Ač jsem návštěvníkem klubových koncertů po více než čtyři roky, až doposud se tak dělo jen v Praze, kde bydlím. Než budu ale obviněn z pragocentrismu - vemte prosím v potaz můj status studenta, kterýžto mi v kombinací s leností - která je mi vlastní - znemožňuje dosáhnout takových finančních výšin, abych si mohl dovolit cesty za koncerty do jiných měst. Jenže ve chvíli, kdy se na turné vydá jedna z legend rockových kláves, člověk moc jiných možností nemá...
Rockový kolos, zvící jméno Deep Purple, je toho času, po letitém světovém turné, na zaslouženém odpočinku, a ač nějaký čas zabere nahrávání 19. studiovky, ne každý vydrží více jak půl roku jen tak lelkovat. Steve Morse tak vyrazil nejdříve na cesty s allstar skupinou Flying Colors a potom si střihnul jednu z hlavních rolí v kytarovém projektu G3, který se mimochodem objevil na konci července i v Praze. Pozadu nechtěl zůstat nejspíš ani DON AIREY, který obvolal staré známé a naplánoval třítýdenní turné po Evropě. Záběr osobnosti tohoto rodáka z anglického Sunderlandu je příliš široký na to, abych ho zde popisoval, proto vězte, že kromě deseti let u Deep Purple byl třeba i součástí skupin, které z této kapely vzešly (Ritchie Blackmore's Rainbow či Whitesnake) a podílel se jako studiový či pódiový hráč na mnoha dalších projektech (Gary Moore, Judas Priest, Ozzy Osborne). Současné turné bylo tedy kromě skladeb z několika sólovek, které vydal, postaveno i na největších hitech jeho bývalých působišť.
A aby těch "premiér" nebylo málo, tak kromě návštěvy jiného města v rámci koncertní podzimní sezóny jsem se konečně i dočkal kulturního domu v takovém stavu, v jakém se většina kulturních domů u nás nachází. Socialistický realismus v plné kráse! Šeřikovka je poměrně častým dějištěm akcí s příměsí tvrdého kovu i kamene, proto mě (vlastně i docela mile) překvapil samotný sál. Na pódium vedou po celé jeho délce schody, takže pokud nejsou okupovány ochrankou nebo zábranami, mohou si na své přijít i jedinci menšího vzrůstu. V zadní části je potom "tribuna" s poměrně mnoha místy na sezení. Vlastně musím přiznat, že jde o jeden z nejlepších koncertních prostor, které jsem zatím navštívil. Podbořanští MODESTY & PRIDE, kterým byl, vzhledem k jejich roli předskokana, dán poměrně veliký časový prostor, předvedli docela dobrou show. Ono slůvko "docela" ovšem berte s rezervou - vzhledem k dramaturgii večera šlo totiž o nepříliš dobře promyšlený krok. Ač je produkce této mladé kapely poměrně kvalitního ražení, musel být její extrémnější charakter (i když šmrncnutý "zaklínadlem" progresivna) pro většinu návštěvníků, vesměs čtyřicátníků a padesátníků, nestravitelným soustem. Odlehčením pak přeci jen byla rockovější vložka s hostující Jitkou Válkovou.
Hlavní hvězda večera se na pódium dostavila po náležitě bombastickém intru a spustila; žádné zdržování průpovídkami, od začátku se spoláhalo hlavně na starou dobrou show. Pestrá skladba písní odrážela hlavně Aireyho působení u Rainbow, od kterých zaznělo hned několik písní - mj. "Spotlight Kid", "Lost In Hollywood". Zajímavými aranžemi byla napěchována kultovní "Still of the Night" od Whitesnake, kde na sebe Don vzal úlohu druhé kytary skrze Hammondky. Mimochodem, zpěvákem byl Carl Sentance, nepříliš známá persóna, která si své ostruhy vysloužila po boku Krokus nebo Geezer Butler Band. Ač jeho hlasové zabarvení postrádá punc ryzí originality, stále patří k vynikajícím zpěvákům. To se ostatně ukázalo v Gillanovských výšinách skladby "Child In Time", jejíž hlavní motivy přehrál Don s věnováním svým zesnulým kolegům - Jonu Lordovi a Garrymu Moorovi. Jestli znáte ten pocit, kdy vám tělem proběhne elektrizující pocit, navozující s každou další notou husinu, asi je vám jasné, proč pro mě byl tento tribte vrcholem koncertu. Bylo to řečeno mnohokrát a řeknu to pomnohokráté (+1) - Airey je virtuózním hráčem, ale nejen po stránce interpreta, tenhle chlapík si nezadá s tímhle termínem ani v kontextu improvizací. Epický kousek "Tobruk" ze své poslední sólovky "All Out" obohatil orientálním, klavírním preludováním v úvodu; téměř neznatelnou citaci Pink Floyd na analogický syntezátor značky Moog pak doplnil Sentance s výkřiky, prohnanými megafonem. V přídavku zazněla energická klasika "Black Night" a protože jedna píseň navíc ještě nikoho nezabila (pravděpodobně zabila, ale zkuste si to vygooglit :-) ), dopřál nám mistr klapek purpuru skladbu "Gimme Some Lovin'" od The Spencer Davis Group.
A i ta Vltava se nesla městem čtyř toků...
Autorem fotografií je Petr Čejka, kterému děkuji za jejich poskytnutí.
Rockový kolos, zvící jméno Deep Purple, je toho času, po letitém světovém turné, na zaslouženém odpočinku, a ač nějaký čas zabere nahrávání 19. studiovky, ne každý vydrží více jak půl roku jen tak lelkovat. Steve Morse tak vyrazil nejdříve na cesty s allstar skupinou Flying Colors a potom si střihnul jednu z hlavních rolí v kytarovém projektu G3, který se mimochodem objevil na konci července i v Praze. Pozadu nechtěl zůstat nejspíš ani DON AIREY, který obvolal staré známé a naplánoval třítýdenní turné po Evropě. Záběr osobnosti tohoto rodáka z anglického Sunderlandu je příliš široký na to, abych ho zde popisoval, proto vězte, že kromě deseti let u Deep Purple byl třeba i součástí skupin, které z této kapely vzešly (Ritchie Blackmore's Rainbow či Whitesnake) a podílel se jako studiový či pódiový hráč na mnoha dalších projektech (Gary Moore, Judas Priest, Ozzy Osborne). Současné turné bylo tedy kromě skladeb z několika sólovek, které vydal, postaveno i na největších hitech jeho bývalých působišť.
A aby těch "premiér" nebylo málo, tak kromě návštěvy jiného města v rámci koncertní podzimní sezóny jsem se konečně i dočkal kulturního domu v takovém stavu, v jakém se většina kulturních domů u nás nachází. Socialistický realismus v plné kráse! Šeřikovka je poměrně častým dějištěm akcí s příměsí tvrdého kovu i kamene, proto mě (vlastně i docela mile) překvapil samotný sál. Na pódium vedou po celé jeho délce schody, takže pokud nejsou okupovány ochrankou nebo zábranami, mohou si na své přijít i jedinci menšího vzrůstu. V zadní části je potom "tribuna" s poměrně mnoha místy na sezení. Vlastně musím přiznat, že jde o jeden z nejlepších koncertních prostor, které jsem zatím navštívil. Podbořanští MODESTY & PRIDE, kterým byl, vzhledem k jejich roli předskokana, dán poměrně veliký časový prostor, předvedli docela dobrou show. Ono slůvko "docela" ovšem berte s rezervou - vzhledem k dramaturgii večera šlo totiž o nepříliš dobře promyšlený krok. Ač je produkce této mladé kapely poměrně kvalitního ražení, musel být její extrémnější charakter (i když šmrncnutý "zaklínadlem" progresivna) pro většinu návštěvníků, vesměs čtyřicátníků a padesátníků, nestravitelným soustem. Odlehčením pak přeci jen byla rockovější vložka s hostující Jitkou Válkovou.
Hlavní hvězda večera se na pódium dostavila po náležitě bombastickém intru a spustila; žádné zdržování průpovídkami, od začátku se spoláhalo hlavně na starou dobrou show. Pestrá skladba písní odrážela hlavně Aireyho působení u Rainbow, od kterých zaznělo hned několik písní - mj. "Spotlight Kid", "Lost In Hollywood". Zajímavými aranžemi byla napěchována kultovní "Still of the Night" od Whitesnake, kde na sebe Don vzal úlohu druhé kytary skrze Hammondky. Mimochodem, zpěvákem byl Carl Sentance, nepříliš známá persóna, která si své ostruhy vysloužila po boku Krokus nebo Geezer Butler Band. Ač jeho hlasové zabarvení postrádá punc ryzí originality, stále patří k vynikajícím zpěvákům. To se ostatně ukázalo v Gillanovských výšinách skladby "Child In Time", jejíž hlavní motivy přehrál Don s věnováním svým zesnulým kolegům - Jonu Lordovi a Garrymu Moorovi. Jestli znáte ten pocit, kdy vám tělem proběhne elektrizující pocit, navozující s každou další notou husinu, asi je vám jasné, proč pro mě byl tento tribte vrcholem koncertu. Bylo to řečeno mnohokrát a řeknu to pomnohokráté (+1) - Airey je virtuózním hráčem, ale nejen po stránce interpreta, tenhle chlapík si nezadá s tímhle termínem ani v kontextu improvizací. Epický kousek "Tobruk" ze své poslední sólovky "All Out" obohatil orientálním, klavírním preludováním v úvodu; téměř neznatelnou citaci Pink Floyd na analogický syntezátor značky Moog pak doplnil Sentance s výkřiky, prohnanými megafonem. V přídavku zazněla energická klasika "Black Night" a protože jedna píseň navíc ještě nikoho nezabila (pravděpodobně zabila, ale zkuste si to vygooglit :-) ), dopřál nám mistr klapek purpuru skladbu "Gimme Some Lovin'" od The Spencer Davis Group.
A i ta Vltava se nesla městem čtyř toků...
Autorem fotografií je Petr Čejka, kterému děkuji za jejich poskytnutí.
