Když se loni na podzim dostaly do oběhu vstupenky na pražskou zastávku legendární původní sestavy Black Sabbath, v několika hodinách, maximálně dnech byly beznadějně vyprodány. Jenže nastaly u birminghamské čtveřice problémy – svět nejprve obletěly informace, že Tony Iommi je vážně nemocný. Chvíli poté přišla další rána – Bill Ward turné nepojede kvůli finančním nesrovnalostem uvnitř kapely. Počátkem letošního roku tedy přišla zpráva, kterou již asi málokdo nečekal – Black Sabbath turné ruší, jediné vystoupení odehrají na anglickém Download Festivalu (přičemž i zde bez Warda), náhradou za BS je projekt zvaný OZZY & FRIENDS. A co teď… tábory lidí se dělí na ty, kdo lístky bez váhání prodávají a ty, kteří chtějí na pódiu vidět alespoň takovou legendu, jakou Ozzy bezesporu je.
A tak v ten osudný den – 6. 6. 2012 – je pražská O2 Aréna možná ještě plnější, než jsem očekával. Až na nějaká ta místa na tribuně se postupem večera zaplnila takřka celá. Zdá se, že nespokojeným držitelům lístků se prodej dychtivým fanouškům Ozzyho a jeho bandy zdařil. Jenže na svou modlu si budou muset návštěvníci ještě chvilku počkat – přesně s úderem osmé hodiny totiž na pódium nastupuje dlouholetý a nyní už bývalý kytarista (ačkoliv to až tak na tomto turné pravda není) Ozzyho squadry Zakk Wylde a jeho BLACK LABEL SOCIETY.
A nástup to je vskutku velkolepý – Zakk s obrovskou indiánskou čelenkou na hlavě rozjíždí show s otvírákem poslední plnohodnotné desky BLS „Order of the Black“ – Crazy Horse. Ze jmenované desky BLS na turné hrají celou polovinu setu. Od Zakkovy družiny znám spíše o něco starší počiny, a tak mne potěšily hlavně skladby jako Fire it Up nebo Funeral Bell. Chybět nemohlo ani předlouhé sólo ústřední postavy předskakující družiny – ačkoliv je však Wylde neuvěřitelný kytarista, exhibice byla možná až příliš dlouhá a ke konci už jsem se trochu nudil. Co však bylo větší kaňkou na vystoupení BLS, byl stoprocentně zvuk. Slyšet jsme mohli po většinu setu pouze zpěv, bicí a při sólech samozřejmě kytaru. Jinak se na nás valila spíše koule a hlavou tak proběhly obavy, zda i hlavní hvězda večera vystoupí s podobným ozvučením. V O2 Aréně jsem se ocitl poprvé, slyšel jsem o tamním ozvučení mnohé…
Po čtyřiceti minutách se BLACK LABEL SOCIETY s publikem loučí a nastává cca. půlhodinová přestavba. Sál očekáváním hoří, v hubě sucho, ale nikdo se svého místa na place nepouští. Opona zůstává našponovaná, ale za ní už probíhá na projekci intro sestříhané s videoklipů hitovek páně Osbourna. V rychlosti si projedeme takřka všechny desky až k nejnovější tvorbě, kterou tento večer slyšíme naposled právě při introdukci. Opona padá a ještě než se vůbec začne hrát, Ozzy už dav rozehřívá. Se slovy „Let the Madness Begin!“ se ozývá pecka Bark at the Moon a zvuk je k naší radosti o sto procent lepší. Nemůžu říct, že bych od Ozzyho čekal nějaký extra pěvecký výkon, občas jsem projížděl nějaká live videa z posledních dob a nic oslnivého ze svého čtyřiašedesátiletý „madman“ nevydával – v Praze mne však od úvodních okamžiků překvapoval. Samozřejmě, občas to ujelo, ale komplexně vzato, Ozzy předvedl perfektní výkon a k přesvědčivému vokálu přidal klasické polévání předních řad a securiťáků hasičskou hadicí, strkáním hlavy do kýble s vodou a nebo komické pobíhání po pódiu.
Po titulce z desky z roku 1983 následovaly další pecky ze sólových osmdesátých let – jmenovitě například Mr. Crowley, I Don’t Know nebo Killer of Giants. V koutku duše jsem doufal v The Ultimate Sin, kterou Ozzyho squadra zahrála finským fanouškům koncem května v Helsinkách (kde mimochodem zazněla po úžasných 26 letech), ale nedočkal jsem se. Jako sedmá skladba večera je představena sabbathovská Rat Salad, stále však v sestavě, jež okupovala stage od počátku koncertu – Gus G. na kytaru, Rob „Blasko“ Nicholson na basu, Tommy Clufetos za bicími. Po krysím salátu však Ozzy na pódiu vítá původního člena Black Sabbath – baskytaristu Geezera Butlera. Následují tři nesmírně slavné kompozice, které následně s kapelou zpívá snad celá aréna – Iron Man, War Pigs a N.I.B.. Slovy nepopsatelná atmosféra a to i při následující sabbathovce Fairies Wear Boots, kdy šestistrunný nástroj obsluhoval namísto Guse Zakk Wylde.
S basou se vrací Rob Nicholson a sálem zní pecka z alba „No More Tears“ – I Don’t Want to Change the World. Blíže do současnosti už Ozzy a přátelé nezabrousili, naopak následuje hitovka Crazy Train z debutové placky. Tou se s námi kapela loučí, avšak pouze na chvíli. Je čas na baladu – zapalovače hoří, šílenec na pódiu se na chvilku uklidní a arénou zní Mama, I’m coming home. Ozzy nechává valnou část refrénu zpívat diváky, kteří jsou neúnavní a s vokály zodpovědně dopomáhají.
Co myslíte, jakou písní může končit koncert, který má v podstatě připomínat i sedmdesátá léta a časy Sabbathů? Jakou jinou, než Paranoid?! A to s překvapením – na pódiu se setkává celkem 7 (málem bych zapomněl na nenápadnou persónu na pódiu – klávesistu Adama Wakemana) muzikantů, kteří nás provázeli úžasným středečním večerem. Poslední možnost si zaskákat, zazpívat, zapařit,… Pak už se s námi OZZY & FRIENDS pouze rozloučí, Mr. Osbourne nás vzdušně opusinkuje a je konec…
Úžasný zážitek. První slova, která mne po skončení koncertu napadají. Ten totiž předčil má očekávání, hlavně, co se týče Ozzyho vokálního výkonu. Všichni muzikanti předvedli důstojný a zodpovědný výkon a zvuk při hlavním vystoupení večera byl také nadprůměrný. Jsem rád, že jsem měl možnost legendu formátu Ozzyho Osbourna vidět naživo. A děkuji za to své přítelkyni (úsměv).
A tak v ten osudný den – 6. 6. 2012 – je pražská O2 Aréna možná ještě plnější, než jsem očekával. Až na nějaká ta místa na tribuně se postupem večera zaplnila takřka celá. Zdá se, že nespokojeným držitelům lístků se prodej dychtivým fanouškům Ozzyho a jeho bandy zdařil. Jenže na svou modlu si budou muset návštěvníci ještě chvilku počkat – přesně s úderem osmé hodiny totiž na pódium nastupuje dlouholetý a nyní už bývalý kytarista (ačkoliv to až tak na tomto turné pravda není) Ozzyho squadry Zakk Wylde a jeho BLACK LABEL SOCIETY.
A nástup to je vskutku velkolepý – Zakk s obrovskou indiánskou čelenkou na hlavě rozjíždí show s otvírákem poslední plnohodnotné desky BLS „Order of the Black“ – Crazy Horse. Ze jmenované desky BLS na turné hrají celou polovinu setu. Od Zakkovy družiny znám spíše o něco starší počiny, a tak mne potěšily hlavně skladby jako Fire it Up nebo Funeral Bell. Chybět nemohlo ani předlouhé sólo ústřední postavy předskakující družiny – ačkoliv je však Wylde neuvěřitelný kytarista, exhibice byla možná až příliš dlouhá a ke konci už jsem se trochu nudil. Co však bylo větší kaňkou na vystoupení BLS, byl stoprocentně zvuk. Slyšet jsme mohli po většinu setu pouze zpěv, bicí a při sólech samozřejmě kytaru. Jinak se na nás valila spíše koule a hlavou tak proběhly obavy, zda i hlavní hvězda večera vystoupí s podobným ozvučením. V O2 Aréně jsem se ocitl poprvé, slyšel jsem o tamním ozvučení mnohé…
Po čtyřiceti minutách se BLACK LABEL SOCIETY s publikem loučí a nastává cca. půlhodinová přestavba. Sál očekáváním hoří, v hubě sucho, ale nikdo se svého místa na place nepouští. Opona zůstává našponovaná, ale za ní už probíhá na projekci intro sestříhané s videoklipů hitovek páně Osbourna. V rychlosti si projedeme takřka všechny desky až k nejnovější tvorbě, kterou tento večer slyšíme naposled právě při introdukci. Opona padá a ještě než se vůbec začne hrát, Ozzy už dav rozehřívá. Se slovy „Let the Madness Begin!“ se ozývá pecka Bark at the Moon a zvuk je k naší radosti o sto procent lepší. Nemůžu říct, že bych od Ozzyho čekal nějaký extra pěvecký výkon, občas jsem projížděl nějaká live videa z posledních dob a nic oslnivého ze svého čtyřiašedesátiletý „madman“ nevydával – v Praze mne však od úvodních okamžiků překvapoval. Samozřejmě, občas to ujelo, ale komplexně vzato, Ozzy předvedl perfektní výkon a k přesvědčivému vokálu přidal klasické polévání předních řad a securiťáků hasičskou hadicí, strkáním hlavy do kýble s vodou a nebo komické pobíhání po pódiu.
Po titulce z desky z roku 1983 následovaly další pecky ze sólových osmdesátých let – jmenovitě například Mr. Crowley, I Don’t Know nebo Killer of Giants. V koutku duše jsem doufal v The Ultimate Sin, kterou Ozzyho squadra zahrála finským fanouškům koncem května v Helsinkách (kde mimochodem zazněla po úžasných 26 letech), ale nedočkal jsem se. Jako sedmá skladba večera je představena sabbathovská Rat Salad, stále však v sestavě, jež okupovala stage od počátku koncertu – Gus G. na kytaru, Rob „Blasko“ Nicholson na basu, Tommy Clufetos za bicími. Po krysím salátu však Ozzy na pódiu vítá původního člena Black Sabbath – baskytaristu Geezera Butlera. Následují tři nesmírně slavné kompozice, které následně s kapelou zpívá snad celá aréna – Iron Man, War Pigs a N.I.B.. Slovy nepopsatelná atmosféra a to i při následující sabbathovce Fairies Wear Boots, kdy šestistrunný nástroj obsluhoval namísto Guse Zakk Wylde.
S basou se vrací Rob Nicholson a sálem zní pecka z alba „No More Tears“ – I Don’t Want to Change the World. Blíže do současnosti už Ozzy a přátelé nezabrousili, naopak následuje hitovka Crazy Train z debutové placky. Tou se s námi kapela loučí, avšak pouze na chvíli. Je čas na baladu – zapalovače hoří, šílenec na pódiu se na chvilku uklidní a arénou zní Mama, I’m coming home. Ozzy nechává valnou část refrénu zpívat diváky, kteří jsou neúnavní a s vokály zodpovědně dopomáhají.
Co myslíte, jakou písní může končit koncert, který má v podstatě připomínat i sedmdesátá léta a časy Sabbathů? Jakou jinou, než Paranoid?! A to s překvapením – na pódiu se setkává celkem 7 (málem bych zapomněl na nenápadnou persónu na pódiu – klávesistu Adama Wakemana) muzikantů, kteří nás provázeli úžasným středečním večerem. Poslední možnost si zaskákat, zazpívat, zapařit,… Pak už se s námi OZZY & FRIENDS pouze rozloučí, Mr. Osbourne nás vzdušně opusinkuje a je konec…
Úžasný zážitek. První slova, která mne po skončení koncertu napadají. Ten totiž předčil má očekávání, hlavně, co se týče Ozzyho vokálního výkonu. Všichni muzikanti předvedli důstojný a zodpovědný výkon a zvuk při hlavním vystoupení večera byl také nadprůměrný. Jsem rád, že jsem měl možnost legendu formátu Ozzyho Osbourna vidět naživo. A děkuji za to své přítelkyni (úsměv).
