Následující řádky se mi v hlavě kupí již dobrých několik měsíců, ale až nyní cítím, že uzrál ten správný čas, a já se s touto úvahou mohl podělit i s vámi, čtenáři našeho periodika. Jedná se o poměrně očividný trend, který lze pozorovat zvláště v poslední době – tedy úbytek zinařů a vůbec dobrovolných, nezávislých žurnalistů jako takových. Těch důvodů tohoto jevu je více, takže bych se rád nad celou věcí a jednotlivými aspekty důkladně zamyslel a budete li mít zájem, mohu vás vzít s sebou.
Předně, je třeba vnímat kontext doby, v níž se nacházíme. Současná doba je velmi krutá, někdo by snad dokonce řekl, nemilosrdná. Zatímco za minulého režimu měl (pravda, často mizernou) práci každý, kdo chtěl pracovat, v současné době je člověk rád, že si nějakou tu práci alespoň udrží.
Tento očividný posun s sebou přináší jednu věc – člověk pozbývá volného času a přibývá mu času pracovního – peníze, jež jsou vydělány v zaměstnání, jsou pro nás cennější, nežli volný čas, jelikož přeci za volný čas „nic nemáme“ - a je-li vše kolem, včetně našeho životního úspěchu, měřeno penězi – je správné, chtít trávit co nejvíce času jejich vyděláváním – od toho se odvíjí naše prestiž, způsob, jakým nás chápou nejen lidé zvenčí, ale také zevnitř – naše rodina, přátelé a tak dále.
V současné době je jednoduše nutné udržovat si nějaký socioekonomický status – na dělníky, údržbáře, mechaniky se hledí jako na lúzry, kteří v životě nic nedokázali, na bankéře, manažery a ředitele jako na určitou privilegovanou vrstvu, která se poctivou prací dostala na vrchol a nyní jim neoddiskutovatelně náleží jejich patřičně nabytý měsíční výdělek ve statisících. Nebudu tu nyní spekulovat nad tím, zdali je to dobře, či špatně, jednoduše situace je už taková – že si za to lidé mohou sami, je jasné.
Zinařina jako taková se ovšem odehrává převážně v prostoru volného času, jelikož žádný zinař, či dobrovolný „žurnalista“ v nekomerčním (a tedy viděno dnešní optikou amatérském) médiu za svou práci není odměňován mzdou, a tedy musí si na živobytí sebe a (případně) své rodiny vydělat mimo svůj volný čas – prací.
Zde je kámen úrazu – každý člověk svůj volný čas určitým způsobem oceňuje – vyjadřuje jej, ač třeba nevědomky, v peněžních částkách – pro něj má volný čas nějakou hodnotu, kterou posléze porovná s přírůstkem uspokojení z platu, obdrženém z pracovní činnosti a spočítá si, jestli se mu tento čas, strávený v práci vyplatí, či bude mít raději více volného času pro sebe. Vždy jde o přírůstek uspokojení – buď z většího množství volného času, či nárůstu mzdy, obdržené z delší pracovní činnosti.
Čas, jenž zinař stráví psaním článků, je pak v současnosti ohodnocen především ziskem nosičů kapel v případě recenze, či volným vstupem na danou akci v případě reportu, jenž je ovšem nevyhnutelně podmíněn následnou prací.
Průměrná doba přípravy (nepočítám samotnou účast) a následného sepsání reportu dobrého (svědomitého) zinaře je kolem dvou, tří hodin v případě jednorázové akce (co se festivalu týče, tam je příprava, znovu podotýkám, dobrého zinaře podstatně větší a delší), průměrná doba strávená nad recenzí je pak silně individuální, za sebe však mohu říci, že mé elaboráty smolím kolem hodiny a půl, jelikož během psaní ještě znovu protočím celý kotouč, aby mi pokud možno nic neuteklo.
Pokud se nad tím člověk zamyslí, tak to nezní přeci tak špatně – zinař dostane cédéčko, to si třebas poslechne a za hodinku, dvě zhodnotí. CD zdarma je „doma“ a všichni jsou spokojení. (pozn.: v případě festivalových promotérů je situace jiná, ti ani nemají povinnost CD slyšet celé, či slyšet vůbec, mnoho jich pracuje dle mustru: „Poslechnu si první refrén a když se mi to nebude líbit, tak nahrávka poletí do koše“).
Problém je však zcela jinde – v současnosti již valné procento zinařů žádné CD vlastně nechce. Vystačí si s MP3 –mnoho kapel přeci již rezignovalo na fyzické nosiče, k čemu bych jej tedy potřeboval? MP3 v 320 kbps kvalitě či FLAC přeci odvedou stejnou službu. V určitém slova smyslu - a se stále zhoršující se digitalizací a kompresí nahrávek (o níž se často starají i úplní zvukoví diletanti) jim člověk musí alespoň částečně dát za pravdu. Pokud jsme se uchylovali k fyzickým nosičům díky jejich nesporně lepší kvalitě vůči ořezaným MP3, v současné mohutné expanzi loudness war již taková úvaha pomalu ztrácí smysl a člověk se postupem času čím dál méně setkává se skutečně kvalitně odvedenou, přemírou komprese nepostiženou produkcí.
Navíc CD jako takové možná i nějakou tu teoretickou hodnotu má, ale běda publicistům, kteří tímto způsobem obdržené nahrávky prodávají skrz inzertní servery typu Aukro či, v případě zahraničí, Ebay. S takovými padlými existencemi je v komunitě udělán rychlý proces a kapely alespoň do příště vědí, komu kotouč neposlat.
Přiznám se, že jsem také odpůrcem těchto praktik, jelikož CD, jež je publicistovi zasláno, je jednoduše promo verzí, některá vydavatelství pak promo nahrávky zasílají raději v pošetce, či bez zadního coveru, případně nahrávky na viditelném místě označují jako Neprodejné, aby se těmto čachrům pokud možno zamezilo. Já to beru a souhlasím s tím, nikdy by mě ani nenapadlo prodat některé zaslané CD, na druhé straně se mi zde kupí hromádka věcí, ze kterých si valnou většinu již nikdy neposlechnu, jelikož mi toho za rok přehrávačem, počítačem a bůhví čím ještě projde tolik, že jednoduše nezbývá času se k tomuto, neustále se kupícímu stohu vracet.
Pravda, v posledních letech je již situace jiná, západní labely se na náš východoevropský region zcela vykašlaly, a fyzické nosiče dostáváme již velice zřídka, ani kdysi v našich končinách dosti aktivní Napalm Records již neposílají nic.
Důvodů takového konání ze strany labelů je celá řada - a pokusím se je objasnit později. Zde jsem chtěl jen podotknout, že obdržení (sem tam) originálního nosiče se vším všudy, či volná vstupenka na akci již není dostatečným lákadlem pro nové, nadané mistry klávesnice, jelikož svůj volný čas tito oceňují jinak –v peněžních jednotkách.
Proč jsme všichni v práci nejraději odměňováni penězi a nikoliv naturáliemi? Proč zaměstnanci potravinářských firem s díky a strojeným nadšením přebírají koše se sušenkami a kávou, jen aby je v okamžiku, kdy se oko „zákona“ nedívá, vrazili nejbližšímu známému či příbuznému po ruce?
Jelikož za peníze si jednoduše lze koupit vše, po čem naše srdce touží. Peníze můžeme použít k nákupu čehokoliv, zatímco sušenkou můžeme leda tak nasytit svůj břich, či udělat radost své ratolesti, přítelkyni, či komukoliv nám libému. Sušenku však nelze znovu vyměnit za peníze a pokud se o to pokusíme, ona firma, která nám košík dala, nám již třeba příště žádný nedá, objeví li se někde v aukci. Zde totiž platí úplně stejné zákony, jako v případě přeprodeje CD.
Ne – v současné době se každý snaží ze své činnosti vydělávat finanční hotovost. Bylo by mu celkem jedno, kdyby kapela poslala třeba MP3 své tvorby s tím, že by v obálce přišla i padesátikoruna jakožto všimné za jeho práci – koneckonců, jedná se o reklamní text.
Zde pochopitelně nastává první střet zájmů – kapela chce za své peníze vidět výsledek (a jediný dobrý výsledek je kladně vyznívající recenze, která slouží jako podpora prodeje, tedy marketingový nástroj) periodikum si pak chce uchovat svou nezávislost a necítit se ekonomicky zavázáno k čemukoliv. Nedávno pánové z Pařátu poukazovali přesně na tohle – dělají si co chtějí, jelikož jejich obsah financují čtenáři, nikoliv vydavatelství a kapely. Bojí se o svou suverenitu – stejně, jako vydavatelství usilují o řádné navrácení své investice.
Je pak zajímavé, že v případě skutečně velkých a vlivných médií není problém, aby tamější autor placku třeba i naprosto sestřelil a obě strany spolu dále mohou dělat byznys. Vědí totiž, že negativní reklama je též reklama a dříve či později se v diskuzi objeví celá řada názorů, které budou třeba již jen z principu nesouhlasit s tvrzením autora – hlavně, že se o kapele/nahrávce/koncertu diskutuje na uznávaném serveru, to je jasné.
Příště plynule navážeme problematikou proměny analogových médií k těm digitálním a dotkneme se dalších ožehavých témat současné nezávislé žurnalistiky.
Předně, je třeba vnímat kontext doby, v níž se nacházíme. Současná doba je velmi krutá, někdo by snad dokonce řekl, nemilosrdná. Zatímco za minulého režimu měl (pravda, často mizernou) práci každý, kdo chtěl pracovat, v současné době je člověk rád, že si nějakou tu práci alespoň udrží.
Tento očividný posun s sebou přináší jednu věc – člověk pozbývá volného času a přibývá mu času pracovního – peníze, jež jsou vydělány v zaměstnání, jsou pro nás cennější, nežli volný čas, jelikož přeci za volný čas „nic nemáme“ - a je-li vše kolem, včetně našeho životního úspěchu, měřeno penězi – je správné, chtít trávit co nejvíce času jejich vyděláváním – od toho se odvíjí naše prestiž, způsob, jakým nás chápou nejen lidé zvenčí, ale také zevnitř – naše rodina, přátelé a tak dále.
V současné době je jednoduše nutné udržovat si nějaký socioekonomický status – na dělníky, údržbáře, mechaniky se hledí jako na lúzry, kteří v životě nic nedokázali, na bankéře, manažery a ředitele jako na určitou privilegovanou vrstvu, která se poctivou prací dostala na vrchol a nyní jim neoddiskutovatelně náleží jejich patřičně nabytý měsíční výdělek ve statisících. Nebudu tu nyní spekulovat nad tím, zdali je to dobře, či špatně, jednoduše situace je už taková – že si za to lidé mohou sami, je jasné.
Zinařina jako taková se ovšem odehrává převážně v prostoru volného času, jelikož žádný zinař, či dobrovolný „žurnalista“ v nekomerčním (a tedy viděno dnešní optikou amatérském) médiu za svou práci není odměňován mzdou, a tedy musí si na živobytí sebe a (případně) své rodiny vydělat mimo svůj volný čas – prací.
Zde je kámen úrazu – každý člověk svůj volný čas určitým způsobem oceňuje – vyjadřuje jej, ač třeba nevědomky, v peněžních částkách – pro něj má volný čas nějakou hodnotu, kterou posléze porovná s přírůstkem uspokojení z platu, obdrženém z pracovní činnosti a spočítá si, jestli se mu tento čas, strávený v práci vyplatí, či bude mít raději více volného času pro sebe. Vždy jde o přírůstek uspokojení – buď z většího množství volného času, či nárůstu mzdy, obdržené z delší pracovní činnosti.
Čas, jenž zinař stráví psaním článků, je pak v současnosti ohodnocen především ziskem nosičů kapel v případě recenze, či volným vstupem na danou akci v případě reportu, jenž je ovšem nevyhnutelně podmíněn následnou prací.
Průměrná doba přípravy (nepočítám samotnou účast) a následného sepsání reportu dobrého (svědomitého) zinaře je kolem dvou, tří hodin v případě jednorázové akce (co se festivalu týče, tam je příprava, znovu podotýkám, dobrého zinaře podstatně větší a delší), průměrná doba strávená nad recenzí je pak silně individuální, za sebe však mohu říci, že mé elaboráty smolím kolem hodiny a půl, jelikož během psaní ještě znovu protočím celý kotouč, aby mi pokud možno nic neuteklo.
Pokud se nad tím člověk zamyslí, tak to nezní přeci tak špatně – zinař dostane cédéčko, to si třebas poslechne a za hodinku, dvě zhodnotí. CD zdarma je „doma“ a všichni jsou spokojení. (pozn.: v případě festivalových promotérů je situace jiná, ti ani nemají povinnost CD slyšet celé, či slyšet vůbec, mnoho jich pracuje dle mustru: „Poslechnu si první refrén a když se mi to nebude líbit, tak nahrávka poletí do koše“).
Problém je však zcela jinde – v současnosti již valné procento zinařů žádné CD vlastně nechce. Vystačí si s MP3 –mnoho kapel přeci již rezignovalo na fyzické nosiče, k čemu bych jej tedy potřeboval? MP3 v 320 kbps kvalitě či FLAC přeci odvedou stejnou službu. V určitém slova smyslu - a se stále zhoršující se digitalizací a kompresí nahrávek (o níž se často starají i úplní zvukoví diletanti) jim člověk musí alespoň částečně dát za pravdu. Pokud jsme se uchylovali k fyzickým nosičům díky jejich nesporně lepší kvalitě vůči ořezaným MP3, v současné mohutné expanzi loudness war již taková úvaha pomalu ztrácí smysl a člověk se postupem času čím dál méně setkává se skutečně kvalitně odvedenou, přemírou komprese nepostiženou produkcí.
Navíc CD jako takové možná i nějakou tu teoretickou hodnotu má, ale běda publicistům, kteří tímto způsobem obdržené nahrávky prodávají skrz inzertní servery typu Aukro či, v případě zahraničí, Ebay. S takovými padlými existencemi je v komunitě udělán rychlý proces a kapely alespoň do příště vědí, komu kotouč neposlat.
Přiznám se, že jsem také odpůrcem těchto praktik, jelikož CD, jež je publicistovi zasláno, je jednoduše promo verzí, některá vydavatelství pak promo nahrávky zasílají raději v pošetce, či bez zadního coveru, případně nahrávky na viditelném místě označují jako Neprodejné, aby se těmto čachrům pokud možno zamezilo. Já to beru a souhlasím s tím, nikdy by mě ani nenapadlo prodat některé zaslané CD, na druhé straně se mi zde kupí hromádka věcí, ze kterých si valnou většinu již nikdy neposlechnu, jelikož mi toho za rok přehrávačem, počítačem a bůhví čím ještě projde tolik, že jednoduše nezbývá času se k tomuto, neustále se kupícímu stohu vracet.
Pravda, v posledních letech je již situace jiná, západní labely se na náš východoevropský region zcela vykašlaly, a fyzické nosiče dostáváme již velice zřídka, ani kdysi v našich končinách dosti aktivní Napalm Records již neposílají nic.
Důvodů takového konání ze strany labelů je celá řada - a pokusím se je objasnit později. Zde jsem chtěl jen podotknout, že obdržení (sem tam) originálního nosiče se vším všudy, či volná vstupenka na akci již není dostatečným lákadlem pro nové, nadané mistry klávesnice, jelikož svůj volný čas tito oceňují jinak –v peněžních jednotkách.
Proč jsme všichni v práci nejraději odměňováni penězi a nikoliv naturáliemi? Proč zaměstnanci potravinářských firem s díky a strojeným nadšením přebírají koše se sušenkami a kávou, jen aby je v okamžiku, kdy se oko „zákona“ nedívá, vrazili nejbližšímu známému či příbuznému po ruce?
Jelikož za peníze si jednoduše lze koupit vše, po čem naše srdce touží. Peníze můžeme použít k nákupu čehokoliv, zatímco sušenkou můžeme leda tak nasytit svůj břich, či udělat radost své ratolesti, přítelkyni, či komukoliv nám libému. Sušenku však nelze znovu vyměnit za peníze a pokud se o to pokusíme, ona firma, která nám košík dala, nám již třeba příště žádný nedá, objeví li se někde v aukci. Zde totiž platí úplně stejné zákony, jako v případě přeprodeje CD.
Ne – v současné době se každý snaží ze své činnosti vydělávat finanční hotovost. Bylo by mu celkem jedno, kdyby kapela poslala třeba MP3 své tvorby s tím, že by v obálce přišla i padesátikoruna jakožto všimné za jeho práci – koneckonců, jedná se o reklamní text.
Zde pochopitelně nastává první střet zájmů – kapela chce za své peníze vidět výsledek (a jediný dobrý výsledek je kladně vyznívající recenze, která slouží jako podpora prodeje, tedy marketingový nástroj) periodikum si pak chce uchovat svou nezávislost a necítit se ekonomicky zavázáno k čemukoliv. Nedávno pánové z Pařátu poukazovali přesně na tohle – dělají si co chtějí, jelikož jejich obsah financují čtenáři, nikoliv vydavatelství a kapely. Bojí se o svou suverenitu – stejně, jako vydavatelství usilují o řádné navrácení své investice.
Je pak zajímavé, že v případě skutečně velkých a vlivných médií není problém, aby tamější autor placku třeba i naprosto sestřelil a obě strany spolu dále mohou dělat byznys. Vědí totiž, že negativní reklama je též reklama a dříve či později se v diskuzi objeví celá řada názorů, které budou třeba již jen z principu nesouhlasit s tvrzením autora – hlavně, že se o kapele/nahrávce/koncertu diskutuje na uznávaném serveru, to je jasné.
Příště plynule navážeme problematikou proměny analogových médií k těm digitálním a dotkneme se dalších ožehavých témat současné nezávislé žurnalistiky.
