Koncertně velmi nabitý měsíc odstartoval v pražském Lucerna Music Baru už v pondělí šestého února. Byl to den, v který se nejedné náctileté fanynce zrychloval tep a třásly kolena. Do Prahy totiž přijela současná senzace metalcoru, ohromně populární Angličané ASKING ALEXANDRIA. Jejich současná obliba se dá přirovnat k mániím, které dříve kolovaly kolem německých Tokio Hotel nebo rádoby emo kapele My Chemical Romance. Pochopitelně, i přes jemné vokály stále kapela patří do metalcoru, tedy škatulky tvrdého žánru. I proto je překvapující, že pětice získala tak enormní popularitu po celém světě a sbírá nevšední úspěchy, jako třeba nedávné umístění na první příčce v hitparádě Medúza. To byla pro všechny fanoušky metalu hodně překvapivá situace. V následujících řádcích se ale nemáte dočíst podstaty o popularitě této bandy, nýbrž jen a pouze o jejich pražském koncertu. ASKING ALEXANDRIA si s sebou přivezla žánrově spřízněné BLESSTHEFALL, kteří se do Prahy vrátili po pouhých čtyřech měsících, a dále žánrově naopak velice odlišné deathcoristy CHELSEA GRIN.
Velikou popularitu dokládal i fakt, že koncert byl plně vyprodaný, což bylo před Lucernou jasně vidět. Dlouhé frontě, která i půl hodiny před začátkem prvního koncertu sahala až ven na ulici, nepomohl ani odchod čekatelů na koncert Michala Davida, který hrál nedaleko. A tak se stalo, že při příchodu deathcorových CHELSEA GRIN na stage mnoho lidí ještě stálo venku nebo čekalo na odbavení v šatně. Kapele to ale nijak neuškodilo, protože v sálu už bylo několik set fandů, kteří si nenechali ujít ani začátek hvězdného trojkoncertu. CHELSEA GRIN je na výjezdu na propagaci loňské novinky My Damnation, která se jim dle mého názoru velmi povedla. I když v tento večer byli ve větší míře přítomni spíše fanoušci ostatních dvou skupin, kotel se hned vytvořil i na podporu této deathcorové smečky ze Salt Lake City. Dokonce bych řekl, že tam byli i tací, kteří do Prahy vyrazili hlavně kvůli těmto sympaťákům z Utahu. Alespoň soudě podle koncentrace zdatných karatistů v kotli. CHELSEA GRIN naživo rozhodně zaujmout umí, už při prvních vteřinách úvodní Sonnet For The Wretched mi padla brada na zem. Skvělý první dojem vytvořil naprosto brutální drtivý zvuk, který dodal deathcoru obrovskou sílu a byl jen umocněn perfektní hrou se světly a působivou společnou choreografií muzikantů, v čele se zpěvákem Alexem Koehlerem. Přiznám se, že jsem si připadal jako na svém prvním koncertu vůbec a z úst se mně vydralo jen krátké obdivné wow! První dojem se nezměnil ani k závěru, kdy jsme si užívali pecku My Damnation a pětadvacet minut, které měli CHELSEA GRIN k dispozici, bylo rázem pryč. Alex hravě střídal hluboký growl s pronikavým screamem a show si užíval co mu síly stačily. Mít tři kytaristy je možná trochu nezvyklé, nicméně účel to jistě splňuje. Zvuk byl, jak jsem již psal skvělý, i když mi ze začátku vadil až moc ostrý a nepříjemný zvuk sólové kytary. Kapela to na pódiu měla rychle za sebou, ale Alex nezapomněl poděkovat a ocenit podporu a i když mu to vokálně v Praze možná úplně na 100% nesedlo, pro mě byli CHELSEA GRIN jasnou jedničkou večera.
Před příchodem BLESSTHEFALL se atmosféra v Lucerně rázem změnila, a připomínala spíše blížící se autogramiádu Justina Biebera v americkém supermarketu. Kdykoliv se nějaký bedňák na pódiu pohnul, proběhla zkouška světel nebo nástrojů, spustil se nesnesitelný dívčí jekot a hysterie. Je normální, že se člověk těší na koncert své oblíbené kapely, ale takovéto výstupy jsou na hardcorových koncertech prostě přehnané. To už přerůstá spíš v oblibu v muzikanty jako takové, než v jejich hudební tvorbu. To je ovšem na delší debaty a samostatný článek. Jak již bylo řečeno, BLESSTHEFALL přijeli do Prahy téměř přesně po čtyřech měsících od poslední návštěvy Lucerny, kdy vystupovali den po vydání své nové desky Awakening. Oba koncerty se příliš nelišily, zazněly osvědčené pecky jako úvodní Awakening, nebo hned následující Promised Ones, při které by se našlo několik desítek zpěváků i v publiku. Největší pozornost pochopitelně vzbuzoval Beau Bokan, který si návrat užíval snad ze všech nejvíc. Ocenil i nápis jednoho z fanoušků, kde stálo "Welcome back guys, we missed you". Celá kapela aktivně komunikovala s publikem, většina však jen verbálně. Proslovy měl na starost Beau. Upřímně projevil své nadšení, že opět hraje v Praze a že je to (zase) nejlepší show na turné (nutno dodat, že jemu jsem to opravdu věřil). Před jednou z největších pecek Hey Baby, Here's The Song You Wanted vyzval všechny ke stage divingu, a pódium hned začaly obsazovat desítky zviditelnění chtivých fandů. Beau si byl dobře vědom, že mnoho dívek a slečen pravděpodobně usíná (a bůh ví co ještě) pod jeho plakátem, a tak k něžnému pohlaví byl nadmíru milý a jednu z fanynek dokonce učil stage diving. Obrovská koncentrace skokanů ale způsobila, že ne vždy bylo dost rukou, které by odvážlivce chytilo. Spousta z nich tak v různých parakotoulech skončila tvrdě na zemi a z vlastní zkušenosti můžu říct, že to člověka nabitého adrenalinem spolehlivě zchladí a uklidní. I když mi styl BLESSTHEFALL není zrovna nějak blízký, musím na rovinu říct, že odehráli kvalitní, profesionální koncert a v žádném případě z nich neprýští nějaké hvězdné manýry. Působí jako sympatická parta, která si je vědoma své pozice na scéně, nicméně jí nijak viditelně nevyužívá.
Po druhém vydařeném koncertu už zbývala jen třešnička na dortu. Pódium se v mžiku změnilo na britské velvyslanectví se vzory vlajky a logem ASKING ALEXANDRIA. Nechyběla ani lehká projekce za vyvýšeným bubenickým postem. Fanynky si minuty do začátku koncertu krátili podobně jako v případě BLESSTHEFALL, snad ještě ve větší míře. První se ukázal bubeník James Cassells, na kterého bylo celý koncert perfektně vidět. Poté se objevil i kytarista Ben Bruce, zpěvák Danny Worsnop a další, a dámské spodní prádlo začalo vlhnout. Uvítali nás s písní Welcome, a hned po ní přišla první pecka Closure. Danny s Benem vytvořili poměrně silné pěvecké duo a naživo jim to velice dobře šlapalo. I když Danny některé čisté vokály trochu flákal. Také je potřeba zmínit fantastickou práci bubeníka Jamese Cassellse, který kapelu neskutečně táhl. Jeho jsem pozoroval poměrně dost, a moc se mi líbil jeho styl hraní. Člověk se až musel zarazit nad tím, kam to kapela za necelé čtyři roky působení dotáhla. V setlistu byly písně z dvou studiových alb obsaženy v poměru 8:5 ve prospěch aktuálního Reckless & Relentless, přičemž ale debutová deska Stand Up And Scream stále obsahuje většinu světoznámých hitů. Velké pozdvižení vyvolala například silná dvojka pecek Not The American Average a A Prophercy, kterou si pobrukoval snad každý. I když účastníci divokých moshpitů měli asi jiné starosti než zpívat texty. Danny jako hlavní objekt pozornosti působil uvolněným dojmem a vypadal že se pohledem na vyprodaný sál baví. Věnoval se i komunikací s nadšeným davem, kdy například pronesl, že stage tady v Lucerně se stává bez debat jeho nejoblíbenějším na světě (haha). Měl ale i vtipnější momenty, kdy jeden song věnoval Justinu Bieberovi se slovy: "This song is for Justin Bieber...and his little wang". S vtipkováním ale nezůstal jen u rýpání do popové hvězdičky. Stejně jako v případě předchozí kapely, členové ASKING ALEXANDRIA pro mnohé dámy znamenali jen "kus libového masa" a Danny svými sexistickými vtípky a průpovídkami jen nosil dříví do lesa. Jen jsem čekal, kdy z publika přiletí nějaké kalhotky. Svou energii a evidentní dobrou náladu ale věnoval i koncertu samotnému. To například když při uvádění jedné z písní vytvořil wall of death. A to prosím bez mikrofonu, bez jediného slova, jen lehkým pokynutím rukou. To naprosto jasně a zřetelně demonstrovalo, jakou obrovskou moc má "rocková hvězda" na pódiu. Přes všechny cirkusové hříčky koncert pokračoval zdárně ku svému konci s hitovými songy To The Stage nebo Morte Et Dabo. Po druhém zmíněném se pódium vylidnilo, jen aby se skupina mohla zase vrátit a zakončit velkolepou show s hitem The Final Episode (Let's Change The Channel), který upřímně neměl chybu. Poté už jen vyběhla úklidová četa a večer se pomalu chýlil ke konci. Závěrečná show hlavních hvězd nemohla nikoho urazit. Spíše si myslím, že málokdo odcházel z Lucerny otráven. Vystoupení mělo vše, co si fanoušek může přát. Kvalitní vokální výkony, přesnou choreografii, živé a aktivní muzikanty i fanoušky, dobrý zvuk i dobrý výběr písní. Trochu zamrzel chladnější přístup a "neviditelný" odstup kapely od přímého kontaktu s fanoušky. Dva příklady za všechny. Při koncertě jsem si všiml, jak si jeden šťastný "pódiolezec" chtěl podat ruku s Dannym. Když k němu ale nadšeně zamířil, zničehonic se vynořil bedňák/bodyguard a dal mu takový bodyček, že bych se nedivil, kdyby měl chudák vyražený dech ještě teď. Danny na to zareagoval jen laxním pohledem s výrazem typu "what the f*ck?". Příkladem číslo dvě budiž velice znepokojující cedulka u merche kapely. Totiž poplatek 500 korun za "Meet&Greed" bych možná pochopil u takových těles jako Metallica, ale u profesně TAK mladé kapely, jako je ASKING ALEXANDRIA je z toho lehce na zvracení. Člověk hned vidí, jaký má kapela vztah k fanouškům a jak vysoko jim končí jejich nosíky. Marně vzpomínám na koncert Evergreen Terrace, kdy jsem s kytaristou popíjel jeho Jim Beam a bavil se o ženských.
Skončil velice vydařený večírek tří světoznámých kapel, které přilákaly rekordní počet návštěvníků. Velkou měrou se o to jistě zasloužili headlineři ASKING ALEXANDRIA, ale vystoupení supportů za nimi rozhodně nijak nezaostávaly. Po koncertě se někteří věnují honbou za podpisy a fotkami, méně dobrodružní jedinci už jen dopíjí pivko a probírají uplynulé hodiny. Ti nejšťastnější potkají členy kapel v některé z přilehlých hospod, ti méně šťastní si musí pobrat svých pět švestek a vyrazit na cestu domů. Ve všech případech zůstávají v hlavě a srdcích další hřejivé vzpomínky a fascinující zážitky.
Fotografie: Mejra Drkal
Velikou popularitu dokládal i fakt, že koncert byl plně vyprodaný, což bylo před Lucernou jasně vidět. Dlouhé frontě, která i půl hodiny před začátkem prvního koncertu sahala až ven na ulici, nepomohl ani odchod čekatelů na koncert Michala Davida, který hrál nedaleko. A tak se stalo, že při příchodu deathcorových CHELSEA GRIN na stage mnoho lidí ještě stálo venku nebo čekalo na odbavení v šatně. Kapele to ale nijak neuškodilo, protože v sálu už bylo několik set fandů, kteří si nenechali ujít ani začátek hvězdného trojkoncertu. CHELSEA GRIN je na výjezdu na propagaci loňské novinky My Damnation, která se jim dle mého názoru velmi povedla. I když v tento večer byli ve větší míře přítomni spíše fanoušci ostatních dvou skupin, kotel se hned vytvořil i na podporu této deathcorové smečky ze Salt Lake City. Dokonce bych řekl, že tam byli i tací, kteří do Prahy vyrazili hlavně kvůli těmto sympaťákům z Utahu. Alespoň soudě podle koncentrace zdatných karatistů v kotli. CHELSEA GRIN naživo rozhodně zaujmout umí, už při prvních vteřinách úvodní Sonnet For The Wretched mi padla brada na zem. Skvělý první dojem vytvořil naprosto brutální drtivý zvuk, který dodal deathcoru obrovskou sílu a byl jen umocněn perfektní hrou se světly a působivou společnou choreografií muzikantů, v čele se zpěvákem Alexem Koehlerem. Přiznám se, že jsem si připadal jako na svém prvním koncertu vůbec a z úst se mně vydralo jen krátké obdivné wow! První dojem se nezměnil ani k závěru, kdy jsme si užívali pecku My Damnation a pětadvacet minut, které měli CHELSEA GRIN k dispozici, bylo rázem pryč. Alex hravě střídal hluboký growl s pronikavým screamem a show si užíval co mu síly stačily. Mít tři kytaristy je možná trochu nezvyklé, nicméně účel to jistě splňuje. Zvuk byl, jak jsem již psal skvělý, i když mi ze začátku vadil až moc ostrý a nepříjemný zvuk sólové kytary. Kapela to na pódiu měla rychle za sebou, ale Alex nezapomněl poděkovat a ocenit podporu a i když mu to vokálně v Praze možná úplně na 100% nesedlo, pro mě byli CHELSEA GRIN jasnou jedničkou večera.
Před příchodem BLESSTHEFALL se atmosféra v Lucerně rázem změnila, a připomínala spíše blížící se autogramiádu Justina Biebera v americkém supermarketu. Kdykoliv se nějaký bedňák na pódiu pohnul, proběhla zkouška světel nebo nástrojů, spustil se nesnesitelný dívčí jekot a hysterie. Je normální, že se člověk těší na koncert své oblíbené kapely, ale takovéto výstupy jsou na hardcorových koncertech prostě přehnané. To už přerůstá spíš v oblibu v muzikanty jako takové, než v jejich hudební tvorbu. To je ovšem na delší debaty a samostatný článek. Jak již bylo řečeno, BLESSTHEFALL přijeli do Prahy téměř přesně po čtyřech měsících od poslední návštěvy Lucerny, kdy vystupovali den po vydání své nové desky Awakening. Oba koncerty se příliš nelišily, zazněly osvědčené pecky jako úvodní Awakening, nebo hned následující Promised Ones, při které by se našlo několik desítek zpěváků i v publiku. Největší pozornost pochopitelně vzbuzoval Beau Bokan, který si návrat užíval snad ze všech nejvíc. Ocenil i nápis jednoho z fanoušků, kde stálo "Welcome back guys, we missed you". Celá kapela aktivně komunikovala s publikem, většina však jen verbálně. Proslovy měl na starost Beau. Upřímně projevil své nadšení, že opět hraje v Praze a že je to (zase) nejlepší show na turné (nutno dodat, že jemu jsem to opravdu věřil). Před jednou z největších pecek Hey Baby, Here's The Song You Wanted vyzval všechny ke stage divingu, a pódium hned začaly obsazovat desítky zviditelnění chtivých fandů. Beau si byl dobře vědom, že mnoho dívek a slečen pravděpodobně usíná (a bůh ví co ještě) pod jeho plakátem, a tak k něžnému pohlaví byl nadmíru milý a jednu z fanynek dokonce učil stage diving. Obrovská koncentrace skokanů ale způsobila, že ne vždy bylo dost rukou, které by odvážlivce chytilo. Spousta z nich tak v různých parakotoulech skončila tvrdě na zemi a z vlastní zkušenosti můžu říct, že to člověka nabitého adrenalinem spolehlivě zchladí a uklidní. I když mi styl BLESSTHEFALL není zrovna nějak blízký, musím na rovinu říct, že odehráli kvalitní, profesionální koncert a v žádném případě z nich neprýští nějaké hvězdné manýry. Působí jako sympatická parta, která si je vědoma své pozice na scéně, nicméně jí nijak viditelně nevyužívá.
Po druhém vydařeném koncertu už zbývala jen třešnička na dortu. Pódium se v mžiku změnilo na britské velvyslanectví se vzory vlajky a logem ASKING ALEXANDRIA. Nechyběla ani lehká projekce za vyvýšeným bubenickým postem. Fanynky si minuty do začátku koncertu krátili podobně jako v případě BLESSTHEFALL, snad ještě ve větší míře. První se ukázal bubeník James Cassells, na kterého bylo celý koncert perfektně vidět. Poté se objevil i kytarista Ben Bruce, zpěvák Danny Worsnop a další, a dámské spodní prádlo začalo vlhnout. Uvítali nás s písní Welcome, a hned po ní přišla první pecka Closure. Danny s Benem vytvořili poměrně silné pěvecké duo a naživo jim to velice dobře šlapalo. I když Danny některé čisté vokály trochu flákal. Také je potřeba zmínit fantastickou práci bubeníka Jamese Cassellse, který kapelu neskutečně táhl. Jeho jsem pozoroval poměrně dost, a moc se mi líbil jeho styl hraní. Člověk se až musel zarazit nad tím, kam to kapela za necelé čtyři roky působení dotáhla. V setlistu byly písně z dvou studiových alb obsaženy v poměru 8:5 ve prospěch aktuálního Reckless & Relentless, přičemž ale debutová deska Stand Up And Scream stále obsahuje většinu světoznámých hitů. Velké pozdvižení vyvolala například silná dvojka pecek Not The American Average a A Prophercy, kterou si pobrukoval snad každý. I když účastníci divokých moshpitů měli asi jiné starosti než zpívat texty. Danny jako hlavní objekt pozornosti působil uvolněným dojmem a vypadal že se pohledem na vyprodaný sál baví. Věnoval se i komunikací s nadšeným davem, kdy například pronesl, že stage tady v Lucerně se stává bez debat jeho nejoblíbenějším na světě (haha). Měl ale i vtipnější momenty, kdy jeden song věnoval Justinu Bieberovi se slovy: "This song is for Justin Bieber...and his little wang". S vtipkováním ale nezůstal jen u rýpání do popové hvězdičky. Stejně jako v případě předchozí kapely, členové ASKING ALEXANDRIA pro mnohé dámy znamenali jen "kus libového masa" a Danny svými sexistickými vtípky a průpovídkami jen nosil dříví do lesa. Jen jsem čekal, kdy z publika přiletí nějaké kalhotky. Svou energii a evidentní dobrou náladu ale věnoval i koncertu samotnému. To například když při uvádění jedné z písní vytvořil wall of death. A to prosím bez mikrofonu, bez jediného slova, jen lehkým pokynutím rukou. To naprosto jasně a zřetelně demonstrovalo, jakou obrovskou moc má "rocková hvězda" na pódiu. Přes všechny cirkusové hříčky koncert pokračoval zdárně ku svému konci s hitovými songy To The Stage nebo Morte Et Dabo. Po druhém zmíněném se pódium vylidnilo, jen aby se skupina mohla zase vrátit a zakončit velkolepou show s hitem The Final Episode (Let's Change The Channel), který upřímně neměl chybu. Poté už jen vyběhla úklidová četa a večer se pomalu chýlil ke konci. Závěrečná show hlavních hvězd nemohla nikoho urazit. Spíše si myslím, že málokdo odcházel z Lucerny otráven. Vystoupení mělo vše, co si fanoušek může přát. Kvalitní vokální výkony, přesnou choreografii, živé a aktivní muzikanty i fanoušky, dobrý zvuk i dobrý výběr písní. Trochu zamrzel chladnější přístup a "neviditelný" odstup kapely od přímého kontaktu s fanoušky. Dva příklady za všechny. Při koncertě jsem si všiml, jak si jeden šťastný "pódiolezec" chtěl podat ruku s Dannym. Když k němu ale nadšeně zamířil, zničehonic se vynořil bedňák/bodyguard a dal mu takový bodyček, že bych se nedivil, kdyby měl chudák vyražený dech ještě teď. Danny na to zareagoval jen laxním pohledem s výrazem typu "what the f*ck?". Příkladem číslo dvě budiž velice znepokojující cedulka u merche kapely. Totiž poplatek 500 korun za "Meet&Greed" bych možná pochopil u takových těles jako Metallica, ale u profesně TAK mladé kapely, jako je ASKING ALEXANDRIA je z toho lehce na zvracení. Člověk hned vidí, jaký má kapela vztah k fanouškům a jak vysoko jim končí jejich nosíky. Marně vzpomínám na koncert Evergreen Terrace, kdy jsem s kytaristou popíjel jeho Jim Beam a bavil se o ženských.
Skončil velice vydařený večírek tří světoznámých kapel, které přilákaly rekordní počet návštěvníků. Velkou měrou se o to jistě zasloužili headlineři ASKING ALEXANDRIA, ale vystoupení supportů za nimi rozhodně nijak nezaostávaly. Po koncertě se někteří věnují honbou za podpisy a fotkami, méně dobrodružní jedinci už jen dopíjí pivko a probírají uplynulé hodiny. Ti nejšťastnější potkají členy kapel v některé z přilehlých hospod, ti méně šťastní si musí pobrat svých pět švestek a vyrazit na cestu domů. Ve všech případech zůstávají v hlavě a srdcích další hřejivé vzpomínky a fascinující zážitky.
Fotografie: Mejra Drkal
