V útrobách žižkovské (Nové) Chmelnice, na dohled od Kněžských luk, přestal na několik momentů existovat okolní svět - bylo jen tady, teď. Možná vám to zavání křečovitou pózou - není ale mnoho koncertů, na kterých bych cítil to, co mi dal tucet skladeb řeckých heretiků...Zrestaurovaný klub jsem navštívil poprvé od doby, kdy v jeho prostorách pod názvem "Exit Chmelnice" načas skončila hudební produkce. Pod identitou "Nové Chmelnice" interiéry legendárního dějiště rockového undergroundu prokoukly. Parket pod pódiem je prostornější, vzdušnější; medvědí podíl na tom má především "zpřístupnění" k oknům v místech, kde se dříve tyčila zeď. Oproti dřívějšku působí hlavní sál střídměji, nástěnné malby s přídechem metalové avantgardy vystřídalo několik obrázků, laděných do podobné tématiky. Židle, rozmístené podél půdorysu místnosti, jsou už jen jakýmsi metonymickým dovětkem, že hlavní město je schopné nabídnout odpovídající koncertní prostory i extrémnějším žánrům (a zároveň jedincům, pro které je několikahodinové stání z různých důvodů nepohodlné).
Zahájení večerní produkce třímali v rukou athénští DESCENDING. Skrze informační zmatky jsem sice dorazil před osmou hodinou, kdy se mělo začínat, v tu chvíli byli ale Řekové přibližně v polovině setu. Nejsem sice zastáncem deathmetalové produkce s absencí orchestrálních (popř. syntezátorových) ploch, ale produkce Descending se mi pod kůži docela zaryla. Díky techničtějším instrumentálním výkonům (vyhrávka bicích v intru "No Other Gods Before Me") s thrashovými odbočkami a skvělému nazvučení vytřískali z nevděčeného postu první předkapely maximum.
CARACH ANGREN, kteří po Descending štafetu přebrali, byli... strašní. Abych byl přesnější - oni se strašnými být snažili, soudě podle stylizace své show, jenže výsledek byl hrozivý v naprosto jiné rovině. Kapela čerpala z rukověti blackmetalového patosu podobně, jako činí třeba Dimmu Borgir, narozdíl od nich ale v rukou žádné záchranné lano v podobně kvalitní hudební složky neměla. Holanďané totiž krom jiného pozapomněli přijmout do svých řad baskytarového hráče - a ač je dnes okruh metalového posluchačstva otevřenější více, než v minulosti, přes tohle zkrátka koleje nevedou. Klávesák, vystupující pod pseudonymem Ardek, dodával skladbám noirovou příchuť a zvukově zcela zazdíval kytarovou hru frontmana Seregora. Což ostatně v jedné písni nijak nevadilo, neb druhý jmenovaný ji vyšperkoval podívanou s hororovou maskou na obličeji a kytarou odloženou bokem. Nemůžu si pomoci, ale celá podívaná mi přišla k smíchu...
Aristokratická delegace z Říma vůči předešlému vystoupení dokonale kontrastovala. FLESHGOD APOCALYPSE zaujali vůbec už před začátkem celého večera - v levé části pódia se dmul lehce omšelý klavír; klobouk dolů jejich ochotě tahat skrz polovinu Evropy takový nástroj. Italové ve svém díle fúzují hned několik metalových žánrů - základem je poctivý death metal, podobně jako u Septicflesh obohacený o orchestrální vsuvky a aranže. Neváhají ale - skrze kytarová sóla a falzet baskytaristy Paola Rossiho - do své produkce zapojit i prvky ryzího heavy metalu; ve výsledku jde o přitažlivé skladby takříkajíc s "vlastním ksichtem". Samozřejmostí je i originální vizuální stylistika jednotlivých členů, jednolitě oděných ve formální šat s motýlkem u krku a se sazemi pokrytým zevnějškem. Setlist byl postaven z veliké míry na poslední (předloňské) desce "Agony", ze které zazněla třeba úvodní "Temptation / The Hypocrisy" i se skvělým falzetovým nápěvem. Výkony jednotlivých hráčů vůbec bych s klidným srdcem označil když ne přímo za virtuozní, tak s bravurností hraničící. Prim (za)hrál Franscesco Ferrini u pianina ("The Forsaking"), s prsty běhajícími po klaviatuře ve stylu katatonických tarantulí - jen škoda, že byl zvukově upozaděný. Rozum mi chvílemi zůstaval viset nad otázkou fyzické průpravy bubeníka - jak je sakra možné odehrát v takovém tempu skoro hodinovou produkci, ke konci navíc zpestřenou bicím sólem?
Agnus Dei...
Pár chvil před okamžikem, dělícím noční údobí, povilo pódium řeckou bestii SEPTICFLESH. Headliner večera je v současnosti ve své životní formě; po reunionu před 5 lety vydal kvartet dvě kritikou vřele přijaté desky "Communion" a "The Great Mass". Právě ony byly oněmi pilíři, na kterých vystavěla kapela svou frenetickou podívanou. Mnohovrstevnatý orchestr byl samosebou přítomen pouze v podobě digitálních samplů - přestože místo, kde byly symfonické party nahrány, nebylo od místa konání koncertu příliš vzdáleno. Můžeme být tedy alespoń takto pyšní, že z mnoha těles, hrajících klasiku, si Christos Antoniou vybral pro zhudebnění svých vizí právě Pražský symfonický orchestr. Atmosféra v sále se popravdě nedá dost dobře popsat; jde o ty chvilky, kdy člověk dýchá pro každý takt, každou další notu, kdy se mysl individuí protne na stejné vlně... vystoupení nemělo slabšího místa, charismatický frontman a starší z bratrského tandemu Antoniouů, Spiros, hřímal své pojetí náboženské celebrace a vystavoval na odiv poněkud extravagantní ovládání své pětistrunné basy. Vynikající "Communion" pojal v úvodním nápěvu po vzoru dirigentů, zatímco jeho bratr si vystačil s přihazováním kytarových akordů. Kytarová dvojice jela ten večer na plné obrátky, jejich hra byla díky zvukaři krásné čitelná a veliké plus patří jejich osobitým kytarovým rejstříkům (zejména v "Lovecraft's Death"), které evokují období starověku. Ne náhodou se skupina věnuje právě této tematice - skladbu "Anubis" by ve starém Egyptě možná i přirovnali k povaze tohoto boha. Většina kapely čile komunikovala s publikem a ani v sebemenším na sobě nedala znát únavu z turné, které jedou nepřetržitě několik týdnů. Poněkud zdrženlivější byl Christos, což je u jedinců obdařenějších skladatelským umem poměrně častou vlastnostností. Krátce před půlnocí koncert ukončila pecka "Five Pointed Star" a realita všedních dnů se chvíli na to zhmotnila v plné šíři. Tak snad nashledanou na příštím Brutal Assault, kde se má helénská stálice ukázat...
