Co se atmosférických jevů týče, byl letošní ročník Masters of Rock zřejmě nejvyrovnanějším rokem, kterého jsem se účastnil. Lehký déšť se osmělil ozvat jen první den, zbytek festivalu bylo lehce pod mrakem a pokud se skrz oblaka prodraly sluneční paprsky, nikdy neměl jejich účinek dlouhého trvání. Počasí se zkrátka blížilo ideálu; vyjádřeno jazykem královny věd by šlo zřejmě o limitu...
Na mezinárodním kovovém kolbišti zastupuje český národ již nějakou dobu českobudějovická formace SEVEN; zatímco předloni předvedla při natáčení svého živáku strhující show, letošní vystoupení patřilo spíše k jejich průměru. Což se může zdát jako prvoplánová kritika, průměrné vystoupení této čtveřice má ale poměrně vysoký standard. Pod taktovkou Honzy "Kirka" Běhunka odehráli SEVEN něco málo ze své poslední desky "Freedom Call", představili nového bubeníka (z Ostravy) a nechybělo ani nezbytné preludování v kutilském stylu s akuvrtačkou. Setlist zpestřila i v naší mateřštině odezpívaná skladba. Frontman Lukáš Písařík "to" v hrdle zkrátka má a co do hecování publika se může měřit i s headlinery festivalu.
AUDREY HORNE, kteří se představili na Masters of Rock tuším již potřetí, jsem léta považoval za skvadru, produkující cosi v nuancích stylu emo-core. Zjištění, že se nachází co do žánrovosti na úplně jiném poli, bylo příjemným překvapením. Neznalý jejich produkce jsem si rockové skladby, křížené s technikou a precizností metalové kytary, docela užil. Písně, vystavěné na kvalitním baskytarovém základu, mi krátily čas při nabíjení mobilního telefonu; jediným volným transformátorem byl v tu chvíli ten, který se důmyslně ukrýval za dřevěnými tribunami, proto mi nepřísluší hodnotit pódiovou prezentaci kapely.
Prvním zástupcem extrémnější scény ve večerním čase byla americká thrashová trojice PRONG; ti tak splatili svůj dávný dluh z počátků festivalu Masters of Rock, kdy ze sestavy vypadli na poslední chvíli. Výborně sehraná rytmická sekce podepírala ostré, až odsekávané riffy kytaristy a zpěváka v jedné osobě Tommyho Victora. Při poměření jeho instrumentálních kvalit s těmi vokálními ale musím konstatovat, že má na poměry ostřejšího metalu příliš obyčejný a ne tolik průrazný hlas, jak by se hodilo. Alexei Rodriguez za bicími pak kouzlil v některých pasážích rytmické figury, připomínající taneční hudbu.
Promotér festivalu se letos při výběru kapel zřejmě poohlédnul po finské alternativnější rockové scéně; zatímco minulý ročník dovezl jeden z nejvýnosnějších hudebních artiklů, milované i proklínané Nightwish, letos se mu do areálu vizovické likérky povedlo dotáhnout (mimo takových Leningrad Cowboys) třeba i THE 69 EYES. Ti se na festival vrátili po více než dekádu trvající proluce, během které stihli vydat čtyři plnohodnotná studiová alba. Kostýmy dílem glam metalové a dílem vystřižené ze scény žánru gothic; a ječící fanynky k tomu. Jestli by letošní MoR zasloužil nějaké přízvisko, pak by šlo o slovo "multižánrový". Tahounem show se stal bubeník Jussi 69, působící dojmem, že co chvíli začne svou bicí soupravu při hře obíhat za vydatného hecování publika. Tvorbu této skupiny příliš nesleduji a možná i proto se mi slily písně v jednu masu, ze které občas vyšlehla kytarová kudrlinka nebo zajímavá vokální linka.
Symfonický orchestr je s vizovickým festivalem poměrně úzce spjat. Je to dáno zejména povahou skladeb kapel, které se čtyřdenní přehlídky těžkého kovu účastní, své ale hraje i ochota pořadatele zpestřit koncertní program méně obvyklými záležitostmi. RAGE se těší u českého publika obrovské přízni - těžko by se člověk dopočítal, pokolikáté ve své kariéře naší zemi toho pátečního večera navštívili. S orchestrem "Lingua Mortis" se objevili na pódiu už v roce 2007, tentokrát svou spolupráci s orchestrem povýšili na samostatné těleso, pojmenované "Lingua Mortis Orchestra & Rage". Moravu si potom vybrali pro premiérovou prezentaci skladeb z připravovaného debutu "LMO", koncepční desky, zabývající se systematickým pronásledováním "čarodějnic" ve středověké Evropě. Menší vadou na kráse se ukázala skutečnost, že skladby, zahrané v rámci světové premiéry, nemohl prakticky nikdo znát; přesto byla ale odezva ze strany publika výborná a v konečném součtu šlo o jeden z nejlepších koncertů festivalu. Živý orchestr vnesl do zvuku kapely řádově lepší dynamiku, než se může kdy povést samplům, vokální linky byly potom podpořeny hned třemi doprovodnými zpěváky. Vedle dvou sopranistek (Jeannette Marchewka a Dana Harnge) pro mě bylo velikým překvapením angažmá Henninga Basse, do nedávných dob např. zpěváka Sons of Seasons, který se podílí třeba také na formaci MaYan. Čerstvý materiál byl navíc obohacen o klávesová sóla, která dodala stylu RAGE (potažmo rukopisu Victora Smolského) nové odstíny. Největší odezvu zaznamenaly samozřejmě klasické kusy ("Empty Hollow", "Straight to Hell"), včetně mého milované dvojice "Prelude of Souls/Inoccent".
Psát o Devinu Townsendovi, že je blázen, by bylo dehonestací čirého šílenství. Kanadský skladatel je normální osobou, disponující lehce netradičním smyslem pro humor a ne toliko vážným pohledem na vlastní žánr. Něco málo napoví už oficiální stránky, na kterých se stylizuje do role kultovních Teletubbies... svébytným zážitkem jsou potom minuty, které člověk stráví čekáním v kotli na jeho vystoupení. Za ty roky, co chodím na koncerty, jsem se nikdy u vystoupení žádného interpreta tak nebavil - mašinka Tomášek/Devin zkrátka vede :-). Žívá produkce formace DEVIN TOWNSEND PROJECT je jedním obrovským audiovizuálním zážitkem - a zřejmě i snahou přiblížit působení psychedelických látek neznalým posluchačům; na všechny pokusy o porozumění hudební či textové složky musí člověk zkrátka rezignovat, ono to dost dobře nejde. Kromě odlehčených kusů jako "Where We Belong" z poslední desky "Epicloud" zahrál Devin kusy napříč celou svou sólovou diskografií; nechyběly ani tvrdší "Juular" či "Planet of the Apes" (circle pit incl.), popř. geniální (jak kompozičně, tak doprovodným obrazem) "By Your Command" (Ziltoid!). Jen škoda, že se nepodařilo skloubit harmonogram Devina i Anneke van Giersbergen, Townsendovy dvorní zpěvačky. Eh, co by kdyby... jestli mám doporučit živé vystoupení kteréhokoliv umělce, potom tohohle neobyčejně obyčejného Kanaďana...
Fotky: Seanínel
Fotky zde - Břeťa
Další fotky - Seanínel
Na mezinárodním kovovém kolbišti zastupuje český národ již nějakou dobu českobudějovická formace SEVEN; zatímco předloni předvedla při natáčení svého živáku strhující show, letošní vystoupení patřilo spíše k jejich průměru. Což se může zdát jako prvoplánová kritika, průměrné vystoupení této čtveřice má ale poměrně vysoký standard. Pod taktovkou Honzy "Kirka" Běhunka odehráli SEVEN něco málo ze své poslední desky "Freedom Call", představili nového bubeníka (z Ostravy) a nechybělo ani nezbytné preludování v kutilském stylu s akuvrtačkou. Setlist zpestřila i v naší mateřštině odezpívaná skladba. Frontman Lukáš Písařík "to" v hrdle zkrátka má a co do hecování publika se může měřit i s headlinery festivalu.
AUDREY HORNE, kteří se představili na Masters of Rock tuším již potřetí, jsem léta považoval za skvadru, produkující cosi v nuancích stylu emo-core. Zjištění, že se nachází co do žánrovosti na úplně jiném poli, bylo příjemným překvapením. Neznalý jejich produkce jsem si rockové skladby, křížené s technikou a precizností metalové kytary, docela užil. Písně, vystavěné na kvalitním baskytarovém základu, mi krátily čas při nabíjení mobilního telefonu; jediným volným transformátorem byl v tu chvíli ten, který se důmyslně ukrýval za dřevěnými tribunami, proto mi nepřísluší hodnotit pódiovou prezentaci kapely.
Prvním zástupcem extrémnější scény ve večerním čase byla americká thrashová trojice PRONG; ti tak splatili svůj dávný dluh z počátků festivalu Masters of Rock, kdy ze sestavy vypadli na poslední chvíli. Výborně sehraná rytmická sekce podepírala ostré, až odsekávané riffy kytaristy a zpěváka v jedné osobě Tommyho Victora. Při poměření jeho instrumentálních kvalit s těmi vokálními ale musím konstatovat, že má na poměry ostřejšího metalu příliš obyčejný a ne tolik průrazný hlas, jak by se hodilo. Alexei Rodriguez za bicími pak kouzlil v některých pasážích rytmické figury, připomínající taneční hudbu.
Promotér festivalu se letos při výběru kapel zřejmě poohlédnul po finské alternativnější rockové scéně; zatímco minulý ročník dovezl jeden z nejvýnosnějších hudebních artiklů, milované i proklínané Nightwish, letos se mu do areálu vizovické likérky povedlo dotáhnout (mimo takových Leningrad Cowboys) třeba i THE 69 EYES. Ti se na festival vrátili po více než dekádu trvající proluce, během které stihli vydat čtyři plnohodnotná studiová alba. Kostýmy dílem glam metalové a dílem vystřižené ze scény žánru gothic; a ječící fanynky k tomu. Jestli by letošní MoR zasloužil nějaké přízvisko, pak by šlo o slovo "multižánrový". Tahounem show se stal bubeník Jussi 69, působící dojmem, že co chvíli začne svou bicí soupravu při hře obíhat za vydatného hecování publika. Tvorbu této skupiny příliš nesleduji a možná i proto se mi slily písně v jednu masu, ze které občas vyšlehla kytarová kudrlinka nebo zajímavá vokální linka.
Symfonický orchestr je s vizovickým festivalem poměrně úzce spjat. Je to dáno zejména povahou skladeb kapel, které se čtyřdenní přehlídky těžkého kovu účastní, své ale hraje i ochota pořadatele zpestřit koncertní program méně obvyklými záležitostmi. RAGE se těší u českého publika obrovské přízni - těžko by se člověk dopočítal, pokolikáté ve své kariéře naší zemi toho pátečního večera navštívili. S orchestrem "Lingua Mortis" se objevili na pódiu už v roce 2007, tentokrát svou spolupráci s orchestrem povýšili na samostatné těleso, pojmenované "Lingua Mortis Orchestra & Rage". Moravu si potom vybrali pro premiérovou prezentaci skladeb z připravovaného debutu "LMO", koncepční desky, zabývající se systematickým pronásledováním "čarodějnic" ve středověké Evropě. Menší vadou na kráse se ukázala skutečnost, že skladby, zahrané v rámci světové premiéry, nemohl prakticky nikdo znát; přesto byla ale odezva ze strany publika výborná a v konečném součtu šlo o jeden z nejlepších koncertů festivalu. Živý orchestr vnesl do zvuku kapely řádově lepší dynamiku, než se může kdy povést samplům, vokální linky byly potom podpořeny hned třemi doprovodnými zpěváky. Vedle dvou sopranistek (Jeannette Marchewka a Dana Harnge) pro mě bylo velikým překvapením angažmá Henninga Basse, do nedávných dob např. zpěváka Sons of Seasons, který se podílí třeba také na formaci MaYan. Čerstvý materiál byl navíc obohacen o klávesová sóla, která dodala stylu RAGE (potažmo rukopisu Victora Smolského) nové odstíny. Největší odezvu zaznamenaly samozřejmě klasické kusy ("Empty Hollow", "Straight to Hell"), včetně mého milované dvojice "Prelude of Souls/Inoccent".
Psát o Devinu Townsendovi, že je blázen, by bylo dehonestací čirého šílenství. Kanadský skladatel je normální osobou, disponující lehce netradičním smyslem pro humor a ne toliko vážným pohledem na vlastní žánr. Něco málo napoví už oficiální stránky, na kterých se stylizuje do role kultovních Teletubbies... svébytným zážitkem jsou potom minuty, které člověk stráví čekáním v kotli na jeho vystoupení. Za ty roky, co chodím na koncerty, jsem se nikdy u vystoupení žádného interpreta tak nebavil - mašinka Tomášek/Devin zkrátka vede :-). Žívá produkce formace DEVIN TOWNSEND PROJECT je jedním obrovským audiovizuálním zážitkem - a zřejmě i snahou přiblížit působení psychedelických látek neznalým posluchačům; na všechny pokusy o porozumění hudební či textové složky musí člověk zkrátka rezignovat, ono to dost dobře nejde. Kromě odlehčených kusů jako "Where We Belong" z poslední desky "Epicloud" zahrál Devin kusy napříč celou svou sólovou diskografií; nechyběly ani tvrdší "Juular" či "Planet of the Apes" (circle pit incl.), popř. geniální (jak kompozičně, tak doprovodným obrazem) "By Your Command" (Ziltoid!). Jen škoda, že se nepodařilo skloubit harmonogram Devina i Anneke van Giersbergen, Townsendovy dvorní zpěvačky. Eh, co by kdyby... jestli mám doporučit živé vystoupení kteréhokoliv umělce, potom tohohle neobyčejně obyčejného Kanaďana...
Fotky: Seanínel
Fotky zde - Břeťa
Další fotky - Seanínel
