Nejbližší koncerty
  • 08. 08. 2020Farářova sluj/Orthodox club Vystoupí: AMOK - death metal ...
  • 22. 08. 2020Rotten Fest Open Air 2020 22.8.2020 venkovní areál Sklu...
  • 05. 09. 2020Montana Metal Fest: Depresy, Dehydrated, Orkrist, Morn...
  • 05. 09. 2020Třetí ročník open air festu konajícího se v areálu Kaliko...
  • 05. 09. 2020Sušice - Chatová osada LUH mini D.I.Y. open air festival...
  • 12. 09. 2020Farářova sluj / Orthodox club Vystoupí:AGGRESSIVE TYRANTS...
  • 18. 09. 2020V rámci svého minitour nás poctí svojí návštěvou mocní SI...
  • 19. 09. 2020BUGRFEST je rodinný metalový fest pořádaný čtyřmi bratry....
KLADIVO NA PÝCHU

10. 4. 2015, Brno - Fléda

V brněnském klubu Fléda byl pátek desátého dubna zasvěcen všem příznivcům dnes již kultovní britské skupiny ANATHEMA. Velkým lákadlem byl avizovaný průřez celou tvorbou kapely v rámci tour pod názvem Resonance, které má pouze devět zastávek v rámci celé Evropy. Set list, který sestával z dvaceti osmi skladeb a trval necelé tři hodiny, byl rozdělen do tří částí, mezi nimiž byla vždy krátká přestávka. Nebylo tak potřeba ani žádného supportu, který by večer prodloužil.

Po menším časovém skluzu při otevírání klubu a drobných zmatcích na vstupu, jsme se dostali na místo činu, které se opravdu rychle plnilo. Vysokou návštěvnost předpovídala již dlouhá fronta, která se vinula okolo velkého tour busu, zastiňujícího při pohledu z ulice takřka celou budovu. Při vstupu do sálu byl ihned náš pohled upoután velkou plachtou na pódiu s motivem posledního alba „Distant Satellites“. O chvíli později nastoupili muzikanti a začala první část věnovaná nejnovější části tvorby.

Jako úvodní zazněla příhodně zvolená „Anathema“, která navodila atmosféru a nikdo v sále takřka nedýchal. Po jejím odeznění jsme si už mohli užívat skladbu z „Distant Satellites“. Nepatřím sice k velkým fanouškům současných CD, ale jelikož jsem kapelu viděla poprvé, byla jsem připravena si udělat kompletní obrázek až po absolvování tohoto koncertu. Stejnojmenná píseň patří k jedněm z těch, které se mi líbí, ocenit také musím kvalitní vokál Vincenta Cavanagha, který mě hladil po uších. Strnulý dav se začal také konečně hýbat a vytleskávat. Následovaly obě části „Untouchable“ z „Weather Systems“, kde se se svým zpěvem připojila Lee Douglas. K velké škodě se jí první část nevydařila a jeden falešný tón střídal druhý, ke konci se však již chytla a tak byla první tragédie večera zachráněna. Po celé jeho trvání nás pak provázely uražené výlevy Dannyho Cavanagha, který reagoval na všechny pokřiky z publika, poprvé to bylo poměrně vtipné a sál se rozesmál, postupem času začaly však komentáře sklouzávat k trapnosti.

Po „A Simple Mistake“ přišla řada na „Natural Disaster“, při které byli návštěvníci požádání o rozsvícení zapalovačů a mobilních telefonů. Až na tomto koncertu mi došlo, jak nástup moderních technologií kompletně ničí atmosféru. Režimy baterky na některých zařízeních působily jak světlomety a když jich má člověk okolo sebe hned několik, spíš mu to vadí, než aby si vše užíval. Naprosto nudná „Closer“ a navazující „Pressure“ mě čím dál víc utvrzovaly v tom, že se těším na starší tvorbu. Příjemným závěrem první části však byla neskonale procítěná „One Last Goodbye“, kterou jsem si jako první pořádně užila a dokonce zatoužila se posunout blíže k pódiu.

Po zhruba čtvrthodinové pauze show pokračovala, v čase jsme se posunuli do let 1995 – 1998, přesvědčit nás o tom mohla i plachta s ústředním motivem alba „Eternity“. Došlo také ke změně sestavy na pódiu, za bicí usedl John Douglas a baskytaru vzal do svých rukou Duncan Patterson. Začala první část vystoupení, na kterou jsem se opravdu těšila. Vše odstartovala excelentní „Shroud of False“ následovaná neméně skvělou „Fragile“, která si však k velké škodě vybrala drobné technické problémy. Nadmíru spokojená jsem však byla s „Lost Control“, která byla odprezentována s takovou silou a vášní, že naprosto zastínila následující „Angelicu“.

Jako ve špatném filmu jsem se začala cítit po „zpopíkované“ verzi první části „Eternity“, která ve mně zmrazila většinu pozitivních pocitů a proto jsem se nedokázala dostat do správného rozpoložení, i když následovaly obě její části, které jsou pro mě velkou srdcovkou. Až jsem se obávala toho, čeho se (ne)dočkáme ve skladbách z „The Silent Enigma“. K velké škodě nezazněla stejnojmenná píseň, ani „Restless Oblivion“. Můžu se jen domnívat, že tomu bylo proto, že Vinnie si již nemůže dovolit řvát jako kdysi. Částečné napravení dojmu pak zprostředkovala „Sunset of Age“, tu však vzápětí potopila „A Dying Wish“, kterou všeobecně pokazilo tleskání návštěvníků zcela mimo rytmus a hvízdání v davu, které se po čas večera nějak záhadně kumulovalo vedle mých uší. 

Po další avizované pauze se dostalo na nejranější část tvorby a za mikrofonem se objevil Daren White. Jako by se do sálu vřítilo tornádo, jeho energie mě naprosto uzemnila a já konečně dostala přesně to, co jsem chtěla. Konečně jsem přestala litovat toho, že si doma nějaký čas Anathemu nepustím a užívala si s nadšeným davem tohle rodeo. Takové klenoty jako „Kingdom“ a „Lovelorn Rhapsody“ se mi vloudily do hlavy a já jejich melodie ani nechtěla vypudit. Celý set utekl až příliš rychle a závěr patřil dokonalé „Sleepless“, až jsem si ještě přála, aby pokračovali.

Z celého koncertu mám neskutečně rozporuplné pocity a nemohu říct nic jiného, než že se mi konečně splnil sen, slyšet je naživo. Na druhou stranu je mi jasné, že ač pokus o oživení starých časů neproběhl zase tak tragicky, nevím, jestli je dobré nechat běhat po světě rozpadající se zombii. Staré dobré časy očividně mizí v propadlišti dějin a i když se mi nová tvorba docela líbí, po vyslechnutí „Distant Satellites“ je mi jasné, že se mi bude i nadále vzdalovat, až si ji jednoho dne nepustím vůbec. Pak zbudou jen vzpomínky...

Za fotografie patří dík Janu "obrjenu" Vašulínovi

Celá galerie


Zveřejněno: 16. 04. 2015
Přečteno:
2858 x
Autor: Niviat | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář