Retro vlna, nejen sedmdesátkového rocku, je v plném proudu, a jako v každém trendu po počátečním nadšení a chválení všech kapel, které se pokusí něco podobného hrát, musí zákonitě dojít ke stavu přesycení. Nůžky se čím dál víc rozevírají, hudby je nadbytek, tak nač plýtvat časem se šestistoušedesátoušestou kopií.
Přirozeně, BLOOD CEREMONY taky zrovna nejsou ztělesněním jakékoliv originality. To už dnes, ani v podstatě nejde, přesto jejich příspěvek světu má smysl, nespoléhá se totiž jen na obyčejné kopírování a následování vzorů. První, co člověka praští do uší a BLOOD CEREMONY tím od zbytku odlišuje, je používání flétny. Osobně si od dob Andersonových JETHRO TULL nevzpomenu na kapelu, kde by byla flétna tak hojně využitým nástrojem. Flétnu, stejně jako vokál, klávesy a v neposlední řadě parádu, má na starost démonická diva Alia O´Brien. Alia je taková multifunkční žena, těžko se rozhodnout, co jí jde líp a jaký z jejich umů vyzdvihnout. Všechny jsou výrazné, a pro nahrávku klíčové. Její hlas, jakožto jedno z poznávacích znamení kapely, dodává nahrávce punc osobitosti. Alia na mě působí dojmem naturálního, nevyumělkovaného typu, jednoduše přijde, zazpívá a odejde. Nemám pocit, že by její hlas byl školený, možná se pletu, ale tak nějak to cítím.
V tom, co dělají, nejsou BLOOD CEREMONY žádnými nováčky. „The Eldritch Dark“ je jejich třetí velká deska a dalo by se říct, že je to i poznat. Vše je o něco propracovanější, ale ne na úkor živelnosti, skladby nepostrádají švih a mají jakousi těžko popsatelnou, kouzelnou atmosféru. Okultní tématika zůstala zachována, a tak ani nepřekvapí, že první slova, která z desky zazní jsou „black magic“. Rockový psychedelický náboj podporuje příjemně znějící produkce, je to retro, ale ne trapné, zvuk netahá za uši. Deska se vyloženě lehce poslouchá a uteče jako voda. Pochopitelně nechybí ani to nejdůležitější a to silné momenty. K největším hitům na desce určitě patří singlová „Goodbye Gemini“, kterou k výšinám táhne hlavně flétna. Skvělá je i čtvrtá, folkem nasáklá „Ballad Of The Weird Sisters“, v které dojde i na housle, a opět úřaduje flétna, na kterou Alia vysekne skvostné sólo. Titulní, nejtemnější skladba „The Eldritch Dark“ obsahuje zdařilý sabbathovský riff a velkou porci povedených kláves. „Drawing Down the Moon“ by mohla být hymnou novodobých hipíků, neskutečně chytlavý začátek s procítěným zpěvem, z ní dělá ozdobu alba. Krátké sólo na klávesy potom dá vzpomenout na hru Raye Manzareka. Refrén závěrečné „The Magician„, „My name is Haddo and my will remains“, se z hlavy dostává také stěží.
Členové BLOOD CEREMONY se měli narodit dřív. Bohužel pro ně. To, co stvořili na „The Eldritch Dark“, by totiž jisto jistě bylo označováno klasikou. Díky flétně se s nimi logicky musí zmínit JETHRO TULL, kytarovým riffům potom mohou vděčit tomu, že neujdou srovnání s BLACK SABBATH. Když to dáte dohromady, promícháte, na vrch přidáte velkou porci skvělých kláves, ale i vlastní invence a v neposlední řadě zpěv Alii, vylezou vám z toho BLOOD CEREMONY v celé své kráse.
Seznam skladeb:
Přirozeně, BLOOD CEREMONY taky zrovna nejsou ztělesněním jakékoliv originality. To už dnes, ani v podstatě nejde, přesto jejich příspěvek světu má smysl, nespoléhá se totiž jen na obyčejné kopírování a následování vzorů. První, co člověka praští do uší a BLOOD CEREMONY tím od zbytku odlišuje, je používání flétny. Osobně si od dob Andersonových JETHRO TULL nevzpomenu na kapelu, kde by byla flétna tak hojně využitým nástrojem. Flétnu, stejně jako vokál, klávesy a v neposlední řadě parádu, má na starost démonická diva Alia O´Brien. Alia je taková multifunkční žena, těžko se rozhodnout, co jí jde líp a jaký z jejich umů vyzdvihnout. Všechny jsou výrazné, a pro nahrávku klíčové. Její hlas, jakožto jedno z poznávacích znamení kapely, dodává nahrávce punc osobitosti. Alia na mě působí dojmem naturálního, nevyumělkovaného typu, jednoduše přijde, zazpívá a odejde. Nemám pocit, že by její hlas byl školený, možná se pletu, ale tak nějak to cítím.
V tom, co dělají, nejsou BLOOD CEREMONY žádnými nováčky. „The Eldritch Dark“ je jejich třetí velká deska a dalo by se říct, že je to i poznat. Vše je o něco propracovanější, ale ne na úkor živelnosti, skladby nepostrádají švih a mají jakousi těžko popsatelnou, kouzelnou atmosféru. Okultní tématika zůstala zachována, a tak ani nepřekvapí, že první slova, která z desky zazní jsou „black magic“. Rockový psychedelický náboj podporuje příjemně znějící produkce, je to retro, ale ne trapné, zvuk netahá za uši. Deska se vyloženě lehce poslouchá a uteče jako voda. Pochopitelně nechybí ani to nejdůležitější a to silné momenty. K největším hitům na desce určitě patří singlová „Goodbye Gemini“, kterou k výšinám táhne hlavně flétna. Skvělá je i čtvrtá, folkem nasáklá „Ballad Of The Weird Sisters“, v které dojde i na housle, a opět úřaduje flétna, na kterou Alia vysekne skvostné sólo. Titulní, nejtemnější skladba „The Eldritch Dark“ obsahuje zdařilý sabbathovský riff a velkou porci povedených kláves. „Drawing Down the Moon“ by mohla být hymnou novodobých hipíků, neskutečně chytlavý začátek s procítěným zpěvem, z ní dělá ozdobu alba. Krátké sólo na klávesy potom dá vzpomenout na hru Raye Manzareka. Refrén závěrečné „The Magician„, „My name is Haddo and my will remains“, se z hlavy dostává také stěží.
Členové BLOOD CEREMONY se měli narodit dřív. Bohužel pro ně. To, co stvořili na „The Eldritch Dark“, by totiž jisto jistě bylo označováno klasikou. Díky flétně se s nimi logicky musí zmínit JETHRO TULL, kytarovým riffům potom mohou vděčit tomu, že neujdou srovnání s BLACK SABBATH. Když to dáte dohromady, promícháte, na vrch přidáte velkou porci skvělých kláves, ale i vlastní invence a v neposlední řadě zpěv Alii, vylezou vám z toho BLOOD CEREMONY v celé své kráse.
Seznam skladeb:
- Witchwood
- Goodbye Gemini
- Lord Summerisle
- Ballad of the Weird Sisters
- The Eldritch Dark
- Drawing Down the Moon
- Faunus
- The Magician
Čas: 40 minut
Youtube
