Pro mnoho fanoušků metalu je Zimní Masters of Rock pomyslným ukončením festivalové sezony a proto si jej dokážou i přes veškerou zimu venku náležitě užít. Již při zveřejnění soupisky vystupujících kapel jsem si říkal, že pořadatelé už druhým rokem na ZMORU hudebně pěkně přiostřili. Až během jednotlivých koncertů mi došlo, že za velkými jmény kapel, představujících to nejlepší ve škatulkách tvrdších odnoží se stále skrývá silná melodická linka. Ano, přesně taková, kvůli které spousta lidí každoročně míří do Zlínského kraje.
Hala se otevírala přesně ve dvanáct a něco po půl jedné začala hrát první kapela. Bohužel norští TELLUS REQUIEM nemohli svůj set kvůli blíže nespecifikovatelným okolnostem odehrát, proto pořadatelé narychlo oslovili českou bigbítovku DANIEL KROB. V životě jsem o této partě neslyšel, jen vím, že budou předskakovat kapele CITRON na jejich blížícím se turné a teď už i vím, že mi nic neušlo. Kapela hraje klasický jednotvárný bigbít, ve kterém se stejně nedá ani nic najít, protože v něm vlastně nic není.
Naštěstí tato zábavovka, podpořená hrozným zvukem, netrvala dlouho a po deseti minutách přestavby pódia do nás foukl silný finský alternativní death metal v podání kapely MEDEIA. Není mi známo, jak často tito pánové a dáma vystupují na akcích těchto rozměrů, ale za show, kterou předvedli, by se nemusely stydět ani podstatě slavnější spolky. Klávesy sice byly utopené, ale to neznamená, že dáma, která je obsluhuje, není vidět. Dokonce bych řekl, že je to jedna z hlavních tahounů celého vystoupení. Každou volnou chvíli poodešla od svého nástroje a hecovala publikum v prvních řadách.
Hala zatím nebyla plná ani z půlky, když svůj set spustili američtí STARKILL u kterých po první skladbě nebyl problém říct, kde berou inspiraci. Možná té inspirace berou více než je zdrávo, neboť u každého druhého fláku jsem měl pocit, že slyším kousky skladeb Dětí od Bodomu. Toho si byli vědomi i posluchači. Proto ti, co stáli pod pódiem, se nechali nadšeně strhnout hudbou STARKILL a ostatní, co postávali venku, se najednou snažili dostat dovnitř. Ač byla kapela více či méně neoriginální, dokázala u pódia přikovat mnoho lidí a to se taky počítá.
Ještě jsem z hlavy pořádně nedostal některé kytarové pasáže STARKILL a už se schylovalo k naprostému armagedonu v podání KEEP OF KALESSIN. Pokud mám mluvit za sebe, tak tohle byl naprostý vrchol celého programu. Podle reakcí v publiku to tak možná ani nebylo, ale KOK jsou mojí srdcovou záležitostí a tak to snad i zůstane. Pokud si to nepokazí tím, že by se vydali stejným směrem jako SATYRICON se svým posledním albem. Chlapci na přeskáčku provětrali všechny desky a do všech nalili nepřeberné množství energie, která se jim v necelé polovině setu začala vracet. Muzikanti si hraní naprosto užívali a rozdávali široké úsměvy do všech stran a šlo vidět, že si hraní na ZMOR naplno užívají. I zvuk do té doby ne zrovna perfektní se během jejich setu ustálil na úrovni, ve které šlo krásně rozeznat jednotlivé nástroje.
Ze začátku jsem psal, že pořadatelé vybrali kapely, které mají společnou silnou melodickou linku. Výjimkám, tedy spíše jedné, byl však vstup povolen. Tou výjimkou nebyl nikdo menší, než polští DECAPITATED. Tuto kapelu sleduju od doby jejího vzniku a musím říct, že zraje jako víno. „Heavy-káři“ si protentokrát dali odchod a přenechali plac lidem, pro které slovo death není smrt, ale hudební komnatou plnou nepřeberného množství pokladů. Podle toho to i vypadalo. Hned při prvních tónech se v hledišti strhl circle pit, který se otáčel v rychlosti předkládané hudby. Je nutno říct, že muzikanti tlačili pěkně na pilu a bez veškerých řečí do nás naládovali plnou palbou všechny songy. I přes některé technické pasáže zní hudba DECAPITATED hladce a dobře se poslouchá. Tomu nasvědčovalo i to, že mi přišel jejich set docela krátký, i přesto, že využili celý přidělený hrací čas.
Po vystoupení DECAPITATED mi pěkně vyschlo v krku. Proto přišlo nutné občerstvení, o které se postaral bůh hořkosti, slunce a plodnosti a konečně pohodlné usazení na tribuně, odkud se dal v klidu a pokoji sledovat set holandských REVAMP. REVAMP nám nabídli hudbu plnou ženského zpěvu a kdesi vzadu docela příjemně znějících kytar. Pro mě osobně hudba, která mi nic neříká a na kterou se lépe dívá, než poslouchá, neboť mi přijde stejná jako od tisíců podobných spolků. Mě možná tahle hudba nenadchne, ale dole pod pódiem bylo vidět, že REVAMP si své fanoušky najít umí a při svých vystoupeních je i pořádně potěšit.
Po hodině REVAMP svůj set ukončili a my se mohli na dvě hoďky hudebně přemístit na sever v podání dvou kapel, SOILWORK a AMORPHIS. Prvně jmenované jsem slyšel už několikrát, ale nikdy nepřeskočila ta pomyslná jiskra, která by zapálila onen pocit nezapomenutelného vystoupení. I tentokrát jsem šel zkusit, jestli to vyjde, ale nevyšlo. I když kapela hrála dobře a zpěvák Björn se mohl přetrhnout, tak stále jejich vystoupení něco chybělo.
To AMORPHIS je jiná liga. I když u mě patří do stejné skupiny jako SOILWORK. To jest, kapela, kterou si doma nepustím, ale narozdíl od Švédů si vystoupení těchto Finů vždycky rád poslechnu. Skladby AMORPHIS jsou hladké a pěkné. Tomi Joutsen má charismatický hlas a pokaždé, když se ukáže na pódiu, jde cítit osobnost na hony daleko. Navíc dredová vrtule a megahit „The Wanderer“ je zárukou jistoty. Vzhledem k tomu, že jsem stál až za mixem a všude kolem mě lidi hlasitě skandovali, usuzuju, že vystoupení AMORPHIS nebylo kvalitní jen pro mě.
Velké očekávání neznámého, velká šou a taky zklamání. To jsou mé pocity z vystoupení KAMELOT, na ZMOR. KAMELOT jsem nikdy naživo neviděl, a proto jsem se na jejich vystoupení těšil. Pár desek znám, ale nikdy jsem je pečlivě neposlouchal, neboť mi vše kolem nich připadalo jako zbytečně velký humbuk. Na tomto festivalu jsem jim dal šanci, neboť jsem věřil, že naživo mi jejich hudba řekne víc. Neřekla, zato jsem se přesvědčil, že KAMELOT nejsou jen nafouklá bublina, ale opravdu velká kapela, která to svým vystupováním a fanouškovskou základnou i dokazuje. Zpěvák je opravdový vypravěč a textům, které zpívá, dokáže dát tvář svým divadelním ztvárněním. Tady bylo více než jasné, kvůli kterým kapelám jezdí fanoušci z celého světa do Vizovic.
Možná to bylo celodenní únavou, snad i oblastí, kde se slivovice stává lékem a odkud to má i pan Radegast co by kamenem dohodil, ale musím říct, že vystoupení CHILDREN OF BODOM šlo tak trochu mimo mě. Pánové nastoupili ve velkém stylu a spustili své klasické songy, mezi kterými se mihly i ty z úplně první desky, ale všechno se zdálo tak profesionální, až to během pár desítek minut přestávalo bavit. Šlo to i vidět v publiku, které pak značně prořídlo. Tím nechci kapelu nijak urazit. Naopak, všechny fláky, které jsem viděl, zahráli s naprostou přesností a lehkostí. Jen jsem tím chtěl říct, že kapela je už tak velká a sehraná, že dokáže překvapit jen málo lidí. Jediné, co mě nikdy nepřestane udivovat, je, jak je možné, že někdo dokáže zahrát v jedné skladbě tolik riffů a přitom se ani nepodívat, na kterém pražci má ruku.
Zimní Masters of Rock se pořadatelům opět povedl. Melodici si sice odnesli podstatně víc zážitků, než osoby fandící tvrdším odnožím, ale to je pochopitelné. Vždyť to právě pro ně pořadatelé sestavují line-up. Podstatné je, že jsme měli možnost opět potkat spoustu známých i nových tváří a mohli si poslechnout kvalitní hudbu napříč metalovými žánry.
Fotky: Mikrek, děkujeme
Celý fotoreport na Photomusic
Hala se otevírala přesně ve dvanáct a něco po půl jedné začala hrát první kapela. Bohužel norští TELLUS REQUIEM nemohli svůj set kvůli blíže nespecifikovatelným okolnostem odehrát, proto pořadatelé narychlo oslovili českou bigbítovku DANIEL KROB. V životě jsem o této partě neslyšel, jen vím, že budou předskakovat kapele CITRON na jejich blížícím se turné a teď už i vím, že mi nic neušlo. Kapela hraje klasický jednotvárný bigbít, ve kterém se stejně nedá ani nic najít, protože v něm vlastně nic není.
Naštěstí tato zábavovka, podpořená hrozným zvukem, netrvala dlouho a po deseti minutách přestavby pódia do nás foukl silný finský alternativní death metal v podání kapely MEDEIA. Není mi známo, jak často tito pánové a dáma vystupují na akcích těchto rozměrů, ale za show, kterou předvedli, by se nemusely stydět ani podstatě slavnější spolky. Klávesy sice byly utopené, ale to neznamená, že dáma, která je obsluhuje, není vidět. Dokonce bych řekl, že je to jedna z hlavních tahounů celého vystoupení. Každou volnou chvíli poodešla od svého nástroje a hecovala publikum v prvních řadách.
Hala zatím nebyla plná ani z půlky, když svůj set spustili američtí STARKILL u kterých po první skladbě nebyl problém říct, kde berou inspiraci. Možná té inspirace berou více než je zdrávo, neboť u každého druhého fláku jsem měl pocit, že slyším kousky skladeb Dětí od Bodomu. Toho si byli vědomi i posluchači. Proto ti, co stáli pod pódiem, se nechali nadšeně strhnout hudbou STARKILL a ostatní, co postávali venku, se najednou snažili dostat dovnitř. Ač byla kapela více či méně neoriginální, dokázala u pódia přikovat mnoho lidí a to se taky počítá.
Ještě jsem z hlavy pořádně nedostal některé kytarové pasáže STARKILL a už se schylovalo k naprostému armagedonu v podání KEEP OF KALESSIN. Pokud mám mluvit za sebe, tak tohle byl naprostý vrchol celého programu. Podle reakcí v publiku to tak možná ani nebylo, ale KOK jsou mojí srdcovou záležitostí a tak to snad i zůstane. Pokud si to nepokazí tím, že by se vydali stejným směrem jako SATYRICON se svým posledním albem. Chlapci na přeskáčku provětrali všechny desky a do všech nalili nepřeberné množství energie, která se jim v necelé polovině setu začala vracet. Muzikanti si hraní naprosto užívali a rozdávali široké úsměvy do všech stran a šlo vidět, že si hraní na ZMOR naplno užívají. I zvuk do té doby ne zrovna perfektní se během jejich setu ustálil na úrovni, ve které šlo krásně rozeznat jednotlivé nástroje.
Ze začátku jsem psal, že pořadatelé vybrali kapely, které mají společnou silnou melodickou linku. Výjimkám, tedy spíše jedné, byl však vstup povolen. Tou výjimkou nebyl nikdo menší, než polští DECAPITATED. Tuto kapelu sleduju od doby jejího vzniku a musím říct, že zraje jako víno. „Heavy-káři“ si protentokrát dali odchod a přenechali plac lidem, pro které slovo death není smrt, ale hudební komnatou plnou nepřeberného množství pokladů. Podle toho to i vypadalo. Hned při prvních tónech se v hledišti strhl circle pit, který se otáčel v rychlosti předkládané hudby. Je nutno říct, že muzikanti tlačili pěkně na pilu a bez veškerých řečí do nás naládovali plnou palbou všechny songy. I přes některé technické pasáže zní hudba DECAPITATED hladce a dobře se poslouchá. Tomu nasvědčovalo i to, že mi přišel jejich set docela krátký, i přesto, že využili celý přidělený hrací čas.
Po vystoupení DECAPITATED mi pěkně vyschlo v krku. Proto přišlo nutné občerstvení, o které se postaral bůh hořkosti, slunce a plodnosti a konečně pohodlné usazení na tribuně, odkud se dal v klidu a pokoji sledovat set holandských REVAMP. REVAMP nám nabídli hudbu plnou ženského zpěvu a kdesi vzadu docela příjemně znějících kytar. Pro mě osobně hudba, která mi nic neříká a na kterou se lépe dívá, než poslouchá, neboť mi přijde stejná jako od tisíců podobných spolků. Mě možná tahle hudba nenadchne, ale dole pod pódiem bylo vidět, že REVAMP si své fanoušky najít umí a při svých vystoupeních je i pořádně potěšit.
Po hodině REVAMP svůj set ukončili a my se mohli na dvě hoďky hudebně přemístit na sever v podání dvou kapel, SOILWORK a AMORPHIS. Prvně jmenované jsem slyšel už několikrát, ale nikdy nepřeskočila ta pomyslná jiskra, která by zapálila onen pocit nezapomenutelného vystoupení. I tentokrát jsem šel zkusit, jestli to vyjde, ale nevyšlo. I když kapela hrála dobře a zpěvák Björn se mohl přetrhnout, tak stále jejich vystoupení něco chybělo.
To AMORPHIS je jiná liga. I když u mě patří do stejné skupiny jako SOILWORK. To jest, kapela, kterou si doma nepustím, ale narozdíl od Švédů si vystoupení těchto Finů vždycky rád poslechnu. Skladby AMORPHIS jsou hladké a pěkné. Tomi Joutsen má charismatický hlas a pokaždé, když se ukáže na pódiu, jde cítit osobnost na hony daleko. Navíc dredová vrtule a megahit „The Wanderer“ je zárukou jistoty. Vzhledem k tomu, že jsem stál až za mixem a všude kolem mě lidi hlasitě skandovali, usuzuju, že vystoupení AMORPHIS nebylo kvalitní jen pro mě.
Velké očekávání neznámého, velká šou a taky zklamání. To jsou mé pocity z vystoupení KAMELOT, na ZMOR. KAMELOT jsem nikdy naživo neviděl, a proto jsem se na jejich vystoupení těšil. Pár desek znám, ale nikdy jsem je pečlivě neposlouchal, neboť mi vše kolem nich připadalo jako zbytečně velký humbuk. Na tomto festivalu jsem jim dal šanci, neboť jsem věřil, že naživo mi jejich hudba řekne víc. Neřekla, zato jsem se přesvědčil, že KAMELOT nejsou jen nafouklá bublina, ale opravdu velká kapela, která to svým vystupováním a fanouškovskou základnou i dokazuje. Zpěvák je opravdový vypravěč a textům, které zpívá, dokáže dát tvář svým divadelním ztvárněním. Tady bylo více než jasné, kvůli kterým kapelám jezdí fanoušci z celého světa do Vizovic.
Možná to bylo celodenní únavou, snad i oblastí, kde se slivovice stává lékem a odkud to má i pan Radegast co by kamenem dohodil, ale musím říct, že vystoupení CHILDREN OF BODOM šlo tak trochu mimo mě. Pánové nastoupili ve velkém stylu a spustili své klasické songy, mezi kterými se mihly i ty z úplně první desky, ale všechno se zdálo tak profesionální, až to během pár desítek minut přestávalo bavit. Šlo to i vidět v publiku, které pak značně prořídlo. Tím nechci kapelu nijak urazit. Naopak, všechny fláky, které jsem viděl, zahráli s naprostou přesností a lehkostí. Jen jsem tím chtěl říct, že kapela je už tak velká a sehraná, že dokáže překvapit jen málo lidí. Jediné, co mě nikdy nepřestane udivovat, je, jak je možné, že někdo dokáže zahrát v jedné skladbě tolik riffů a přitom se ani nepodívat, na kterém pražci má ruku.
Zimní Masters of Rock se pořadatelům opět povedl. Melodici si sice odnesli podstatně víc zážitků, než osoby fandící tvrdším odnožím, ale to je pochopitelné. Vždyť to právě pro ně pořadatelé sestavují line-up. Podstatné je, že jsme měli možnost opět potkat spoustu známých i nových tváří a mohli si poslechnout kvalitní hudbu napříč metalovými žánry.
Fotky: Mikrek, děkujeme
Celý fotoreport na Photomusic
