Znovuzrozené Rock Café na pražské Národní třídě bylo toho večera plné k prasknutí; analogie o dokonale postavených pyramidách, mezi které se nevtěsná střenka nože, by byla sice přehnaná, přesto si troufám tvrdit, že po dlouhé době šlo o koncert, u kterého byl počet osob v sále vzhledem k jeho velikosti na hraně únosnosti (v odborných kruzích znám pod termínem "efekt sardinek"). Připočtěte k tomu téměř jakoukoliv absenci klimatizace, občasný dynamický projev diváků (ale vážně, proč 90 % obecenstva stojí na koncertech jako solný sloup?) a obratem dojdete k tomu, že kvalita i teplota vzduchu byly poměrně tristní. Dost bylo kritiky, obraťme zraky k pódiu - opona se zvedá...
Rockové legendy můžeme - ať nám to připadá důstojné či nikoliv - rozdělit do dvou přihrádek. Prvním případem jsou legendy jako Deep Purple, Black Sabbath či AC/DC, které vyprodají desetitisícové haly, i kdyby byl jejich koncert oznámen jen týden dopředu a místo konání by bylo na blátivém poli za Kotěhůlkami. Druhou skupinu tvoří kapely, které se sice na vývoji rockového, potažmo metalového žánru podílely menším či větším způsobem, stále jsou ale spjaty s klubovým prostředím, ve kterém začínaly; na jejich vystoupení to nijak ubírat nemusí, komorní akce bývají mnohdy intenzivnější pro blízký kontakt s kapelou, kromě toho nevyumělkovaná hudební produkce odhalí skutečný potenciál a charisma kapely - a právě sem řadím i britské UFO. V tomhle ohledu nemůžu ostrovním talířům nic moc vytknout, snad jen to, že frontman Phil Mogg působil místy unaveně a pravděpodobně mu z podmínek v sále nebylo ani příliš dobře. Na pravé straně pódia se tyčila mohutná klávesová konstrukce, kterou obsluhoval dlouholetý člen kapely, mj. také výtečný levoruký kytarista Paul Raymond; jen je škoda, že klávesy byly utopené ve vodách kytarových a bicích nástrojů, jenže co si budeme vyprávět - tohle je skoro standardní záležitost všech koncertů. Asi by nebylo úplně od věci učinit doznání, že o akreditaci na koncert jsem se přihlásil především ze zvědavosti, aniž bych znal nějak podstatněji tvorbu skupiny. Samozřejmě, s takovými hity, jako jsou "Doctor, Doctor" či "Rock Bottom" je obeznámen prakticky každý posluchač rockové hudby, mě ale především zajímal klubový koncert spolutvůrců tvrdé hudby.
Ostatně toho, co jsem čekal, se mi dostalo vrchovatě - vystoupení UFO krásně odsýpalo, sáhodlouhé proslovy se nekonaly, skoro bych i napsal "naštěstí" - britská angličtina zní sice vznešeně, ale v rychlé kadenci v zahuhňaném kabátě jí tedy moc nestíhám, takže polovina poznámek ze strany frontmana mě význammově míjela. Sympatická byla zpěvákova snaha o vydolování českého významu "thank you", bohužel ze strany diváctva se setkal s kakofonickou směskou překřikování, takže jeho "děkuji" by člověk poznal jen ztěží. Dokonce i nástup kapely byl téměř přesný, několik minut po osmé hodině - jak už jsem psal, neznám názvy skladeb, které byly hrány, ale podle informací z hlubin internetu byly hrány skladby napříč celé historie skupiny; nejvíce písní bylo zahráno z propagované desky "Seven Deadly", která vyšla začátkem tohoto roku, zapomenuty nebyly samozřejmě ani dvě nejznámnější písně, které jsem vzpomenul na konci minulého odstavce. Jestliže jsem kdy pochyboval, že se na sedmdesátkový rock dá provozovat headbanging, byl můj skeptický pohled smyt - i když tenhle styl "tance" musel působit přinejmenším úsměvně.
Fotografie: Aitken - Photomusic, děkujeme.
Celá galerie:
http://www.photomusic.cz/report/936-ufo-seven-deadly-tour.html
Rockové legendy můžeme - ať nám to připadá důstojné či nikoliv - rozdělit do dvou přihrádek. Prvním případem jsou legendy jako Deep Purple, Black Sabbath či AC/DC, které vyprodají desetitisícové haly, i kdyby byl jejich koncert oznámen jen týden dopředu a místo konání by bylo na blátivém poli za Kotěhůlkami. Druhou skupinu tvoří kapely, které se sice na vývoji rockového, potažmo metalového žánru podílely menším či větším způsobem, stále jsou ale spjaty s klubovým prostředím, ve kterém začínaly; na jejich vystoupení to nijak ubírat nemusí, komorní akce bývají mnohdy intenzivnější pro blízký kontakt s kapelou, kromě toho nevyumělkovaná hudební produkce odhalí skutečný potenciál a charisma kapely - a právě sem řadím i britské UFO. V tomhle ohledu nemůžu ostrovním talířům nic moc vytknout, snad jen to, že frontman Phil Mogg působil místy unaveně a pravděpodobně mu z podmínek v sále nebylo ani příliš dobře. Na pravé straně pódia se tyčila mohutná klávesová konstrukce, kterou obsluhoval dlouholetý člen kapely, mj. také výtečný levoruký kytarista Paul Raymond; jen je škoda, že klávesy byly utopené ve vodách kytarových a bicích nástrojů, jenže co si budeme vyprávět - tohle je skoro standardní záležitost všech koncertů. Asi by nebylo úplně od věci učinit doznání, že o akreditaci na koncert jsem se přihlásil především ze zvědavosti, aniž bych znal nějak podstatněji tvorbu skupiny. Samozřejmě, s takovými hity, jako jsou "Doctor, Doctor" či "Rock Bottom" je obeznámen prakticky každý posluchač rockové hudby, mě ale především zajímal klubový koncert spolutvůrců tvrdé hudby.
Ostatně toho, co jsem čekal, se mi dostalo vrchovatě - vystoupení UFO krásně odsýpalo, sáhodlouhé proslovy se nekonaly, skoro bych i napsal "naštěstí" - britská angličtina zní sice vznešeně, ale v rychlé kadenci v zahuhňaném kabátě jí tedy moc nestíhám, takže polovina poznámek ze strany frontmana mě význammově míjela. Sympatická byla zpěvákova snaha o vydolování českého významu "thank you", bohužel ze strany diváctva se setkal s kakofonickou směskou překřikování, takže jeho "děkuji" by člověk poznal jen ztěží. Dokonce i nástup kapely byl téměř přesný, několik minut po osmé hodině - jak už jsem psal, neznám názvy skladeb, které byly hrány, ale podle informací z hlubin internetu byly hrány skladby napříč celé historie skupiny; nejvíce písní bylo zahráno z propagované desky "Seven Deadly", která vyšla začátkem tohoto roku, zapomenuty nebyly samozřejmě ani dvě nejznámnější písně, které jsem vzpomenul na konci minulého odstavce. Jestliže jsem kdy pochyboval, že se na sedmdesátkový rock dá provozovat headbanging, byl můj skeptický pohled smyt - i když tenhle styl "tance" musel působit přinejmenším úsměvně.
Fotografie: Aitken - Photomusic, děkujeme.
Celá galerie:
http://www.photomusic.cz/report/936-ufo-seven-deadly-tour.html
