Erdősiho číslo je pojmem, vyjadřujícím "míru" spolupráce v rámci matematické vědecké komunity. Lze ho ale přeneseně aplikovat též na jiná odvětví - včetně toho hudebního. Potenciální kooperace hudebníků byla jedním z klíčových činitelů letošního ročníku Masters of Rock. Bohužel, ze všech nabízených možností nedošlo ani jediné; což zamrzí o to více, že v pátek se na pódiu sešly kytarové osobnosti, spjaté s osobou jednoho z nejkultovnějších zpěváků scény - Ozzyho Osbournea. O den předtím se kupříkladu nabízelo hostování Anneke van Giersbergen u WITHIN TEMPTATION (podobně, jako tomu bylo v rámci jejich živáku "Black Symphony"). Příkladů by se však letos našlo nespočet...
Hned zkraje dne opanovala pódium "neznámá" legenda, kanadští ANVIL. Příběh téhle skupiny je natolik omračující, že byl pro historické anály zachycen v rámci dokumentu "Anvil! The Story of Anvil" a který vynesl trojici ze země javorového listu na výsluní. ANVIL jsou totiž vpravdě jednou z mála stylotvorných skupin, ke kterým se štěstěna obrátila zády v poslední sekundě. Vrcholu, na který měli dle soudu fanoušků, kritiků i vydavatelství nárok, nikdy nedosáhli; to jim však nebrání pokračovat v tom, co milují. Popravdě musím přiznat, že z dokumentu - ať jakkoliv vyumělkovaného - číšela taková oddanost hudbě, že by se většina velkých kapel musela při trošce sebereflexe propadnout hanbou. A pokud ANVIL nepřesvědčili na filmovém plátně, potom jejich živá prezentace musela rozbít krustu pochybností každému. Vůdčí osobnost, zpěvák a kytarista Steve "Lips" Kudlow, je na prahu šedesátky asi tím největším puberťákem, jakého jsem kdy na pódiu viděl; ale to nadšení a zápal, které do hraní dává! Neskutečné... Kanadská trojice rozpoutala heavymetalové běsnění, proložené jak aktuálními záležitostmi ("Eat Your Words", "Hope in Hell"), tak kultovním songem "Metal on Metal". Padesátiminutový koncert byl proložen nezbytným sólováním, ve kterém Lipsovi posloužil jako adekvátní náhrada trsátka... vibrátor? Inu, když mohou MR. BIG využívat vrtačky...
Pro britské NEONFLY je naopak srdeční záležitostí vizovický festival. Od svého zformování na něm zahráli potřetí - a tentokrát se neobjevili jen v čistě hudební roli. Kapela totiž strávila na Masters of Rock celé čtyři dny, většinu té doby v kůži fanoušků. Stanou-li se kdy většími hvězdami, je to pro ně možná poslední příležitost, jak plnými doušky hltat atmosféru rockových open-airů v roli posluchačů. Moderní power metal, v případě nové desky NEONFLY stylizovaný (převážně tedy textově) do období vrcholu aztécké civilizace, šel na ruku melodickému vyznění celého festivalu; v živém provedení mě skladby kapely přesvědčily o něco více, než u studiové podoby - a navíc, kde jinde uvidíte kytaristu během energického riffování plivat oheň?
Naopak SERIOUS BLACK, kteří si uzmuli pódium po Britech, nejsou - navzdory nedávnému debutu - ve vyloženě startovní pozici. Označovat tuto kapelu jako "all star band" je přeci jen poněkud přehnané, při nahlédnutí do sestavy se ale ukáží některé zajímavé tváře. Kupříkladu zpěvák Urban Breed se tuzemskému publiku představil již v roli frontmana BLOODBOUND (ti natáčeli o den dříve své první živé DVD); Bob Katsionis se ve Vizovicích mihnul v rámci svých domovských FIREWIND (ano, přesně těch FIREWIND, které založil Gus G., vystupující hned po SERIOUS BLACK), pro našince byl ale rozhodně nejzajímavější Jan Vacík (ex-DREAMSCAPE), který k publiku prohodil i pár slov ve své rodné češtině. Hudba (super)skupiny pro mě byla skokem do neznámých vod - a vystoupení pak důvodem, proč se do studia jejich (jednodílné) diskografie pustit. Navzdory působení jednotlivých členů v myriádě metalových uskupení nezazněl jediný cover; inu, sympatický přístup - kapel, těžících z někdejší slávy svých členů, běhá po světě až nehezky moc...
Kytarových "hrdinů" se během oněch 13 let představilo na Masters of Rock hned několik. Victor Smolski zaujal ekvilibristickou hrou, Yngwie Malmsteen předvedl sebezahleděnou show plnou rozpaků. Ani Yngwieho naparování ale nemohlo pořadatele odradit od pozvání Guse G., který - ač je toho jistě technicky schopen - nestaví vystoupení pouze na svém umu. Naopak, pod hlavičkou svého projektu (GUS G.) přivedl na festivalová prkna dýchající, živé těleso, ve kterém jsou jednotliví členové podporou zbytku kapely. Obrazně by se dalo říci, že kudy Gus G. prošel, tam vzniklo úspěšné metalové těleso. Koncert započal silnou triádou skladeb z Gusovy prvotiny "I am the Fire" - v těch se v roli vokální výpomoci představil Henning Basse, který se v posledních letech stylizuje do podoby námezdního pěveckého žoldáka. Metalové písně se silným rockovým nádechem byly přesně tím, na co odpoledním Sluncem znavené posluchačstvo slyšelo. Úderný kousek "Blame it on Me" vlil do kotle živou vodu, lehké uklidnění přišlo až s instrumentálkou "Vengeance", ve které se ke slovu dostalo i kytarové sólo. Rockovou pachuť v ústech pak přebila čistě metalová "Children of the Night" od švédské úderky DREAM EVIL, ve kterých Gus G. působil začátkem milénia. A závěr? Samozřejmě v režii nesmrtelného hitu "Crazy Train".
Přílišné nadšení ale bylo zřejmě nutné zchladit - a tím, co mi radost z rozjetého dne pokazilo, byla americká sebranka DOG EAT DOG. Hitový potenciál mají neskutečný, to bezpochyby - ale čím si tato "zábavová" (v kontextu ostatních vystupujících) kapela vysloužila lukrativní podvečerní hrací čas? Nemám v zásadě nic proti přesahu festivalové dramaturgie do jiných žánrů, oněch 75 minut ale mohlo přeci jen využít jiné, žánrové těleso...
Naštěstí s vystoupením BLACK LABEL SOCIETY bylo veškeré roztrpčení smyto. Parta Zakka Wyldea se ve Vizovicích dostavila po tvrdém, takřka čtyřletém vyjednávání - a svou festivalovou premiéru si (bohužel) odbyla před pomalu řídnoucím publikem. Pravda, zvuk kapely nebyl úplně ideální, hluková koule se ale po několika písních projasnila a pětice okolo Zakka vypalovala jednu pecku za druhou. Thrashem nasáklou "Funeral Bell" vystřídala "Heart of Darkness" z aktuální řadovky, která je po delší době počinem, ze kterého jižanský feeling přímo tryská. Novinkové záležitosti se staly základem první poloviny vystoupení, které symbolicky utnulo Zakkovo sólo, vystřihnuté na Wyldův legendární "bulls-eye" instrument. Principál souboru se ale ukázal i jako zdatný pianista - a to ve chvíli, kdy před "Angel of Mercy" (kterou mimochodem odezpíval právě za klávesami) vystřihnul působivé klavírní intermezzo. Ke konci začaly jednotlivé songy kapely přeci jen lehce splývat, posluchačovu nejistotu však BLACK LABEL SOCIETY rozehnali jedním ze svých největších hitů - skladbou "Stillborn".
Fotky: Seanínel
Galerie Seanínel na FB
Hned zkraje dne opanovala pódium "neznámá" legenda, kanadští ANVIL. Příběh téhle skupiny je natolik omračující, že byl pro historické anály zachycen v rámci dokumentu "Anvil! The Story of Anvil" a který vynesl trojici ze země javorového listu na výsluní. ANVIL jsou totiž vpravdě jednou z mála stylotvorných skupin, ke kterým se štěstěna obrátila zády v poslední sekundě. Vrcholu, na který měli dle soudu fanoušků, kritiků i vydavatelství nárok, nikdy nedosáhli; to jim však nebrání pokračovat v tom, co milují. Popravdě musím přiznat, že z dokumentu - ať jakkoliv vyumělkovaného - číšela taková oddanost hudbě, že by se většina velkých kapel musela při trošce sebereflexe propadnout hanbou. A pokud ANVIL nepřesvědčili na filmovém plátně, potom jejich živá prezentace musela rozbít krustu pochybností každému. Vůdčí osobnost, zpěvák a kytarista Steve "Lips" Kudlow, je na prahu šedesátky asi tím největším puberťákem, jakého jsem kdy na pódiu viděl; ale to nadšení a zápal, které do hraní dává! Neskutečné... Kanadská trojice rozpoutala heavymetalové běsnění, proložené jak aktuálními záležitostmi ("Eat Your Words", "Hope in Hell"), tak kultovním songem "Metal on Metal". Padesátiminutový koncert byl proložen nezbytným sólováním, ve kterém Lipsovi posloužil jako adekvátní náhrada trsátka... vibrátor? Inu, když mohou MR. BIG využívat vrtačky...
Pro britské NEONFLY je naopak srdeční záležitostí vizovický festival. Od svého zformování na něm zahráli potřetí - a tentokrát se neobjevili jen v čistě hudební roli. Kapela totiž strávila na Masters of Rock celé čtyři dny, většinu té doby v kůži fanoušků. Stanou-li se kdy většími hvězdami, je to pro ně možná poslední příležitost, jak plnými doušky hltat atmosféru rockových open-airů v roli posluchačů. Moderní power metal, v případě nové desky NEONFLY stylizovaný (převážně tedy textově) do období vrcholu aztécké civilizace, šel na ruku melodickému vyznění celého festivalu; v živém provedení mě skladby kapely přesvědčily o něco více, než u studiové podoby - a navíc, kde jinde uvidíte kytaristu během energického riffování plivat oheň?
Naopak SERIOUS BLACK, kteří si uzmuli pódium po Britech, nejsou - navzdory nedávnému debutu - ve vyloženě startovní pozici. Označovat tuto kapelu jako "all star band" je přeci jen poněkud přehnané, při nahlédnutí do sestavy se ale ukáží některé zajímavé tváře. Kupříkladu zpěvák Urban Breed se tuzemskému publiku představil již v roli frontmana BLOODBOUND (ti natáčeli o den dříve své první živé DVD); Bob Katsionis se ve Vizovicích mihnul v rámci svých domovských FIREWIND (ano, přesně těch FIREWIND, které založil Gus G., vystupující hned po SERIOUS BLACK), pro našince byl ale rozhodně nejzajímavější Jan Vacík (ex-DREAMSCAPE), který k publiku prohodil i pár slov ve své rodné češtině. Hudba (super)skupiny pro mě byla skokem do neznámých vod - a vystoupení pak důvodem, proč se do studia jejich (jednodílné) diskografie pustit. Navzdory působení jednotlivých členů v myriádě metalových uskupení nezazněl jediný cover; inu, sympatický přístup - kapel, těžících z někdejší slávy svých členů, běhá po světě až nehezky moc...
Kytarových "hrdinů" se během oněch 13 let představilo na Masters of Rock hned několik. Victor Smolski zaujal ekvilibristickou hrou, Yngwie Malmsteen předvedl sebezahleděnou show plnou rozpaků. Ani Yngwieho naparování ale nemohlo pořadatele odradit od pozvání Guse G., který - ač je toho jistě technicky schopen - nestaví vystoupení pouze na svém umu. Naopak, pod hlavičkou svého projektu (GUS G.) přivedl na festivalová prkna dýchající, živé těleso, ve kterém jsou jednotliví členové podporou zbytku kapely. Obrazně by se dalo říci, že kudy Gus G. prošel, tam vzniklo úspěšné metalové těleso. Koncert započal silnou triádou skladeb z Gusovy prvotiny "I am the Fire" - v těch se v roli vokální výpomoci představil Henning Basse, který se v posledních letech stylizuje do podoby námezdního pěveckého žoldáka. Metalové písně se silným rockovým nádechem byly přesně tím, na co odpoledním Sluncem znavené posluchačstvo slyšelo. Úderný kousek "Blame it on Me" vlil do kotle živou vodu, lehké uklidnění přišlo až s instrumentálkou "Vengeance", ve které se ke slovu dostalo i kytarové sólo. Rockovou pachuť v ústech pak přebila čistě metalová "Children of the Night" od švédské úderky DREAM EVIL, ve kterých Gus G. působil začátkem milénia. A závěr? Samozřejmě v režii nesmrtelného hitu "Crazy Train".
Přílišné nadšení ale bylo zřejmě nutné zchladit - a tím, co mi radost z rozjetého dne pokazilo, byla americká sebranka DOG EAT DOG. Hitový potenciál mají neskutečný, to bezpochyby - ale čím si tato "zábavová" (v kontextu ostatních vystupujících) kapela vysloužila lukrativní podvečerní hrací čas? Nemám v zásadě nic proti přesahu festivalové dramaturgie do jiných žánrů, oněch 75 minut ale mohlo přeci jen využít jiné, žánrové těleso...
Naštěstí s vystoupením BLACK LABEL SOCIETY bylo veškeré roztrpčení smyto. Parta Zakka Wyldea se ve Vizovicích dostavila po tvrdém, takřka čtyřletém vyjednávání - a svou festivalovou premiéru si (bohužel) odbyla před pomalu řídnoucím publikem. Pravda, zvuk kapely nebyl úplně ideální, hluková koule se ale po několika písních projasnila a pětice okolo Zakka vypalovala jednu pecku za druhou. Thrashem nasáklou "Funeral Bell" vystřídala "Heart of Darkness" z aktuální řadovky, která je po delší době počinem, ze kterého jižanský feeling přímo tryská. Novinkové záležitosti se staly základem první poloviny vystoupení, které symbolicky utnulo Zakkovo sólo, vystřihnuté na Wyldův legendární "bulls-eye" instrument. Principál souboru se ale ukázal i jako zdatný pianista - a to ve chvíli, kdy před "Angel of Mercy" (kterou mimochodem odezpíval právě za klávesami) vystřihnul působivé klavírní intermezzo. Ke konci začaly jednotlivé songy kapely přeci jen lehce splývat, posluchačovu nejistotu však BLACK LABEL SOCIETY rozehnali jedním ze svých největších hitů - skladbou "Stillborn".
Fotky: Seanínel
Galerie Seanínel na FB
