Nejbližší koncerty
  • 28. 03. 2024Hrají: NAŠROT legendární hardcore ( Havlíčkův Brod ), NON...
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
FORGOTTEN SILENCE - Vemork Konstrukt

Neděle 14.10.2012, Praha - KD Vltavská

Co nové koncertní turné, to obměny v sestavě - tedy, alespoň pro evropský kontinent. Nový pódiový koncept, setlist, překopaný téměř od základů. Dva roky trvalo, než se Therion odhodlali počastovat starý kontinent další koncertní šňůrou; nepřibalili sice tak zajímavé předskokany, jako tomu bylo předloni, zato dokázali takřka nemožné a o něco málo povýšili laťku, kterou posledně nastavili sakra vysoko.

Hned zkraje si ale dovolím popustit uzdu zlosti - a nasměřuji ji k oběma předkapelám, Antalgii a Elyose. Co na tom, že jejich hudební produkce se pohybuje v průměrných sférách "frontwoman" metalu; obě formace vydaly nedávno debut a nějaké zásadní stylotvorné přemety se od nich ani neočekávají. Neskonale mi však pije krev jejich nahlížení na klávesy v kontextu "významu" hudebních nástrojů. Proč si sakra každá druhá kapela, hojně využívající ve své tvorbě syntezátorové plochy myslí, že stačí hodit jejich stopu do samplů, pustit playback a vesele si řezat na pódiu do kytar? Neřeknu, když jde o úvodní intro pro nástup kapely. Jenže když jsou černobílé klapky podstatnou částí každé písně, zavání mi tenhle přístup leností a alibismem. Přitom tenhle nástroj byl pro tvrdou hudbu bezmála stejně zásadní, jako postupný vývoj elektrické kytary a kvanta oněch krabičkových efektů. Kde by dnes byl rock např. bez Hammondových varhan? Je opravdu takový problém (pokud odhlédnu od finančních nároků dalšího hladového krku v tourbusu) přibrat na živá vystoupení i klávesáka?

Katalánská ANTALGIA, ač působící občas úsměvným dojmem (především tedy lehce neobratný nástup zpěvačky Belly Diánez), si poměrně rychle získala divácké sympatie a zapůsobila jako živá voda na kámen. Zvuk nebyl ze začátku nejideálnější, zpěvačka nebyla v prvních písních téměř slyšet a při proslovech k publiku mohl člověk hádat význam řečeného snad jen skrze odezírání. Španělé svou tvorbu míchají podle nejtradičnějších kapitol metalové kuchařky - i ty progresivnější rytmy bicích jako bych už někde slyšel. Inu, nebylo to zlé, jen takových skupin je jako kapek v moři...

Jižanskou krev vystřídala... země žab? Tedy spíš země konzumentů žab (a potom je tedy určitě poplatný i onen předsudek o "metalistech satanistech"). ELYOSE hrají zvláštní smíchaninu metalu s diskem, přičemž u nich bych nepřitomnost klávesisty i toleroval - ono není úplně jednoduché stíhat zahrát několik rejstříků v různých melodiích a tempech. Za mikrofonem stála mladičká Justine Daaé, která působila tak křehkým dojmem, že jsem měl skoro obavy, že někdo někde zapne větrák. I přes docela průměrný hlas dokázala, stejně jako její korpulentnější předchůdkyně o chvíli dřív, rozehřát publikum na hlavní hvězdu večera. Za zmínku stojí snad i zpěvaččiny poměrně originální taneční kreace ála piruety.

Švédové, Američanka i Argentinec svůj kočovný cirkus rozbalili v Česku hned dvakrát - nejdřív ve Zlíně, o den později v matce měst. Těsně před začátkem turné opustila THERION roztodivná "komiksová" postavička Snowy Shaw, patrně kvůli tvůrčím neshodám s duchovním otcem a vůdcem skupiny, Christoferem Johnssonem. Druhý jmenovaný totiž toho času propadl idee skutečné metalové opery, tzn. na divadelních prknech a s pěvci bel canta; s tím se vlastně pojí i hořkosladký opar celého turné. Půjde na několik dlouhých let o poslední regulérní šňůru, a krom občasných vystoupení skupiny na festivalech se můžeme utěšovat leda tak koncertními záznamy. Stejně jako při 20. výročí kapely sestavu obohatil klávesák (ach!), Stefan Jernståhl, který si rozhodně co do image se Snowym nezadá. Line-up dostál ještě dalších dvou změn - na postu basáka, který byl minule (záskokově) obsazen Waldemarem Sorychtou, byl právoplatný člen kapely, milovník švédské monarchie Nalle Påhlsson (který se při posledním turné zbavoval alkoholismu). "Divná" diva Katarina Lilja zase předala štafetu doprovodné zpěvačky Linnée Vikström, což je dcera Thomase Vikströma, který je ovšem stálým členem sestavy. Což je i současný status sopranistky Lori Lewis, která tím vlastně povýšila. Chytáte se ještě?

Koncertní setlist byl průřezem téměř všech alb symfonické éry kapely. Kromě osvědčených hitů, jako jsou "The Blood of Kingu" a "Mega Therion" zazněly také písně, které dosud živě hrány nebyly. Splnilo se tak přání mnoha fanoušků, kteří bažili např. po "Gothic Kabbalah" ze stejnojmenného alba nebo "Land of Canaan", skladba epičtějších rozměrů z předchozí desky "Sitra Ahra", která byla hrána jen při letošním turné Latinskou Amerikou. Triumvirát zpěváků měl v zadní části pódia svůj stupínek, kam se vždy odklidil ten, který zrovna zastával doprovodný zpěv. Absence Snowyho zamrzela především ve skladbách, které znám z dřívějších dob s bohatší aranží ("Wine of Aluqah", "Ginnungagap") a hlavně v již zmíněné "Land of Canaan", ve které onen extravagantní zpěvák účinkoval. Skupina nedávno vydala výbornou desku "Les Fleurs Du Mal", ojedinělý projekt šansonů, převedených k obrazu metalovému. Patrně šlo o tolik kontroverzní ideu, že vydavatelství Nuclear Blast odmítlo celou záležitost sponzorovat - Christofer vzal vše do svých rukou a výsledkem je album, vydané vlastním nákladem; stručné shrnutí kapelníkovy řeči. Z celé osmice sršela skvělá atmosféra, i své jindy až moc vážné pózy brali s nadhledem a humorem. Hlavně zpěváci, uklizení na onen schod, na sebe mrkali (i když by se hodilo spíše napsat "mrkaly", protože šlo většinou o Lori a Linnéu), házeli na sebe často až odzbrojující pohledy; tím své teatrální vystoupení okořenili a postarali se o skvělou, uvolněnou atmosféru. Pěvecká trojice byla ve výborné formě, bezkokurenčně nejlepší byla tradičně Lori Lewis, která je asi nejlepším zpěvákem, který se v kapele za celou její existenci objevil. Své party zvládala, krom drobné transpozice v úvodu "Ginnungagap", s přehledem; se singlem "Poupée de Cire, Poupée de Son" celou show otevřela, v mé milované, "The Siren of the Woods", kde si střihla duet s Thomasem Vikströmem, vyzpívala i poměrně hluboké tóny - zpěvačka k pohledání! Až si tak říkám, jestli ta zamýšlená přestávka není na škodu; ovšem jestli těch pár let povede k ještě lepšímu výsledku, než byly dva roky pro francouzské zmetalizované šansony - potom je máš mít, Christofere. Kapele samotné děkuji za skvělý zážitek a snad zase někdy...


Zveřejněno: 19. 10. 2012
Přečteno:
3369 x
Autor: Tomáš | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář