na pátek 21.10. byl do Prahy naplánován koncert nizozemské „gothic“ metalové stálice Within Temptation, která zvláště poslední roky prožívá cosi jako hledání sebe sama (či po vzoru finských kolegů ústí řek globální komerční pop-kultury?).
Od veskrze příjemného příspěvku do vln gothic metalu střední, až lehké tonáže (debut a první EP), přes jemné spasitele Světa (Mother Earth), dospělé rutinéry (The Silent Force) až po současné krále rockových diskoték.
Je sice pravda, že Withiny jsme měli možnost před pár lety vidět na MoRu, a tak jsme neočekávali, že by nás pražská zastávka snad něčím zvláště překvapila, ale i tak jsme se na akci vypravili, já tedy spíše jako píšící doprovod, takový ten „dědek, co je kdysi dávno coby ve světě ještě totálně neznámou kapelu poslouchal“ a jenž pouze lamentuje, jak je „to jó dneska s tím gotikem špatný“. Však takové křeny dobře znáte sami.
S tím, že přeci není kam spěchat, jsme se kolem čtvrt na osm dostavili na pražské Výstaviště před tu menší z arén, tedy Inchebu a hned nás zaujalo, kolik lidí se vůkol vyskytovalo. Člověk si až říkal, jestli se nehraje nějaký hokej, či co, jelikož dav se sestával z lidí rozličných hudebních a hlavně módních preferencí, takže kromě obligátních, tentokrát až povážlivě střídmých „goth“ oblečků jste tu a tam mohli vidět i rovný kšilt či oblečení na diskotéku.
Inu, jdeme na rodinnou akci přeci, tak proč ne.
S díky odmítám od příjemných slečen v kukani fotopass, což se později ukáže jako fatální chyba, tedy spíše pro vás čtenáře, než-li snad pro mou ne až tak zainteresovanou osobu.
To, co nás čekalo uvnitř arény, jsem totiž skutečně nečekal. Incheba, naplněna až po samotný okraj, pro nás „pozdě příchozích“) skrývala místečka již jen na horním ochozu, což mi hlava trochu nebrala.
Snaha prodrat se do spodního „sálu“, v níž se v tu chvíli již mačkala doslova hlava na hlavě byla ihned zavržena, jelikož prostě není proč, a tak jsme se v rámci možností usadili nahoře a měli tu čest vyslechnout jednu z největších letošních hudebních obskurností - sice belgické „stoner/disco/něco/alternative rockery“ TRIGGERFINGER.
Dle letmého poslechu jejich novinky jsem čekal, že zpěvák bude dvacátník v plné síle, místo toho se na pódiu vyskytoval prošedivělý dědeček, jenž si podupával nožičkou do rytmu a sem tam vyskočil, to když kapela nasadila úderná tempa. Takže dvakrát za večer.
Přiznám se, že jsem jaksi neměl moc příležitost slyšet jejich hudební „produkci“, jelikož jsem se skoro celou dobu jejich setu musel smát. Vezměte dobré stoner kapely, ufikněte jim koule a máte Triggerfinger.
Jejich snaha hecovat publikum, které očividně z velké části ani nemělo páru, co to na scéně pánové vlastně vyvádějí, se ukázala jako poměrně lichá, a když k tomu bubeník nasadil své „umění“ ve snaze o bubenické „sólo“ (trochu se i zdráhám tomu tak říkat) ve stylu žáka první třídy lidušky, jen jsem si přál být v té chvíli Inchebě co možná nejdále.
V dnešní době, přímo přetékající bicími talenty a všemožnými lidskými mašinami, bylo tohle „vystoupení“ výsměch největšího kalibru. Stoner, když ho hrají ostřílení talentovaní hudebníci je super, tohle byl bohužel přesně opačný případ. Noční můra na dobrých několik večerů.
Naštěstí po několika (pro nás samozřejmě, pro někoho to mohlo být vystoupení roku) útrpných desítkách minut to trio přestalo bavit (juhů), my si mohli v klidu dojít pro další pivo a počkat na formaci, kvůli které kempovala určitá část kapelního fanklubu v Praze již od časného dopoledne (smekám před vámi a nechápu vás
).
Sharon Den Adel z WITHIN TEMPTATION, všemi oblíbená metalová mamina, nastoupila v bílé vestičce, šaty očividně zapomněla doma (nebo na některém z okázale pompézních DVD z holandských štací), což jí ovšem nebránilo dokazovat, že i naživo zvládá tvorbu formace stále celkem obstojně.
Jak je jejím zvykem, několikrát během setu něco ze svého úboru sundala, tu vyměnila, stále se ovšem snažila poskakovat po scéně a hecovat publikum, a protože WT jdou do diska tryska, pryč jsou její goth „letadla“, jež vystřídaly taneční kreace ve stylu Armin Van Buuren. V pohodě.
Nemohu nezmínit promítání dvou krátkých „noir“ filmů (krom čilé videoprojekce během celé show) ve stylu posledního alba The Unforgiving, jež se odehrávalo za kapelou a dotvářelo jakousi „atmosféru“ celého vystoupení. Fans pochopitelně již dávno znají, ať už z youtube, či předešlých koncertních štací, pro nové, neinformované návštěvníky, kterých mohlo být v davu také značné množství, to mohlo být příjemně osvěžující.
Klíčovou informací pro toto tour byly obměny v sestavě, kytarista a manžel zpěvačky v jedné osobě Robert zůstal doma s jejich školkou, místo něj tedy jel „nájemný muzikant“ Stefan Helleblad (jenž kapele vypomáhá i při studiové produkci jejich CD), odpískat své působení v komerčně úspěšné mašině se pak po dlouhých devíti letech rozhodl bicmen Stephen van Haestregt, o jehož odchodu lze vzhledem k pozvolné změně hudebních preferencí formace sáhodlouze spekulovat, řekněme pouze, že se v současnosti snaží rozjet novou bandu My Favorite Scar. Více ve vašich oblíbených bulvárních magazínech. Těch nizozemských.
Poněkud jsem se rozkecal, což?
Zvuk mi přišel z horní tribuny na naše poměry hodně v pohodě, v místě kde jsme stáli byla dokonce velmi příjemná hluková hladina, a ačkoliv Incheba pochopitelně, coby stadion, disponuje „sálem“ s žebrovím, nepřišlo mi, že by se zvuk až tak tragicky lámal. Po této stránce docela v klidu, dokonce i škopky byly pěkně slyšet, občas se v mixu trochu ztrácely klávesy a samply, ale co už.
Z hlediska setlistu se jednalo o klasický profi přístup velkých formací, tedy – „každý den zahrajeme to samé včetně přídavků, jelikož tour je dlouhé a navíc jsme ony skladby pečlivě secvičili“. Ona i live crew má v takových případech usnadněnou práci, lze lépe pracovat se světly, dramaturgií i dekoracemi stage atd. atp.
Rozjíždělo se s diskotékou koketující „Shot In The Dark“, jakousi vlajkovou lodí posledního alba se silnými refrény, které, díky celkově niže posazeným polohám nemá Sharon naživo větší problémy uzpívat.
Naopak, jak jsme od ní zvyklí, téměř vše zvládá na poměry živých vystoupení čistě, což je, vzhledem k dosti pokročilému věku (37 let!), trojnásobnému mateřství, a celkově náročnému způsobu života (nekonečné kilometry na sedadle tourbusu) jednoduše úctyhodné. Je neskutečné sledovat, kolik energie a talentu se v téhle kvetoucí ženštině skrývá, jelikož poslouchat naživo některé často o víc jak dekádu mladší slečny je čiré utrpení.
Pokračujeme rychle odsýpající „In The Middle Of The Night“ se symfonikou v pozadí, rozjuchanými rytmy a průměrnými refrény, do nichž se skladba chtě nechtě velice často slévá.
A s albem „The Unforgiving“ ještě zdaleka nekončíme, vyvalí se na nás vůbec první singl „novinky“ „Faster“, jenž jsem si pracovně pojmenoval jako „Roxette rip off jako kráva“. Doufám, že kdysi ikoničtí (nyní opět fungující) Švédi dostali po zásluze tantiémy, jelikož tohle je jak přes kopírák.
Rychlý prachy beru, ale přeci jen „Slower“, mohu-li prosit
.
Naživo v pohodě, dav se zrovna u téhle nenáročné skladby očividně bavil, depešácké ozvuky také dělají své, jednoduše WT čerpají z 80. let plnými hrstmi a víte jak – kdo to v popíku nedělá.
„Fire And Ice“, baladička na vyndání zapalovačů a slzení do kapesníků, svůj postoj k ploužákům na koncertech samozřejmě mám a nehodlám jej šířit, on asi každý chápe
.
U Within Temptation to však beru, vznikají z toho hezká videa do videoklipů. Tak rychle skočit pro pití nebo na WC, příprava na další songy.
Co říci o subjektivně nejlepším válu formace s, po „Angels“ snad nejhorším klipem?
Řeč je o „Ice Queen“, kompozici, která kdysi odstartovala ono přitahování jinak metalem nepoznamenaných.
Snad jen to, že Sharon ji má skvěle nastudovanou, stále ví, kde se jaký tón nachází a zpívá ho s naprostou jistotou. Navíc kytarové riffy se „neochodí“ a naživo je právě tahle skladba jednoznačným tahákem, jenž svádí pořádně vymlátit hlavu do rytmu, což je u WT samozřejmě obrovská vzácnost.
Já jsem, přiznávám, i po těch neuvěřitelných jedenácti letech do skladby stále tajně zamilován, ačkoliv si jinak Withiny doma už nějaký ten pátek dobrovolně nepustím. Natočit ještě pár takových kousků a není co řešit. Musím pochválit světla, právě v Královně byla zvládnuta velice obstojně.
Tak ticho, přichází Heart Of Everything, respektive úvodní vál „The Howling“, jehož riffy mají stále potřebný náboj a v uplynulých letech patřil k jednoznačným tahákům živých vystoupení. To se vlastně nemění a kdo si šušňal před lety, šušňá si i teď. Rozhodně jedna z lepších skladeb večera, kytaristé běhali po pódiu, měnili strany, ksichtili se - basák Jeroen výraz koncentrace, kytarista Ruud showman.
Dále došlo na tutovky – „Stand My Ground“, singl všech singlů s oním vtipným klipem, jehož close-up záběry lze důkladněji analyzovat hlavně v přítomnosti pánské části čtenářstva, „Sanctus Ešpiritus“, tedy co to kecám – „Our Solemn Hour“, totální diskotéku „HoooO Sineád“ (opět půjčovna od starých Depeche Mode, ale nikomu ani muk), jež dobře ukazuje, kam by WT v současnosti rádi tíhli a tíhnou.
Dav pod námi v sále se právě při Šined bavil asi nejlépe, což jsem já, onen „Dědek“ musel chtě nechtě glosovat– přijde mi to jako opíjení rohlíkem. Ale když to někoho baví, prosím.
„What Have You Done“, bohužel i s holko-klukem Keithem Caputem, je(n)ž se v současnosti pravděpodobně duševně připravuje na onu operativní změnu pohlaví (nebo ne?) z mixu je jedna z těch skladeb, co mne jako jedny z mála vysloveně rozčilovaly na předposledním albu, ale naživo to ani napodruhé nebylo až tak špatné, více kytar a méně synťáků (i Caputa/ové) určitě skladbě prospívá, koneckonců, Sharon to klidně celé utáhne sama, o co jde? Duety jsou beztak z módy. Natož ty jenom jako.
To při středně tempé „Iron“ si již několik fans všimlo, že to Sharon zatraceně ujíždí, já bych spíše řekl, že jednoduše nestíhala, ono frázování je v refrénu hodně těžké, a když si vezmete, že za sebou v tu dobu měla hodinový set, musela toho mít právě při „Iron“ již plné kecky.
Radil bych kapele, aby tuhle vokálně přeci jen náročnější skladbu buď vypustila (hopsačka, ale nudná), či ji v setlistu přesunula někam více „nahoru“, což se jeví jako ideální řešení. Vůbec by bylo fajn více promíchat set, „The Unforgiving“ dostalo v počátcích snad až příliš mohutný blok, na nějž se posléze špatně navazovalo se staršími kompozicemi.
Tím stále nekončíme, bludní Holanďané z rukávu vytahují baladu z největších „Lost“ a mě jen mrzí, že početný dav neprovedl onen zapalovačový trik.
I tak byl pohled na pozvolna se pohupující masu příjemný, skladba perfektně funguje jako jakási stopka tlaku a zároveň oslí můstek před prvním, nijak publiku dopředu neanoncovaným přídavkem - „Deceiver Of Fools“, s epickým intrem, tklivými vokálními melodiemi, skladba mne nebaví a nikdy nebavila, navíc mi přišla trochu podivně nastrčena za předešlou, očividně je potřeba po propařeném koncertě publikum trochu uspat a členům kapely dopřát trochu zaslouženého odpočinku, tedy do chvíle, než se skladba alespoň trochu rozjede. No nevím, dovedl bych si představit i mnohem lepší kandidáty na přídavek.
To ten druhý, další obrovská legenda, sice titulní vál alba „Mother Earth“ je už o něčem jiném a úvodní melodie samozřejmě celý dav patřičně rozpohybovala.
Nu a pak už jen na chvostu se vyskytující „Stairway to the Skies“, při níž si Sharon tak trochu zašaškovala v rychle podané české vlajce (podobné piškuntálie přivádějí fans té které dané země samozřejmě do varu a kdo je patriot, či měl prostě jen radost, že se Sharon mateřsky mazlí s českou trikolorou, byl nadšen), pár vděčných úklon kumštýřů, zhasnout světla a odchod/odjezd, nazítří Krakov, Polsko.
Co mne pobavilo, byl fakt, že ona úplně poslední drobná mezihra kapely mne bavila úplně nejvíce z celého setu, inu, poblázněný progresivik a odpůrce jasných hudebních struktur se nezapře
. Občas očividně i obyčejná stupnice stačí k radosti.
Snad už jen slova závěrem – koncert nebyl vůbec špatný, naopak, žánrově rozliční fans řekl bych byli náloží „své“ muziky uspokojeni, mnoho především slečen bude jistě Pragokoncertu velmi vděčno a na akci bude vzpomínat s nefalšovanou láskou.
Ovšem neodpustím si (jak jinak) mírná trknutí vzhledem k jasnému podcenění početní situace, kdy Incheba aréna jednoduše nebyla svou kapacitou (i dimenzemi) dostačující v poměru ku prodaným lupenům, což se projevilo oním syndromem „hlava na hlavě“ (viz. foto), dále by se samozřejmě dalo spekulovat o tom, zda-li bylo moudré přesunout stánek s merch právě dolů do prostor s občerstvením, kam spousta lidí neměla těsně před započetím, natož v průběhu koncertu přístup.
Přiznám se, že hlouběji jsem situaci nezkoumal, merch kapely máme pro zájemce z našich řad nakoupen z let minulých, takže jen poukazuji na fakt, že šoupnout druhý stánek/výdejní stůl/kóji/cokoliv i někam k hornímu vchodu, mohla kapela utržit i nějaký ten krejcárek navíc. Jinak co se týče toalet apod. oproti KC Vltavská (původně uvažované místo konání) to v tomto ohledu bylo nebe a dudy, WC zely téměř po celý večer prázdnotou, takhle nějak to má vypadat.
Čili jediným vysloveně negativním prvkem byla naprosto nevhodně zvolená předkapela, což ovšem není v režii Pragokoncertu, agentura snad ani nemá možnost tento výběr ovlivnit – sypat si popel na hlavu by si měli úplně někde jinde. Další, podstatně levnější female fronted formaci, či již v jedné diskuzi zmíněnou několik předchozích částí tour podporující Anneke s kapelou by si WT rozhodně zasloužili pro celé turné.
I tak fajn vpravdě monstr akce a tentokrát snad i palec nahoru – jak za výkon hlavní (!) kapely, tak za zbytek večera. A pak že člověk nedokáže ocenit, co jde z velké části mimo něj.
Foto: Jukkaaa/Mia
SETLIST:
Mother Maiden (Promítání)
Shot In The Dark
In The Middle Of The Night
Faster
Fire And Ice
Ice Queen
The Howling
Our Solemn Hour
Stand My Ground
Sinéad (Promítání)
Sinéad
What Have You Done
Iron
Angels
Lost
Přídavky
Deceiver Of Fools
Mother Earth
Stairway to the Skies
http://www.within-temptation.com/
http://within-temptation.cz/
http://www.pragokoncert.com/
Odkaz na galerii na photomusic.cz:
http://www.photomusic.cz/report/740-within-temptation-nl.html
Od veskrze příjemného příspěvku do vln gothic metalu střední, až lehké tonáže (debut a první EP), přes jemné spasitele Světa (Mother Earth), dospělé rutinéry (The Silent Force) až po současné krále rockových diskoték.
Je sice pravda, že Withiny jsme měli možnost před pár lety vidět na MoRu, a tak jsme neočekávali, že by nás pražská zastávka snad něčím zvláště překvapila, ale i tak jsme se na akci vypravili, já tedy spíše jako píšící doprovod, takový ten „dědek, co je kdysi dávno coby ve světě ještě totálně neznámou kapelu poslouchal“ a jenž pouze lamentuje, jak je „to jó dneska s tím gotikem špatný“. Však takové křeny dobře znáte sami.
S tím, že přeci není kam spěchat, jsme se kolem čtvrt na osm dostavili na pražské Výstaviště před tu menší z arén, tedy Inchebu a hned nás zaujalo, kolik lidí se vůkol vyskytovalo. Člověk si až říkal, jestli se nehraje nějaký hokej, či co, jelikož dav se sestával z lidí rozličných hudebních a hlavně módních preferencí, takže kromě obligátních, tentokrát až povážlivě střídmých „goth“ oblečků jste tu a tam mohli vidět i rovný kšilt či oblečení na diskotéku.
Inu, jdeme na rodinnou akci přeci, tak proč ne.
S díky odmítám od příjemných slečen v kukani fotopass, což se později ukáže jako fatální chyba, tedy spíše pro vás čtenáře, než-li snad pro mou ne až tak zainteresovanou osobu.
To, co nás čekalo uvnitř arény, jsem totiž skutečně nečekal. Incheba, naplněna až po samotný okraj, pro nás „pozdě příchozích“) skrývala místečka již jen na horním ochozu, což mi hlava trochu nebrala.
Snaha prodrat se do spodního „sálu“, v níž se v tu chvíli již mačkala doslova hlava na hlavě byla ihned zavržena, jelikož prostě není proč, a tak jsme se v rámci možností usadili nahoře a měli tu čest vyslechnout jednu z největších letošních hudebních obskurností - sice belgické „stoner/disco/něco/alternative rockery“ TRIGGERFINGER.
Dle letmého poslechu jejich novinky jsem čekal, že zpěvák bude dvacátník v plné síle, místo toho se na pódiu vyskytoval prošedivělý dědeček, jenž si podupával nožičkou do rytmu a sem tam vyskočil, to když kapela nasadila úderná tempa. Takže dvakrát za večer.
Přiznám se, že jsem jaksi neměl moc příležitost slyšet jejich hudební „produkci“, jelikož jsem se skoro celou dobu jejich setu musel smát. Vezměte dobré stoner kapely, ufikněte jim koule a máte Triggerfinger.
Jejich snaha hecovat publikum, které očividně z velké části ani nemělo páru, co to na scéně pánové vlastně vyvádějí, se ukázala jako poměrně lichá, a když k tomu bubeník nasadil své „umění“ ve snaze o bubenické „sólo“ (trochu se i zdráhám tomu tak říkat) ve stylu žáka první třídy lidušky, jen jsem si přál být v té chvíli Inchebě co možná nejdále.
V dnešní době, přímo přetékající bicími talenty a všemožnými lidskými mašinami, bylo tohle „vystoupení“ výsměch největšího kalibru. Stoner, když ho hrají ostřílení talentovaní hudebníci je super, tohle byl bohužel přesně opačný případ. Noční můra na dobrých několik večerů.
Naštěstí po několika (pro nás samozřejmě, pro někoho to mohlo být vystoupení roku) útrpných desítkách minut to trio přestalo bavit (juhů), my si mohli v klidu dojít pro další pivo a počkat na formaci, kvůli které kempovala určitá část kapelního fanklubu v Praze již od časného dopoledne (smekám před vámi a nechápu vás
). Sharon Den Adel z WITHIN TEMPTATION, všemi oblíbená metalová mamina, nastoupila v bílé vestičce, šaty očividně zapomněla doma (nebo na některém z okázale pompézních DVD z holandských štací), což jí ovšem nebránilo dokazovat, že i naživo zvládá tvorbu formace stále celkem obstojně.
Jak je jejím zvykem, několikrát během setu něco ze svého úboru sundala, tu vyměnila, stále se ovšem snažila poskakovat po scéně a hecovat publikum, a protože WT jdou do diska tryska, pryč jsou její goth „letadla“, jež vystřídaly taneční kreace ve stylu Armin Van Buuren. V pohodě.
Nemohu nezmínit promítání dvou krátkých „noir“ filmů (krom čilé videoprojekce během celé show) ve stylu posledního alba The Unforgiving, jež se odehrávalo za kapelou a dotvářelo jakousi „atmosféru“ celého vystoupení. Fans pochopitelně již dávno znají, ať už z youtube, či předešlých koncertních štací, pro nové, neinformované návštěvníky, kterých mohlo být v davu také značné množství, to mohlo být příjemně osvěžující.
Klíčovou informací pro toto tour byly obměny v sestavě, kytarista a manžel zpěvačky v jedné osobě Robert zůstal doma s jejich školkou, místo něj tedy jel „nájemný muzikant“ Stefan Helleblad (jenž kapele vypomáhá i při studiové produkci jejich CD), odpískat své působení v komerčně úspěšné mašině se pak po dlouhých devíti letech rozhodl bicmen Stephen van Haestregt, o jehož odchodu lze vzhledem k pozvolné změně hudebních preferencí formace sáhodlouze spekulovat, řekněme pouze, že se v současnosti snaží rozjet novou bandu My Favorite Scar. Více ve vašich oblíbených bulvárních magazínech. Těch nizozemských.
Poněkud jsem se rozkecal, což?
Zvuk mi přišel z horní tribuny na naše poměry hodně v pohodě, v místě kde jsme stáli byla dokonce velmi příjemná hluková hladina, a ačkoliv Incheba pochopitelně, coby stadion, disponuje „sálem“ s žebrovím, nepřišlo mi, že by se zvuk až tak tragicky lámal. Po této stránce docela v klidu, dokonce i škopky byly pěkně slyšet, občas se v mixu trochu ztrácely klávesy a samply, ale co už.
Z hlediska setlistu se jednalo o klasický profi přístup velkých formací, tedy – „každý den zahrajeme to samé včetně přídavků, jelikož tour je dlouhé a navíc jsme ony skladby pečlivě secvičili“. Ona i live crew má v takových případech usnadněnou práci, lze lépe pracovat se světly, dramaturgií i dekoracemi stage atd. atp.
Rozjíždělo se s diskotékou koketující „Shot In The Dark“, jakousi vlajkovou lodí posledního alba se silnými refrény, které, díky celkově niže posazeným polohám nemá Sharon naživo větší problémy uzpívat.
Naopak, jak jsme od ní zvyklí, téměř vše zvládá na poměry živých vystoupení čistě, což je, vzhledem k dosti pokročilému věku (37 let!), trojnásobnému mateřství, a celkově náročnému způsobu života (nekonečné kilometry na sedadle tourbusu) jednoduše úctyhodné. Je neskutečné sledovat, kolik energie a talentu se v téhle kvetoucí ženštině skrývá, jelikož poslouchat naživo některé často o víc jak dekádu mladší slečny je čiré utrpení.
Pokračujeme rychle odsýpající „In The Middle Of The Night“ se symfonikou v pozadí, rozjuchanými rytmy a průměrnými refrény, do nichž se skladba chtě nechtě velice často slévá.
A s albem „The Unforgiving“ ještě zdaleka nekončíme, vyvalí se na nás vůbec první singl „novinky“ „Faster“, jenž jsem si pracovně pojmenoval jako „Roxette rip off jako kráva“. Doufám, že kdysi ikoničtí (nyní opět fungující) Švédi dostali po zásluze tantiémy, jelikož tohle je jak přes kopírák.
Rychlý prachy beru, ale přeci jen „Slower“, mohu-li prosit
. Naživo v pohodě, dav se zrovna u téhle nenáročné skladby očividně bavil, depešácké ozvuky také dělají své, jednoduše WT čerpají z 80. let plnými hrstmi a víte jak – kdo to v popíku nedělá.
„Fire And Ice“, baladička na vyndání zapalovačů a slzení do kapesníků, svůj postoj k ploužákům na koncertech samozřejmě mám a nehodlám jej šířit, on asi každý chápe
. U Within Temptation to však beru, vznikají z toho hezká videa do videoklipů. Tak rychle skočit pro pití nebo na WC, příprava na další songy.
Co říci o subjektivně nejlepším válu formace s, po „Angels“ snad nejhorším klipem?
Řeč je o „Ice Queen“, kompozici, která kdysi odstartovala ono přitahování jinak metalem nepoznamenaných.
Snad jen to, že Sharon ji má skvěle nastudovanou, stále ví, kde se jaký tón nachází a zpívá ho s naprostou jistotou. Navíc kytarové riffy se „neochodí“ a naživo je právě tahle skladba jednoznačným tahákem, jenž svádí pořádně vymlátit hlavu do rytmu, což je u WT samozřejmě obrovská vzácnost.
Já jsem, přiznávám, i po těch neuvěřitelných jedenácti letech do skladby stále tajně zamilován, ačkoliv si jinak Withiny doma už nějaký ten pátek dobrovolně nepustím. Natočit ještě pár takových kousků a není co řešit. Musím pochválit světla, právě v Královně byla zvládnuta velice obstojně.
Tak ticho, přichází Heart Of Everything, respektive úvodní vál „The Howling“, jehož riffy mají stále potřebný náboj a v uplynulých letech patřil k jednoznačným tahákům živých vystoupení. To se vlastně nemění a kdo si šušňal před lety, šušňá si i teď. Rozhodně jedna z lepších skladeb večera, kytaristé běhali po pódiu, měnili strany, ksichtili se - basák Jeroen výraz koncentrace, kytarista Ruud showman.
Dále došlo na tutovky – „Stand My Ground“, singl všech singlů s oním vtipným klipem, jehož close-up záběry lze důkladněji analyzovat hlavně v přítomnosti pánské části čtenářstva, „Sanctus Ešpiritus“, tedy co to kecám – „Our Solemn Hour“, totální diskotéku „HoooO Sineád“ (opět půjčovna od starých Depeche Mode, ale nikomu ani muk), jež dobře ukazuje, kam by WT v současnosti rádi tíhli a tíhnou.
Dav pod námi v sále se právě při Šined bavil asi nejlépe, což jsem já, onen „Dědek“ musel chtě nechtě glosovat– přijde mi to jako opíjení rohlíkem. Ale když to někoho baví, prosím.
„What Have You Done“, bohužel i s holko-klukem Keithem Caputem, je(n)ž se v současnosti pravděpodobně duševně připravuje na onu operativní změnu pohlaví (nebo ne?) z mixu je jedna z těch skladeb, co mne jako jedny z mála vysloveně rozčilovaly na předposledním albu, ale naživo to ani napodruhé nebylo až tak špatné, více kytar a méně synťáků (i Caputa/ové) určitě skladbě prospívá, koneckonců, Sharon to klidně celé utáhne sama, o co jde? Duety jsou beztak z módy. Natož ty jenom jako.
To při středně tempé „Iron“ si již několik fans všimlo, že to Sharon zatraceně ujíždí, já bych spíše řekl, že jednoduše nestíhala, ono frázování je v refrénu hodně těžké, a když si vezmete, že za sebou v tu dobu měla hodinový set, musela toho mít právě při „Iron“ již plné kecky.
Radil bych kapele, aby tuhle vokálně přeci jen náročnější skladbu buď vypustila (hopsačka, ale nudná), či ji v setlistu přesunula někam více „nahoru“, což se jeví jako ideální řešení. Vůbec by bylo fajn více promíchat set, „The Unforgiving“ dostalo v počátcích snad až příliš mohutný blok, na nějž se posléze špatně navazovalo se staršími kompozicemi.
Tím stále nekončíme, bludní Holanďané z rukávu vytahují baladu z největších „Lost“ a mě jen mrzí, že početný dav neprovedl onen zapalovačový trik.
I tak byl pohled na pozvolna se pohupující masu příjemný, skladba perfektně funguje jako jakási stopka tlaku a zároveň oslí můstek před prvním, nijak publiku dopředu neanoncovaným přídavkem - „Deceiver Of Fools“, s epickým intrem, tklivými vokálními melodiemi, skladba mne nebaví a nikdy nebavila, navíc mi přišla trochu podivně nastrčena za předešlou, očividně je potřeba po propařeném koncertě publikum trochu uspat a členům kapely dopřát trochu zaslouženého odpočinku, tedy do chvíle, než se skladba alespoň trochu rozjede. No nevím, dovedl bych si představit i mnohem lepší kandidáty na přídavek.
To ten druhý, další obrovská legenda, sice titulní vál alba „Mother Earth“ je už o něčem jiném a úvodní melodie samozřejmě celý dav patřičně rozpohybovala.
Nu a pak už jen na chvostu se vyskytující „Stairway to the Skies“, při níž si Sharon tak trochu zašaškovala v rychle podané české vlajce (podobné piškuntálie přivádějí fans té které dané země samozřejmě do varu a kdo je patriot, či měl prostě jen radost, že se Sharon mateřsky mazlí s českou trikolorou, byl nadšen), pár vděčných úklon kumštýřů, zhasnout světla a odchod/odjezd, nazítří Krakov, Polsko.
Co mne pobavilo, byl fakt, že ona úplně poslední drobná mezihra kapely mne bavila úplně nejvíce z celého setu, inu, poblázněný progresivik a odpůrce jasných hudebních struktur se nezapře
. Občas očividně i obyčejná stupnice stačí k radosti.Snad už jen slova závěrem – koncert nebyl vůbec špatný, naopak, žánrově rozliční fans řekl bych byli náloží „své“ muziky uspokojeni, mnoho především slečen bude jistě Pragokoncertu velmi vděčno a na akci bude vzpomínat s nefalšovanou láskou.
Ovšem neodpustím si (jak jinak) mírná trknutí vzhledem k jasnému podcenění početní situace, kdy Incheba aréna jednoduše nebyla svou kapacitou (i dimenzemi) dostačující v poměru ku prodaným lupenům, což se projevilo oním syndromem „hlava na hlavě“ (viz. foto), dále by se samozřejmě dalo spekulovat o tom, zda-li bylo moudré přesunout stánek s merch právě dolů do prostor s občerstvením, kam spousta lidí neměla těsně před započetím, natož v průběhu koncertu přístup.
Přiznám se, že hlouběji jsem situaci nezkoumal, merch kapely máme pro zájemce z našich řad nakoupen z let minulých, takže jen poukazuji na fakt, že šoupnout druhý stánek/výdejní stůl/kóji/cokoliv i někam k hornímu vchodu, mohla kapela utržit i nějaký ten krejcárek navíc. Jinak co se týče toalet apod. oproti KC Vltavská (původně uvažované místo konání) to v tomto ohledu bylo nebe a dudy, WC zely téměř po celý večer prázdnotou, takhle nějak to má vypadat.
Čili jediným vysloveně negativním prvkem byla naprosto nevhodně zvolená předkapela, což ovšem není v režii Pragokoncertu, agentura snad ani nemá možnost tento výběr ovlivnit – sypat si popel na hlavu by si měli úplně někde jinde. Další, podstatně levnější female fronted formaci, či již v jedné diskuzi zmíněnou několik předchozích částí tour podporující Anneke s kapelou by si WT rozhodně zasloužili pro celé turné.
I tak fajn vpravdě monstr akce a tentokrát snad i palec nahoru – jak za výkon hlavní (!) kapely, tak za zbytek večera. A pak že člověk nedokáže ocenit, co jde z velké části mimo něj.
Foto: Jukkaaa/Mia
SETLIST:
Mother Maiden (Promítání)
Shot In The Dark
In The Middle Of The Night
Faster
Fire And Ice
Ice Queen
The Howling
Our Solemn Hour
Stand My Ground
Sinéad (Promítání)
Sinéad
What Have You Done
Iron
Angels
Lost
Přídavky
Deceiver Of Fools
Mother Earth
Stairway to the Skies
http://www.within-temptation.com/
http://within-temptation.cz/
http://www.pragokoncert.com/
Odkaz na galerii na photomusic.cz:
http://www.photomusic.cz/report/740-within-temptation-nl.html
