Oslavu státního svátku si každý představuje jinak. Největší podíl národa přivítá den volna navíc a věnuje se lenošení, případně práci na svém, hrstka lidí si připomene 17. listopad 1989, hrstička 17. listopad jako den perzekuce českých studentů v roce 1939, banda násilníků se jde porvat s policií a politici přednesou proslovy, které stejně nikoho nezajímají. Mě z výše uvedených možností nelákala ani jediná, ale stejně jako zhruba osm tisícovek metalových nadšenců jsem vyrazil „slavit“ do Tesla Arény spolu se Slayer. A varianta to byla ze všech výše uvedených ta nejlepší. (Johan)
Úvodní čtvrthodina patřila „patnácti minutám slávy“, které jsem si přejmenoval na „patnáct minut legrace“. Ostravští borci MALIGNANT TUMOUR využili svůj čas akorát na čtyři rock´n´rollové vypalovačky, nechyběly jejich pověstné kostýmy, paruky a falešné vousy a jako zahřívací kolo to bylo více než příjemné. Ostatně rozhodně nebyli odzívnutí, naopak. (Johan)
Na prvních patnáct minut slávy jsem se velmi těšil, protože jsem na v Táboře na Žižkově vraždícím palcátu Malignanty vynechal. A bylo to opravdu 15 minut slávy se vším všudy. Rozjetý rock’n’roll střihnutý velikány Motorhead. Vůbec nezklamali a publikum se bavilo myslím velmi, stejně tak já. (Manafob)
Celkem překvapivě se v roli otvíračů zahraničního pole objevili švédští válečníci AMON AMARTH, kteří v současné době jedou na vlně zájmu a většinou mých známých byli pasováni na druhou hvězdu večera, samozřejmě po Slayer. Ale asi není jejich mezinárodní renomé tak vysoké, jako to české. Se svými 40 minutami naložili Vikingové podle očekávání – melodický a energický death metal zabíral na halu jako hypnotikum, zpěvák se dokonce naučil pár slovíček česky a v tu ránu měl davy na své straně. Nechyběly největší hity, nechybělo popíjení z kravského rohu a AA mohli být po skončení svého setu nadmíru spokojeni, stejně jako fanoušci. (Johan)
Amon Amarth jsem shlédnul z pozice fotografa už dříve v Praze v Klánovicích tudíž mne „velký“ koncert moc nebavil (ve srovnání s klubovou show). Hmmm resp. nebavil do prvních tónů první skladby… když holt na začátek rozbalí Death in Fire mají mne na své straně. Bohužel zvuk jejich set docela pohřbil, zejména přechody u bicích zněly jak prkna. Během setu představili třeba i novinku Twillight of the Thunder God. Pro někoho hrají pořád podobně, pro někoho a pro mne mají svůj styl. Švédům opět po letech ležela Praha u nohou :-)(Manafob)
Je mi líto, ale MASTODON mě nedokázali zaujmout, natož pobavit. Jejich složitá „psycho“ muzika se v mém případě zcela minula účinkem. Jistě, kapela se musela obejít bez druhého kytaristy, kterého v Londýně sklátila nějaká choroba, ale mám takový pocit, že i kdyby vystoupili Mastodon kompletní, byl by výsledek stejný. (Johan)
Nevím jakou hrou osudu se Mastodon ocitli na tomhle turné, protože po předchozích kapelách a i těch následujících působili, jak kdyby spadli z Marsu. Na turné vyrazili bohužel bez druhého kytaristy no neřekl bych, že by to bylo až tak markantně poznat. Spíš pro své vystoupení potřebují dokonalý sound a ten mi chyběl víc. Možná v klubu by vyzněli daleko lépe. Každopádně i tak dobrá změna a osvěžení večera. (Manafob)
Druhá americká parta mě bavila mnohem více. TRIVIUM sázejí na svižné tempo, kytarová sóla a tři vokály a nutno uznat, že jejich vystoupení odsýpalo a nenudilo. U mikrofonu se střídali všichni tři strunní umělci a i když ani jeden z hlasů nebyl nějak extra výjimečný, dohromady (nechyběly ani sbory) jim to celkem sedlo. Moderní mix heavy a thrash metalu se líbil i fanouškům, možná škoda zvuku, který byl sice perfektně čitelný, ale příliš nahlas. (Johan)
Mezi fanoušky Trivium rozhodně nepatřím. První song ve mně vzbudil dojem, že na pódiu vylezla omlazená Metallica a hodlá Tesla arénu zbourat hlavně díky šílené artilerii bicích. Vokál jako by Jamesovi vypadl z úst. Jejich hudba opravdu není mým šálkem čaje, ale musím uznat, že to co hrajou a naživo předvádí je těch nejvyšších kvalit ve svém ranku. (Manafob)
SLAYER přišli, začali a nezaujali! Úvod jak ze zlého snu způsobil zvukař, první dvě skladby jsem jen kroutil hlavou a říkal si „sakra, co to má znamenat, to si dělají pr…, to se nedá poslouchat!“ War Ensemble zněla jak z páté kopie magnetofonové kazety z Polska, ale pak se naštěstí zvukař začal lepšit a konečně to byli ti Slayer, na které se všichni těšili. Hlavně blok odstartovaný Seasons In The Abyss a pokračující South Of Heaven stál za to. A když se rozjely vypalovačky z alba Reign In Blood, Slayer začal rozsekávat přihlížející „kousek po kousku“, vyvolal „anděla smrti“, na „obětní oltář“ položil ty, kteří dosud kouzlu thrashové legendy nepodlehli a v závěru pokropil přítomné „krvavým deštěm“. Po této extrémnosti pódium potemnělo a ač se lidi snažili vykřičet přídavek sebevíce, nedošlo na něj. Možná někdo lamentoval, že se Slayer mohli vrátit a ještě jeden song přidat, ale já si vlastně nedovedu představit lepší konec, než Raining Blood. (Johan)
Hmmm co napsat. Hodinu a půl trvající koncert projel historií kapely. Na zadní části promítané „obrazy“ jen dokreslovaly šílenou zběsilost co se děla na pódiu – kříže, které se obracejí, grafika alb Christ Illusion, Divine Intervention prostě „nádhera“. Pánové se zastavili hlavně u alba Reign in Blood což jim určitě nikdo nebyl schopen zazlívat a novinky samozřejmě. Po pár proslovech to Araya nějak vzdal a velký zbytek koncertu probíhal stylem konec songu, několik vteřin pauza a jede se dál… neskutečný!!! Lombardo předvedl, že rozhodně do starýho železa nepatří. Po závěrečné Raining Blood sice fans chtěli přídavek, ale jak poznamenal kámoš Otta: „Ani si neuvědomuju co by jako přídavek měli dát, vždyť zahráli všechno stěžejní“. Pro mě jeden z nej koncertních zážitků tohoto roku. (Manafob)
Skvělá akce skončila před jedenáctou a kdo tam nebyl, může litovat. (Johan)
