První den druhé poloviny devátého ročníku Masters of Rock začal nepříjemným budíčkem v sedm hodin ráno, kdy sluneční paprsky, opřené do našeho stanu, proměnily vnitřek příbytku ve žhavou výheň a my jsme, ukrytí ve spacácích a navlečení v teplém oblečení, zoufale lapali po dechu a snažili se dostat ven do chladu (vše je relativní). Kromě stereotypních návštěv stánků s pípami a výpravami do vizovického supermarketu jsme si den obohatili i troškou "kultůry" v podobě exkurze po zámku. A možná příšel i kouzelník... (Tomáš)
MoR se nám přehoupl do druhé poloviny rychlostí blesku. Klidné noci daly i nám spáčům potřebnou energii, kterou však rázem speklo nesnesitelné horko, které po zmrzlém dni natáhlo prst na festivalové Vizovice. A to nás čekal další hvězdami oplývající den.
Program pro mě začal brněnskými crossoverovými CRASH ROAD, které jsem měla možnost slyšet na klubové scéně a byla jsem velmi zvědavá, jak si poradí s tak velkým pódiem. Budíček to nebyl vůbec špatný, bytelný hlas Zuzany Chudáčkové mě dostal do té správné posluchačské nálady, i když jsem si na další kapelu počkala až po poledni. (Niviat)
Doznávám, že Jiřího Schmitzera jsem dosud neznal a pokud ano, tak jen tak okrajově, že si jeho jméno nevybavím. Jeho vystoupení se z hudebního hlediska hodnotí velice špatně, protože to byl spíš komický výstup, který dost možná některým ne tak fyzicky odolným metalistům potrhal bránice. Vystoupení jsem sledoval z kovové tribuny, která je každoročně umístěna naproti pódiu a pro delší posezení je dobré vzít sebou něco pod sebe, protože úžasně tvarované díry člověka po chvíli popoženou o dům dál. Víc se mi líbila první polovina vystoupení, kdy Schmitzer seděl na židli, kytaru v ruce a hrál, brblajíc si něco pod fousy mezi písněmi. (Tomáš)
Za zvuků norských rockových AUDREY HORNE se krásně relaxovalo, až mi bylo líto vydat se opět do rozpařeného areálu, kde jsem si však dopřála výtečné halušky a nabrala tak síly na odpolední program. Letošní dobře obsazený ročník pro mě znamenal spoustu kapel, které jsem neměla možnost na živo spatřit a byla jsem proto velmi zvědavá, jak se s tím popasují. Mezi ně rozhodně patřili rakouští symphonic power metalovÍ VISIONS OF ATLANTIS, kterým v tomto roce vyšlo zbrusu nové album Delta, díky němuž jsem jim vlastně přišla na chuť. Bohužel jsem z jejich vystoupení byla nakonec velmi rozpačitá. Zpěvačka Maxi Nil a zpěvák Mario Plante mají oba líbivé a příjemné hlasy, jen bohužel to co se skryje na CD se mnohdy live nepodaří. Dokud každý zpíval zvlášť, běhal mi mráz po zádech a konečně jsem jakž takž zavrhla svoji apatii ke zpěvačkám v metalu. Ovšem dvojhlas se mi opravdu nelíbil a kvůli němu jsem také odešla těsně před koncem. (Niviat)
Ač mi skupina Nightwish otevřela brány ke světě metalu a rocku, nemám, až na výjimky, moc rád skupiny, které ji nepokrytě kopírují - a k takovým řadím i Rakušany VISIONS OF ATLANTIS, toho času obohacené o Řekyni Maxi Nil, usazenou za mikrofon. Nechci tuhle kapelu hanit, ale jejich písně jsou v rámci žánru klišovité a ani zpěvačka mi není svým zjevem příliš sympatická, co do hlasového projevu je snadno zaměnitelná a proto sem hodím obligátní hlášku, že jde jen o můj názor - negativní kritika totiž vzbuzuje u zapřísáhlých fanoušků až astmatické záchvaty :-). (Tomáš)
Zemřel bys pro heavy metal?
Pak slyš naše volání
Pozvedni paroháče pro Satana
dokud nebesa padají
"We Take It From The Living", Powerwolf
Němečtí POWERWOLF se do mysli metalového posluchače českého zapsali především svým výborným vystoupením na loňském Metalfestu v Plzni. Tehdy i tentokrát se vystoupení odehrávalo za jasného, slunečného dne - opravdový zápřah pro hudebníky, kteří založili své texty na parodii "true" black metalových skupin a na pódiu se pohybují namaskování v černých hábitech. Charismem oplývajícího Attilu Dorna, který se honosí mohutným operním rejstříkem, vyhrabala skupina v Rumunsku - nedivil bych se, kdyby přímo v Transylvánii; ten si v rámci výsměchu křesťanství střihnul polozpívaný proslov k publiku, který je znám těm, kdo navštěvují bohoslužby (já osobně jsem byl na jedné a to jen kvůli varhanní hudbě, takže možná píšu nesmysly). Z hlediska hráčské sestavy mě zaujaly dvě věci - skupina nemá baskytaristu a klávesák tráví u svého nástroje polovinu času, zbytek pobíhá a skáče po pódiu a hecuje publikum - v ono sobotní odpoledne se mu dostalo výborné odezvy. Powerwolf ve svém doupěti ukuchtili dvě nové skladby a ještě za tepla nám je naservírovali - koncem července vyjde jejich čtvrtý studijní zářez nazvaný "Blood of the Saints". (Tomáš)
Po POWERWOLF se na nás snažila zapůsobit česká skupina SEVEN, která podepsala smlouvu s Nuclear Blast na celosvětový prodej CD. Bylo tedy co slavit. Na pódiu se s nimi objevily takové hvězdy jako Blaze Baley (ex - Iron Maiden) a Victor Smolski (Rage), který večer přidal krátký kytarový workshop. A díky němuž zazněly i nějaké ty osvědčené pecky od Rage. (Niviat)
KREYSON byli pro mě ve znamení čekání na další skvělou bandu, nizozemské thrash death metalové LEGION OF THE DAMNED a ani náhodou jsem nebyla zklamaná. Vystoupení bylo kvalitní, vyvážené a já se jen nechala unášet na vlnách charismatického projevu Maurice Swinkelse. A popravdě - hlas není jeho jediným pozitivem. Následovali američtí ROSS THE BOSS, kteří se rozhodli jako loni Manowar uctít památku další zesnulé hvězdy, Scotta Columbuse (ex – bubeník Manowar). Jelikož mě jejich styl hudby nebaví, odešla jsem se občerstvit. (Niviat)
Lehké intermezzo, aneb únik před spalujícím Sluncem do chladných chodeb vizovického zámku a jeho pohostinných zahrad, které mimojiné obsahují veliké množství klíšťat. Prohlídková trasa B vám nabídne pohled na soukromé komnaty rodiny, jejíž jméno si zpětně nevybavím a místy až kýčovitou přezdobenost skoro všeho, od her přes hřebeny až po drátěné cosi na topinky. Jen ten záchod nebyl vykládaný zlatem... (Tomáš)
Do likérky jsme dorazili až v podvečer, abychom se mohli obdivovat kytarovému mistrovství Victora Smolského, kterému někteří přiřkli přízvisko "běloruský kytarový mág". Zahrál nám mj. i několik věcí z domovských Rage a jeho hra se vyznačovala všemi myslitelnými odstíny emocí - od tesknivých ploch po agresivní sypačky. Po lonškém vystoupení Mika Terrany šlo o další instrumentální "workshop" a možná by nebylo od věci, aby pořadatelé zauvažovali o dovozu takových hvězd, jako jsou třeba Joe Satriani nebo Paul Gilbert - vedle které se co do techniky může pan Smolski klidně zařadit. (Tomáš)
uíííííí úúúúú tam tam dam (laděno v a moll)
úryvek z vystoupení Victora Smolského
Za peprných sól, které do uší všudypřítomných valil Viktor Smolski při svém workshopu, jsem si pomalu hledala místo na poslech německé heavy metalové legendy, kapely U. D. O. Zazněly jak hity této formace, tak i skladby z dob, kdy Udo Dirkschneider svým hlasem doplňoval kapelu Accept, která tu shodou okolností za jeho podpory vystoupila na loňském ročníku. Dav si mohl pospolu zazpívat Princess of the Dawn, Balls to the Walls… Ke škodě bylo, že se občas zpěv ztrácel za zvuky nástrojů. (Niviat)
V roce 2009 vystoupili na Masters of Rock Nightwish, o rok později přijela ledová královna s celým orchestrem. Ten samý rok, o pár dní později, se v Česku po letech představili legendární Accept - a letos dorazil Udo Dirkschneider, kterého si dovolím překřtít na metalového dědečka, se svou skupinou U.D.O. Nikdy jsem od jeho sólové skupiny nic neslyšel, ale to, co se odehrálo v následujících skoro 90 minutách, mě téměř dostalo do kolen. Nekompromisní přímočarý heavy metal bez zbytečných proslovů, minimalisticky pařící Udo, časté instrumentální vložky a pár citací z klasické hudby; zaznělo i pár hitů od Accept - takhle má vypadat heavy metalová show! Udo má natolik specifický hlasový projev, že mi trvalo pár písní, než jsem si na něj zvyknul a objevil jeho kouzlo - připomíná řetězovou pilu, ale nezapře v sobě ani vliv klasických ječáků. Smekám před Udem a těším se záznam z téhle podívané. (Tomáš)
Metalu všech možných subžánrů a variací bylo toho dne požehnaně, a proto patřil hlavní večerní čas německým GUANO APES, kteří po nedávném comebacku vydali a propagovali desku "Bel Air"; rock s popovými popěvky v čele se sympatickou Sandrou Nasic přimel nejednoho zatvrzelého metalistu k mohutnému headbangingu a skupina poslala z pódia, které bylo stylizováno do známého nápisu "Hollywood", davu hned v úvodu skvělý hit "You Can't Stop Me" nebo v samotném závěru "Lords of the Boards". Po vystoupení se ozývalo mnoho hlasů, že zpěv a celé nazvučení koncertu bylo otřesné, ale z místa kousek za zvukařem nemůžu než vystoupení i po téhle stránce pochválit. (Tomáš)
Spousta účastníků čekala také na comebackové vystoupení německých alternativ rockových GUANO APES, kteří letos pro své fanoušky vydali nové album pod názvem Bel Air. Ač pro mě toto album je příliš zasažené popíkem běžně slýchaným z úst Sandry Nasic v její sólové tvorbě, čekala jsem na hity z jejich starých desek. Občas mi přišlo, že se zpěvačka zadýchává a její tradiční řev už zdaleka není co býval. Lesbické narážky mě zaváděly myšlenkami naprosto mimo rámec koncertu a vracení bylo poněkud obtížné. Vystoupení však jiskřilo energií a nemálo lidí z davu si při jedné písni vysvléklo trička (z interních zdrojů: Někteří pánové naopak sáhli po trenkách…). Show, kterou dekorovala obří písmena zakončili svojí největší hitovkou Lords of the Boards a mohlo se jít spát? Třešničkou na dortu byli dnes němečtí BRAINSTORM, u kterých jsem bohužel usnula... vedro si vybralo i na mém organismu velkou daň. (Niviat)
Normal - Tomáš
Kurzíva - Niviat
MoR se nám přehoupl do druhé poloviny rychlostí blesku. Klidné noci daly i nám spáčům potřebnou energii, kterou však rázem speklo nesnesitelné horko, které po zmrzlém dni natáhlo prst na festivalové Vizovice. A to nás čekal další hvězdami oplývající den.
Program pro mě začal brněnskými crossoverovými CRASH ROAD, které jsem měla možnost slyšet na klubové scéně a byla jsem velmi zvědavá, jak si poradí s tak velkým pódiem. Budíček to nebyl vůbec špatný, bytelný hlas Zuzany Chudáčkové mě dostal do té správné posluchačské nálady, i když jsem si na další kapelu počkala až po poledni. (Niviat)
Doznávám, že Jiřího Schmitzera jsem dosud neznal a pokud ano, tak jen tak okrajově, že si jeho jméno nevybavím. Jeho vystoupení se z hudebního hlediska hodnotí velice špatně, protože to byl spíš komický výstup, který dost možná některým ne tak fyzicky odolným metalistům potrhal bránice. Vystoupení jsem sledoval z kovové tribuny, která je každoročně umístěna naproti pódiu a pro delší posezení je dobré vzít sebou něco pod sebe, protože úžasně tvarované díry člověka po chvíli popoženou o dům dál. Víc se mi líbila první polovina vystoupení, kdy Schmitzer seděl na židli, kytaru v ruce a hrál, brblajíc si něco pod fousy mezi písněmi. (Tomáš)
Za zvuků norských rockových AUDREY HORNE se krásně relaxovalo, až mi bylo líto vydat se opět do rozpařeného areálu, kde jsem si však dopřála výtečné halušky a nabrala tak síly na odpolední program. Letošní dobře obsazený ročník pro mě znamenal spoustu kapel, které jsem neměla možnost na živo spatřit a byla jsem proto velmi zvědavá, jak se s tím popasují. Mezi ně rozhodně patřili rakouští symphonic power metalovÍ VISIONS OF ATLANTIS, kterým v tomto roce vyšlo zbrusu nové album Delta, díky němuž jsem jim vlastně přišla na chuť. Bohužel jsem z jejich vystoupení byla nakonec velmi rozpačitá. Zpěvačka Maxi Nil a zpěvák Mario Plante mají oba líbivé a příjemné hlasy, jen bohužel to co se skryje na CD se mnohdy live nepodaří. Dokud každý zpíval zvlášť, běhal mi mráz po zádech a konečně jsem jakž takž zavrhla svoji apatii ke zpěvačkám v metalu. Ovšem dvojhlas se mi opravdu nelíbil a kvůli němu jsem také odešla těsně před koncem. (Niviat)
Ač mi skupina Nightwish otevřela brány ke světě metalu a rocku, nemám, až na výjimky, moc rád skupiny, které ji nepokrytě kopírují - a k takovým řadím i Rakušany VISIONS OF ATLANTIS, toho času obohacené o Řekyni Maxi Nil, usazenou za mikrofon. Nechci tuhle kapelu hanit, ale jejich písně jsou v rámci žánru klišovité a ani zpěvačka mi není svým zjevem příliš sympatická, co do hlasového projevu je snadno zaměnitelná a proto sem hodím obligátní hlášku, že jde jen o můj názor - negativní kritika totiž vzbuzuje u zapřísáhlých fanoušků až astmatické záchvaty :-). (Tomáš)
Zemřel bys pro heavy metal?
Pak slyš naše volání
Pozvedni paroháče pro Satana
dokud nebesa padají
"We Take It From The Living", Powerwolf
Němečtí POWERWOLF se do mysli metalového posluchače českého zapsali především svým výborným vystoupením na loňském Metalfestu v Plzni. Tehdy i tentokrát se vystoupení odehrávalo za jasného, slunečného dne - opravdový zápřah pro hudebníky, kteří založili své texty na parodii "true" black metalových skupin a na pódiu se pohybují namaskování v černých hábitech. Charismem oplývajícího Attilu Dorna, který se honosí mohutným operním rejstříkem, vyhrabala skupina v Rumunsku - nedivil bych se, kdyby přímo v Transylvánii; ten si v rámci výsměchu křesťanství střihnul polozpívaný proslov k publiku, který je znám těm, kdo navštěvují bohoslužby (já osobně jsem byl na jedné a to jen kvůli varhanní hudbě, takže možná píšu nesmysly). Z hlediska hráčské sestavy mě zaujaly dvě věci - skupina nemá baskytaristu a klávesák tráví u svého nástroje polovinu času, zbytek pobíhá a skáče po pódiu a hecuje publikum - v ono sobotní odpoledne se mu dostalo výborné odezvy. Powerwolf ve svém doupěti ukuchtili dvě nové skladby a ještě za tepla nám je naservírovali - koncem července vyjde jejich čtvrtý studijní zářez nazvaný "Blood of the Saints". (Tomáš)
Po POWERWOLF se na nás snažila zapůsobit česká skupina SEVEN, která podepsala smlouvu s Nuclear Blast na celosvětový prodej CD. Bylo tedy co slavit. Na pódiu se s nimi objevily takové hvězdy jako Blaze Baley (ex - Iron Maiden) a Victor Smolski (Rage), který večer přidal krátký kytarový workshop. A díky němuž zazněly i nějaké ty osvědčené pecky od Rage. (Niviat)
KREYSON byli pro mě ve znamení čekání na další skvělou bandu, nizozemské thrash death metalové LEGION OF THE DAMNED a ani náhodou jsem nebyla zklamaná. Vystoupení bylo kvalitní, vyvážené a já se jen nechala unášet na vlnách charismatického projevu Maurice Swinkelse. A popravdě - hlas není jeho jediným pozitivem. Následovali američtí ROSS THE BOSS, kteří se rozhodli jako loni Manowar uctít památku další zesnulé hvězdy, Scotta Columbuse (ex – bubeník Manowar). Jelikož mě jejich styl hudby nebaví, odešla jsem se občerstvit. (Niviat)
Lehké intermezzo, aneb únik před spalujícím Sluncem do chladných chodeb vizovického zámku a jeho pohostinných zahrad, které mimojiné obsahují veliké množství klíšťat. Prohlídková trasa B vám nabídne pohled na soukromé komnaty rodiny, jejíž jméno si zpětně nevybavím a místy až kýčovitou přezdobenost skoro všeho, od her přes hřebeny až po drátěné cosi na topinky. Jen ten záchod nebyl vykládaný zlatem... (Tomáš)
Do likérky jsme dorazili až v podvečer, abychom se mohli obdivovat kytarovému mistrovství Victora Smolského, kterému někteří přiřkli přízvisko "běloruský kytarový mág". Zahrál nám mj. i několik věcí z domovských Rage a jeho hra se vyznačovala všemi myslitelnými odstíny emocí - od tesknivých ploch po agresivní sypačky. Po lonškém vystoupení Mika Terrany šlo o další instrumentální "workshop" a možná by nebylo od věci, aby pořadatelé zauvažovali o dovozu takových hvězd, jako jsou třeba Joe Satriani nebo Paul Gilbert - vedle které se co do techniky může pan Smolski klidně zařadit. (Tomáš)
uíííííí úúúúú tam tam dam (laděno v a moll)
úryvek z vystoupení Victora Smolského
Za peprných sól, které do uší všudypřítomných valil Viktor Smolski při svém workshopu, jsem si pomalu hledala místo na poslech německé heavy metalové legendy, kapely U. D. O. Zazněly jak hity této formace, tak i skladby z dob, kdy Udo Dirkschneider svým hlasem doplňoval kapelu Accept, která tu shodou okolností za jeho podpory vystoupila na loňském ročníku. Dav si mohl pospolu zazpívat Princess of the Dawn, Balls to the Walls… Ke škodě bylo, že se občas zpěv ztrácel za zvuky nástrojů. (Niviat)
V roce 2009 vystoupili na Masters of Rock Nightwish, o rok později přijela ledová královna s celým orchestrem. Ten samý rok, o pár dní později, se v Česku po letech představili legendární Accept - a letos dorazil Udo Dirkschneider, kterého si dovolím překřtít na metalového dědečka, se svou skupinou U.D.O. Nikdy jsem od jeho sólové skupiny nic neslyšel, ale to, co se odehrálo v následujících skoro 90 minutách, mě téměř dostalo do kolen. Nekompromisní přímočarý heavy metal bez zbytečných proslovů, minimalisticky pařící Udo, časté instrumentální vložky a pár citací z klasické hudby; zaznělo i pár hitů od Accept - takhle má vypadat heavy metalová show! Udo má natolik specifický hlasový projev, že mi trvalo pár písní, než jsem si na něj zvyknul a objevil jeho kouzlo - připomíná řetězovou pilu, ale nezapře v sobě ani vliv klasických ječáků. Smekám před Udem a těším se záznam z téhle podívané. (Tomáš)
Metalu všech možných subžánrů a variací bylo toho dne požehnaně, a proto patřil hlavní večerní čas německým GUANO APES, kteří po nedávném comebacku vydali a propagovali desku "Bel Air"; rock s popovými popěvky v čele se sympatickou Sandrou Nasic přimel nejednoho zatvrzelého metalistu k mohutnému headbangingu a skupina poslala z pódia, které bylo stylizováno do známého nápisu "Hollywood", davu hned v úvodu skvělý hit "You Can't Stop Me" nebo v samotném závěru "Lords of the Boards". Po vystoupení se ozývalo mnoho hlasů, že zpěv a celé nazvučení koncertu bylo otřesné, ale z místa kousek za zvukařem nemůžu než vystoupení i po téhle stránce pochválit. (Tomáš)
Spousta účastníků čekala také na comebackové vystoupení německých alternativ rockových GUANO APES, kteří letos pro své fanoušky vydali nové album pod názvem Bel Air. Ač pro mě toto album je příliš zasažené popíkem běžně slýchaným z úst Sandry Nasic v její sólové tvorbě, čekala jsem na hity z jejich starých desek. Občas mi přišlo, že se zpěvačka zadýchává a její tradiční řev už zdaleka není co býval. Lesbické narážky mě zaváděly myšlenkami naprosto mimo rámec koncertu a vracení bylo poněkud obtížné. Vystoupení však jiskřilo energií a nemálo lidí z davu si při jedné písni vysvléklo trička (z interních zdrojů: Někteří pánové naopak sáhli po trenkách…). Show, kterou dekorovala obří písmena zakončili svojí největší hitovkou Lords of the Boards a mohlo se jít spát? Třešničkou na dortu byli dnes němečtí BRAINSTORM, u kterých jsem bohužel usnula... vedro si vybralo i na mém organismu velkou daň. (Niviat)
Normal - Tomáš
Kurzíva - Niviat
