Pražsko-mohelnická kapela Personal Signet svou tvorbou spadá do žánru klasického prog rock/metalu spíše severského střihu, nálady jemné tváře Opeth jsou střídany synťákovskými mezihrami Dream Theater a kytary místy připomínají tehdejší velká jména žánru, jistou hudební spojitost lze najít i s takovými ranějšími Forgotten Silence, ačkoliv Personal Signet jsou tedy mnohem bigbítovější, zemitější a nikoliv tak rezervovaně „avantgardní“. Hned první, eponymní skladba EP, totiž „Wires“ mi připomněla spojení Communic (Peter Aristone předvádí veskrze standardní, avšak sympatickou vokální práci) s větší porcí disharmonie, crossoveru, ostřejšími retro riffy, ne nepodobnými těm, které sem tam plodí zbraslavská formace Earthbound. Výlet do 90. let jako blázen a kdo tehdejší prog zažil, bude moc dobře vědět, co jej čeká.
Jenže Personal Signet nejsou kapela jednoho výrazu, a tak rázem obrátí ve dvojce „Exceptionality of Flatness“ a z devadesátkového progu je rázem současná, zpočátku funky basou podbarvená fúze, jež se posléze zlomí do úžasné sloky s výtečnými melodiemi, citlivě podbarvenými synthy, v tomhle okamžiku Personal Signet válí. Jen škoda toho refrénu, který nasadí snad až zbytečně přísné, nepadnoucí AOR kalhoty, ale rozhodně chápu, jakými stezkami se kapela ubírá – jo správně, Jorn Lande.
Co potěší, je příjemné sólo, nepostrádající jak melodiku, rychlost, flow, jednoduše velmi dobré
Bohužel další dvě skladby již předchozími štychy nastolenou laťku až tak nedrží, a jakkoliv je „Raise Your Tone“ klasickým odkazem na Dream Theater s lehkostí ve zlomech, zemitou basou a moc pěknými (opět) synťáky, coby čtyřminutový útvar s jasnou reminiscencí sedmdesátkového progu je přeci jen poněkud slabší kompozicí, za kterou může tchortovský, avšak až přeci jen tak trochu unylý refrén. Jinak jsou ovšem odkazy na tohoto bezesporu talentovaného Nora vítaným zpestřením nahrávky a vůbec bych se do budoucna být kapelou nebál je používat častěji. Je to pouze pro dobro výsledného zážitku.
Trochu mne mrzí, že EP zakončuje pravděpodobně nejslabší z předkládaných kompozic, sice disharmonická „Tearing Me Apart“, jež se vlastně nikdy pořádně nerozjede a tak posluchači v paměti utkví vlastně převážně pouze pěkně vystavěným a zahraným chorusem. Akustické pasáže a vůbec jejich dotyky jsou na svém místě, jako celek ovšem bude stopa potřebovat ještě menší úpravy,než s ní budou moci Personal Signet vyrukovat na dlouhohrajícím albu.
Buď jak buď, kapela se pustila na poměrně tenký led přehrávání starého progressivu s občasnými zálety do zákoutí současné progové moderny, co určitě lze vypíchnout jakožto skvěle odvedenou práci, je zvukový kabátek, ušitý v pražském „kapelním“ studiu Petera Aristoneho a veskrze sympatický přístup k melodiím i rytmice, co naopak zamrzí, je místy ještě drobná nevyváženost materiálu a hlavně grafická podoba digipacku, jenž je v současné době již tak trochu za zenitem a částečně narušuje výsledný, veskrze pozitivní dojem z nahrávky.
„Exceptionality of Flatness“ je pak výborná věc a já jsem rád, že něco takového v našich podmínkách konečně někdo zkomponoval a nahrál. Tímto směrem za mne rozhodně ano!
Na Personal Signet si do budoucna ještě určitě dám pozor, jelikož jako prostředek toulky do časů dávno minulých je to výborná věc.
Čas: 19:50
Seznam skladeb:
Jenže Personal Signet nejsou kapela jednoho výrazu, a tak rázem obrátí ve dvojce „Exceptionality of Flatness“ a z devadesátkového progu je rázem současná, zpočátku funky basou podbarvená fúze, jež se posléze zlomí do úžasné sloky s výtečnými melodiemi, citlivě podbarvenými synthy, v tomhle okamžiku Personal Signet válí. Jen škoda toho refrénu, který nasadí snad až zbytečně přísné, nepadnoucí AOR kalhoty, ale rozhodně chápu, jakými stezkami se kapela ubírá – jo správně, Jorn Lande.
Co potěší, je příjemné sólo, nepostrádající jak melodiku, rychlost, flow, jednoduše velmi dobré
Bohužel další dvě skladby již předchozími štychy nastolenou laťku až tak nedrží, a jakkoliv je „Raise Your Tone“ klasickým odkazem na Dream Theater s lehkostí ve zlomech, zemitou basou a moc pěknými (opět) synťáky, coby čtyřminutový útvar s jasnou reminiscencí sedmdesátkového progu je přeci jen poněkud slabší kompozicí, za kterou může tchortovský, avšak až přeci jen tak trochu unylý refrén. Jinak jsou ovšem odkazy na tohoto bezesporu talentovaného Nora vítaným zpestřením nahrávky a vůbec bych se do budoucna být kapelou nebál je používat častěji. Je to pouze pro dobro výsledného zážitku.
Trochu mne mrzí, že EP zakončuje pravděpodobně nejslabší z předkládaných kompozic, sice disharmonická „Tearing Me Apart“, jež se vlastně nikdy pořádně nerozjede a tak posluchači v paměti utkví vlastně převážně pouze pěkně vystavěným a zahraným chorusem. Akustické pasáže a vůbec jejich dotyky jsou na svém místě, jako celek ovšem bude stopa potřebovat ještě menší úpravy,než s ní budou moci Personal Signet vyrukovat na dlouhohrajícím albu.
Buď jak buď, kapela se pustila na poměrně tenký led přehrávání starého progressivu s občasnými zálety do zákoutí současné progové moderny, co určitě lze vypíchnout jakožto skvěle odvedenou práci, je zvukový kabátek, ušitý v pražském „kapelním“ studiu Petera Aristoneho a veskrze sympatický přístup k melodiím i rytmice, co naopak zamrzí, je místy ještě drobná nevyváženost materiálu a hlavně grafická podoba digipacku, jenž je v současné době již tak trochu za zenitem a částečně narušuje výsledný, veskrze pozitivní dojem z nahrávky.
„Exceptionality of Flatness“ je pak výborná věc a já jsem rád, že něco takového v našich podmínkách konečně někdo zkomponoval a nahrál. Tímto směrem za mne rozhodně ano!
Na Personal Signet si do budoucna ještě určitě dám pozor, jelikož jako prostředek toulky do časů dávno minulých je to výborná věc.
Čas: 19:50
Seznam skladeb:
- Wires
- Exceptionality of Flatness
- Raise My Tone
- Tearing Me Apart
