Řada fanoušků vnímá vyměknutí své oblíbené kapely jako zradu. Zradu žánru, zradu ideálů, prostě když někdo nechce hrát pořád (zhruba) stejně, slízne si to. Potkalo to tolik kapel, že nemá smysl je tu jmenovat, vzpomenu jen jeden příklad za všechny, PARADISE LOST, kterým jsem kdysi v případě alba „Host“ nemohl přijít na jméno. Jenže doba se posunula, dnes už se to asi až tak nehrotí, nicméně CODE do ranku transformovaných kapel zapadají. Kdysi blackmetalová parta dnes podle vydavatelových promo materiálů provozuje progresivní post rock, což si lze vyložit různě, protože každý si slova post resp. progresivní může představovat jinak.
CODE si je představují tak, že hrají víceméně pohodovou pomalou melodickou muziku s čistým zpěvem. Když jsem album slyšel poprvé, v podstatě mě bavilo, jenže to bylo z mptrosek a to je vždycky ošidné. Už několikrát se mi stalo, že jsem nějakou nahrávku slyšenou z PC podcenil, nebo naopak přecenil. U CODE došlo k druhému případu, ale až tak horké ono přecenění není. Při známkování do Pařátu jsem vysolil jedna mínus, dnes dávám za dvě. Album začíná trochu nešťastně, „On Blinding Larks“ je spíše tuctová skladba, které chybí základní „post“ zásada – naléhavost. Zaujme spíše zvuk, který je vypiplaný do detailu, každé hrábnutí do strun (kytary i baskytary), úder do bicích či cinknutí do činelu je krásně slyšet. Wacianův zpěv je vláčný, jakoby slova pronášel jen tak mimochodem, přesto si s hlasem celkem pohrává, jako monotónní bych jeho projev určitě neoznačil. Občasné „ohnutí“ vokálu v „Undertone“ na mě působí spíše rušivým dojmem, stejně jako druhá polovina trochu neurovnané kompozice. Spokojenost se dostavuje až s třetí stopou, která se z nenápadného křehkého úvodu pomalu posunuje do hájemství, v němž se kdysi pohybovala ANATHEMA; na mysli mám album „Eternity“, k jehož náladě se „Dialogue“ ve vypjatých momentech přibližuje, jen škoda, že místo vygradování se song láme spíše neutrálním směrem, až na psycho pasáž v samotném závěru. Ona psychárna slouží jako návnada na asi nejsilnější skladbu „Affliction“, která místy působí jako soundtrack k hororu. Wacian tady zdrsňuje projev, stejně jako kapela zvyšuje obrátky, i když s těmito ostřejšími ingrediencemi pracuje jako kuchař s pálivým kořením (opatrně). V téhle syrovější podobě jsou mi Angličané milejší, ale křivé slovo nemůžu říct ani na následující doomrockovou, zčásti minimalistickou „Contours“, u které mě napadá další zajímavost, totiž že skladby jsou na prog rock relativně krátké a tak když se začne nějaká píseň začínat zajídat, v pravý čas skončí. Tím nechci říct, že bych nad nějakou položkou vyloženě lámal hůl, v na první poslech jednoduchých skladbách lze najít řadu pozoruhodných momentů, ať už jde třeba o šepot, lehce nervní kytarové vybrnkávačky nebo s citem užité samply. Druhé polovině vévodí ponurá „Cocoon“, po níž se začátek „Numb, an Author“ docela vleče, aby se trochu násilně překlopila do svižnějších temp, v nichž ale kapela tentokrát evidentně tápe, celé to vyznívá tak nějak plytce, skoro až otravně. V lehce neurotické závěrečné „The Bloom in the Blast“ CODE s pozitivními náladami pracují mnohem lépe, chvíli hladí, chvíli trápí, ale nepůsobí to na mě samoúčelně, naopak, a ani nevím, jestli dávám přednost uhlazené, nebo ostřejší poloze.
Jak je dnes obvyklé, label se snaží potěšit jak příznivce CD, tak vinylové maniaky, ty dokonce ve dvou provedeních (šedá a čirá gramodeska).
„Mut“ je album, které leckoho unudí, leckoho naštve, ale já to až tak černě nevidím. Pravdou sice je, že soustředěný poslech z CD odkryl jisté slabiny, ale i tak si troufnu označit nahrávku jako nadprůměrnou.
Seznam skladeb:
Čas: 35:44
Sestava:
https://www.facebook.com/codeblackmetal
www.agoniarecords.com
CODE si je představují tak, že hrají víceméně pohodovou pomalou melodickou muziku s čistým zpěvem. Když jsem album slyšel poprvé, v podstatě mě bavilo, jenže to bylo z mptrosek a to je vždycky ošidné. Už několikrát se mi stalo, že jsem nějakou nahrávku slyšenou z PC podcenil, nebo naopak přecenil. U CODE došlo k druhému případu, ale až tak horké ono přecenění není. Při známkování do Pařátu jsem vysolil jedna mínus, dnes dávám za dvě. Album začíná trochu nešťastně, „On Blinding Larks“ je spíše tuctová skladba, které chybí základní „post“ zásada – naléhavost. Zaujme spíše zvuk, který je vypiplaný do detailu, každé hrábnutí do strun (kytary i baskytary), úder do bicích či cinknutí do činelu je krásně slyšet. Wacianův zpěv je vláčný, jakoby slova pronášel jen tak mimochodem, přesto si s hlasem celkem pohrává, jako monotónní bych jeho projev určitě neoznačil. Občasné „ohnutí“ vokálu v „Undertone“ na mě působí spíše rušivým dojmem, stejně jako druhá polovina trochu neurovnané kompozice. Spokojenost se dostavuje až s třetí stopou, která se z nenápadného křehkého úvodu pomalu posunuje do hájemství, v němž se kdysi pohybovala ANATHEMA; na mysli mám album „Eternity“, k jehož náladě se „Dialogue“ ve vypjatých momentech přibližuje, jen škoda, že místo vygradování se song láme spíše neutrálním směrem, až na psycho pasáž v samotném závěru. Ona psychárna slouží jako návnada na asi nejsilnější skladbu „Affliction“, která místy působí jako soundtrack k hororu. Wacian tady zdrsňuje projev, stejně jako kapela zvyšuje obrátky, i když s těmito ostřejšími ingrediencemi pracuje jako kuchař s pálivým kořením (opatrně). V téhle syrovější podobě jsou mi Angličané milejší, ale křivé slovo nemůžu říct ani na následující doomrockovou, zčásti minimalistickou „Contours“, u které mě napadá další zajímavost, totiž že skladby jsou na prog rock relativně krátké a tak když se začne nějaká píseň začínat zajídat, v pravý čas skončí. Tím nechci říct, že bych nad nějakou položkou vyloženě lámal hůl, v na první poslech jednoduchých skladbách lze najít řadu pozoruhodných momentů, ať už jde třeba o šepot, lehce nervní kytarové vybrnkávačky nebo s citem užité samply. Druhé polovině vévodí ponurá „Cocoon“, po níž se začátek „Numb, an Author“ docela vleče, aby se trochu násilně překlopila do svižnějších temp, v nichž ale kapela tentokrát evidentně tápe, celé to vyznívá tak nějak plytce, skoro až otravně. V lehce neurotické závěrečné „The Bloom in the Blast“ CODE s pozitivními náladami pracují mnohem lépe, chvíli hladí, chvíli trápí, ale nepůsobí to na mě samoúčelně, naopak, a ani nevím, jestli dávám přednost uhlazené, nebo ostřejší poloze.
Jak je dnes obvyklé, label se snaží potěšit jak příznivce CD, tak vinylové maniaky, ty dokonce ve dvou provedeních (šedá a čirá gramodeska).
„Mut“ je album, které leckoho unudí, leckoho naštve, ale já to až tak černě nevidím. Pravdou sice je, že soustředěný poslech z CD odkryl jisté slabiny, ale i tak si troufnu označit nahrávku jako nadprůměrnou.
Seznam skladeb:
- On Blinding Larks
- Undertone
- Dialogue
- Affliction
- Contours
- Inland Sea
- Cocoon
- Numb, an Author
- The Bloom in the Blast
Čas: 35:44
Sestava:
- Wacian – vocals
- Aort – guitars
- Andras – guitars
- Lordt – drums
- Syhr – bass
https://www.facebook.com/codeblackmetal
www.agoniarecords.com
