EPICA – The Phantom Agony

Na přelomu milénií byla v kovové nebe vyleptána nová hvězda, vzešlá ze zadumaných finských houštin a lesů; jezerní pochodeň osvětlila stezku, po které se záhy vydali zástupy dosud tápajících, s osobami něžného pohlaví v čele. Nejpozději v ten moment se ale něco ošklivě pokazilo. Jak jinak lze vysvětlit boom, který nastal počátkem třetího tisíciletí a který v očích mnoha metalových fanoušků v jistém smyslu degradoval pěveckou techniku bel canta? Z jakého důvodu si - sakra! - polovina kapel symfonického metalu myslí, že ono "symfonično" je kolovrátkovitá melodie na smyčce? V jedné knížce jsem dokonce četl, že v orchestru bývají i dechové a další sekce... nu, a samozřejmě je nutné celé to zaplácnout lepou divou, nejlépe přepásanou korzetem, která má v kapse diplom z rychlokurzu klasického zpěvu. Ve chvíli, kdy je kapela sestavena, je vhodné najít jí odpovídající název; tady se nabízí vytáhnout latinský slovník, najít tam nějaké tajemně znějící slovo a pokřivit ho koncovkou "-ia". Ach jo...

Ústřední postava Epicy, Mark Jansen, stál roku 1995 u počátků dnes již neexistující skupiny After Forever; ta sice začínala jako deathmetalová smečka, ale po příchodu Floor Jansen o dva roky později se kapela přeorientovala směrem k větší melodičnosti, aby roku 2000 vydali debut "Prison of Desire", kráčející ve šlápějích toho času nedávného "Oceanborn" od Nightwish. Mj. zde Mark poprvé ukázal své záliby v koncepčních skladbách, konkrétně na tomto albu jde o koncept "The Embrace That Smothers", který ukončil až o sedm let později v rámci třetí desky Epicy. O rok později vydávají After Forever album "Decider" a Jansen je pro odlišné hudební cíle (kapela se začala obracet k progresivnější kompozici) vyhozen. Krátce na to ale představuje hudebnímu světu svůj nový projekt, kapelu nazvanou Sahara Dust, do které byla angažována např. zpěvačka Helena Michaelsen, známá z Trail of Tears. Personální problémy se ovšem nevyhýbají ani tomuto hudebnímu novorozeněti a jmenovaná je vzápětí nahrazena mladou Simone Simons, kterou podle vlastních slov inspirovala ke zpěvu jistá Tarja Turunen. Inu, co na to říct...

Léta Páně 2003 tak byli transformovaní Sahara Dust, nyní vystupující pod jménem Epica, připraveni vydat svou první desku, "The Phantom Agony". Jak z názvu skupiny (převzatý z desky amerických Kamelot), alba, písní a koneckonců i z provedení obalu číší prvoplánová symfoničnost, opepřená patosem gothična (nikoliv slohového, proto si odpustím český pravopis). Ač jde o debut, je nahrávka kompozičně rozhodně na úrovni, přesto z ní stále číší několik menších kroků vedle - nejokatější je pěvěcká stránka, kdy se Simone snaží zpívat klasickým stylem, který si ovšem nestačila úplně osvojit. Výsledkem jsou pak afektovaně znějící pasáže, které vyniknou např. v "Illusive Consensus". Zamrzí také stereotypní využití sborů, které znějí takřka identicky, nepočítám-li tedy jejich propracovanější aranžmá v závěrečném kusu. Rozdíl mezi "The Phantom Agony" a ostatními alby ze škatulky tkví v důrazu na hudební stupnice blízkovýchodních národů, takže některé skladby znějí poměrně exoticky ("Run For a Fall", nebo výborná úderka "Seif Al Din") a v zaměření textů, které zejména v rámci konceptu "The Embrace That Smothers" (jde o druhé pokračování) kritizují náboženský fanatismus a jeho důsledky pro moderní společnost. "Facade of Reality" tak obsahuje střípky z projevu bývalého britského premiéra Tonyho Blaira po teroristických útocích 11.9.2001; kritizován není ovšem jen Islám, ale "házení špíny" se nevyhne ani křesťanství a jeho pokrytecké stránky - v dnes již klasické "Cry For the Moon". Poplatné trendu gothic-metalových kapel jsou bohužel i kytarová aranžmá; ač má skupina dva kytaristy, oba většinu času dřou jen nezbytný akordický základ a pozice sólového kytaristy úplně pozbývá platnosti svého názvu, neboť na celé nahrávce není ani jedno kytarové sólo. Body nahoru tak jednoznačně vytahuje závěr a vrchol desky, titulní "The Phantom Agony", která má krásně propracovanou gradující složku a uklidňující orchestrální závěr (nic není ztraceno, jsou tu i ty dechové nástroje!). Ryšavá pěnice zde navíc prokazuje potenciál svého hlasu, který se postupem času zlepšoval a posluchač tak mohl obdivovat nové jemné nuance a rejstříky. To už ale předbíhám do historické budoucnosti...