NIGHTWISH – Imaginaerum

Co se honí recenzentovi hlavou, zírajíce na prázdné řádky poznámkového bloku: "Mám vůbec právo hodnotit nahrávku, jejíž písničky jsem slyšel (v celkovém součtu, Bůh žehnej last.fm) 738x? Nepřekračuji už hranice subjektivní objektivity, neklesám ke dnu pokrytém bustami takových kultů, jako byli Freddie Mercury, Michael Jackson nebo Josif V. Stalin, ke kterým nekriticky vzhlížejí masy? Označil bych Holopainenovo náměsíční pobrukování za geniální výtvor, kterému propůjčil hloubku a ostrobřit, lehce nacházející cestu do srdce posluchačů?"

Slyšte zvukové vlny tvořící slova, přibarvené patřičnou dávkou nostalgie. Kdysi dávno (pár let zpět) jsem uslyšel píseň "Angels Fall First" od jakýchsi Nightwish. Ten okamžik přeškrtal, začmarál a přepsal jednu z mnoha stránek mého života a já se, opatrně našlapujíc, vydal prozkoumat tu mělkou tůňku, plný strachu a předsudků z lidových pranostik ("metal? jó, to je to blití, ne?"); jenže rybky v kaluži vůbec neměli odstín černé, jejich oči nesvítily krhavou červení - a kromě toho z bahna na dně trčel zrezivělý trombón. I jal jsem se prozkoumávat i ostatní jezírka okolo, nejdřív jen ve dne, později jsem se odvážil i za soumraku. Dnes se topím v hlubokých oceánech a okolo mě se rozprostírá černá noc, s plátnem na mnoha místech propíchaným - s hvězdami zářícími nade mnou; a právě tam mě zastihla nová nahrávka, zabalená do bělomodré. Poprvé za dobu, co poslouchám metal, po čtyřech letech čekání, během kterých jsem stačil odmaturovat, nechat se vyrazit z jedné výšky a skorem i ze druhé, majíc za sebou tuny zážitků mnoha rozdílných charakterů - po letech vyšlo nové album Nightwish.

Ostatně čekání na novou desku bylo vůbec tím nejdelším, jaké se kdy u téhle skupiny vyskytlo a i když bylo proložené nepříliš přesvědčivým živákem "Made In Hong Kong (and In Varous Other Places)" a přestože si po dlouhém turné potřebovala skupina delší dobu odpočinout, stalo se vyčkávání téměř nesnesitelným. První vlaštovka o novém albu (ještě pod názvem "Imaginarium") unikla do éteru někdy v únoru 2011 a obsahovala zprávu, kterou by asi předpovídal jen málokdo. Tuomasovo megalomanství bylo rozvedeno do extrémní šíře a po nahrávání s předním symfonickým orchestrem se skupina pustila na tenký led v podobě vlastního celovečerního snímku. Pravda, hlavní prsty v tom má režisér Stobe Harju, který klapkomistrovu původní ideu pozměnil k téměř nepoznatelnému, napsal scénář a z nezávislých, lehce provázaných videoklipů ke každé písní z nového alba se zrodil projekt, který svým způsobem nemá v hudebním světě obdoby. Dlouho předtím, než v javory zarostlém Montrealu padla první klapka, Tuomas dokončoval sedmé studiové album Nightwish; roky pečlivě vybíral nejvhodnější noty, jemně soustružil a piloval texty. Z jeho rukou vzešlo dílo, které se, už jen minimálně odvážným plánem zrealizovat film, zapíše do historie moderní hudby. Alfou a omegou Imaginaera je bezpochyby těsná provázanost s filmem a tím pádem daná koncepce alba. Vlastně vůbec poprvé v historii skupiny vznikla deska, která je svázána určitým tématem a i když je ona koncepce hodně volná, má na složení alba po stránce skladeb obrovský dopad. Imaginaerum je totiž takovou hudební míchanicí, že přídomek "progresivní" bude plně poplatný svému významu - ačkoliv v hudebních kruzích je ten význam vícenásobný. Ano, bude to znít jako klišé, ale ke které jiné desce se hodí, když ne k této? "Dámy a pánové, brány lunaparku zejí dokořán! Vstupte a nechte se unášet na vlnách toho nejroztodivnějšího podivna, jakého jsou i ty nejtemnější zákruty vaší mysli schopny! Nezapomínejte, vaše sny i noční můry, taktovku třímá vaše mysl - příjemnou zábavu!"

Akt první/ O pohádkách
Klíč ke světu fantazie, jemně okořeněný Burtonovskými vizemi, se nachází v úvodní skladbě, "Taikatalvi". Jemná zvonkohra podbarvená charismatickým zpěvem Marca Hietaly ve své rodné řeči představí posluchači nosný trám celé desky, jemný melodický motiv, který se vine skrz album, vyskočí tu a překvapí tam, pozměněný či přetavený, ale stále jde o kvalitní tesařinu. "Storytime" byla vůbec první písní, která byla hozena nedočkavým fanouškům jakožto zřejmě nejstravitelnější část alba, co do hitovosti ne nepodobná "Amaranthu" z minulého alba. Čas příběhů je ovšem o stupeň temnější a také křiklavější, zvlášť v části s etnicky znějícími bicími (i když jde s největší pravděpodobností o tympány) a úžasnou orchestrální gradací. Opravdovou lahůdkou je ale "Scaretale", v dobrém slova smyslu nejšílenější věc, kterou kdy Holopainen přenesl do partitur; minimálně na této skladbě prokazuje Holopainen svůj mistrovský um v kompozici, laděný v duchu jeho lásky k filmovým soundtrackům a Anette nám pro změnu zapěje píseň o tom, "proč právě ona". Ne, stále nevládne klasickými polohami své předchůdkyně, ale její hlasová přizpůsobivost je vskutku impozantní a nejvíc patrná je v této skladbě, podbarvený jejím agresivním sametem a skřeky. Stejně tak její zpěvný souputník nám ukáže teatrální rejstříky, kterými v Nightwish dosud nezpíval - vlastně vůbec celá skupina se ukazuje v novém světle, ať jde o stránku propracovanosti skladeb, nebo polohy zpěvu.

Akt druhý/ O triptychu a moři
Balady v podání Nightwish mají nešťastnou vlastnost, že často sklouznou do hlubin kýčovitosti; v rámci nového přístupu ke skladbám, ve světle koncepční desky - kdy muselo několik metalových skladeb uvolnit místo různým předělům a závěrečným titulkům - tak máme na Imaginaeru jen dvě balady, z toho jen jednu s rockovým nádechem. Zatímco ptačí píseň je jedinou původní skladbou, kterou napsal jiný člen skupiny než Holopainen (konkrétně plavý démon Hietala) a která rozhodně zaujme etnicky laděným flétnovým minisólem a hostováním Troye Donackleyho v podobě zpěvu, potom "Turn Loose the Mermaids" je akustická záležitost, plynoucí v pomalém tempu, udávaném kytarami. O to více je pak posluchač překvapen, když je ze snového dumání vytrhnut orchestrální vložkou, jako vytrženou ze soundtracků o divokém západě... a ač jde o nadprůměrnou skladbu v rámci žánru, v kontextu desky je patrně nejslabší. Inu, v baladách síla Nightwish nikdy neležela, pomineme-li mistrovskou "Sleeping Sun" a předělávku "Walking In the Air".

Akt třetí/ O kovotepectví
A že jsou Nightwish stále skupinou metalovou, ač se minimálně na Imaginaeru od téhle polohy odklonili asi nejvíce ve své historii, nám dokazuje čtveřice skladeb s pachutí kovu. Ačkoliv mě osobně mrzí rezignace na sólovou kytaru (její role by se přinejlepším dala označit přídomkem "rytmická", i když několika sól se posluchač dočká), stále z oněch skladeb vyzařují jejich základy. Nejagresivnější písní a mým favoritem je "Ghost River", začínající kytarovým riffem, který je v rámci desky dosti progresivní. Opět se zde spoléhá na gradaci ve formě nástupu kytary a orchestru, takže i zde se dočkáme pasáží, vedených basou a bicími; gradace vrcholí úžasným nástupem v podobě Marcova zpěvu, kdy se jeho poloha lehounce blíží k tradici black metalu. Troy Donockley dostal tentokrát na desce prostor projevit své umění na více písních, z nichž největší stopu zanechal v pocukrovaně nazvané "I Want My Tears Back" - veselé písni, vrcholící soubojem mezi Troyem a Emppuem; vítěz žádný a přeci jsou vítězi oba. Obrovský hitový potenciál v sobě ukrývá "Last Ride of the Day", jejíž některé pasáže jsou v duchu textu proklatě vysoko - a světě, div se (a vy, "Anette-haters" též), ta holka to zvládá s přehledem!

Akt čtvrý/ O přihrádkách
Aneb o tom, jak jazz ze zaplivaných sklepení 30. let předválečné Ameriky zametl s tvrdou hudbou let desátých tohoto století. O tom, jak Anette zapěla o lásce ve stylu lehkých děv, jak Marco popadl za krk kontrabas, Jukka vzal do ruky metličky, Emppu si vystřihl blesově-jazzově-swingově a kdoví jak ještě laděné sólo. O tom, jak se tomu Tuomas smál zpoza zaprášeného klavíru, zatímco se mu v hlavě klovala na svět představa irských pochodů v orientálním područí. A neposledně o tom, jak slovutný Philip Malcolm Williams se svolením principálovým vdechl Imaginaeru novou tvář.

Akt poslední/ O poesii
Svým významem nejkrásnější píseň na desce a možná nejkrásnější píseň Nightwish vůbec. Na dlouhá léta uchovaný záznam těch, kteří jsou srdcím členů skupiny nejbližší; emoce a city zmrzlé v čase. Mnozí si stěžují, že Tuomasova nedělní chvilka poezie zabila skvělou píseň. Ne, nezabila, naopak svým způsobem propůjčila několika vyvoleným nesmrtelnost. Text samotný je inspirován básní "Zpěv o mně" od amerického básníka Walta Whitmana, který Tuomase přiměl napsat vlastní verzi této básně. Tak... a to by bylo pro dnešek vše. Nejdříve v léte se ale otevře nová kapitola skupiny - premiéra Imaginaera se blíží!