HIGH ON FIRE – Luminiferous

Pravděpodobnost toho, že se HIGH ON FIRE na nové desce změní, byla asi taková, jako že zítra vyhrajete milión v loterii. Milión by chtěl vyhrát každý, ale co si počít s těmito třemi zatracenými lotry? Chtít po nich nějakou změnu by znamenalo pošlapat jejich identitu a zároveň jejich know-how. Když se řekne HIGH ON FIRE, v hlavě mi hned zní ten jejich prasácký stoner a jasně definovatelný rukopis. Takhle dobře to žádná jiná kapela nezahraje. Já změnu nechci.

Sedmnáct let na scéně, sedmá řadová deska, která nepřináší nic jiného než pořádně osmahlou jízdu ryzí a poctivé muziky. V případě téhle trojice dřevorubců mi právě přijdou důležitá slova jako ryzí, poctivá, neustupující, atd. Hudba, které má nejblíž a evidentně vychází ze stoneru a je řádně prošpikovaná metalem s neodmyslitelným dotekem špíny, stejně nejvíc připomíná o mnoho rychlejší a tvrdší MOTÖRHEAD. A to jsme jen u hudby. Vokál vrchního principála, který ze svého hrdla vyluzuje podobně zadušený chraplák jako jistý mistr, je věc druhá.

Na nové desce se můžete spolehnout, že dostane to, co jste už od této kapely šestkrát slyšeli. Jeden by možná řekl – nuda. Když se na vás ale vyvalí úvodních pár vteřin otvíráku „The Black Plot“, bude vám hned jasné, že strávit čas ve společnosti těchto tří fešáků se vyplatí. Klasické rytmické brejky ze začátku jsou už kapelní klasikou a když se chvíli na to song rozjede v kvapíkovém tempu, v kterém jsou HIGH ON FIRE jako doma, máme tady další silnou skladbu. Jak jsme se mohli přesvědčit na nedávném pražském koncertě, tahle věc si svůj prostor v koncertním setlistu obhájí s přehledem. To samé jde s klidným srdcem tvrdit i o zbytku skladeb. Rychlejší flákoty se střídají s těmi o něco pomalejšími. Na jedné straně stojí jeden z největších nářezů v historii kapely –  „Slave the Hive“, který už je v podstatě thrash metalová jízda. Naopak nejpomalejší a výpravná „The Cave“ je nejpřístupnějším momentem  na albu. Experimentálnější formou pak působí i závěrečná „The Lethal Chamber“, ale podobně laděné skladby nejsou v diskografii HIGH ON FIRE výjimkou.

Tradičně se člověk může spolehnout na instrumentální zručnost, která je u všech tří členů vybroušená takřka k dokonalosti. Rytmická sekce a nazvučení Jeffovi basy, stejně jako tomu bylo naživo, nezavdává potřebu další kytary. Sladkou odměnou jsou pak Mattova sóla, které v rychlejších věcech dokážou skladby výrazně okořenit, zatímco v těch pomalejších při nich nastává až bluesové zklidnění. O jejich preciznosti pak netřeba pochybovat. Zvukově se pak pod desku podepsal v těchto kruzích hojně vyhledávaný Kurt Ballou, kterého nehodlám představovat, a který svému řemeslu evidentně rozumí. 

Potud je vše ve stejných (dobrých) kolejích a víceméně na vlně spokojenosti, ale s klasicky jedním neduhem. Ten u HIGH ON FIRE pozoruji léta, a taky mi brání v tom, aby se pro mě stali totální srdcovkou. Jde o to, že většina jejich skladeb je zbytečně natáhlá a to samé jde tvrdit o délce jejich desek, které se většinou přehoupnou přes padesát minut. Což u podobně řízné hudby, která stojí převážně na rychlejším tempu a podobně laděné kostře všech skladeb, vyplyne v jedno jediné. A to je , že se po čtyřiceti minutách člověku začíná jejich produkce slévat a dostaví se pocit lehčí nudy. I když nutno uznat, že těžko byste ukázali na nějakou ze skladeb na albu a odsoudili ji do role nechtěných. Každopádně by se v případě HIGH ON FIRE rozhodně vyplatilo držet se hesla: méně je více.

Nicméně pocit z „Luminiferous“ zůstává podobný jako u všech předešlých desek. To znamená, poslouchá se to dobře a tudíž mluvit o nějakém zklamání je bezpředmětně. Je fajn, že pořád  dokážou takhle pěkně přitopit pod kotlem.