Vizovického festivalu jsem se účastnil pošesté - a jedna jediná věc zůstala napříč všemi ročníky stejná. Třetí den, pro který je typická kulminace únavy z nekonečného stání na betonovém plácku, z vyčerpávajícího horka (nebo vytrvalých dešťů) a - byť poněkud kacířská myšlenka - z neustávající zvukové kakofonie. V minulosti pro mě býval onen třetí den většinou ve znamení líného povalování se ve stinných zákoutích vizovické přírody; často mi do karet hrál i nepříliš atraktivní line-up třetích dnů. Jenže třetí den letošního ročníku byl zajímavými formacemi přeplněný. Takže nebylo zbytí - překonat únavu a vstříc hudbě!
V rámci příprav jsem několik týdnů před konáním festivalu projel hudbu snad každé vystupující kapely - mezi nimi i švédské AVATAR. Jejich studiová produkce mě za sluchovody nevzala, určitý příslib ale slibovalo živé vystoupení. I z toho však nakonec takřka sešlo - nutnost doplnění zásob proviantu vyústila jen v několikaminutové zhlédnutí skupiny. Ač hudebně řadím AVATAR - byť nerad - mezi generické záležitosti žánru, jedno jim musím nechat. Na pódiu to umí rozbalit - a ještě mají styl!
Naopak jejich soukmenovci ze Švédska, BLUES PILLS, byli středobodem mého zájmu od chvíle, kdy jsem zaslechl první tóny jejich "moderního" pojetí psychedelického rocku. BLUES PILLS jsou v čele hnutí nové vlny stoner rocku, která v poslední půl dekádě raší z nesmrtelných kořenů rockového žánru - a publikum na jejich produkci slyší. Od svého založení ušla skupina notný kus cesty - a při pohledu na jejich vystoupení je jasné, že o žádné rychlokvašky rozhodně nejde. Jejich image z přelomu 60. a 70. let je totiž natolik dokonalá, že by kapela mohla být inspirací pro skupiny, ze kterých sami Švédové vychází. Oproti jiným měla čtveřice štěstí i se zvukařem - jednotlivé nástroje byly krásně čitelné, možná jen lehce upozaděné fenomenálním vokálem Elin Larsson. Ve věku něco málo přes 20 let předváděla výkony, před kterými by mohli závistí blednout i pěvci s kariérou, trvající několik dekád. Těžiště setlistu bylo postaveno na debutu - energická "Ain't No Change", rozjímavá "No Hope Left For Me" - každý song byl důvodem k nadšeným reakcím, kterými publikum skupinu častovalo. Hudební stránku mají BLUES PILLS zvládnutou dokonale; pokulhává však komunikace s publikem. Elin se v přestávkách mezi skladbami omezila na ohlašování názvů dalších songů, instrumentální trojice působila naprosto nepřítomně. Iritující byl v tomto směru především kytarista Dorian Sorriaux, který snad po každé odehrané písni ladil - až neuroticky - svůj nástroj a během hraní samotného měl nasazenou kamennou tvář. V závěru hodinové produkce vytáhla skupina svůj klenot - "Devil Man", s fenomenálním vokálním sólem.
O dvacet minut později si vizovickou hlavní stage uzmuli holandští DELAIN, úspěšní pokračovatelé holandské školy melodického metalu. Atraktivní směsice přístupných songů, ženského zpěvu a decentních symfonických postupů měla za následek mohutný příliv fanoušků do kotle; oproti publiku, před kterým hráli DELAIN čtyři roky zpět, to bylo vpravdě kontrast. Kapela vydává v poslední letech desky co dva roky, navíc její poslední dva studiové kousky jsou výtečnou záležitostí; ostatně možná i proto na nich leželo těžiště celého vystoupení. Živá produkce kapely je od té studiové mnohem méně uhlazená, skladby zní agresivněji ("Army of Dolls", "Pristine"); DELAIN ostatně již více než rok koncertují s doprovodnou kytarou, která logicky dodává vystoupením hutnější zvuk. Ta však na vizovickém vystoupení zůstala neobsazena; při vystoupeních na ní hraje Merel Bechtold - přesně ta, která se ve čtvrtek představila s THE GENTLE STORM. Zpěvačka Charlotte Wessels si je ve svém pěveckém projevu čím dal tím jistější, navíc rozšiřuje i svůj rejstřík - vrcholem celého koncertu se stala "The Tragedy of the Commons", ve které se Charlotte překvapivě obstojně ujala i growlingu. Další vokální překvapení předvedl kytarista Timo Somers, který se v hitové "The Gathering" pustil na tenký led, když spolu s tváří skupiny zapěl party, náležející na studiovce Marcu Hietalovi.
Z vršku těchlovského kopce následně poslouchánána formace, jejíž kořeny se datují do roku 1975. KROKUS zahráli na vizovickém festivalu po ročním odkladu. Jejich dřevní hard-rock musel vzít za srdce nejednoho fanouška klasické éry, především ale kapela stvrdila opodstatnění samotného názvu festivalu. Švýcaři byli vůbec nejstarším účastníkem festivalu, který tak - jako ostatně každý rok - dovezl na svá pódiu vpravdě hardrockovou legendu.
GOTTHARD se na Masters of Rock ukázali již poněkolikáté - a podruhé od nešťastné smrti frontmana Stevea Leeho, který tragicky zahynul roku 2010. Švýcarská kapela staví v nové éře na stejných ingrediencích, ze kterých vycházela po dvě dekády - a výsledek, onen "bad-ass rock'n'roll" prezentovala v roli co-headlinera i letos. Řízné skladby byly mlýnem na vodu tisíců fanoušků pod pódiem; jediným nedostatkem byly utopené klávesy, které se výrazněji projevily až ve skladbě "Master of Illusions". Po celou hrací dobu valili GOTTHARD z pódia hit za hitem, výraznější zklidnění přišlo až s hitem "Hush", který by mohl být i chápán jako jakási pocta DEEP PURPLE. Během skladby pak nový frontman, Nic Maeder, představil jednotlivé členy švýcarské formace.
Headlinerem dne však byli POWERWOLF, kteří od svého představení na českém území neskutečně vyrostli. Zatímco roku 2010 hráli na plzeňském Metalfestu pro několik desítek lidí, o 5 let později čekalo na jejich večerní show až 25 tisíc pod pódiem. Své tažení Českou republikou se německo-rumunská pětice rozhodla zaznamenat i na DVD. Kapela byla navíc zašítěna i novou deskou, zvanou "Blessed & Possessed", která se na Masters of Rock představila v exkluzivní premiéře. Příprava pódiové produkce zpozdila vystoupení takřka o půl hodiny, výsledek ale rozhodně stál za to. Slova o "vůbec největším pódiovém vystoupení" byla adekvátní - vždyť jen klávesák sám měl své nástroje jak na levé, tak na pravé straně pódia. Vystoupení samotné bylo doprovázené mohutnou pyrotechnikou - a popravdě, bylo i lehce rozpačité. POWERWOLF přehráli své největší hity, ze skupiny samotné byl však cítit jakýsi odstup. Zda na vině bylo natáčení živého záznamu nebo prostě nervozita z davů pod pódiem, těžko soudit. Kapelu jsem však viděl již čtyřikrát a nynější páté vystoupení mi bohužel přišlo nejslabší ze všech; nešlo jen o nervozitu, frontman Attila Dorn s postupem let zkracuje celou show ve prospěch svých rétorických etud. Ony proslovy se navíc napříč lety nemění, takže je až groteskní sledovat, jak šablonovité jednotlivé průpovídky jsou. Nechci však kapelu hanit; jejich vystoupení jsou energická, jediným zaškobrtnutím (mimo ony proslovy) pak bylo uvedení nové skladby "Blessed & Possessed", kterou POWERWOLF načali hned dvakrát - a u které zřejmě bubeník získal solidní okno. Inu, i takové nehody se u natáčení živého vystoupení stávají...
Fotky: Seanínel
Galerie Seanínel na FB
V rámci příprav jsem několik týdnů před konáním festivalu projel hudbu snad každé vystupující kapely - mezi nimi i švédské AVATAR. Jejich studiová produkce mě za sluchovody nevzala, určitý příslib ale slibovalo živé vystoupení. I z toho však nakonec takřka sešlo - nutnost doplnění zásob proviantu vyústila jen v několikaminutové zhlédnutí skupiny. Ač hudebně řadím AVATAR - byť nerad - mezi generické záležitosti žánru, jedno jim musím nechat. Na pódiu to umí rozbalit - a ještě mají styl!
Naopak jejich soukmenovci ze Švédska, BLUES PILLS, byli středobodem mého zájmu od chvíle, kdy jsem zaslechl první tóny jejich "moderního" pojetí psychedelického rocku. BLUES PILLS jsou v čele hnutí nové vlny stoner rocku, která v poslední půl dekádě raší z nesmrtelných kořenů rockového žánru - a publikum na jejich produkci slyší. Od svého založení ušla skupina notný kus cesty - a při pohledu na jejich vystoupení je jasné, že o žádné rychlokvašky rozhodně nejde. Jejich image z přelomu 60. a 70. let je totiž natolik dokonalá, že by kapela mohla být inspirací pro skupiny, ze kterých sami Švédové vychází. Oproti jiným měla čtveřice štěstí i se zvukařem - jednotlivé nástroje byly krásně čitelné, možná jen lehce upozaděné fenomenálním vokálem Elin Larsson. Ve věku něco málo přes 20 let předváděla výkony, před kterými by mohli závistí blednout i pěvci s kariérou, trvající několik dekád. Těžiště setlistu bylo postaveno na debutu - energická "Ain't No Change", rozjímavá "No Hope Left For Me" - každý song byl důvodem k nadšeným reakcím, kterými publikum skupinu častovalo. Hudební stránku mají BLUES PILLS zvládnutou dokonale; pokulhává však komunikace s publikem. Elin se v přestávkách mezi skladbami omezila na ohlašování názvů dalších songů, instrumentální trojice působila naprosto nepřítomně. Iritující byl v tomto směru především kytarista Dorian Sorriaux, který snad po každé odehrané písni ladil - až neuroticky - svůj nástroj a během hraní samotného měl nasazenou kamennou tvář. V závěru hodinové produkce vytáhla skupina svůj klenot - "Devil Man", s fenomenálním vokálním sólem.
O dvacet minut později si vizovickou hlavní stage uzmuli holandští DELAIN, úspěšní pokračovatelé holandské školy melodického metalu. Atraktivní směsice přístupných songů, ženského zpěvu a decentních symfonických postupů měla za následek mohutný příliv fanoušků do kotle; oproti publiku, před kterým hráli DELAIN čtyři roky zpět, to bylo vpravdě kontrast. Kapela vydává v poslední letech desky co dva roky, navíc její poslední dva studiové kousky jsou výtečnou záležitostí; ostatně možná i proto na nich leželo těžiště celého vystoupení. Živá produkce kapely je od té studiové mnohem méně uhlazená, skladby zní agresivněji ("Army of Dolls", "Pristine"); DELAIN ostatně již více než rok koncertují s doprovodnou kytarou, která logicky dodává vystoupením hutnější zvuk. Ta však na vizovickém vystoupení zůstala neobsazena; při vystoupeních na ní hraje Merel Bechtold - přesně ta, která se ve čtvrtek představila s THE GENTLE STORM. Zpěvačka Charlotte Wessels si je ve svém pěveckém projevu čím dal tím jistější, navíc rozšiřuje i svůj rejstřík - vrcholem celého koncertu se stala "The Tragedy of the Commons", ve které se Charlotte překvapivě obstojně ujala i growlingu. Další vokální překvapení předvedl kytarista Timo Somers, který se v hitové "The Gathering" pustil na tenký led, když spolu s tváří skupiny zapěl party, náležející na studiovce Marcu Hietalovi.
Z vršku těchlovského kopce následně poslouchánána formace, jejíž kořeny se datují do roku 1975. KROKUS zahráli na vizovickém festivalu po ročním odkladu. Jejich dřevní hard-rock musel vzít za srdce nejednoho fanouška klasické éry, především ale kapela stvrdila opodstatnění samotného názvu festivalu. Švýcaři byli vůbec nejstarším účastníkem festivalu, který tak - jako ostatně každý rok - dovezl na svá pódiu vpravdě hardrockovou legendu.
GOTTHARD se na Masters of Rock ukázali již poněkolikáté - a podruhé od nešťastné smrti frontmana Stevea Leeho, který tragicky zahynul roku 2010. Švýcarská kapela staví v nové éře na stejných ingrediencích, ze kterých vycházela po dvě dekády - a výsledek, onen "bad-ass rock'n'roll" prezentovala v roli co-headlinera i letos. Řízné skladby byly mlýnem na vodu tisíců fanoušků pod pódiem; jediným nedostatkem byly utopené klávesy, které se výrazněji projevily až ve skladbě "Master of Illusions". Po celou hrací dobu valili GOTTHARD z pódia hit za hitem, výraznější zklidnění přišlo až s hitem "Hush", který by mohl být i chápán jako jakási pocta DEEP PURPLE. Během skladby pak nový frontman, Nic Maeder, představil jednotlivé členy švýcarské formace.
Headlinerem dne však byli POWERWOLF, kteří od svého představení na českém území neskutečně vyrostli. Zatímco roku 2010 hráli na plzeňském Metalfestu pro několik desítek lidí, o 5 let později čekalo na jejich večerní show až 25 tisíc pod pódiem. Své tažení Českou republikou se německo-rumunská pětice rozhodla zaznamenat i na DVD. Kapela byla navíc zašítěna i novou deskou, zvanou "Blessed & Possessed", která se na Masters of Rock představila v exkluzivní premiéře. Příprava pódiové produkce zpozdila vystoupení takřka o půl hodiny, výsledek ale rozhodně stál za to. Slova o "vůbec největším pódiovém vystoupení" byla adekvátní - vždyť jen klávesák sám měl své nástroje jak na levé, tak na pravé straně pódia. Vystoupení samotné bylo doprovázené mohutnou pyrotechnikou - a popravdě, bylo i lehce rozpačité. POWERWOLF přehráli své největší hity, ze skupiny samotné byl však cítit jakýsi odstup. Zda na vině bylo natáčení živého záznamu nebo prostě nervozita z davů pod pódiem, těžko soudit. Kapelu jsem však viděl již čtyřikrát a nynější páté vystoupení mi bohužel přišlo nejslabší ze všech; nešlo jen o nervozitu, frontman Attila Dorn s postupem let zkracuje celou show ve prospěch svých rétorických etud. Ony proslovy se navíc napříč lety nemění, takže je až groteskní sledovat, jak šablonovité jednotlivé průpovídky jsou. Nechci však kapelu hanit; jejich vystoupení jsou energická, jediným zaškobrtnutím (mimo ony proslovy) pak bylo uvedení nové skladby "Blessed & Possessed", kterou POWERWOLF načali hned dvakrát - a u které zřejmě bubeník získal solidní okno. Inu, i takové nehody se u natáčení živého vystoupení stávají...
Fotky: Seanínel
Galerie Seanínel na FB
