Milé děti, to bylo tenkrát tak. Lidé nosili kalhoty do zvonu, když chtěl někdo někomu zavolat, tak to radši neudělal a počkal na to, až dotyčného potkal. Mobily nebyly, nebyly ani MP3, ani internet, dokonce ani virtuální sex. Šílená doba, co říkáte? Já ji tedy taky zažil jen jako malý, tolik starý zase nejsem, ale rád naslouchám vyprávění pamětníků, kteří u těchto příběhů září zase mládím, sílou a jsou zasněně znovu „u toho“. Dnes už je možná nepředstavitelné, že se kamarádi spolu setkávali fyzicky v hospodách a knajpách, jenom proto, aby si něco řekli. Lidé nebyli závislí na obrazovkách různých velikostí a pokud už někdo přinesl originální LP desku, byl za hvězdu dne. Všechno je samozřejmě dávno pryč a zůstalo to jen v nostalgických vzpomínkách, ale pro dnešní recenzi mi přijde víc než vhodné trošku té historie zmínit. URIAH HEEP totiž pocházejí z té doby, vznikli v roce 1969, což je na stále hrající kapelu něco neuvěřitelného. Kdysi, jako malé smrádě jsem si pouštěl jejich slavné staré desky na gramofonu svých rodičů, pročítal si texty a do školy na písemky odcházel s hlavou vztyčenou a plnou jejich melodií. Zkrátka, URIAH HEEP jsme poslouchali všichni a kdo ne, tak by si měl honem doplnit vzdělání.
Nové desky jsem už příliš nesledoval, moje hudební směřování se ubíralo trošku jiným směrem. Jenže pak jsem před dvěma lety viděl a slyšel tyhle matadory rocku znovu naživo. Na pódium přišla parta staříků, mě zatrhnulo v očekávání něčeho hrozného a pak jsem málem upadl do bezvědomí. Bylo to něco úžasného, sršelo to energií, mezi muzikanty fungovala chemie a já jen dojatě stál a užíval si. Ihned jsem pak doma prolezl své archívy, volal kamarádům, osvěžil si vzpomínky. Psát recenze na novou desku podobně slavných kapel je tudíž pro mě velmi těžké. Mám v sobě vrozenou určitou úctu, pokoru, kterou jsem si za ta léta poslechu rocku a metalu v sobě vypěstoval. Shodit, sundat se dá v podstatě jakákoliv muzika (nebudu dnes ani srovnávat s jejich zásadními alby – názor si uděláte jistě sami). Zkusím tedy přistupovat k této legendě po špičkách, opatrně a budu tentokrát spíš tichý pozorovatel.
První, co mě na novince zaujalo, je obal (autorem je Igor Morski). Kamenný kruh, v němž pochoduje pán s deštníkem, okolo ptáci, tohle všechno mi navozuje pocit věčnosti a pomíjivosti lidského života. Cover je velmi působivý, neotřelý a myslím, že si ho každý ihned všimne. Celková produkce je také v nejlepším pořádku, poctivá a klasická. Stojí za ní Mike Paxman a nový basista Davey Rimmer. A muzika? Co lze vlastně očekávat od kapely, která nám letos přináší v pořadí svoje 24. album? Ano, hádáte správně. Nic nového. A tak je to dobře, tak to má být. Když chci slyšet nové URIAH HEEP, tak jdu do obchodu s tím, že mi doma z desky budou hrát URIAH HEEP a ne někdo jiný. Možná je to přízemní přístup, ale já mám rád své jisté (smích).
„Outsider“ je albem nahraným pro radost, poctou sama sobě, své historii, všem věrným fanouškům. Hard rockové postupy made in URIAH HEEP jsou zde předávány s přehledem starých mazáků, kapele pořád nechybí skvělé nápady a melodie. Bernie Shaw zpívá stále jako o život (jasně, už trošku klidněji, ale ta jiskra, ten dynamit, jistota a roky strávené na pódiích jsou z jeho hlasu pořád cítit). Tohle je rock´n´roll přátelé! Ostré kytarové krasojízdy, pobublávající basa, třepající bicí. Za jednoznačnou hitovku považuji song „Looking at You“, u jehož refrénu tančila celá naše rodina napříč generacemi (smích).
Ve vzduchu byl cítit imaginární dým z rostliny, jejíž povolené množství musí být menší než větší a když pak mohutně zazněly Phillovy klávesy (případně chytlavé sborové refrény), byl jsem na lopatkách, lítal na nějakém mraku, který plul oblohou už od sedmdesátých let a já najednou moc dobře věděl, co dám sobě a svým starším blízkým letos k vánocům (schválně se zeptejte rodičů, co na novinku říkají, možná budete překvapeni, užijete si pěkný večer s gramodeskami, zamlženými pohledy, vyprávěním a spoustou legrace). Z desky doslova září pohoda, klídek a pořádný poctivý hard rockový náboj. Tahle kapela do starého železa rozhodně nepatří! Album narvané klasickými postupy od anglických veteránů, které vás přenese napříč časem. Krásný vzorek zlatých sedmdesátých! Klobouk dolů. Mimochodem, během poslechu jsem se neustále usmíval. URIAH HEEP nahráli desku jako URIAH HEEP. Zaplať za to všichni rockoví čerti.
Seznam skladeb:
- Speed of Sound
- One Minute
- The Law
- The Outsider" (Mick Box/Phil Lanzon/P.C. Lanzon)
- Rock the Foundation
- Is Anybody Gonna Help Me?
- Looking at You
- Can't Take That Away
- Jesse
- Kiss the Rainbow
- Say Goodbye
Čas: 49:13
Sestava:
- Bernie Shaw – zpěv
- Mick Box – kytara
- Phil Lanzon – klávesy
- Russell Gilbrook – bicí
- Dave Rimmer – basa
www.uriah-heep.com/
https://www.facebook.com/uriahheepofficial
http://www.frontiers.it/home/
