Za komunistického režimu to na vesnici resp. malém městě (kam jsem chodil na střední školu) bylo s dostupností hudby složité. K bigbítu jsme se dostávali na tanečních zábavách, kde některé kapely přehrávaly skladby zahraničních vzorů, kterými byli hlavně JUDAS PRIEST a další heavymetalové kapely. Na střední škole pak někteří kamarádi dokázali sehnat nahrávky HELLOWEEN, ACCEPT, METALLIKY, METAL CHURCH, samozřejmě s podstatným zpoždění od vydání. K tomu jsme poslouchali CITRON, ARAKAIN, VITACIT, TITANIC... Extrémní metal prostě v té době k mání nebyl a v Čechách se skoro nehrál.
Po odchodu do Prahy (v roce 1987) jsem skončil na koleji na pokoji s pěti dalšími metalisty, kteří taky jeli v HELLOWEENU, JUDAS PRIEST, IRON MAIDEN, METALLICE a podobných melodických partách. Muzika nám řvala na pokoji prakticky trvale, sehnat už se dalo leccos, hlavně od Poláků, kteří na koleji kšeftovali s kazetami, samozřejmě pirátskými. (úsměv) Většinou jsme si ale kazety nahrávali, prázdná stála 100 korun (což bylo pro studenta opravdu hodně peněz, třeba oběd v menze stál 2,60 Kčs) a vešly se na ní dvě desky.
Nevím už, kdy to přesně bylo, někdy na sklonku roku 1987, když kamarád jednoho dne přinesl nahranou kazetu „šedesátku“ a na ní „nějakej zběsilej nářez“. Byli to SLAYER a „Reign In Blood“. S obráceným křížkem po funuse, říkáte si, ale my se k tomu prostě dřív nedostali. Když začaly z kazeťáku řezat a kvílet kytary, dunět bicí a Tom Araya zaječel, otevřeli jsme všichni huby dokořán... Rychlost, brutalita, extrém... „Endžl of deáááát“, „Altr of sakrfajs“, „Reining blááááád“, nesmrtelné fláky, které jsme tehdy hltali, já pak samozřejmě na své kopii poslouchal album do zblbnutí. Druhá strana kazety, kde byl nahraný živák „Live Undead“ už mě tolik nebrala, většinou jsem kazetu po dohrání „Raining Blood“ přetočil zpátky a jelo se znovu, a znovu, a znovu... Možná je právě „Reign In Blood“ nahrávka, kterou jsem ve svém životě slyšel nejčastěji ze všech nahrávek na světě.
A zároveň to je nahrávka, která mi navždy změnila život a ovlivnila můj hudební vkus na příštích 26 let. (úsměv) Začal jsem se pídit po dalších podobných kapelách a už to jelo. Taky bylo víc možností, v Praze se konaly různé burzy, na kterých se dalo leccos koupit, objevily se i naše kapely, které něco podobného valily, ale SLAYER prostě byli první.
Tehdy jsme samozřejmě pořádně nevěděli, kdo v kapele hraje, to se jsme zjistili později. A mnohem později jsem zjistil, kdo je autorem které skladby, až v roce 1994, kdy jsem konečně měl nějaké peníze na zakoupení CD přehrávače a cédéček. Tehdy to nebylo tak jednoduché, koupit si u nás „Reign In Blood“, tak jsem si pro CD dojel do Německa, kde jsem za něj vysolil neuvěřitelných 39 marek, což tehdy bylo přes 700 korun (asi pětina tehdejšího platu!). Ale nelitoval jsem a dodnes nelituju, jde o originální vydání pod Def Jam Recordings. Když jsem si CD poprvé pustil z lepšího aparátu, byl jsem opět unesen, zkoumal jsem, kdo kterou skladbu napsal, kdo kde hraje sólo, četl si texty, kterým jsem nerozuměl, snad kromě několika slov typu blood, satan, sacrifice, angel, death a podobně.
Když teď držím obal v ruce a CD mi tu hraje pěkně hlasitě, všímám si samozřejmě hlavně toho, pod čím je podepsán Jeff Hanneman. A on je podepsán pod devíti z deseti skladeb téhle skvostné placky. Pravda, někdy ve dvojici s Kerrym Kingem, ale několik skladeb složil sám („Angel Of Death“, „Altar Of Sacrifice“, „Reborn“, „Postmortem“ a „Raining Blood“), k několika napsal text.
Jako druhé mě při vyslovení názvu SLAYER napadne album „Seasons In The Abyss“. Asi nejlepší album, které kapela vydala, a opět s výrazným autorským příspěvkem Jeffa Hannemana. Když se rozjede „War Ensemble“, jsem nadšený, a když Jeffovo sólo, jsem na vrcholu blaha... (úsměv) Nejskvostnější skladbou, kterou Jeff složil, je podle mě „Seasons In The Abyss“. Při jejím poslechu se dnes neubráním dojetí... A když koukám na klip, je tu nostalgie... Poprvé jsem jej viděl krátce po revoluci v Tim Sykes Video Show, nebo Janaray Hard Show, a tenkrát z něj byl nadšený; a jsem i dnes, když vidím Jeffa, jak v poušti stojí se svou kytarou... Jistě, jako člověka jsem Jeffa neznal, ale jeho muzika je prostě nádherná.
Včera Jeffovo srdce dotlouklo, ale jeho hudba tady bude pořád. V mém srdci zůstane navždy a možná nejméně nápadný chlapík ze SLAYER taky. Už si ho sice neposlechnu na živo, jako se mi to poštěstilo v Praze v roce 2008, ale z cédéček ho budu poslouchat, dokud nedotluče moje srdce. A vždycky si budu všímat, kterou skladbu složil a kde hraje sólo.
