LEPROUS – Tall Poppy Syndrome

Škoda, že nemám Diderotovy ambice. Potom bych totiž progresivní metal (rock) definoval dvěma způsoby - ten první by vycházel z pravé podstaty slova "progresivní", tedy pokrokový a tedy jde o hudbu, která přesahuje hranice definovaného a bere si nové prvky tu odtud, tu odjinud. Taková definice je obtížná samo o sobě, protože v jednom bodě je kapela těžce progresivní a v bodě druhém už jde o metal klasického střihu, který ale fúzuje se žánrem jiným - a samozřejmě tu máme ještě oblíbenou nálepku "avantgarda", která se přilepí na vše, co je už trošku víc nezvyklé, hlavně když do toho třískají bicí a řežou kytary, i kdyby to bylo podložené recitováním Máje v esperantu robotickým hlasem. Druhý výklad tohoto termínu vychází z komplexnosti, kterou mnohé prog-metalové kapely přetékají - ne nadarmo se říká, že např. hudba takových Dream Theater je pro hudebníky. Co na to Leprous?

Leprous jsou norskou skupinou, založenou roku 2001 a podle svých stránek jsou členy "mladí lidé ve věku 20-26 let" - poté, co jsem je loni na podzim viděl coby předskokany Therion, mi nezbývá, než dát tomuto faktu za pravdu. Potom mi ovšem vrtá hlavou, jestli skupinu opravdu založili lidé (děti) ve věku 11-17 let... chtěli-li bychom první regulerní desku této skupiny charakterizovat po stránce (sub)žánrové, asi bychom šáhli kamsi na hranici avantgardního a progresivního metalu; pro první škatulku hovoří teatrální eskapády, pro druhou, která tu avantgardu spíše lehce koření, občasné instrumentální výjezdy a náznaky komplikovanosti - a také to, že pro vychutnání si celé desky je třeba ji protočit několikrát; tedy z kousek z obou mých definic. Mimochodem, Leprous jsou doprovodnou kapelou Ihsahna, což je prý veliká persóna na poli black metalu (nesuďte nebohého recenzenta z neznalosti) - inu, prostě Norsko...

Hudba Leprous je komplikovaná, nebudu tady tvrdit opak. Když jsem se je onehdy pokoušel naposlouchat, po prvních minutách prvních písní jsem je znechuceně vypnul a pustil si ke spaní klasiky, snad Iron Maiden, nebo co to tehdy bylo. Oni totiž Leprous kombinují všechno možné - jemné akustické vyhrávky ("Fate"), do toho nacpou syntezátorové plochy alá Pink Floyd a stejně tak klávesové melodie, obšlehnuté z místní diskotéky ("Phantom Pain"). K tomu přiroubují staré dobré thrashové osmdesátky (s odřenýma ušima "Not Even a Name") a pro milovníky let šedesátých i lehce psychedelické repetitivní fragmenty jednoduchých melodií ("Dare You", titulní "Tall Poppy Syndrom"). Zpěv je samostatná kapitola, growling i screaming se odehrávají v průměrné rovině a jsou spíše na ozdobu, zato čistý vokál, který má na svědomí Einar Solberg, mj. také klávesista, je tak švihlý (zacilte svou pozornost na začátek první skladby), že do tvorby kapely přesně zapadá a dotváří tu úžasnou mozaiku geniální hudební schizofrenie.

Mimochodem, vážně nevím, proč ještě ztrácíte čas čtením téhle recenze, když se vám tu snažím naznačit, že jde o jednu z nejlepších desek, které předloni vyšly - minimálně pro milovníky prog směru tvrdé hudby jde o povinnost, pro vás ostatní to může být fajn zpestření. A abych nezapomněl - za pár dní má vyjít další deska od těchto Norů. Za mě jde o album s jedním z nejhnusnějších obalů, které jsem kdy viděl - ale ta hudba, ta bude stát určitě za to.