Nejbližší koncerty
  • 15. 06. 2024Vyplujte s DRAD DANIELS na Vltavu a zažijte jedinečné kon...
  • 15. 06. 2024Legenda kalifornské hardcore scény Downset přijíždí poprv...
  • 16. 06. 2024DOWNSET. ( USA ) Legendární hardcore kapela z Los Angele...
  • 19. 06. 2024Trap metalová senzace z USA Dropout Kings přijíždí poprvé...
  • 19. 06. 2024WAYFARER (USA) + DREADNOUGHT (USA)
  • 25. 06. 2024Black metalová mašina HULDER z USA vyráží na své "VERSES ...
  • 27. 06. 2024CELESTE (FR) + SLAŤ
  • 29. 06. 2024ANTITREND OPEN AIR FESTIVAL 2024: STILLBIRTH (DE) FLESH...
FORGOTTEN SILENCE - Vemork Konstrukt

Mini-recenze nahrávek všech zúčastněných kapel a projektů - Stealing Axion, Monuments, Vildhjarta, Jeff Loomis

Ještě před vypuknutím zítřejšího progresivního dýchánku v čele s oblíbeným kytaristou a dlouhodobým technickým dříčem Jeffem Loomisem, jsem si sedl na hned několik nahrávek, abych zplodil pár drobných ohlédnutí za, v mnoha případech ještě relativně čerstvými kotouči.

STEALING AXION – Moments

  


CD 2012/ Inside Out Music

Tříčlenné trio z americké Takomy letos (podobně jako ostatní spolky na Euroblast) vyrukovalo s debutem, jímž navázali na dva roky staré demo a EP.
V jejich tvorbě lze snadno nalézt jak vlivy djentu, tak i několika dalších kapel a žánrů včetně projektů Devina Townsenda nebo norských groovy výletnických pasáží Communic, přičemž prim hraje jednoznačně odkaz Meshuggah („Everything Or Nothing“), podpořený lehkými záchvěvy ambidjentu a elektronického smogu.

Pánové sázejí na mnohovrstevné čisté vokály, v kombinaci s, v žánru poměrně standardně se vyskytujícím řevem, sem tam přecházejícím až do hlubšího growlu.

Určitě potěší velmi dobré kytarové nápady, jež se nespoléhají pouze na moderní sekačky, polyrytmiku a sweepovaná sóla, ale důraz je kladen i na řádnou porci kvalitně vykonstruovaných melodií, nenápadně a přitom parádně pak působí jak basa Phila Wilmartha (včetně dosti unikátního zvuku, což platí pro všechny nástroje na nahrávce), pánové očividně kašlou na trendy stránku současného moderního technického progu a servírují jakýsi hybrid starého a nového přístupu k progu – člověk se v několika vokálních harmoniích dočká i postupů, známých z nahrávek Tool, či kytarových a synťákových ekvilibristik typických spíše pro služebně starší pardály žánru („It's Too Late Now“). 

Jistou slabinu bych pak viděl v nárocích na posluchače – předkládaný materiál je poměrně obtížný na vstřebání, místy technicky značně náročný, stojící na pomezí melodiky a zahuštěné atmosféry. I zde se však najdou výjimky – v podobě třebas takové „Eventide“, jež se kloní spíše k polyrytmickým opusům novější tvorby Holanďáků Textures.

Ani technikou svázaná kalkulačka starých pánů profesorů, ani klasická  moderně progresivní melodická sebranka plná mladých kluků v rozpuku. Je pravda, že člověk u Stealing Axion nenajde nic vysloveně originálního, ale pokud přistoupí na pravidla jejich hry (tedy určitý kompromis mezi tíží a lehkostí), čeká jej velmi dobrá (byť tak trošku nesourodá, což v tomto konkrétním případě není míněno nijak pejorativně) nahrávka pro chvíle strávené v přemýšlivém rozjímání v toulkách po krajinách psychických i fyzických. 

Co očekávat na Euroblast?  Mix starého a nového přístupu, formaci, jež moc dobře ví, co chce, neveze se na vlně žánrové popularity a nebojí se objevování míst, kam lidské ucho ještě nevkročilo.

MONUMENTS – Gnosis



CD 2012/Century Media



Britští brusiči (ambi)djentového skla Monuments, vyvinuvší se z math metalové formace Fellsilent si na letošní rok přichystali kolekci nových válů, jež doplnili o nově přehraný obsah svého dva roky starého dema „We Are The Foundation“.

Monuments jsou, na rozdíl od předešlých jmenovaných, již poměrně hodně respektovaným jménem a jejich deska Gnosis jejich pozici nikterak neoslabuje, naopak. Pánové místy (v uvozovkách) vycházejí ze zvuku a feelingu nové tvorby TesseracT (což je zajímavé, tu totiž založil kolega z výše zmíněné „křižovatky“ Fellsilent), přičemž jej ozvláštňují o zatěžkanější matematické postupy v duchu klasických nápadů djentu.

Nepříjemně překvapí zvuk nahrávky, který je bohužel do určité míry postižen clippingem, jelikož výsledná zvuková komprese byla dovedena do absurdních rovin. S tím se však dá žít, v případě, že se posluchač se zvukem srovná, postupem času tendence všímat si tohoto zpočátku markantního neduhu totiž razantně klesá.

Co se nápadů týče, řadí se Monuments určitě do smeček, jež rády sekají, spíše než na sóla se spoléhají na vnitřní strukturu a soudržnost, přičemž zajímavou volbou se jeví i angažování přes efekt prohnaných harshů Matta Rose, jenž disponuje i poměrně kvalitním čistým vokálem, který vynikne ve skvěle vestavěných chorusech („Degenerate“), následovaných math metalovými sekačkami.

 Co se ambidjentových skladeb týče, na skladě mají pánové k dispozici jak starší věc „The Uncollective“, tak „Blue Sky Thinking“ s úžasnými uvolňovačkami a parádním moderně progresivním feelingem, profesorským nadhledem, určitě jedna z nejsilnějších skladeb celé nahrávky, navíc změny temp jsou úžasné, stejně tak čisté vokály, které v této skladbě patří ke špičce žánru – a že s v djentu skrývá mnoho talentovaných jemných (ale emočně vypjatých) hlásků – jednoduše genialita a doufám, že se této skladby na Euroblast dočkáme. Snad.

Posluchače překvapí i mnohovrstevná „Denial“, jež se nachází hned v několika hudebních sférách, přičemž ambientní plochy ne vždy úplně lícují s kytarovými plochami, což je naprosto parádní – a pro posluchače dosti náročné. Já hodnotím tuto snahu jedině pozitivně a rád bych v budoucnu od kapely slyšel i více pokusů v tomto duchu.

Starší Vildhjartu (tvorbu v dle mého nepřekonaném, avšak nepříliš plodném „období“ EP Omnislash) představí Monuments při „97% Static“, kdy se sekané, strukturně rozvolněné, zatraceně podladěné kytary Acleho a Jamese rozbíjejí o hradby synťákových kaleidoskopů.

Kritici mají do jisté míry pravdu a Monuments působí dojmem, že až příliš poslouchali své žánrové kolegy a teď se ne a ne vymanit z jejich vlivu. Jenže pravda je taková, že tito pánové mají na přispívání do žánru stejné, ne-li větší právo, než ostatní formace.

Celkově vzato působí „Gnosis“ v některých momentech snad trochu okoukaně a místy i docela umňoukaně, ovšem jiné vály dají jednoznačně najevo jejich technickou nadvládu, naprostou soustředěnost a orientaci na co nejlepší výsledek. Byť u mne Gnosis v mnohém ztrácí, určitě nezbývá, než poslech této nahrávky doporučit a rozšířit. Klasický djent, zahraný s grácií a s dobrým až fenomenálním nápadem. Sem tam.

Co očekávat na Euroblast?  Nevycválaný djent, jenž si z žánru hodně bere, ale nebojí se do něj také vložit. Kvalitní a soustředěnou vokální i kytarovou práci.

VILDHJARTA - Måsstaden





























CD 2011/Century Media

Švédská saň Vildhjarta se na, v uplynulém roce vydané, nahrávce Måsstaden zcela vykašlala na jakékoliv kompromisy směrem k melodičnosti nahrávky a natočila, bráno jakožto celek, jednoznačně nejzlobivější materiál ve své sedmileté historii.

Dva vokalisté vám vyřvávají díru do hlavy, zatímco brutálně triggerované bicí Davida Lindkvista předvádějí parádní vysokorychlostní kopákové exhibice, jen aby vás po důkladném sešrotování vyplivly vstříc drobné uvolňovačce, jež v tomto případě značí řádně natlakovanou směs deprese, frustrace a zmaru.

Vildhjarta se jednoduše nechtěla stát dalším bezzubým příspěvkem do, v té době již velmi rychle se etablujícího žánru a přišla s dosud v takové intenzitě neslyšeným mixem odlidštěných, brutálně podladěných, strojově znějících kytar a narušených samplů, které jsou ve správných intervalech podporovány dalšími kytarovými hradbami, mezi kterými posluchač zůstane uvězněn, dokud není dílo šestice dokonáno. Tato nahrávka značí jasný odklon od spíše klasického djentového přístupu dřívější tvorby k brutálním sekačkám samotných stylotvůrců Meshuggah, přičemž pánové jakoby hlasitě uvědomovali přítomné posluchače –právě teď máme pořádné koule!

Co do techničtosti je Måsstaden určitě nejméně stravitelným chodem na dnešním menu – především jeho první polovina vyžaduje minimálně několik poslechů, než posluchač začne chápat, a pokud djent poslouchá kvůli jeho jemnějším okamžikům, může na Vildhjartu rovnou zapomenout – ta se vrátila kamsi k odkazům tatíčka death metalu, ze kterého tentokrát čerpá plnými doušky.

Přiznám se, že osobně zvládnu z tohoto alba jen několik málo skladeb (a to jsem poměrně náruživý posluchač deathu), než jsem doslova ušlapán neurvalými kytarovými plochami, jež jako červ hlodají a hlodají, dokud se nedostanou na kýžený morek vaší psýchy – a je jim úplně jedno, jestli se z jejich nátlaku složíte – nezájem.

Vildhjarta občas přihodí k dobru obrovskou porci disharmonie („Eternal Golden Monk“), přičemž depresivní, anti-humánní ráz si udržují až do samotného hořkého konce. Nevím, kdo si hrál s jejich hračkami, ale jedno je jisté – pořádně pány ze švédského Hudiksvall naštval.

Druhá polovina (a bonus tracky) pak přeci jen přinese více ambi ploch a méně vraždy, „All for the Sake“ se dá s drobným přimhouřením oka považovat za klasické ambidjentové dílko se vším všudy a přiznám se, že právě tato tvář Vildhjarty mne baví o notný kus více. Velmi mne baví také jednoduše strukturovaná, ale inteligentními kytarami výtečně rozehrávaná „Of Others“ a orchestrálními party podporovaná „To Be Continued…“, jež přináší téměř dokonalý poměr mezi bezbřehou brutalitou a přeci jen patrnými odlesky melodiky. Bonus tracky jako víno. 

Co lze čekat na Euroblast? – naprostou destrukci všeho živého v okruhu několika mil. Za předpokladu, že se nebude hrát ze „Omnislash“, s čímž nepočítám – a pánové se zaměří na první polovinu nahrávky.

 JEFF LOOMIS - Plains of Oblivion



CD 2012/Century Media

Jeffa Loomise bude náš čtenář doufám znát velmi důvěrně především z formace Nevemore a nutno podotknout, že svou letošní řadovkou rozhodně nedělá domovské kapele ostudu, což se pochopitelně ani nečekalo.
Plains of Oblivion je klasickou nahrávkou kytarového profesora ve stylu Paula Wardinghama , jenž se chce alespoň na chvíli oprostit od výuky svých studentů a udělat sám sobě, kolegům hudebníkům i hudební veřejnosti radost.

Oproti Paulovi Jeff samozřejmě v ničem nezaostává – hned v počátcích se vykašlal na power metalové pokusy typu Christan Muenzner (Timewarp) a soustředí se na bezuzdný shreding, kombinovaný s roboticky znějícími kytarami a postupy, kráčejíc ve šlépějích moderního progresivu.

Jeff miluje sóla, takže sóluje každou volnou chvíli, vždy když uzná za vhodné, ať už k tomu struktura skladby svádí, nebo ne. Jeho vynikající leady a rytmické kytary jsou podporovány klávesami a synthy, přičemž na albu se objeví i jeho kolegové z branže a přátelé, za jména z největších jmenujme Martyho Friedmana, přičemž oba pány spojuje jedna kapela – Megadeth, kam Jeff v minulosti dělal neúspěšný konkurz na pozici, kterou posléze obsadil Marty.

Ten teď splácí „dluh“ v úchvatné ultrarychlé exhibici „Mercurial“, jež současně slouží coby výtečný otevírák alba. Rychlá tempa a obrovská preciznost pak vykukují z každé vteřiny nahrávky, jen zřídkakdy si Jeff udělá přestávku a střihne break v podobě kraťoučké sonátky v neoklasickém stylu, na něž opět navazují dravá tempa a neskutečná sóla – Jeff jednoduše školí jako zkušený kytarový profesor a ačkoliv občas se, podobně jako středověký egomaniak Yngwie předvádí snad až nad rámec svých povinností ale co - je to koneckonců jeho album.

Zajímavostí je určitě opětovná spolupráce Jeffa a Christine Rhoades (znáte z „Dreaming Neon Black“), a ačkoliv tentokrát spolupráce tak úplně neklapla, ženský vokál Jeffově sólovce sedí a do jisté míry i uvolňuje jinak strojově přesnou a občas i ke stereotypu nebezpečně oscilující nahrávku, jehož mračna se však rozestoupí s příchodem z počátku nenápadné, avšak úžasné, melodické „Continuum Drift“ s výbornými tklivými sóly plnými pohody a dobré nálady, přičemž ručička měrky progresivity v těchto okamžicích vyskakuje z budíku. Neuvěřitelné.

Určitě bych měl vypíchnout také zvuk, ale vlastně ani není třeba, Jeff samozřejmě včera nespadl z nebe, je zkušeným kytaristou, který měl v minulosti i současnosti možnost přičichnout ke zvukovému inženýrství jako málokdo. Zvuk je naprosto dokonalý, nezatížen přemírou komprese, kytary působí dobře, bicí jakbysmet (odehrává Dirk Verbeuren, jenž nahrál i, mimochodem velmi dobrou sólovku Warrelu Daneovi), trochu nevýraznější jsou pak basové party, jež by si přeci jen zasloužily prominentnější pozici v mixu, ale beru.

Plains of Oblivion je totiž skvělý shred/modern progresivní příspěvek Pana kytaristy hrajícího již dobrých 25 let, jenž ovlivnil spoustu skvělých kytaristů a do budoucna to samé provede ještě hromadě dalších.
Tentokrát přišel ukázat své dovednosti v kompozici a kytarové technice a že jich má na rozdávání o tom nemůže být nejmenších pochyb. Subjektivně o menší kousek za Paulovým příspěvkem, objektivně minimálně na stejné úrovni.

Co očekávat na Euroblast?  Kytarovou školu, profesorství, vynikající techniku.

Zveřejněno: 09. 11. 2012
Přečteno:
3343 x
Autor: Dw | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář