký podíl vašich nahrávek mizí venku a jaký zůstává doma? Kolik kusů jste teď nechali udělat od „...And They Still Suffer“? A na jak dlouho odhaduješ, než bude náklad pryč?
M: Mno. Asi fakt nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že půl na půl. Přes ty moje labelový kontakty ty naše nahrávky prostě ven protlačim. Posílám všechno všude na recenze atd. atd. A dalo by se říct, že u týhle desky se to dostalo už do tý fáze, kdy se lidi i sami předem ozývali. Takže to není nijak násilná forma propagace. Udělali jsme 500 kusů. A teď zhruba po třech měsících od vydání je půlka nákladu pryč. S tím, že z limitované edice (100 ks) už toho moc na prodej není. Odhaduju, že do roka a do dne to bude celý pryč. Doufám teda.
R: O tom nemám přehled...
Jsme u konce, takže prostor pro to, co nebylo vyřčeno, ale mělo by zaznít...
M: Já osobně bych chtěl hlavně poděkovat svojí rodině. Hlavně manželce a dětem, že mě pořád nechávaj dělat to, co mě baví, i když je to na úkor času, kterejch bych mohl věnovat právě jim. A za to jsem jim neskonale vděčnej a právě proto je nepřestanu milovat!
K: Choďte na koncerty a podporujte kapely. Muzika nás drží při sobě.
R: Děkuju všem, co nám kdy pomáhali, přišli na náš koncert, koupili si naší desku, koupili si naše tričko atd… pivo že. (smích)
CH: Díky za prostor, a díky klukům v kapele, že mi trpěji moje občasný alkoholový demence... haha... díky kluci.
http://fearofextinction.bandcamp.com/
www.phobiarecords.net
