Pražská kapela V.O.H. existuje zhruba od roku 2001, na kontě má jedno demo a tři řadová alba, přičemž to poslední vyšlo letos v létě a nese název „Hledat odpověď“. I přesto, že jde podle mého názoru o nadprůměrné dílko, není kapela příliš na očích, ale třeba k tomu, aby se na oči trochu dostala, přispěje následující rozhovor. Na otázky odpovídají Lukáš (zpěv) a Petr (kytara).
Mám takový dojem, že se o vás moc neví, i když existujete víc jak deset let. Můžete krátce uvést historii kapely, takové ty klišovité záležitosti jako kdy, kdo, proč, proč název V.O.H. aneb VICTIMS OF HATE, proč punk, hardcore, metal?
L: Začali jsme hrát cca v roce 2001 a drhli jsme klasický sklepní agro punk pod názvem Velmi Obézní Hlava. Zavedený název mezi našimi kamarády a v našem okolí jsme nechtěli měnit, tak jsme pouze změnili význam zkratky. (úsměv) Mimo těch tří alb byly naše dvě skladby součástí vinylové kompilace Prague & Disorderly, která vyšla někdy kolem roku 2010, tuším.
Nyní hrajeme v sestavě Lukáš – zpěv (ve V.O.H. od začátku), Láďa – kytara (od 2004), Petr – kytara (od 2006,) Ricci – basa (od 2012) a Libor – bicí (od 2014).
P: No a k těm stylům, hardcore, metal, crust postupem času, jak všichni (já tam tehdy nebyl) začínali poslouchat plno další hudby a jak přišli noví členové. S příklonem k tvrdším stylům byla změna názvu nasnadě.
Teď trochu vážněji. Na BZ uvádíte jako stylové zařazení punk/hardcore, ale když poslouchám vaše poslední dvě alba, punková mi nepřijdou. Vám jo? Nebo tím spíš chcete naznačit, že vám je blízký punk/hardcore přístup?
L: To je věc názoru. Myslím, že spoustu pasáží lze stále považovat za hc/punk, a to že jsou tam cítit i ostatní zmiňované vlivy, je snad dobře. (úsměv) Co se týká hc/punk přístupu, tak ten je nám blízký a myslím, že je to občas patrné i v našich textech.
P: Dalo by se říct, že vycházíme z rychlejšího punku, ale dneska už je to spíš crust, jak se to vezme... až tolik to nerozlišujeme, hlavně se nám to musí líbit. Časem třeba přibude i něco pomalejšího...
Řada kapel z punk/hardcore prostředí aktivně vystupuje proti různým „zlověcem“, muzikanti většinou nejí maso, vyznávají anarchistické myšlenky, snaží se chránit životní prostředí a samozřejmě se ostře staví proti různým „ismům“... Co vy, jste také v nějakém směru aktivní, nebo vám k přenosu myšlenek stačí texty vašich písní?
L: Osobně jsem velmi rád, když se muzika propojuje s nějakými myšlenkami a názory, které chce kapela vyslat dál mezi své publikum, tedy pokud to pak nepůsobí až příliš klišovitě, nuceně a agitačně. Jako kapela rádi podpoříme např. benefiční koncerty, s jejichž obsahem jako jedinci souhlasíme.
U textů bych se rád zastavil, minimálně dva mi přijdou nejen zajímavé, ale hlavně nečekané. Oba mají reálný základ, věnujete se v nich skutečným osobám... Napřed tedy Nestor Machno. Čím vás tento ukrajinský anarchista zaujal? A víte, že jeho osudům jiná tuzemská kapela, DROM, věnovala dokonce celou desku?
L: Poměrně dlouhou dobu jsem chtěl udělat text na tohle téma ukrajinských dějin. Jsem rád, že toto zajímavé téma je pořád oblíbené, a je dobře, pokud se tento příběh bude stále připomínat, protože jak se říká, i malý člověk dokáže velké věci a zde to platí dvojnásob.
P: Nevím, jestli Lukáš, ale já to o DROM nevěděl, až takové povědomí o nich nemám.
Italský kontroverzní politik Berlusconi je určitě známější postava než ukrajinský revolucionář. Jak si on „zasloužil“ vaši pozornost? A není ten text příliš zkratkovitý?
L: Podobně jako u předcházející otázky jsem i této, dost podivné osobě chtěl věnovat nějaký prostor v naší tvorbě. (úsměv) Je s podivem, jak dlouho se tento člověk dokázal držet ve vrcholné politice i přes všechny aféry a skandály, které ho doprovázely. Vidím v tom jistou paralelu. Text skladby je však potřeba brát s určitou nadsázkou, jde spíše o recesi.
I když se v textech vyjadřujete k závažným tématům, vyloženě zaťatá kapela asi nebudete, když máte na FB uvedeno „heavy metal s vlivy reggae“. Čí to byl nápad? A proč vlastně – co když na váš profil někdo „zabloudí“ omylem a bude pak zklamaný, že se nedočkal slibovaného? Nebo naopak, co když tam někdo půjde s tím, že by to mohl být rachot pro něj a pak si přečte cosi o reggae? (úsměv)
L: No popravdě profil zakládal náš tehdejší baskytarista Wassil. Je to celkem sranda. Jediné, z čeho jsme měli trochu obavy, byla případná návštěva lidí z jiných zemí. No a tak jsme si radši založili ještě jeden FB profil a teď máme pro jistotu dva. (úsměv)
P: Chtěli jsme působit seriózněji, kombinace heavy metalu a reggae může někoho odradit... i když kdo by to bral vážně. Ono je to tak, že máme dva profily, protože ten původní „jamajský“ nešel přejmenovat, jelikož tam už byl určitý počet lidí. Zároveň jsme nechtěli ten starý rušit, aby se info o koncertech a podobně dostalo k více lidem.
V recenzi jsem si dovolil zařadit vaši muziku někam mezi LAHAR a SEE YOU IN HELL. Vím, že to není zcela přesné, ale nic lepšího mě při pohledu na tuzemskou scénu nenapadlo... Které kapely byste jako spřízněné označili vy?
L: Mně tohle zařazení nevadí. (úsměv) Z našich tzv. československých vod bych ještě zmínil ČAD, které máme v kapele všichni rádi a posloucháme je.
P: Spřízněné hudebně mě napadá ještě možná DEZINFEKCE, jinak mezi další spřízněné kapely a naše kámoše patří řada kapel jak z hc/punk/crust prostředí, tak i z metalové a grindové scény.
Nahrávali jste v Otynově Davosu. Byli jste tam i minule, takže nejspíš spokojenost... Asi nemá cenu tady pitvat zvuk do detailu, ale proč to je celé tak nahlas? Já vím, že je to současný trend, většina lidí poslouchá muziku z MP3 přehrávačů, telefonů, ale pár bláznů s hi-fi sestavami v obýváku ještě pořád existuje... Proč jim nedopřejete, aby mohli zesilovač využít na víc než 15 %?
L: Otyn je náš kámoš, máme tam tedy absolutní pohodu a zázemí. S tou hlasitostí nějak nevím, co napsat (úsměv), ale je pravda, že jsem to slyšel už z více stran. Budeme se na to asi muset příště zaměřit. Od toho je právě dobrá zpětná vazba. (úsměv)
P: Jak jsi psal, zvuk je to „dobový“. Přijde mi, že plno českých i zahraničních kapel má nahrávky s podobnou úrovní hlasitosti a nijak to nevadí. Otázka je spíš, jak to ovlivňuje výsledný zvuk... Osobně moc hifista nejsem, tak taky moc nemůžu soudit. Co se týče Davosu, tak myslím, že u nás patří mezi ta nejlepší studia na tvrdou muziku.
Když jdete do studia, máte materiál připravený do posledního detailu? Mezi vašimi nahrávkami jsou docela dlouhé časové rozestupy, tak bych řekl, že si na všem dáváte dost záležet... Nebo ještě ve studiu něco významně měníte, případně dopisujete texty?
L: Pokaždé když jdeme do studia, máme drtivou většinu materiálu hotovou, a to jak po hudební, tak textové stránce. Na místě pak řešíme už většinou drobnosti, které pramení z našich omezených hudebních, případně lyrických schopností. (úsměv) Mistr Otyn nám s tím však většinou pomůže nebo poradí. Ty dlouhé časové rozestupy mezi nahrávkami budeme muset trochu zkrátit, nebo už moc materiálu nevydáme vzhledem k našemu věku. (úsměv) Tudíž plán je jasný – hodně zkoušet a tvořit, dokud je čas.
P: Ono něco ve studiu nějak moc měnit stojí nervy a čas, tím pádem i peníze. Je lepší si všechno promyslet a připravit ve zkušebně, než pak Otyna zbytečně „dráždit“. (smích)
Na albu máte dva hosty, Puttiho, předpokládám z CONTRASTIC, kterého snad každý zná, a Juliana A. Lamase, kterého, předpokládám, nezná nikdo. (úsměv) Můžete jej trochu představit? A proč jste si na jedno sólo pozvali hosta, to by to kytaristi z kapely nedali?
P: Ano, Puttiho asi opravdu zná každý. Juliana můžete znát z pražských BEAST WITHIN THE SOUND (BWTS), dříve ještě z VIBRATHÖRR. A protože je to náš kámoš a má naši hudbu rád, napadlo nás se ho zeptat, jestli by nezkusil nahrát pro zpestření nějaké sólo... které bych třeba já jako kytarista nezahrál a asi by mě ani nenapadlo. (úsměv)
Málokteré kapele se daří držet sestavu, ani vy nejste výjimkou, hlavně bubenický post je nestabilní, po Štefym nevydržel ani Jirka. Proč oba vaše řady opustili?
L: Tady je asi na místě zmínit, že Štefy byl zakládajícím členem kapely, a jeho odchod byl proto poměrně zásadní jak po hudební, tak osobní stránce. Štefy odešel především z časových důvodů, měl v té době vlastně tři kapely a chtěl být taky někdy doma.
Poté trvalo nějakou dobu, než jsme sehnali adekvátní náhradu v podobě Jirky. Problém byl však v tom, že Jirka měl na spoustu věcí odlišný názor než ostatní, což později vyústilo v jeho odchod. Pro mě to bylo současně ponaučení, že už nechci fungovat v HC kapele s člověkem, se kterým se názorově rozcházím. To není nic proti jeho osobě, jde pouze o konstatování faktu, že tento druh hudby nelze dělat bez určité názorové shody.
Aktuálně zasedl za bicí nový člen, Libor. Když jste nového bicmena hledali, asi jste potřebovali někoho, kdo už něco umí, má něco za sebou... Kde se berou bubeníci, kteří zvládnou zahrát ten váš marš?
L: Popravdě řečeno se bubeníci shání dost těžce, tak bych dalšího hledat nechtěl. (úsměv) Ne, teď vážně, jsme moc rádi, že se nám Libora podařilo získat, a vcelku i rychle. Doufám, že si to sedlo, a musím za sebe říct, že jsem teď s personálním obsazením kapely opravdu spokojen. Doufám, že nám to nějakou dobu takhle vydrží, podaří se nám odehrát zajímavé koncerty, udělat další desku a třeba i nakouknout někam do zahraničí.
P: Libora známe už dlouho. Nyní hraje ještě v grindových BOWELFUCK a dřív hrál v dnes již nefungujících kapelách INTESTACY a DECOMPOSING MANURE, tak nás napadlo ho oslovit. Vyšlo to a do kapely skvěle zapadl.
Už minule jste na konec alba zařadili cover, „Kladivo na čarodějnice“ od TÖRR, tentokrát „Wasting Away“ od NAILBOMB. Proč covery a proč zrovna tyhle dva?
L: Covery na naše desky děláme vždy s ohledem na to, co jsme všichni v mládí drtili v přehrávači. Jde o takovou nostalgii a poctu zároveň. (úsměv) Cover od NAILBOMB vybral Jirka a musím říct, že velmi dobře. Pamatuji si, jak jsme tuhle věc poslouchali se Štefym už někdy na základce. (úsměv)
P: Ten TÖRR to byla vlastně taky taková nostalgie... navíc dobrý text a punkový rytmus. (úsměv) Na Bandzone kromě již zmíněných dvou můžete slyšet ještě cover SODOM „Fuck the Police“, navíc nikdy nevydaný, v trochu netradiční úpravě. (úsměv)
Minule jste CD vydali u Papagáje, teď u Cecka, tedy u dvou nejaktivnějších punkových vydavatelů. Proč jste od Papagáje přešli k Ceckovi? Můžeš práci obou firem porovnat, v čem se liší, v čem je jedna lepší/horší než druhá?
L: Tohle je na delší vyprávění. (úsměv) Osobně jsem spíš koketoval s myšlenkou, že bychom desku vydali na vinylu. Zkusili jsme tedy oslovit poměrně široké spektrum vydavatelů. Nicméně ve finále jsme dostali pouze pár odpovědí a Cecek se ozval s konkrétní nabídkou a zájmem desku vydat. Musím, říct, že každá spolupráce má svoje pozitiva a negativa. Papagáj nám např. finančně přispěl na studio. Na druhou stranu Cecek zase pořádá pod svou hlavičkou hodně koncertů.
Dnes je asi nějaká větší firemní podpora typu zaplacení nákladů na studio nemyslitelná, tak proč si CD jako řada jiných kapel nevydáte sami? Nám třeba CD na recenzi od firmy dorazilo s poměrně velkým časovým odstupem ode dne vydání...
L: Vydání desky na vlastní náklady je dnes pro kapely bezesporu jednou z cest. U nás je trošku problém s následnou propagací a obesíláním. Tohle byl vlastně taky hlavní důvod, proč jsme vydali desku u Cecka. To, že to obesílání atd. nakonec trvalo docela dlouho, už bohužel nezměníme. Nicméně jsme si to s Ceckem vyříkali a věříme, že další spolupráce bude už bez problémů.
Obaly vašich dvou posledních cédéček máte černobílé, máte to tak rádi, nebo je shoda náhod, že se oba grafici, kteří obaly dělali, sešli?
L: Je pravda, že nějaký přehnaně barevný obal bych asi nechtěl, ale určitě bych v tom záměr nehledal. Třeba další deskou tohle pravidlo porušíme. (úsměv)
P: K tomuhle druhu muziky to myslím i docela sedí, taková potemnělá nálada. Ale jak píše Lukáš, spíš to přišlo samo.
Stejně tak jste pokaždé zařadili i překlady textů do angličtiny. Míříte s vaší muzikou i do zahraničí? Třeba na koncerty? Jak často vůbec hrajete – dneska je akcí spousta, lidí ochotných na koncerty chodit spíš míň než dost... Má cenu se každý týden někam harcovat, abyste pak zahráli v lepším případě pro sto, v horším třeba jen pro dvacet lidí?
L: Co se týká zahraničních koncertů, budu samozřejmě rád, pokud by se nám podařilo konečně někam vyrazit. Když se naše tvorba dostane i za hranice, je to jedině dobře. Byl jsem vždy potěšen, pokud mi Štefy referoval, že viděl naši desku v distru, když hrál někde v zahraničí na koncertě.
P: Většinou hrajeme tak 1–2krát měsíčně, někdy je toho míň, někdy se toho sejde víc. Teď jsme delší dobu nekoncertovali, protože jsme secvičovali materiál na koncerty s novým bubeníkem Liborem. Naštěstí pauza nebyla tak dlouhá. Moc to s živým hraním nehrotíme, teď už i s ohledem na to, že někteří z nás mají už rodiny a ratolesti. (úsměv) Takže odpověď na otázku, jestli to má cenu – má, jinak bysme to nedělali a taky nehrajeme zas tak často, tak to až tak nepociťujeme. Samozřejmě ale hojná návštěva koncertů potěší.
Snad jsme probrali všechno podstatné, jestli jsem na něco zapomněl, tak sem s tím, plus samozřejmě s plány do budoucna... Díky za rozhovor.
Naše plány jsou následující: ještě to spolu nějakou dobu vydržet, hrát a poctivě zkoušet.
Díky moc za zájem.
RECENZE
www.facebook.com/vohhcpunkpraha
www.bandzone.cz/voh
Mám takový dojem, že se o vás moc neví, i když existujete víc jak deset let. Můžete krátce uvést historii kapely, takové ty klišovité záležitosti jako kdy, kdo, proč, proč název V.O.H. aneb VICTIMS OF HATE, proč punk, hardcore, metal?
L: Začali jsme hrát cca v roce 2001 a drhli jsme klasický sklepní agro punk pod názvem Velmi Obézní Hlava. Zavedený název mezi našimi kamarády a v našem okolí jsme nechtěli měnit, tak jsme pouze změnili význam zkratky. (úsměv) Mimo těch tří alb byly naše dvě skladby součástí vinylové kompilace Prague & Disorderly, která vyšla někdy kolem roku 2010, tuším.
Nyní hrajeme v sestavě Lukáš – zpěv (ve V.O.H. od začátku), Láďa – kytara (od 2004), Petr – kytara (od 2006,) Ricci – basa (od 2012) a Libor – bicí (od 2014).
P: No a k těm stylům, hardcore, metal, crust postupem času, jak všichni (já tam tehdy nebyl) začínali poslouchat plno další hudby a jak přišli noví členové. S příklonem k tvrdším stylům byla změna názvu nasnadě.
Teď trochu vážněji. Na BZ uvádíte jako stylové zařazení punk/hardcore, ale když poslouchám vaše poslední dvě alba, punková mi nepřijdou. Vám jo? Nebo tím spíš chcete naznačit, že vám je blízký punk/hardcore přístup?
L: To je věc názoru. Myslím, že spoustu pasáží lze stále považovat za hc/punk, a to že jsou tam cítit i ostatní zmiňované vlivy, je snad dobře. (úsměv) Co se týká hc/punk přístupu, tak ten je nám blízký a myslím, že je to občas patrné i v našich textech.
P: Dalo by se říct, že vycházíme z rychlejšího punku, ale dneska už je to spíš crust, jak se to vezme... až tolik to nerozlišujeme, hlavně se nám to musí líbit. Časem třeba přibude i něco pomalejšího...
Řada kapel z punk/hardcore prostředí aktivně vystupuje proti různým „zlověcem“, muzikanti většinou nejí maso, vyznávají anarchistické myšlenky, snaží se chránit životní prostředí a samozřejmě se ostře staví proti různým „ismům“... Co vy, jste také v nějakém směru aktivní, nebo vám k přenosu myšlenek stačí texty vašich písní?
L: Osobně jsem velmi rád, když se muzika propojuje s nějakými myšlenkami a názory, které chce kapela vyslat dál mezi své publikum, tedy pokud to pak nepůsobí až příliš klišovitě, nuceně a agitačně. Jako kapela rádi podpoříme např. benefiční koncerty, s jejichž obsahem jako jedinci souhlasíme.
U textů bych se rád zastavil, minimálně dva mi přijdou nejen zajímavé, ale hlavně nečekané. Oba mají reálný základ, věnujete se v nich skutečným osobám... Napřed tedy Nestor Machno. Čím vás tento ukrajinský anarchista zaujal? A víte, že jeho osudům jiná tuzemská kapela, DROM, věnovala dokonce celou desku?
L: Poměrně dlouhou dobu jsem chtěl udělat text na tohle téma ukrajinských dějin. Jsem rád, že toto zajímavé téma je pořád oblíbené, a je dobře, pokud se tento příběh bude stále připomínat, protože jak se říká, i malý člověk dokáže velké věci a zde to platí dvojnásob.
P: Nevím, jestli Lukáš, ale já to o DROM nevěděl, až takové povědomí o nich nemám.
Italský kontroverzní politik Berlusconi je určitě známější postava než ukrajinský revolucionář. Jak si on „zasloužil“ vaši pozornost? A není ten text příliš zkratkovitý?
L: Podobně jako u předcházející otázky jsem i této, dost podivné osobě chtěl věnovat nějaký prostor v naší tvorbě. (úsměv) Je s podivem, jak dlouho se tento člověk dokázal držet ve vrcholné politice i přes všechny aféry a skandály, které ho doprovázely. Vidím v tom jistou paralelu. Text skladby je však potřeba brát s určitou nadsázkou, jde spíše o recesi.
I když se v textech vyjadřujete k závažným tématům, vyloženě zaťatá kapela asi nebudete, když máte na FB uvedeno „heavy metal s vlivy reggae“. Čí to byl nápad? A proč vlastně – co když na váš profil někdo „zabloudí“ omylem a bude pak zklamaný, že se nedočkal slibovaného? Nebo naopak, co když tam někdo půjde s tím, že by to mohl být rachot pro něj a pak si přečte cosi o reggae? (úsměv)
L: No popravdě profil zakládal náš tehdejší baskytarista Wassil. Je to celkem sranda. Jediné, z čeho jsme měli trochu obavy, byla případná návštěva lidí z jiných zemí. No a tak jsme si radši založili ještě jeden FB profil a teď máme pro jistotu dva. (úsměv)
P: Chtěli jsme působit seriózněji, kombinace heavy metalu a reggae může někoho odradit... i když kdo by to bral vážně. Ono je to tak, že máme dva profily, protože ten původní „jamajský“ nešel přejmenovat, jelikož tam už byl určitý počet lidí. Zároveň jsme nechtěli ten starý rušit, aby se info o koncertech a podobně dostalo k více lidem.
V recenzi jsem si dovolil zařadit vaši muziku někam mezi LAHAR a SEE YOU IN HELL. Vím, že to není zcela přesné, ale nic lepšího mě při pohledu na tuzemskou scénu nenapadlo... Které kapely byste jako spřízněné označili vy?
L: Mně tohle zařazení nevadí. (úsměv) Z našich tzv. československých vod bych ještě zmínil ČAD, které máme v kapele všichni rádi a posloucháme je.
P: Spřízněné hudebně mě napadá ještě možná DEZINFEKCE, jinak mezi další spřízněné kapely a naše kámoše patří řada kapel jak z hc/punk/crust prostředí, tak i z metalové a grindové scény.
Nahrávali jste v Otynově Davosu. Byli jste tam i minule, takže nejspíš spokojenost... Asi nemá cenu tady pitvat zvuk do detailu, ale proč to je celé tak nahlas? Já vím, že je to současný trend, většina lidí poslouchá muziku z MP3 přehrávačů, telefonů, ale pár bláznů s hi-fi sestavami v obýváku ještě pořád existuje... Proč jim nedopřejete, aby mohli zesilovač využít na víc než 15 %?
L: Otyn je náš kámoš, máme tam tedy absolutní pohodu a zázemí. S tou hlasitostí nějak nevím, co napsat (úsměv), ale je pravda, že jsem to slyšel už z více stran. Budeme se na to asi muset příště zaměřit. Od toho je právě dobrá zpětná vazba. (úsměv)
P: Jak jsi psal, zvuk je to „dobový“. Přijde mi, že plno českých i zahraničních kapel má nahrávky s podobnou úrovní hlasitosti a nijak to nevadí. Otázka je spíš, jak to ovlivňuje výsledný zvuk... Osobně moc hifista nejsem, tak taky moc nemůžu soudit. Co se týče Davosu, tak myslím, že u nás patří mezi ta nejlepší studia na tvrdou muziku.
Když jdete do studia, máte materiál připravený do posledního detailu? Mezi vašimi nahrávkami jsou docela dlouhé časové rozestupy, tak bych řekl, že si na všem dáváte dost záležet... Nebo ještě ve studiu něco významně měníte, případně dopisujete texty?
L: Pokaždé když jdeme do studia, máme drtivou většinu materiálu hotovou, a to jak po hudební, tak textové stránce. Na místě pak řešíme už většinou drobnosti, které pramení z našich omezených hudebních, případně lyrických schopností. (úsměv) Mistr Otyn nám s tím však většinou pomůže nebo poradí. Ty dlouhé časové rozestupy mezi nahrávkami budeme muset trochu zkrátit, nebo už moc materiálu nevydáme vzhledem k našemu věku. (úsměv) Tudíž plán je jasný – hodně zkoušet a tvořit, dokud je čas.
P: Ono něco ve studiu nějak moc měnit stojí nervy a čas, tím pádem i peníze. Je lepší si všechno promyslet a připravit ve zkušebně, než pak Otyna zbytečně „dráždit“. (smích)
Na albu máte dva hosty, Puttiho, předpokládám z CONTRASTIC, kterého snad každý zná, a Juliana A. Lamase, kterého, předpokládám, nezná nikdo. (úsměv) Můžete jej trochu představit? A proč jste si na jedno sólo pozvali hosta, to by to kytaristi z kapely nedali?
P: Ano, Puttiho asi opravdu zná každý. Juliana můžete znát z pražských BEAST WITHIN THE SOUND (BWTS), dříve ještě z VIBRATHÖRR. A protože je to náš kámoš a má naši hudbu rád, napadlo nás se ho zeptat, jestli by nezkusil nahrát pro zpestření nějaké sólo... které bych třeba já jako kytarista nezahrál a asi by mě ani nenapadlo. (úsměv)
Málokteré kapele se daří držet sestavu, ani vy nejste výjimkou, hlavně bubenický post je nestabilní, po Štefym nevydržel ani Jirka. Proč oba vaše řady opustili?
L: Tady je asi na místě zmínit, že Štefy byl zakládajícím členem kapely, a jeho odchod byl proto poměrně zásadní jak po hudební, tak osobní stránce. Štefy odešel především z časových důvodů, měl v té době vlastně tři kapely a chtěl být taky někdy doma.
Poté trvalo nějakou dobu, než jsme sehnali adekvátní náhradu v podobě Jirky. Problém byl však v tom, že Jirka měl na spoustu věcí odlišný názor než ostatní, což později vyústilo v jeho odchod. Pro mě to bylo současně ponaučení, že už nechci fungovat v HC kapele s člověkem, se kterým se názorově rozcházím. To není nic proti jeho osobě, jde pouze o konstatování faktu, že tento druh hudby nelze dělat bez určité názorové shody.
Aktuálně zasedl za bicí nový člen, Libor. Když jste nového bicmena hledali, asi jste potřebovali někoho, kdo už něco umí, má něco za sebou... Kde se berou bubeníci, kteří zvládnou zahrát ten váš marš?
L: Popravdě řečeno se bubeníci shání dost těžce, tak bych dalšího hledat nechtěl. (úsměv) Ne, teď vážně, jsme moc rádi, že se nám Libora podařilo získat, a vcelku i rychle. Doufám, že si to sedlo, a musím za sebe říct, že jsem teď s personálním obsazením kapely opravdu spokojen. Doufám, že nám to nějakou dobu takhle vydrží, podaří se nám odehrát zajímavé koncerty, udělat další desku a třeba i nakouknout někam do zahraničí.
P: Libora známe už dlouho. Nyní hraje ještě v grindových BOWELFUCK a dřív hrál v dnes již nefungujících kapelách INTESTACY a DECOMPOSING MANURE, tak nás napadlo ho oslovit. Vyšlo to a do kapely skvěle zapadl.
Už minule jste na konec alba zařadili cover, „Kladivo na čarodějnice“ od TÖRR, tentokrát „Wasting Away“ od NAILBOMB. Proč covery a proč zrovna tyhle dva?
L: Covery na naše desky děláme vždy s ohledem na to, co jsme všichni v mládí drtili v přehrávači. Jde o takovou nostalgii a poctu zároveň. (úsměv) Cover od NAILBOMB vybral Jirka a musím říct, že velmi dobře. Pamatuji si, jak jsme tuhle věc poslouchali se Štefym už někdy na základce. (úsměv)
P: Ten TÖRR to byla vlastně taky taková nostalgie... navíc dobrý text a punkový rytmus. (úsměv) Na Bandzone kromě již zmíněných dvou můžete slyšet ještě cover SODOM „Fuck the Police“, navíc nikdy nevydaný, v trochu netradiční úpravě. (úsměv)
Minule jste CD vydali u Papagáje, teď u Cecka, tedy u dvou nejaktivnějších punkových vydavatelů. Proč jste od Papagáje přešli k Ceckovi? Můžeš práci obou firem porovnat, v čem se liší, v čem je jedna lepší/horší než druhá?
L: Tohle je na delší vyprávění. (úsměv) Osobně jsem spíš koketoval s myšlenkou, že bychom desku vydali na vinylu. Zkusili jsme tedy oslovit poměrně široké spektrum vydavatelů. Nicméně ve finále jsme dostali pouze pár odpovědí a Cecek se ozval s konkrétní nabídkou a zájmem desku vydat. Musím, říct, že každá spolupráce má svoje pozitiva a negativa. Papagáj nám např. finančně přispěl na studio. Na druhou stranu Cecek zase pořádá pod svou hlavičkou hodně koncertů.
Dnes je asi nějaká větší firemní podpora typu zaplacení nákladů na studio nemyslitelná, tak proč si CD jako řada jiných kapel nevydáte sami? Nám třeba CD na recenzi od firmy dorazilo s poměrně velkým časovým odstupem ode dne vydání...
L: Vydání desky na vlastní náklady je dnes pro kapely bezesporu jednou z cest. U nás je trošku problém s následnou propagací a obesíláním. Tohle byl vlastně taky hlavní důvod, proč jsme vydali desku u Cecka. To, že to obesílání atd. nakonec trvalo docela dlouho, už bohužel nezměníme. Nicméně jsme si to s Ceckem vyříkali a věříme, že další spolupráce bude už bez problémů.
Obaly vašich dvou posledních cédéček máte černobílé, máte to tak rádi, nebo je shoda náhod, že se oba grafici, kteří obaly dělali, sešli?
L: Je pravda, že nějaký přehnaně barevný obal bych asi nechtěl, ale určitě bych v tom záměr nehledal. Třeba další deskou tohle pravidlo porušíme. (úsměv)
P: K tomuhle druhu muziky to myslím i docela sedí, taková potemnělá nálada. Ale jak píše Lukáš, spíš to přišlo samo.
Stejně tak jste pokaždé zařadili i překlady textů do angličtiny. Míříte s vaší muzikou i do zahraničí? Třeba na koncerty? Jak často vůbec hrajete – dneska je akcí spousta, lidí ochotných na koncerty chodit spíš míň než dost... Má cenu se každý týden někam harcovat, abyste pak zahráli v lepším případě pro sto, v horším třeba jen pro dvacet lidí?
L: Co se týká zahraničních koncertů, budu samozřejmě rád, pokud by se nám podařilo konečně někam vyrazit. Když se naše tvorba dostane i za hranice, je to jedině dobře. Byl jsem vždy potěšen, pokud mi Štefy referoval, že viděl naši desku v distru, když hrál někde v zahraničí na koncertě.
P: Většinou hrajeme tak 1–2krát měsíčně, někdy je toho míň, někdy se toho sejde víc. Teď jsme delší dobu nekoncertovali, protože jsme secvičovali materiál na koncerty s novým bubeníkem Liborem. Naštěstí pauza nebyla tak dlouhá. Moc to s živým hraním nehrotíme, teď už i s ohledem na to, že někteří z nás mají už rodiny a ratolesti. (úsměv) Takže odpověď na otázku, jestli to má cenu – má, jinak bysme to nedělali a taky nehrajeme zas tak často, tak to až tak nepociťujeme. Samozřejmě ale hojná návštěva koncertů potěší.
Snad jsme probrali všechno podstatné, jestli jsem na něco zapomněl, tak sem s tím, plus samozřejmě s plány do budoucna... Díky za rozhovor.
Naše plány jsou následující: ještě to spolu nějakou dobu vydržet, hrát a poctivě zkoušet.
Díky moc za zájem.
RECENZE
www.facebook.com/vohhcpunkpraha
www.bandzone.cz/voh
