EPICA – Consign to Oblivion

"Kout železo, dokud je žhavé." Ke kterému jinému hudebnímu žánru se tohle přísloví hodí více, když ne k metalové hudbě? Jeden chytrý pán s vrabčím hnízdem na hlavě před časem postuloval teorii relativity; odborná definice má příchuť suchopárnosti, proto vězte, že čas je relativní nikoliv proto, že "é se rovná emcé na druhou" (+ spousta, veliká spousta omáčky okolo), ale proto, že "pár sekund, strávených sezením na vařících kamnech, se zdají být nekonečnými. Oproti tomu - tři hodiny, strávené sezením krásné dívky ve vašem klíně, uplynou jako chvilka." "Relativně" dávno, v začátcích tvrdšího rocku, z něhož se později vyklubal metal, bylo zvykem s vydáváním desek neotálet, album bývalo složeno, nahráno a zprodukováno i během několika málo dní. Konkurence byla veliká, nad měsíci vyplněné téměř každodenním koncertováním se málokdo pozastavil; pokud si chtěla kapela udržet své věrné, musela se zkrátka otáčet, a to platilo i pro vydávání alb. Zatímco dnes jsou mezi deskami často i pětileté rozestupy, v 70. a 80. letech by za pětiletku stihla leckterá skupina vydat šest alb, rozpadnout se a po čase udělat s velikou pompou comebackovou desku, podpořenou dalším nekonečným koncertováním.

V recenzi na debut Epicy jsem psal, že začátkem nového tisíciletí prožívala metalovou hudba, podbarvená symfonií a ženským zpěvem, veliký boom. V takových podmínkách bylo pro přežití kapely důležité přijít nejen s kvalitním materiálem, ale dát o něm vědět i posluchačům - zkrátka ho, podobně jako v osmdesátých letech u mnoha heavy metalových skupin, křížením světadílů řádně zpropagovat. Už první turné zahrnulo kromě většiny západní Evropy i taková vzdálená místa, jakými je např. Mexiko; základ byl položen a Epica se vydala do zatracení...

...ale dost bylo pseudopoetiky. Skladby na druhotině Epicy doznaly zjemnění, jsou více rozmanité a přinesly nový koncept; tím je série "A New Age Dawns". Deska je inspirována civilizací dávných Mayů - marně budete proto pátrat po náznacích melodií blízkého a středního východu. Naopak, trošku překvapivě se dočkáme "středověké" skladby "Trois Vierges", která mně osobně připomíná soundtrack k herní sérii "Might and Magic". V prvním čistém duetu se tady vedle osvědčené Simone Simons mihne Roy Khan, bývalý zpěvák amerických Kamelot. Původně jsem tuhle skladbu neměl rád... a upřímně, já tuhle desku neměl moc rád celou, z diskografie Epicy mi přišla jako nejslabší článek. Po důsledném poslechu jsem v ní ale objevil kouzlo, které si nezadá s podmanivostí debutu - výborné jsou pak všechny tři skladby, ve kterých se objevuje Markův growling, který byl oproti debutu ořezán. Patří mezi ně i závěrečná "Consign to Oblivion", která se stala koncertní stálicí a téměř bez výjimky uzavírá koncerty této kapely; postupem času se její živá verze měnila, zejména Coen Jansen si do úvodní pasáže přidal různé klavírní vyhrávky. Power metalového rázu pak dosahuje úvodní "Dance of Fate", s výraznou orchestrální linkou; ani od této desky nemůže posluchač očekávat propracovanější kytary a technická sóla - jde zkrátka o typického žánrového zástupce. Naopak sbory dosáhly propracovanějších aranžmá, než na debutu - mj. s nimi nahrával i André Matos; nahrávání a produkce totiž probíhaly ve Wolfsburgu u Saschy Paetha, dvorního producenta mnoha kapel metalového mainstreamu (Rhapsody of Fire, Edguy, Angra a třeba čeští Symphonity). Oproti debutu je druhou desku Epicy třeba více naposlouchat, ostatně i po letech lze objevit netušené věci. Sám jsem toho důkazem.