Když někdo tvrdí, že hraje „ritualistic black metal“, ještě to neznamená že jde o něco podobného, jako předváděli na albu Ritual MASTER´S HAMMER (úsměv). Jistě, o black metal jde v obou případech, ale Corvus (kytary, baskytara, klávesy, programování), Mastema (zpěv) a Baal (bicí, perkuse) na to jdou odjinud. Místo slova „ritualistic“ bych použil třeba „avantgarde“, případně „experimental“, pak by bylo (alespoň trochu) jasněji...
Belgické trio namíchalo na svém plnohodnotném debutu relativně těžko stravitelný pokrm namíchaný nejen z černého kovu, ale i doom metalu nebo ambientu. Začátek tomuto tvrzení ale nenasvědčuje, protože, Call No Truce se rozjíždí jako klasický blackmetalový flák, v němž převládají bicí sypačky, kytarové bzučení a řev; jenže po chvíli tempo povadá a ke slovu se dostává teatrální čistý zpěv, který doprovází ponurou muziku nemající daleko k avantgardnímu doom metalu. Přijde mi to trochu krkolomné – víceméně jde o dva songy v jednom, které kdyby byly osamocené, působily by přesvědčivěji. Mně je více po chuti klidnější poloha, ta divočejší mi přijde vcelku obyčejná, byť v ní lze najít zajímavé motivy. Další vokální polohy se objevují hned v následující Insignificant, jejíž střednětempá úvodní atmosférická pasáž je hodně zajímavá, snad až uhrančivá, nicméně pozvolné zklidňování a směrování až někam do ambientních vod mi příliš nevoní. Jako kdyby pánové chtěli za každou cenu stále něco vymýšlet, jenže tady to je za cenu ztráty nálady skladby, kterou nezachrání ani závěrečný kvapík. I trojka se rozjíždí zvolna, ale záhy se roztočí kolotoč zlých riffů za doprovodu bicí kanonády a nenávistného řevu. Ale podobně jako v předchozích (i následujících) kompozicích, i tady se po chvilce „láme chléb“ a vše směřuje k podivným ambientním tónům, o které se starají klávesy a nějaké ty netypické zvuky. A jak jsem v závorce naznačil a předběhl, podle podobného receptu je ukuchtěno celé album. Mně na něm baví ony náladotvorné hymnické úseky (luxusní je třeba ve čtvrté A Thousand Torments), které jsou lehce ujeté (v dobrém slova smyslu) a mají sílu vtáhnout do děje. Naproti tomu blackové výrazivo je poměrně tradiční a úskoky do nemetalových sfér mě spíše ruší – být jich méně, působily by jako koření, ale když je jimi „dochucena“ každá skladba, přestávají plnit svou vylepšující funkci.
S „podivnou“ muzikou dobře koexistuje obal plný fotografií zachycujících odlehlá a bezútěšná místa naší planety, nechybí v něm ani texty (angličtina), zato chybí fotka kapely; s čitelností některých údajů je to taky horší, protože písmo i podklad jsou tmavé.
Seznam skladeb:
Čas: 46:51
www.myspace.com/cultoferinyes
Belgické trio namíchalo na svém plnohodnotném debutu relativně těžko stravitelný pokrm namíchaný nejen z černého kovu, ale i doom metalu nebo ambientu. Začátek tomuto tvrzení ale nenasvědčuje, protože, Call No Truce se rozjíždí jako klasický blackmetalový flák, v němž převládají bicí sypačky, kytarové bzučení a řev; jenže po chvíli tempo povadá a ke slovu se dostává teatrální čistý zpěv, který doprovází ponurou muziku nemající daleko k avantgardnímu doom metalu. Přijde mi to trochu krkolomné – víceméně jde o dva songy v jednom, které kdyby byly osamocené, působily by přesvědčivěji. Mně je více po chuti klidnější poloha, ta divočejší mi přijde vcelku obyčejná, byť v ní lze najít zajímavé motivy. Další vokální polohy se objevují hned v následující Insignificant, jejíž střednětempá úvodní atmosférická pasáž je hodně zajímavá, snad až uhrančivá, nicméně pozvolné zklidňování a směrování až někam do ambientních vod mi příliš nevoní. Jako kdyby pánové chtěli za každou cenu stále něco vymýšlet, jenže tady to je za cenu ztráty nálady skladby, kterou nezachrání ani závěrečný kvapík. I trojka se rozjíždí zvolna, ale záhy se roztočí kolotoč zlých riffů za doprovodu bicí kanonády a nenávistného řevu. Ale podobně jako v předchozích (i následujících) kompozicích, i tady se po chvilce „láme chléb“ a vše směřuje k podivným ambientním tónům, o které se starají klávesy a nějaké ty netypické zvuky. A jak jsem v závorce naznačil a předběhl, podle podobného receptu je ukuchtěno celé album. Mně na něm baví ony náladotvorné hymnické úseky (luxusní je třeba ve čtvrté A Thousand Torments), které jsou lehce ujeté (v dobrém slova smyslu) a mají sílu vtáhnout do děje. Naproti tomu blackové výrazivo je poměrně tradiční a úskoky do nemetalových sfér mě spíše ruší – být jich méně, působily by jako koření, ale když je jimi „dochucena“ každá skladba, přestávají plnit svou vylepšující funkci.
S „podivnou“ muzikou dobře koexistuje obal plný fotografií zachycujících odlehlá a bezútěšná místa naší planety, nechybí v něm ani texty (angličtina), zato chybí fotka kapely; s čitelností některých údajů je to taky horší, protože písmo i podklad jsou tmavé.
Seznam skladeb:
- Call No Truce
- Insignificant
- Ísland
- A Thousand Torments
- Permafrost
- Velvet Oppression
- Black Eyelids
- Thou Art Not
- Last Light Fading
Čas: 46:51
www.myspace.com/cultoferinyes
