Mezi numery 12 a 13 ztratil zin How Can Limo Kid Kill Your Dreams? nejen slova How Can Limo Kid, ale i otazník, který nahradil vykřičník. Pomyslný návrat k prvnímu číslu komentuje v úvodníku Honza Štelcík alias Štelca, polovina aktuální posádky, tou druhou je samozřejmě Honza Klouček alias Samuel, někdejší třetí do party, Roman Láriš alias xJesusx, se vytratil. Mně tohle snižování stavů nevadí, protože v jednom starším čísle mě články xJesusex o lokálním dění vůbec zaujaly…
Ale zpět k názvu, nyní tedy Kill Your Dreams!, celkově třinácté číslo, které vyšlo cca po osmi měsících od předchozího. To je chvályhodná kadence, mezi undergroundovými občasníky nevídaná. Tudíž jsou články aktuální.
Jednu z výše uvedených informací (tu o dvou členech redakce) staví na hlavu hned první rozhovor, který vedl Brano Vartovník s šedesátiletým Thomasem Viallefondem z francouzské kapely BURNING HEADS, a sice živě při příležitosti koncertu v Bratislavě. Rozhovor původně vyšel v angličtině na autorově webu, český překlad je v KYDU! (ta zkratka je vtipná, ale s významem vzniklého slova naštěstí časopis neladí, kydů je v něm minimum), a se světoběžníkem, který leccos zažil, je to v pohodě povídání; možná škoda, že celkem krátké. I druhé interview staví na hlavu jednu z výše uvedených informací (tu o aktuálních článcích), protože s Berrym si Štelca vyměňoval otázky a odpovědi od června 2024 do února 2025, což ale není zas takový časový rozptyl. Rozhovor parádně mapuje Berryho aktivity a hlavně přináší jeho názory na spoustu záležitostí souvisejících se scénou, navíc na výborné jazykové úrovni, protože Berry každé slovo vyrývá jak drážku v linorytu. Pro mě vrchol KYDU! #13.
Následuje foto pasáž, kterou v zinech vždycky vnímám rozporuplně. Nedávno jsem si pustil hubu na špacír v recenzi na Buryzone, tak to s lehkou obměnou zopakuju: „A pak je tu vycpávka, za kterou sedmistránkovou fotogalerii ,bez ladu a skladu‘ považuju. Mám k ní hned několik výhrad, tou nejpodstatnější je, že jde o umělé zvýšení počtu stran zinu. Další, že tisk fotky dost zmršil. Aspoň, že (na rozdíl od BZ) jsou uvedeny názvy kapel, data a místa pořízení.“
Druhým highlightem čísla je rozhovor se Slowchou (Martinem Slovákem), kterého vyzpovídal Samuel. Martin je v odpovědích velmi otevřený a výřečný, přičemž tato kombinace je sen každého zinaře a doufám i čtenáře. Slowcha prošel řadou kapel (v současnosti bubnuje v G.U.T.S.) a je spolumajitelem brněnského klubu Kabinet múz – a o všem barvitě povídá. Pecka.
Baví mě i druhé (první, týkající se hlavně obrázku na titulce, jsou na druhé straně desek) odpovědi Jana Taitla, kreslíře, který je autorem obálky zinu a řady plakátů nebo coverů alb. Krok od muzikantů k jiným pilířům scény, např. právě ilustrátorům a grafikům, je vždy vítaný, tady se představuje kluk, kterého bych asi měl podle vidění znát, protože žije nedaleko Blatné, ale nedokážu si jej zařadit. V pěkném ping-pongu otázka (Samuel) – odpověď (Honza) se stihlo probrat vše podstatné a nechybí ani ukázky Honzových prací. S místem Honzova bydliště je spjato jméno Christian Battaglia, což byl legendární cyklista, který na kole nakonec i zemřel a má pomníček kousek od Strakonic, takže jak jméno, tak pomníček registruju. Na zmíněné titulní straně KYDU! #13 je parafráze Battagliova jména (Battleglia) i obrázek cyklisty s molotovem v ruce a uvnitř pak pojednání o životě a sportovních výkonech potomka benátského šlechtického rodu, který pracoval v ČZ Strakonice nebo jako závozník u stavební firmy. Téma zajímavé, zpracování mizerné, absence redakční práce viditelná – Samuel prostě poskládal článek ze zdrojů na internetu a nelámal si hlavu s tím, že řada informací se opakuje a že mozaika je rozsypaná; škoda.
Po nejslabším příspěvku následují další na úrovni, ať je to rozhovor s Aranem, který připravil další externista Honza Hrana, nebo s Benem od Samuela. V obou případech znovu trefa do černého, všichni čtyři pánové odvedli výbornou práci. Jak vidno, rozhovory jsou kvalitní a díky nim považuju třinácté číslo, jak autoři říkají fun-zinu, za nejlepší v jeho historii.
Ale ještě nejsme u konce, následují Úvahy, které jsou čtyři, přičemž v prvním případě jde spíše o představení DIY Factöry a v třetím o zmatené zápisky Aleše Meduny z Japonského tour SKIPLIFE, v kterých se nedá orientovat. Zbylé dva články jsou o poznání lepší, Mičlovo zamyšlení Mít názor není sranda i Blančiny poznatky týkající se organizace OSA, která sere každého pořadatele, jsou fajn.
Finále patří recenzím, vesměs krátkým a výstižným, jak na domácí, tak sem tam zahraniční dílo, celkem kritickým (ne vše je „super“). Úplný závěr obstarávají Mičlovy básničky uvedené jako Šrapnely punk rockové poezie – a zatímco jeho úvaha se čte dobře, básně těžko, jednoduše mě nebaví.
Vzhled zinu je ustálený, formát A5 naležato, texty ve třech sloupcích jsou rozumně proloženy fotografiemi nebo obrázky, vše vypadá hezky srovnaně. Trochu slabší je to s pravopisem, chyb je na můj vkus víc něž by mělo (mohlo) být a záměna Michala Prokopa za Michala Pospíšila („chudáci“ Michal Prokop a Luboš Pospíšil, kteří se asi Štelcovi popletli) v názvu i textu recenze je sice lapsus, ale celkem vtipný.
