NIGHTWISH – Century Child

Finská variace oblíbené dětské hry "Škatulata, hejbejte se" udeřila i poprvé do řad čerstvých hvězd rockového nebe; mozek kapely Tuomas Holopainen - snad z osobních důvodů - nesnesl být nadále v jedné kapele vedle tehdejšího krotitele čtyř strun a Sami Vänskä dostal, lidově řečeno, padáka. On se ten příměr s dětskou hrou vlastně docela nabízí, neboť jak se ukázalo i o pár let později, Holopainen neumí řešit takovéhle spory a rozbroje zrovna dospělým způsobem. Inu, každý má své mouchy a u géniů to platí dvojnásobně... angažmá bylo nabídnuto Marcu Hietalovi, všemi kovovými mastmi protřeného veterána finské tvrdé hudby. Pro tohoto "raracha" (jak se o něm kdysi někdo vyjádřil), je typická obrovská zapálenost a pracovní nasazení, alespoň co se hudby týče. V době, kdy naše území měla pod palcem zkostnatělá, pomalu se drolící totalita, založil se svým bratrem kapelu Tarot, která je mimochodem aktivní dodnes - její tvorba je dost poplatná době, ve které vznikala a nedá se sice s klenoty osmdesátých let měřit, ale rozhodně jde o kvalitní materiál. Kromě toho působil (nebo působí) v řadě dalších hudebních spolků a projektů - mj. např. Sinergy, Northern Kings, Amorphis (kterým pomáhá aranžovat zpěv). Zásadní ovšem je, že Nightwish otevřel jeho melodický a nezaměnitelný hlas dveře do nové dimenze možností - a že to už setsakra bylo potřeba...

Dalším silným hráčem se ukázal být orchestr města Joensuu - ten spolu s obrozenou sestavou položil kariéru kapely kamsi k počátku obrácené paraboly (jde o příměr, parabola samozřejmě nemá počátek... v rámci otevřeného intervalu kladného a záporného nekonečna) a škrtl zápalkou. Kontury, načrtnuté albem "Oceanborn", zde dostávají sytých odstínů, barvy splývají, hýří okolo sebe v exaktickém tanci... sny "Disney-maniaka" se probouzejí k životu; zhruba takhle bych, po pečlivějším náslechu a prostudování skladeb, popsal svůj dojem z desky. Jenže na stručné nástiny si dnes hrát nebudeme... Úvodní takty "Bless the Child" přinášejí posluchači příslib, že tentokrát to nebude takové, jako na poslední řadovce; sbory s vyšponovaným zpěvem se skvěle doplňují, skladbě ale dominuje - a přitom jakoby mimochodem, nenuceně - hutná Hietalova baskytara, která zvládá s lehkostí sobě vlastní přehlušit i kytarové drhnutí. Silnými okamžiky alba je však triáda ve složení "Dead to the World" - "Everdream" - "Slaying the Dreamer"; ne náhodou má na nich medvědí podíl Hietalův zpěv, kontrastující s převibratovaným sopránem slečny Turunen. Nikdy však nesklouzne k patosu, typickému pro podžánr "beauty and the beast". Takový snílek je jednou z nejtvrdších skladeb kapely vůbec, ochucený několika málo kapkami esence thrashových osmdesátek. A "Everdream" je zase balada s pocukrovaným úvodem - a pomalu se přetavující v jeden z důvodů, proč návštěvníky metalových akcí tak často bolí za krkem.

Nemám tu v plánu podrobně pitvat každou píseň (na to si počkejte u následujících tří alb :-)), takže ve zkratce poukážu ještě na tři věci, které si rozhodně nenechte při poslechu ujít: cover "Phantom of the Opera", který se v rockové popkultuře stačil úspěšně zahnízdit a pro spolky s ženou v čele znamená totéž, co pro rock onen několikatónový riff ze švýcarského Montreux. "Feel for You" vlastně vůbec nezní tak "zoufale", jak by se mohlo zdát, jde o pěkně odsýpající pěvecký duet, opět s výraznou basou, která mi vzdáleně připomněla zvuk Stevea Harrise. Zlatým hřebem alba je kompozice "Beauty of the Beast"; předzvěst budoucích, na několik částí členěných monumentů. Úvodní část je prošpikovaná orchestrem s takovou míru, až to zavání jehelníčkem - a na svědomí jí nemá Holopainen, jak by většina očekávala, ale právě nová výpomoc v řadách skupiny. Přechod k tvrdším částem skladby má na triku dvojice Holopainen/Vuorinen a najdeme tu kromě tuny sborů a různých fidlátek i podařenou gradaci, podpořenou kytarovým sólem. Inspirace filmovými soundtracky se bude zapírat jen těžko...

Na závěr by se vcelku hodilo české lidové pořekadlo o koláčích... stihnout vydat během tří let dvě řadovky, jednu minidesku, živák, vyhodit starého kamaráda, přijmout nového kamaráda - jenže ono se to pracuje o něco lehčeji, když má člověk dar tvořit. Příští stanice - konečná... alespoň v jistém kontextu.