
Až ze Spojených států doputovalo na náš redakční stůl promo cédéerko skupiny ENDLESS VOID. Tu asi nezná jediný z našich čtenářů, nezná ji dokonce ani metalová encyklopedie, tak jsme aspoň poslali mluvčímu kapely Jamesi Owenovi pár otázek, abychom se něco málo o téhle partě dozvěděli. A James to vzal z gruntu, poslal rozsáhlé odpovědi, tak si klikněte dole na odkaz a tam vše najdete, žel jen v angličtině, protože na překlad jsem nenašel sílu. (úsměv) Ale aspoň ve zkratce – ENDLESS VOID jsou tady už skoro 28 let, vznikli v roce 1985 v Pensylvánii a od začátku do dnešních dnů v kapele působí zpěvák, kytarista a basák James Owen. Kapela asi kdysi vycházela z klasického heavy metalu, nicméně aktuální materiál míří spíše ke stoner rocku, možná i doom metalu, ale nechybí ani elementy hardrockové, špetka blues a nakonec i k tomu heavy metalu to občas sklouzne.
Při prvním poslechu jsem si říkal, jestli to Jamesovi stojí za to, posílat balíček přes moře a v něm vypálený kotouček popsaný příšerným rukopisem, kotouček, který obsahuje pouhé 4 skladby, kotouček, ke kterému není přiložen obal, natož fotka... Ale což, nikoho neodmítáme a když byl zájem z druhé strany...
Když tak ty čtyři songy poslouchám, napadají mě asi nejčastěji BLACK SABBATH. Zemité riffy, střední tempo, často se dokola opakující motivy, až to někdy působí hypnotickým dojmem. Přispívá k tomu i poměrně zvláštní zpěv, James jako kdyby chtěl posluchače uspat, ale zároveň mu trochu brnká na nervy. Z uvedeného je asi jasné, že tady nejde o žádnou modernu, ale o starou školu, která vychází z 80. a možná i 70. let minulého století, nepřeslechnutelný je závan psychedelického rocku. Mě tahle muzika moc nebere, ale na druhou stranu to James dělá na slušné úrovni, má to promyšlené, solidně zahrané i zazpívané, opatřené odpovídajícím zvukem... Třetí skladba koketuje s blues rockem, jako bych slyšel Cocaine od J. J. Calea (u nás skladbu dlouhá léta hrával Petr Kalandra), ale slyším i zajímavé kytarové vyhrávky, asi nejlepší na celém EP.
Škoda některých nedotažených záležitostí, třeba konce některých skladeb volají po zásahu producenta, protože jsou podivně uťaté, zbytečné mi přijde i klávesové intermezzo mezi třetí a čtvrtou skladbou, nebo spíše intro ke čtvrté skladbě. Klávesy znějí starosvětsky, a z ničeho nic je střídá trochu jiný song, než byly tři předchozí. Kytara řeže o poznání ostřeji, James zpívá plačtivě a ve druhé polovině dokonce tempo nabírá obrátky – a mně to paradoxně příliš nebere, nějak mi nesedí bicí, a hlavně se na konci zase objevují klávesy, a zase tak divoce, naráz, jako pěst na oko.
Zpočátku jsem k ENDLESS VOID přistupoval s despektem, první poslech mě vůbec nebavil (byl z malé věžičky v kuchyni.... – úsměv), ale na lepším aparátu a při soustředěném poslechu jsem si cestičku k materiálu našel, byť byla klikatá a nekončila na prosluněné mýtině, ale spíše v nějakém hvozdu, kam toho slunce moc nesvítí.
P.S. Obal k promáčku nedorazil, ale podle všeho vypadá titulka tak, jak vidno... a je to tedy grafická hrůza.
Seznam skladeb:
Čas: 20:28
ROZHOVOR (anglicky)
crazeartjames@yahoo.com
Při prvním poslechu jsem si říkal, jestli to Jamesovi stojí za to, posílat balíček přes moře a v něm vypálený kotouček popsaný příšerným rukopisem, kotouček, který obsahuje pouhé 4 skladby, kotouček, ke kterému není přiložen obal, natož fotka... Ale což, nikoho neodmítáme a když byl zájem z druhé strany...
Když tak ty čtyři songy poslouchám, napadají mě asi nejčastěji BLACK SABBATH. Zemité riffy, střední tempo, často se dokola opakující motivy, až to někdy působí hypnotickým dojmem. Přispívá k tomu i poměrně zvláštní zpěv, James jako kdyby chtěl posluchače uspat, ale zároveň mu trochu brnká na nervy. Z uvedeného je asi jasné, že tady nejde o žádnou modernu, ale o starou školu, která vychází z 80. a možná i 70. let minulého století, nepřeslechnutelný je závan psychedelického rocku. Mě tahle muzika moc nebere, ale na druhou stranu to James dělá na slušné úrovni, má to promyšlené, solidně zahrané i zazpívané, opatřené odpovídajícím zvukem... Třetí skladba koketuje s blues rockem, jako bych slyšel Cocaine od J. J. Calea (u nás skladbu dlouhá léta hrával Petr Kalandra), ale slyším i zajímavé kytarové vyhrávky, asi nejlepší na celém EP.
Škoda některých nedotažených záležitostí, třeba konce některých skladeb volají po zásahu producenta, protože jsou podivně uťaté, zbytečné mi přijde i klávesové intermezzo mezi třetí a čtvrtou skladbou, nebo spíše intro ke čtvrté skladbě. Klávesy znějí starosvětsky, a z ničeho nic je střídá trochu jiný song, než byly tři předchozí. Kytara řeže o poznání ostřeji, James zpívá plačtivě a ve druhé polovině dokonce tempo nabírá obrátky – a mně to paradoxně příliš nebere, nějak mi nesedí bicí, a hlavně se na konci zase objevují klávesy, a zase tak divoce, naráz, jako pěst na oko.
Zpočátku jsem k ENDLESS VOID přistupoval s despektem, první poslech mě vůbec nebavil (byl z malé věžičky v kuchyni.... – úsměv), ale na lepším aparátu a při soustředěném poslechu jsem si cestičku k materiálu našel, byť byla klikatá a nekončila na prosluněné mýtině, ale spíše v nějakém hvozdu, kam toho slunce moc nesvítí.
P.S. Obal k promáčku nedorazil, ale podle všeho vypadá titulka tak, jak vidno... a je to tedy grafická hrůza.
Seznam skladeb:
- R.I.P./March of the Dead
- Spiritualistic Medium
- Bereaved
- Apparitions and the Undertaker
Čas: 20:28
ROZHOVOR (anglicky)
crazeartjames@yahoo.com