Thrash metalovými koncerty nabitý podzim odstartoval svou první významnější akcí. V rámci svého „retro tour“ zavítali do Prahy bezmála po roce a půl britští veteráni ONSLAUGHT. Své turné pojmenovali „The Full Force Tour“ a to znamenalo jediné – v setlistu headlinerů se objeví všech sedm skladeb z kultovní desky „The Force“, která vyšla v roce 1986. Na cestu Evropou si Onslaught přizvali i dvě mladší kapely. Thrashové Němce CRIPPER a death metalovou bandu IZEGRIM z Nizozemí. V úterý 2. října tak mohla v pražském klubu Exit-us vypuknout thrash metalová vichřice.
Do Exitu přicházím před půl osmou večer a prostory klubu jsou poloprázdné nebo spíše úplně prázdné. Po prvním pivku s kamarády se však už z útrob klubu ozývají první tóny. V osm hodin nastoupili IZEGRIM. Přiznávám, že jsem kapelu před tímto koncertem vůbec neregistroval. Z malého podia se valí death metal tak trochu floridského střihu a asi nikdo nemůže přehlédnout zpívající blonďatou baskytaristku. Její chorobný vokál je na hony vzdálený „uhlazeným“ zpěvačkám působícím na metalové scéně a to je jeden z důvodů proč se mi celý set IZEGRIM zamlouvá. Pravda, některé skladby byly na můj vkus melodické a stereotypní, ale i pasáže lehce připomínající „death/doomové“ Asphyx byly příliš dlouhé. Ve výsledku IZEGRIM nenadchli, ale rozhodně nezklamali. Evropský death metalový průměr.
Po krátké pauze přišel na řadu druhý předkrm v podání německé kapely CRIPPER. Oproti Izegrim najednou zavál celým klubem čerstvý vítr a thrashové kytary začaly zařezávat ostré a chytlavé riffy. Za mikrofonem pak úřadovala drobná zpěvačka Britta. Její spíše death metalový vokál se v klidu mohl rovnat s některými mužskými kolegy na postu zpěváků. Jen možná trochu přehnané burcování fanoušků běháním po sále nebo silná gesta u mě rozhodně nepřesvědčila. CRIPPER sypali jednu skladbu za druhou bez výraznějších přestávek. Svižný thrash, místy v moderním podání, byl plný energie. Nápadů už bylo výrazně méně a přeci jen mě CRIPPER po několika skladbách začali nudit. Opakující se postupy, stále stejně strojové bicí a chvílemi i lehký nádech Arch Enemy na mě nepůsobilo jako živá voda. CRIPPER však sice nejsou Holy Moses, ale své místo místo na scéně si určitě zaslouží.
Horko v Exitu má za následek další pivko na osvěžení před hlavním chodem. Sál se alespoň trošku konečně zaplnil a ONSLAUGHT mohli jít na věc. Asi nemá smysl tuhle partu představovat. Dlouhé roky hrají v zajetých kolejích svůj thrash metal a to i na posledních deskách, které jsou opravdu povedené. A právě skladbami z novější tvorby ONSLAUGHT odstartovali svůj set. „Born for war“ a „Sound of the violence“ jasně ukázaly, že i současné vály se s přehledem vyrovnají těm z let osmdesátých. Syrový thrash metal se zpěvným refrénem, tohle ONSLAUGHT vždy uměli. Konečně přichází řada na desku „The Force“. Kytarové vyhrávky z rukou Nigeho Rocketta odstartovaly „Let There Be Death“. A to nemluvím o precizních sólech, které byly v každé skladbě pastvou pro uši. Nezaměnitelný vokál dobře naladěného Sy Keelera brousí sluchovody všech návštěvníků. Vždyt z typického thrashového štěkotu se chvílemi stává ječák nebo zase cesta do death metalových vod. Následují například skladby „Metal Forces“, „Fight With the Beast“, „Flame of the Antichrist“ a samozřejmě koncertní chorál „Thrash Till the Death“ při kterém si asi každý přítomný pěkně vyřve hlasivky. Vytřepaná palice, propocené triko ale pořád to ještě není všechno. Snad každý čeká na naprosté klasiky z kultovního debutu. „Power from hell“ opravdu přichází a to už mlátí hlavou všichni thrashers. Radost sledovat bicmana Michaela Hourihana, který v kapele působí teprve od loňska. „Dřevorubec“ jak se patří, old school až za hrob. Na závěr nemůže chybět ani punková vypalovačka „Thermonuclear Devastation“ na kterou sbírám poslední zbytky sil. Historická jízda thrash metalovým kolbištěm je u konce a nikdo nemůže mít pochyb, že by ONSLAUGHT něco ztratili ze svého umu i nadšení hrát poctivý metal. Naopak, výborná (nejen koncertní) forma potvrzuje, že se od této britské legendy ještě dočkáme několika výborných desek a skvělých koncertních zážitků. Ve srovnání s posledním koncertem u nás (tehdy ve starém Exitu Chmelnice – duben 2011) byli ONSLAUGHT ještě o třídu lepší. Jen velká škoda, že si tentokrát našlo do Exitu cestu opravdu málo fanoušků a znovu se tak potvrdil smutný „trend“ posledních let, kdy i velké kapely hrají před malým publikem…
Fotky ilustrační, převzaty z FB kapel.
Do Exitu přicházím před půl osmou večer a prostory klubu jsou poloprázdné nebo spíše úplně prázdné. Po prvním pivku s kamarády se však už z útrob klubu ozývají první tóny. V osm hodin nastoupili IZEGRIM. Přiznávám, že jsem kapelu před tímto koncertem vůbec neregistroval. Z malého podia se valí death metal tak trochu floridského střihu a asi nikdo nemůže přehlédnout zpívající blonďatou baskytaristku. Její chorobný vokál je na hony vzdálený „uhlazeným“ zpěvačkám působícím na metalové scéně a to je jeden z důvodů proč se mi celý set IZEGRIM zamlouvá. Pravda, některé skladby byly na můj vkus melodické a stereotypní, ale i pasáže lehce připomínající „death/doomové“ Asphyx byly příliš dlouhé. Ve výsledku IZEGRIM nenadchli, ale rozhodně nezklamali. Evropský death metalový průměr.
Po krátké pauze přišel na řadu druhý předkrm v podání německé kapely CRIPPER. Oproti Izegrim najednou zavál celým klubem čerstvý vítr a thrashové kytary začaly zařezávat ostré a chytlavé riffy. Za mikrofonem pak úřadovala drobná zpěvačka Britta. Její spíše death metalový vokál se v klidu mohl rovnat s některými mužskými kolegy na postu zpěváků. Jen možná trochu přehnané burcování fanoušků běháním po sále nebo silná gesta u mě rozhodně nepřesvědčila. CRIPPER sypali jednu skladbu za druhou bez výraznějších přestávek. Svižný thrash, místy v moderním podání, byl plný energie. Nápadů už bylo výrazně méně a přeci jen mě CRIPPER po několika skladbách začali nudit. Opakující se postupy, stále stejně strojové bicí a chvílemi i lehký nádech Arch Enemy na mě nepůsobilo jako živá voda. CRIPPER však sice nejsou Holy Moses, ale své místo místo na scéně si určitě zaslouží.
Horko v Exitu má za následek další pivko na osvěžení před hlavním chodem. Sál se alespoň trošku konečně zaplnil a ONSLAUGHT mohli jít na věc. Asi nemá smysl tuhle partu představovat. Dlouhé roky hrají v zajetých kolejích svůj thrash metal a to i na posledních deskách, které jsou opravdu povedené. A právě skladbami z novější tvorby ONSLAUGHT odstartovali svůj set. „Born for war“ a „Sound of the violence“ jasně ukázaly, že i současné vály se s přehledem vyrovnají těm z let osmdesátých. Syrový thrash metal se zpěvným refrénem, tohle ONSLAUGHT vždy uměli. Konečně přichází řada na desku „The Force“. Kytarové vyhrávky z rukou Nigeho Rocketta odstartovaly „Let There Be Death“. A to nemluvím o precizních sólech, které byly v každé skladbě pastvou pro uši. Nezaměnitelný vokál dobře naladěného Sy Keelera brousí sluchovody všech návštěvníků. Vždyt z typického thrashového štěkotu se chvílemi stává ječák nebo zase cesta do death metalových vod. Následují například skladby „Metal Forces“, „Fight With the Beast“, „Flame of the Antichrist“ a samozřejmě koncertní chorál „Thrash Till the Death“ při kterém si asi každý přítomný pěkně vyřve hlasivky. Vytřepaná palice, propocené triko ale pořád to ještě není všechno. Snad každý čeká na naprosté klasiky z kultovního debutu. „Power from hell“ opravdu přichází a to už mlátí hlavou všichni thrashers. Radost sledovat bicmana Michaela Hourihana, který v kapele působí teprve od loňska. „Dřevorubec“ jak se patří, old school až za hrob. Na závěr nemůže chybět ani punková vypalovačka „Thermonuclear Devastation“ na kterou sbírám poslední zbytky sil. Historická jízda thrash metalovým kolbištěm je u konce a nikdo nemůže mít pochyb, že by ONSLAUGHT něco ztratili ze svého umu i nadšení hrát poctivý metal. Naopak, výborná (nejen koncertní) forma potvrzuje, že se od této britské legendy ještě dočkáme několika výborných desek a skvělých koncertních zážitků. Ve srovnání s posledním koncertem u nás (tehdy ve starém Exitu Chmelnice – duben 2011) byli ONSLAUGHT ještě o třídu lepší. Jen velká škoda, že si tentokrát našlo do Exitu cestu opravdu málo fanoušků a znovu se tak potvrdil smutný „trend“ posledních let, kdy i velké kapely hrají před malým publikem…
Fotky ilustrační, převzaty z FB kapel.
