Nejbližší koncerty
  • 15. 06. 2024Vyplujte s DRAD DANIELS na Vltavu a zažijte jedinečné kon...
  • 15. 06. 2024Legenda kalifornské hardcore scény Downset přijíždí poprv...
  • 16. 06. 2024DOWNSET. ( USA ) Legendární hardcore kapela z Los Angele...
  • 19. 06. 2024Trap metalová senzace z USA Dropout Kings přijíždí poprvé...
  • 19. 06. 2024WAYFARER (USA) + DREADNOUGHT (USA)
  • 25. 06. 2024Black metalová mašina HULDER z USA vyráží na své "VERSES ...
  • 27. 06. 2024CELESTE (FR) + SLAŤ
  • 29. 06. 2024ANTITREND OPEN AIR FESTIVAL 2024: STILLBIRTH (DE) FLESH...
DARK GAMBALLE – „Dobrý lhář“

7.10.2012 - Praha, Futurum

Tentokrát jsem si řekl, že akci, k níž se schylovalo v sychravou podzimní neděli k večeru, popíšu nezaujatě, objektivně, jelikož pokud bych měl soudit pouze sám za sebe, tahle kapela a já se v současnosti již dost míjíme.

Tak snad abychom začali, ne? Obscure pro české vyznavače progresivně atmosférického rocku přichystali laskominu, jež jinak mají tuzemští fans možnost vidět převážně na v současnosti asi nejuznávanějším letňasu Brutal Assault (jsem v tomto přístupný diskuzi), a sice britskou stálici Anathema, která svou pouť započala před dnes už těžko uvěřitelnými 22 lety.

Od zádumčivou atmosférou prostoupeného doom/deathu, jenž klucí Cavanaghové mastili ve svých počátcích, se kapela postupem času přesunula k atmosféričtějšímu rocku, aby k této směsi později přidala i řádnou porci progresivity, a vytvořila tak pokrm, jenž zachutná především intelektuálním posluchačům.

Oukej, dobře, teď trošku přeháním, ale to, co jsem mohl vidět před pražským klubem, tedy obrýlené intelektuály v rolácích, hipsters s naoko mimoňským oblečením a zcela otevřené příznivce diska tryska, kteří místo páteční diskotéky s Jiřím Neumannem zamířili na tuhle akci, jelikož se koneckonců konala ve stejném klubu jako pravidelné diskošky, mne tak trošku zarazilo, a přemýšlel jsem, jestli jsou všichni metalisté a vůbec starší fans této kapelky na, v ten den právě souběžně probíhající pařbě s Dying Fetus – a  jestli bych tam tedy snad raději neměl být taky.

Na druhou stranu, jsem rád, že na kulturní akce chodí „alespoň někdo“, a demografická proměna posluchačstva je zrovna u chameleonů kalibru Anathemy vcelku pochopitelná. 

Je totiž úplně jasné, že bratří Cavanaghové se součástí metalové scény necítí minimálně od řadovky Alternative, ale já osobně bych v dataci této názorové i stylové proměny klidně šel ještě dále, takže songy ze Serenades (v jejich původní podobě, samozřejmě) by mohl čekat jen opravdový optimista, lletos pak kapela vydala dle mého názoru veskrze velice podařenou desku Weather Systems, kterou, jak jsem čekal, mne a všechny návštěvníky dostane.

Ještě předtím jsme však museli přetrpět německou odpověď na, v roce 2006 pomalu se zvedající vlnu zájmu o tklivý post rock/metal, totiž A DOG CALLED EGO, přičemž klucí, aby to snad pro posluchače nebylo příliš suché, tyto pomalé zadumané pasáže rozšiřují ještě o indie rockové průjezdy – tedy indie a post průjezdy, abych byl přesný – toť směsice hudebním intelektuálům nejnakloněnější. Problém byl, že obě složky muziky společně příliš nelícovaly, ba naopak, spíše bych řekl, že výsledek byl jakýsi mišmaš všeho, co by se mohlo líbit, což od německých kapel člověk a dlouhodobý pozorný posluchač už tak nějak očekává.

Nejvíce mne pobavil moment, kdy bicmen odněkud naprosto náhodně vytáhl asi tři vteřiny trvající blast beat. Co to?

 Každopádně objektivně nejlepší z přítomné trojice byl basák, jenž si často na hmatníku vyjížděl do dalekých končin, zato vokály kytaristy a frontmana značně nejisté (chvílemi padnoucí jak pozadí na hrnec, chvílemi však přímo úděsné) a kytarová hra často falešná, což mohlo být částečně způsobeno také prací osvětlení, jež ten den stálo za.. Nazvučení docela dobré, ačkoliv hlavní kapela večera o notný kus lepší.

Pánové z ADCE po asi šestnáctiminutové závěrečné post/indie skladbě, během níž jsem již poklinbával, konečně řekli hlasité „Auf Wiedersehen!“ a opustili pódium, jež ten večer měla okupovat hvězda, která mnohé posluchače přivedla k metalu a mnohé další zase od metalu odrodila.

Po asi 25 minutách ničeho, během nichž po pódiu pobíhal člen tour crew a dělal, že něco dělá (upřímně, jeho duševní pochody jsem dvakrát nepochopil, stejně jako jeho následné konání) konečně nastala devátá a s jejími údery se v sále zcela ztlumila světla, rozjely motory výrobníků mlhy,  rozezněly hlasy z repráků a na plac naskočili bratři Cavanaghové a ANATHEMA.

Danny poprvé nasadil široký úsměv a rozhodil bujné kadeře, Vincent vyskočil ze stínů a svým jako vždy výborným vokálem rozezpíval své party společně s Lee Douglas, která již také nějaký ten pátek u kapely kroutí - a nutno dodat, že i tentokrát byla naživo velice jistá, přesvědčivá, drtivou většinu svých partů uzpívala s přehledem, člověka jen mrzelo její mizení ze scény, když zrovna nebyla součástí právě hraného songu. Působí to poměrně rušivě, a možná by Lee mohla uvažovat o kurzech kytary či klavíru (popř. herectví), aby v mezičase mohla alespoň předstírat, že hraje rytmickou část. Celé vystoupení by pak působilo o poznání semknutěji, ale tohle je obecný problém všech ze stage během setu „odcházejících“ zpěvaček. Avšak když už se na pódiu vyskytla, šlo o parádní zážitek a to jak vizuální, tak hlavně poslechový.

Začínalo se dle mého názoru nejlepší a nejsilnější skladbou formace z posledních let – sice Untouchable pt.1, a i kdybyste si o nahrávce Weather Systems měli myslet cokoliv, tato skladba je prostě výtečnou jízdou atmosférickým rockem s přirozenými zlomy, velmi pěknými kytarovými party (které Danny naživo dával moc hezky a ještě přitom stihl komunikovat s publikem) a výbornými chorusy Vincenta a Lee, kteří spolu očividně mají již něco odzpívaného a mají dokonalý přehled o hlasovém rozsahu toho druhého, což je fajn. Navíc Lee se nesnaží prezentovat jako backing vokálové křoví a čas od času se rozezpívá sama od sebe a je dobře, že jí k tomu kolegové poskytují prostor.

Již první skladba přivedla dav do mírného polovaru, návštěvníci v předních řadách, kteří s kapelou absolvovali více štací jejich letošního tour, se opět nechali unášet na jemných vlnách jemného zvuku, sem tam zahuštěného pro Anathemu klasickou ani přehnaně dravou, ani bezzubou kytarovou hradbou a vše bylo fajn.

Poté se opětovně ztlumila světla a stejně jako na desce se přikročilo ke druhé části Nedotknutelného – tedy oné klávesové etudě symbioticky propojené s vokální prací Lee. No dobrá, na večerní pomazlení zamilovaného páru před spaním dobré, ale na koncertě bych čekal přeci jen větší odvaz, jelikož tklivé balady a ztlumená světla mi jednoznačně evokují spánek. Ale takovéhle piškuntále od současné Anathemy pochopitelně čekat lze a člověk může být rád, že Danny nezapomněl nic ze svých kytarových kouzel, které však naplno předvedl v jiných skladbách.

To rozhodně nebyl případ další v pořadí, post rockové tancovačky „Thin Air“ ze synth prog rockem ovlivněné desky We’re Here, kterou jsem kdysi dávno nezhodnotil právě pozitivně, ačkoliv přehnaně kritický jsem tehdy také nebyl.

No mohu říci, že dnes bych osobně album již zcela zatratil, jelikož mne jednoduše nebaví, a to ani doma, ani naživo. Šest minut stejné melodie se synťáčky v pozadí, kdy Vincent si sice společně se svým bráškou vyřvávají emoce, ovšem hudba je studená jako psí čumák. Což je vlastně případ celého alba. Funguje to jedině v případě, kdy se k Vincovi přidá kolegyně Lee, ale i tehdy bych si raději dal jiné chody z rozsáhlého menu kapely. Jestli „Thin Air“ ještě s drobným sebezapřením beru, „Dreaming Light“, britrockovou jízdu ve stylu kolegů Coldplay se stejnými klávesovými i vokálními styly už tedy skutečně ne - kamenujte mne, nazývejte mne zapšklým skalním, hudebním barbarem, ale mé srdce i hlava říkají jednoznačné ne.. co jsem to říkal na začátku? Objektivně.

Dalším songem v pořadí byla „Everything“, středně tempá záležitost – a tím, alespoň pro tuto chvíli, skončil pomyslný blok „We’re Here“.

Přišel totiž čas provětrat archív a setřást pár pavučin ze songů z dnes již klasického, kritikou i fanoušky veleuznávaného alba Judgement, jež si poslechli i staří doom/deathové období vyznávající pardálové, aby zjistili, že Anathema ještě pořád neztratila všechen punc působivosti. A i naživo to bylo dobré – „Deep“ je skvěle odsýpající albový otevírák, jeden z mých nejoblíbenějších vůbec, takže všichni příchozí po synťáčkovém popíku konečně dostali příležitost nahlédnout do přeci jen temnějších sfér a přitom se pořádně vyblbnout – a bylo dobře.

Navíc kapela pokračovala „Emotional Winter“, která je proslulá především svým počátečním kytarovým kouzlením Dannyho, jenž tyto své party i tentokrát odehrál s mocným gustem a správným poměrem profesorství a hravosti. Navíc Vincent bezchybně odzpíval a třetí bratr Jamie odbasoval. Připomněli jsme si tak zádumčivější období Anathemy a pro mne osobně se jednalo o jeden z hudebních vrcholů večera. Na „We’re“ se kapela vrátila s „A Simple Mistake“, což je určitě ta lepší skladba z alba a i naživo to bylo v pořádku.

Dostali jsme také řádnou dávku skoro sólové Lee, když přispěchala s odpěním „Lightning Song“, při které se v sále částečně rozsvítilo – poměrně dobré oživení setu, navíc samotnou skladbu mám dost v oblibě.

Po „Storm Before The Calm“ a „The Beginning and the End“ (jež mi jako jedna z mála „nových „ skladeb připomíná starší tvorbu formace) přišel čas připomenout si časy „A Natural Disaster“ se stejnojmennou a „Closer“, celý set pak uzavírala „Flying“. 

Coby přídavek po krátkém „přemlouvání“ kapela odmastila ještě kratší verzi – tedy dvě skladby „Internal Landscapes“ a „Fragile Dreams“, jež uzavřely poetický večer. Danny se doculil, odložil kytaru a notoval si s publikem, Vinc vyzval publikum, aby se u něj zastavilo při své cestě k merchi, že rozdá trsátka a něco málo podepíše. U východu posléze všechny zájemce ještě čekaly plakáty akce pro podpisu chtivé – no upřímně, kam se poděl můj, netuším.

Pokud bych to celé měl zhodnotit – Anathema se pochopitelně již zcela oprostila od zatěžkanosti své starší tvorby a jede si onen atmosférický „popík“ s příchutí prog rocku, co mi pak ve vystoupení chybí, jsou ony záblesky trudomyslnosti (skladby z Judgementu jsou dle mého názoru jednoznačně i naživo stále o úroveň výše, než valná část novějšího materiálu), jež se vyskytovaly na jejich dřívějších počinech – no, kapela a její členové se asi mají i v současné ne právě lehké době dobře, takže důvodů ke skepsi z jejich strany  nebude mnoho, ale to jsou jen spekulace, nikdy se totiž nedostali mezi několik málo elitních jmen „prodejců duší“.

Každopádně zvuk byl až na přebujelost kopáku a zvláště zpočátku i vokálů poměrně v pohodě, na tuzemské poměry. Klub je klasika, kdo se vyskytuje v Praze, tak ve Futurku již jistě měl nejednu možnost pobýt, nic nového k tomuto prostoru nemohu říci.

Jinak se údajně v zadní části klubu odehrál incident, kdy se nějaký fanoušek starší tvorby formace rozhodl, že současná produkce Anathemy stojí za málo, a dával to vůkol stojícím hlasitě najevo, načež byl spacifikován jinak jemnou muziku milujícími návštěvníky. To jen taková perlička na závěr.
 
SETLIST:
  1. Untouchable Part 1
  2. Untouchable Part 2
  3. Thin Air
  4. Dreaming Light
  5. Everything
  6. Deep
  7. Emotional Winter
  8. Wings of God
  9. A Simple Mistake
  10. Lightning Song
  11. The Storm Before The Calm
  12. The Beginning And The End
  13. Universal
  14. A Natural Disaster
  15. Flying
Přídavek:
  1. Internal Landscapes
  2. Fragile Dreams

http://www.obscure.cz/

Zveřejněno: 12. 10. 2012
Přečteno:
3427 x
Autor: Dw | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

13. 10. 2012 22:13 napsal/a Johan
Parádní report,
když to tak čtu, mrzí mě, že jsem tam nebyl. Loni na Brutalu mě ANATHEMA hodně bavila a i ty rockové soft skladbičky se mi líbí...