Ivan Sekyra – kytarista, zpěvák, skladatel, zakládající člen Abraxasu, nájemný hráč u F. R. Čecha, šéf skupin Projektil, Drakar a Silent Garden, autor nesmrtelného hitu Zahrada ticha... Dnes takřka šedesátiletý muzikant toho má za sebou opravdu hodně, aktivní je stále a reedice první desky Drakaru se stala impulzem k réunionu kapely v původní sestavě. V rozhovoru jsme s Ivanem probrali nejen Drakar, ale celý jeho hudební život.
Ahoj Ivane, hlavním důvodem našeho povídání je sice Drakar, ale pojďme to vzít chronologicky. Pokud vím, tak jsi v roce 1976 spoluzakládal Abraxas. Měl jsi předtím nějaké hudební zkušenosti, nebo byl Abraxas tvou první kapelou? Jak dlouho jsi v Abraxasu působil, jaké máš na tohle období vzpomínky a proč jsi odešel?
Tak zaprvé. Šedesát mi ještě nebylo a na šedesát se budu cejtit tak nejdřív za 40 let. To aby bylo jasno.
Začínal jsem na housle (to jsem se ještě řezal do prstů, abych nemusel na hodiny) a pak na klasickou kytaru (tam už jsem za rok absolvoval to, co ostatní za 4 roky) a pak už jenom na elektrickou.
Moje první kapela na gymplu měla stylový název Tři stromy alias The Three Trees. Hráli jsme někde v klubu v Malešicích na nějaké přehlídce nových skupin a konferenciér (to je to co dnes dělá třeba Leoš Mareš za sto litrů za večer) nás omylem, ale asi trefně, nazval Tři dřeva. No a tak mi to nějak přirostlo k srdci, že už mi to zůstalo na celý život.
Potom bylo takové období muzikantského růstu a hledání, další kapely třeba Bimbo and company, Blues company nebo Jazz Jeronym (to jsme ulítávali na free jazzu s bigbítem – nebo jsme si to alespoň mysleli) a vykvetlo to v nádhernou sestavu velmi zajímavých muzikantů ve skupině Abraam. Tam už byl baskytarista Michal Ditrich a kytarista Přemek Števich, dříve působící u Plastic People a mihl se tam i Ondřej Konrád a jiní zajímaví muzikanti. Muzika se začala mísit s filosofií, začala mít magickou atmosféru a hrávali jsme v pražských klubech, nejčastěji na Strahově. Kapela mívala narvané koncerty plné výbuchů a překvapení.
Jenže pak Přemka zavřeli za příživnictví (to byl tenkrát takový paragraf pro nezaměstnané) a tak jsme začali stavět novou kapelu. Zkoušeli jsme ve Vysočanech v Sokole a já na jednu zkoušku pozval kytaristu Slávka Jandu, nejdříve na jam session, a on nám tam zůstal napořád. Tak vznikl Abraxas. Abraxas měl obrovskou výhodu v tom, že jednak jsme si zpočátku docela sedli muzikantsky a vznikaly zajímavé skladby, ale hlavně jsme měli už profesionální managment. Slávek souběžně s Abraxasem hrál u Petra Nováka a tak po absolvování přehrávek mohl Abraxas vyrazit po vlastech českých. Slávek Janda se dnes nikde na svých stránkách ani v rozhovorech nechlubí tím, že jsem tam dělal kapelníka (musel jsem se obětovat dělat papíry), spíše se chová jako bych tam nikdy nebyl. Ale to je jeho problém, protože to tak prostě bylo. Já tam byl a bylo to pro mne velmi krásné muzikantské období, kdy jsme zažívali plné sály po celé republice a vyprodané Lucerny. A mejdany a ženský a rockenrol…
Bylo to první období Abraxas, kdy hrál ještě hardrockovou muziku a byly tam úlety k Pink Floyd. No a když jsem dodělal vysokou školu a slavil promoci, tak mě navštívili Slávek Janda s Ivanem Pelíškem, že mají takovou prosbu. Že by chtěli rozjet stylově něco jiného a jestli bych jim jako kapelník nepřenechal název kapely Abraxas. A já rozjařený a ovíněný jsem mávl rukou a udělal to. Později při budování Projektilu jsem si uvědomil, jak obrovskou cenu má image kapely a Projektil, i když jsme se snažili sebevíc a měl i svoje krásné vrcholy, slávy Abraxas nikdy nedosáhl.
Další kapelou, která fungovala dlouhá léta, byl Projektil. Rocková formace, která hrála na tanečních zábavách, se proslavila hitem Zahrada ticha, což je nejspíš Tvá nej... skladba, ostatně je populární dodnes. Můžeš krátce popsat dráhu Projektilu a uvést, kdo tam s Tebou tehdy působil?
Projektil začínal velmi ambiciózně. Byli tam velmi dobří muzikanti: Karel Jenčík na bicí (před tím hrál s Lubošem Andrštem v Energitu), Zdeněk Fák na basu přišel z jihočeských Sklepníků (jako jeden z mála přežil tragickou autonehodu kapely), zpěvák Pavel Roth – ten plnil sály s tancovačkovými kapelami, na klávesy hrál Richard Kliment.
Natočili jsme první nahrávky – mezi nimi i zmiňovanou Zahradu ticha – a byla slíbená a připravovaná velká deska u Supraphonu. Potom přišla rána mezi oči, nebo spíš do zad – zákaz činnosti, zákaz vystupování kapely, na základě akce kolínské STB po naprosto nevinném vystupování v Kolíně. Když Pavel Roth hecoval lidi normálním: hej, hej, hej! , napsali udání, že zpěvák hajloval a byli jsme v prdeli a nikde nebylo odvolání, že je to lež. Nikdo se s námi vůbec nebavil.
Kapela se mi rozpadla, muzikanti a zpěvák se rozešli hrát za penězi jinam a mě začala sisyfovská práce tu kapelu postavit znovu. Našel jsem zpěváka s obrovským hlasem Jirku Hoppa, postavili jsme novou partu, připravili velkou desku tentokrát u Pantonu a když to mělo vyjít, tak zase zákaz a likvidace kapely.
I když jeden čas jsme byli dokonce profesionálové pod severočeskou agenturou, tak celkem těch bolševických zákazů bylo pět. Svezli jsme se i se zákazy po článku Kočandrleho ve stranickém tisku: „Nová vlna se starým obsahem“, kdy to odsral i později pateticky skučící Pražský výběr. Jenže já to zažil pětkrát. Pětkrát jsem to stavěl znovu a není divu, že jsme pak hráli na tancovačkách, protože na koncertní sály jsme měli pořád zákazy… V Projektilu jsem tak díky zákazům vychoval asi 20 muzikantů. Bylo to strašně únavné a mě to připadalo strašně nespravedlivé. Ale vždycky jsem tu korouhev zvedl znovu.
Projektil se podílel i na „sólovém“ albu F. R. Čecha s názvem 1983. Na svou dobu docela odvážná gramodeska, na které se objevili Michal Pavlíček (Pražský výběr, Stromboli...) Miroslav Imrich (Abraxas, Tango), Karel Kahovec, Milan Schelinger, Jiří Hopp a Karel Jenčík (Energit, Benefit, Orient, Kentaur, Karamel, Arakain, Assesor, Uširváč, Folimanka Blues). Jak na tohle natáčení vzpomínáš a jak jste se vlastně k Čechovi dostali? Byl tehdy Projektil zakázaný? Čech v „tom“ uměl chodit?
Ano, Projektil byl zrovna zakázaný, kluci dostali lano od Franty a v podstatě mě zlanařili abych tam šel hrát na kytaru. Takže jim tímto dodatečně děkuju. Bylo to pěkný, natáčelo se v Mozarteu, akorát si pamatuju, že jsem měl nějaké zdravotní problémy a nebyl fyzicky zrovna dvakrát v pohodě, ale na nahrávce to není znát. Tenkrát jsem napsal skladbu Muž ze Železných hor a Franta litoval, že už je pozdě, aby jí dal na desku. Tak vyšla později na singlu Projektilu. Franta Čech je hodně chytrej a vtipnej človíček a umí v tom chodit pořád. Vždycky okouzlí ty správný lidi a je pořád tady. Jestli byl u nich (u tajnejch) nebo ne, to jsem nikdy neřešil. Překvapili mě (jak jsem zjistil po revoluci) úplně jiný lidi, který na mě chodili donášet a pěkně mi ztrpčovali život. Možná, že i oni jsou za těmi zákazy kapely.
Od poloviny osmdesátých let se těšil obrovskému zájmu mladých lidí heavy metal. Tys tehdy taky podlehl kouzlu ostřejší muziky a s Projektilem otočil kormidlem do mnohem agresivnějších vod – výsledkem byl singl se dvěma nářezy Lovci lebek / Kovárna, na kterých kromě specifické kytarové práce zaujme zpěv hnaný do extrémních výšek (zpěvák připomíná Kinga Diamonda). Marně jsem pátral, kdo tyhle dvě divočiny nahrál a hlavně nazpíval... Tak kdo?
Je to už zmiňovaný Jirka Hopp, který pro Kovárnu napsal i text. Nedávno jsem si to náhodou pustil v autě a normálně jsem šel do kolen. To není hlas, to je laser! I po letech úžasný výkon. Takhle jsem tady ještě nikoho zpívat neslyšel. Teď už si nepamatuju, jestli druhou kytaru točil Marek Podskalský? Ne byl to Martin Ježek. I když tady možná byli vzdálenou inspirací spíše Judas Priest než King Diamond.
Byla tahle fáze Projektilu odrazovým můstkem pro start Drakaru? Když singl poslouchám přijdou mi hudební postupy podobné jako na Letu draka...
Ano, je to fakt předzvěst Drakaru. Za metalové éry na Projektil pomalu přestávali chodit lidi. V Chlumci nad Cidlinou, kam se před 4 lety do sálu pro 400 lidí nacpalo 1200, tak najednou přišlo 50 a pořadatelé pořádně vychladli. A my taky. Tenkrát nás válcoval Arakain a já jenom vzpomínal na dobu, kdy Aleš Brichta neudělal konkurs do Projektilu právě místo Jirky Hoppa. Tenkrát nám to vrátil i s úrokama.
V kterém roce Drakar vznikl? Jak se dával dohromady materiál –bylo vše Tvým dílem? Kde jsi čerpal inspiraci?
Drakar vznikl asi v roce 1988. Je zajímavé, že název kapely mi vnukl Dan Horyna. Tenkrát byl ještě po krk v drogách. Dnes se z něho stal Guru. Obdivuhodné.
Já jsem samozřejmě za své muzikantské éry stačil vystudovat skladbu na Lidové konzervatoři – takové předchůdkyni Ježkovy konzervatoře, takže i to se zúročilo na psaní hudby Drakaru. Pamatuju, že jsem tou muzikou žil celé dny a byl do ní naprosto ponořený. Bylo to takové období vytržení, kdy jsem vnímal jakoby energii z vesmíru a transponoval ji do muziky. Taky jsem se z toho málem zbláznil.
Zajímavý je i fakt, že Let draka otextoval Vladimír Čort (*1943), který psal třeba pro popové interprety (Zagorová, Rottrová) nebo pro rockovou skupinu Progres 2. Jak ses k němu dostal? Texty psal podle Tvého zadání nebo je idea alba z jeho hlavy?
Vladimír Čort je také výborný angličtinář a překládá spoustu knížek. A je to velmi citlivý člověk. A já tenkrát chtěl zároveň české i anglické texty. Schylovalo se k revoluci a já tušil, že angličtina bude potřebná. Dal jsem mu svahilský zpěv a Vladimír to otextoval. Musím říct, že zpočátku mi ta jeho čeština moc do huby nelezla. Ale anglické texty měly později v zahraničí dobré ohlasy a ty české se začaly uskutečňovat. Až mě to děsilo. To, co napsal, se začalo dít. A to co se nestalo tenkrát, tak se děje dnes. Tady je vidět jak obrovskou sílu může mít slovo. Takže pozor na pusu (smích).
Kolem nahrávání panují nějaké nejasnosti... Karel Jenčík mi před časem říkal, že nahrál dvě skladby, z nichž si pamatoval jen název Tunelem zpátky; druhý podle mě byl Dvojník. Nicméně podle informací na Bandzone Drakaru nahrál Karel první dvě skladby alba (Drak vstává každou noc, Démon uchvatitel) – jak to tedy bylo? A kde a za jakých podmínek se nahrávalo – zvuk není zrovna ideální...
Už si to fakt taky moc nepamatuju. Tunel určitě a tu druhou fakt nevím. A je mi to jedno. Karel Jenčík tenkrát dostal lano od Assesoru a nechal nás na holičkách.Takže jsme museli rychle najít náhradu, kterou se stal Michal Trůka, který později taky odešel, tentokrát do Debustrolu. Na bicí ale rychle přišel mimořádně talentovaný klouček Lukáš Doksanský, který po chlapcích slízával smetanu na zahraničních festivalech.
Co se týče zvuku, tak točilo se v Karlínském studiu A, a když jsem to přivezl do Amsterodamu, tak mi tam technici v rozhlase říkali, že to je West Coast sound. Že zníme jako kapela ze západního pobřeží. Což mně lichotilo. Švédi si udělali taky svůj mastering, je odlišný na českou i anglickou verzi. Ale já můžu za hluché muzikanty říct, že ucho si na to za chvíli zvykne, hlavně to musí být pořádně vyhulený a pak už vnímá jenom obsah.
Album vyšlo v první vlně porevolučních metalových desek, ale moc velké publicity se doma nedočkalo. Čím to bylo? Byli fanoušci naladěni na extrémnější vlnu? Nebo chyběla promotion vydavatele?
Natočil se klip, který vydavatel nezaplatil. Potom držel desku přes rok na skladě, než jí pustil do distribuce. Nám tvrdili, že z technických důvodů. Byl to přesně ten rok, kdy se prodalo všechno. Každá sračka v ohromujícím nákladu (na dnešní poměry). Potom lidi přestali kupovat, nekoupili už vůbec nic a vydavatel to teprve vyskladnil. Tak to tenkrát byla možná taky taková zlomyslnost, buďto někoho nebo osudu.
V Čechách jste moc koncertů neodehráli, zato jste několikrát vyjeli za hranice (Nizozemí, Belgie, Rakousko). Jak se začínající kapela dostala do hledáčku zahraničních promotérů? Za jakých podmínek jste venku hráli?
Promotéři jezdili tenkrát do Čech na výzvědy. A dávali nám lano. To byla příjemná satisfakce. O to horší to pak bylo po návratech. Kapela si těžko zvykala na ten rozdíl v přístupu pořadatelů v zahraničí a u nás. V Ensu jsme například byli headlineři třídenního festivalu. A po návratu do Čech jsme hráli v Hořepníku ve dvě hodiny odpoledne po kolena v blátě. A já přijel domů bos, protože mi tam někdo ukrad boty.
Drakar pak fungoval ještě několik let, ale příliš „vidět“ nebyl. Vyšla sice ještě kazeta Když se láme čas (1996), ale to byla labutí píseň... Proč Drakar skončil?
Otěhotněla zpěvačka (rozrostli jsme se totiž do velké formace s klávesami a ženskými vokály) ale hlavně chyběl systematickej management. Bez toho nic nemůže fungovat pořádně. Takže Drak přistál do moře. A bylo ticho.
V pozdějším návratu jsme se dali kluci z jedné ulice a hospody dohromady a začali hrát zase Drakar. Takže to bylo trochu na jiné úrovni. A možná jsem hledal v hudbě něco trochu jiného.
Pak jsi měl delší pauzu (?) a objevil ses až v roce 2005, kdy jsi založil Silent Garden, prý crossoverovou kapelu... S tou to dopadlo (vypadá) jak?
To je další story. Oženil jsem se, do toho dítě a zaopatření rodiny a muzika šla na pár let stranou. Pak jsem natočil nějaké dokumenty a potřeboval pod ně hudbu. To, co se mi líbilo z originálu, by nikdo nezaplatil na autorských právech. Takže jsem si koupil kytarový syntetizér a složil a nahrál potřebné 4 hodiny hudby sám. A už jsem v tom zase lítal. Už jsem zase potřeboval hrát.
Silent Garden byla kapela (kytara, basa, bicí), kde nejdříve zpíval pěvec Derry. Chtěl jsem tam realizovat nové skladby, které ze mne vypadávaly. Derryho kvůli zdravotním problémům nahradila Zuzana Martincová a to byl vrchol týhle kapely. Nahráli jsme pár věcí ve studiu, zažili pár koncertů, na kterých byla Zuzana fantastická a všichni nám jí záviděli. Potom přišly nějaké osobní problémy a malé tragédie, kdy jsme dlouho hledali bubeníka, potom zpěvačku a pak po různých méně šťastných náhradách jsme se na to vyprdli. Prozatím.
Já jsem si říkal: Ten název je prokletej. My fakt víc mlčíme než hrajeme. Měli bychom to přejmenovat na Thunder Garden. Potkal jsem zpěváka Luďka Waltera a tam jsme začali nějakou studiovou spolupráci, jsou to vymakaný věci, ale zase úplně z jiného ranku. To se teprve chystá. Ale hudbu pro Silent Garden nebo spíše Thunder Garden mám pořád připravenou. Jenom na to potřebuju špičkovou rytmiku a určitě zpěváka.
V roce 2007 se ozvalo švédské vydavatelství I Hate, které se specializuje na vydávání různých rarit, reedic... Jak ses tvářil, když se k Tobě donesla informace, že by Drakar mohl vyjít po tolika letech na CD?
Koukal jsem jako blázen. Jak mě vůbec vystopovali?
Realizace nakonec trvala přes tři roky. Kde to vázlo?
No nevím. Už jsem nadával, že jsou jako komunisti, který stavěj barák. Taky nevědí, kdy to dokončí. Nakonec to dobře dopadlo. Dítě je zrozeno. Dokonce se ozvali, že jim přišly objednávky z Anglie. To jsem čuměl.
Příprava CD se stala spouštěcím mechanismem k návratu Drakaru na scénu, dokonce v původní sestavě. Jak to teď vypadá s koncertní činností?
Metalistům se to na těch pár koncertech líbilo. Dokonce se víc hlásili po vystoupení ty mladší ročníky návštěvníků a dělili se o překvapené dojmy. Ale jinak je třeba vybudovat spřízněnej management. Pokud chceme hrát zase venku, a já chci, tak to bez toho nepůjde. Takže jestli teď tohle čte někdo, kdo by chtěl s kapelou spolupracovat, ať mi klidně zavolá a dáme si informativní schůzku a řekneme si, co si můžeme nabídnout. Pro Čechy stačí čeština, ale pro zahraničí to chce alespoň slušnou angličtinu.
V létě byste se měli objevit na festivalu ve Švédsku. Těšíte se? Co si od výletu slibujete?
Nikdy se netěším. Letadlo by nemuselo spadnout a necháme se překvapit. Hlavně nemít bobky, že hrajeme v prime timu na hlavním pódiu. Vedle kapel ze Švédska a z Anglie.
A co budoucnost Drakaru? Chystáte se pravidelně koncertovat? Myslíš, že dnes má vaše muzika šanci oslovit rozmlsané metalisty?
Jenom ty nejrozmlsanější. Pro mne bylo velkou poctou, když mi jeden mladý úspěšný muzikant řekl po poslechu Drakaru: „Takovou hudbu jsem tady ještě neslyšel, to mě zajímá.“
Je sranda, jak ti naši muzikanti pořád čekají na nějakého hudebního spasitele. Na styl, se kterým když se ztotožní, tak je vystřelí do nebeských výšin. Jen si vzpomeň, kolik stylů prošlo a některé úplně vyšuměly.
Hudba je buď dobrá nebo špatná a i v tom je podle mě nejsilnější umění. Proti tomu jsou ostatní umělecké obory slabým odvarem. I možným prožitkem. A z Drakaru něco leze. Něco tam je. Něco mezi nebem a zemí. Myslím si, že má co říct. Když tomu tady nebudou rozumět, tak určitě venku.
No a pak taky skládám věci na nové CD.
www.bandzone.cz/drakar
Ahoj Ivane, hlavním důvodem našeho povídání je sice Drakar, ale pojďme to vzít chronologicky. Pokud vím, tak jsi v roce 1976 spoluzakládal Abraxas. Měl jsi předtím nějaké hudební zkušenosti, nebo byl Abraxas tvou první kapelou? Jak dlouho jsi v Abraxasu působil, jaké máš na tohle období vzpomínky a proč jsi odešel?
Tak zaprvé. Šedesát mi ještě nebylo a na šedesát se budu cejtit tak nejdřív za 40 let. To aby bylo jasno.
Začínal jsem na housle (to jsem se ještě řezal do prstů, abych nemusel na hodiny) a pak na klasickou kytaru (tam už jsem za rok absolvoval to, co ostatní za 4 roky) a pak už jenom na elektrickou.
Moje první kapela na gymplu měla stylový název Tři stromy alias The Three Trees. Hráli jsme někde v klubu v Malešicích na nějaké přehlídce nových skupin a konferenciér (to je to co dnes dělá třeba Leoš Mareš za sto litrů za večer) nás omylem, ale asi trefně, nazval Tři dřeva. No a tak mi to nějak přirostlo k srdci, že už mi to zůstalo na celý život.
Potom bylo takové období muzikantského růstu a hledání, další kapely třeba Bimbo and company, Blues company nebo Jazz Jeronym (to jsme ulítávali na free jazzu s bigbítem – nebo jsme si to alespoň mysleli) a vykvetlo to v nádhernou sestavu velmi zajímavých muzikantů ve skupině Abraam. Tam už byl baskytarista Michal Ditrich a kytarista Přemek Števich, dříve působící u Plastic People a mihl se tam i Ondřej Konrád a jiní zajímaví muzikanti. Muzika se začala mísit s filosofií, začala mít magickou atmosféru a hrávali jsme v pražských klubech, nejčastěji na Strahově. Kapela mívala narvané koncerty plné výbuchů a překvapení.
Jenže pak Přemka zavřeli za příživnictví (to byl tenkrát takový paragraf pro nezaměstnané) a tak jsme začali stavět novou kapelu. Zkoušeli jsme ve Vysočanech v Sokole a já na jednu zkoušku pozval kytaristu Slávka Jandu, nejdříve na jam session, a on nám tam zůstal napořád. Tak vznikl Abraxas. Abraxas měl obrovskou výhodu v tom, že jednak jsme si zpočátku docela sedli muzikantsky a vznikaly zajímavé skladby, ale hlavně jsme měli už profesionální managment. Slávek souběžně s Abraxasem hrál u Petra Nováka a tak po absolvování přehrávek mohl Abraxas vyrazit po vlastech českých. Slávek Janda se dnes nikde na svých stránkách ani v rozhovorech nechlubí tím, že jsem tam dělal kapelníka (musel jsem se obětovat dělat papíry), spíše se chová jako bych tam nikdy nebyl. Ale to je jeho problém, protože to tak prostě bylo. Já tam byl a bylo to pro mne velmi krásné muzikantské období, kdy jsme zažívali plné sály po celé republice a vyprodané Lucerny. A mejdany a ženský a rockenrol…
Bylo to první období Abraxas, kdy hrál ještě hardrockovou muziku a byly tam úlety k Pink Floyd. No a když jsem dodělal vysokou školu a slavil promoci, tak mě navštívili Slávek Janda s Ivanem Pelíškem, že mají takovou prosbu. Že by chtěli rozjet stylově něco jiného a jestli bych jim jako kapelník nepřenechal název kapely Abraxas. A já rozjařený a ovíněný jsem mávl rukou a udělal to. Později při budování Projektilu jsem si uvědomil, jak obrovskou cenu má image kapely a Projektil, i když jsme se snažili sebevíc a měl i svoje krásné vrcholy, slávy Abraxas nikdy nedosáhl.
Další kapelou, která fungovala dlouhá léta, byl Projektil. Rocková formace, která hrála na tanečních zábavách, se proslavila hitem Zahrada ticha, což je nejspíš Tvá nej... skladba, ostatně je populární dodnes. Můžeš krátce popsat dráhu Projektilu a uvést, kdo tam s Tebou tehdy působil?
Projektil začínal velmi ambiciózně. Byli tam velmi dobří muzikanti: Karel Jenčík na bicí (před tím hrál s Lubošem Andrštem v Energitu), Zdeněk Fák na basu přišel z jihočeských Sklepníků (jako jeden z mála přežil tragickou autonehodu kapely), zpěvák Pavel Roth – ten plnil sály s tancovačkovými kapelami, na klávesy hrál Richard Kliment.
Natočili jsme první nahrávky – mezi nimi i zmiňovanou Zahradu ticha – a byla slíbená a připravovaná velká deska u Supraphonu. Potom přišla rána mezi oči, nebo spíš do zad – zákaz činnosti, zákaz vystupování kapely, na základě akce kolínské STB po naprosto nevinném vystupování v Kolíně. Když Pavel Roth hecoval lidi normálním: hej, hej, hej! , napsali udání, že zpěvák hajloval a byli jsme v prdeli a nikde nebylo odvolání, že je to lež. Nikdo se s námi vůbec nebavil.
Kapela se mi rozpadla, muzikanti a zpěvák se rozešli hrát za penězi jinam a mě začala sisyfovská práce tu kapelu postavit znovu. Našel jsem zpěváka s obrovským hlasem Jirku Hoppa, postavili jsme novou partu, připravili velkou desku tentokrát u Pantonu a když to mělo vyjít, tak zase zákaz a likvidace kapely.
I když jeden čas jsme byli dokonce profesionálové pod severočeskou agenturou, tak celkem těch bolševických zákazů bylo pět. Svezli jsme se i se zákazy po článku Kočandrleho ve stranickém tisku: „Nová vlna se starým obsahem“, kdy to odsral i později pateticky skučící Pražský výběr. Jenže já to zažil pětkrát. Pětkrát jsem to stavěl znovu a není divu, že jsme pak hráli na tancovačkách, protože na koncertní sály jsme měli pořád zákazy… V Projektilu jsem tak díky zákazům vychoval asi 20 muzikantů. Bylo to strašně únavné a mě to připadalo strašně nespravedlivé. Ale vždycky jsem tu korouhev zvedl znovu.
Projektil se podílel i na „sólovém“ albu F. R. Čecha s názvem 1983. Na svou dobu docela odvážná gramodeska, na které se objevili Michal Pavlíček (Pražský výběr, Stromboli...) Miroslav Imrich (Abraxas, Tango), Karel Kahovec, Milan Schelinger, Jiří Hopp a Karel Jenčík (Energit, Benefit, Orient, Kentaur, Karamel, Arakain, Assesor, Uširváč, Folimanka Blues). Jak na tohle natáčení vzpomínáš a jak jste se vlastně k Čechovi dostali? Byl tehdy Projektil zakázaný? Čech v „tom“ uměl chodit?
Ano, Projektil byl zrovna zakázaný, kluci dostali lano od Franty a v podstatě mě zlanařili abych tam šel hrát na kytaru. Takže jim tímto dodatečně děkuju. Bylo to pěkný, natáčelo se v Mozarteu, akorát si pamatuju, že jsem měl nějaké zdravotní problémy a nebyl fyzicky zrovna dvakrát v pohodě, ale na nahrávce to není znát. Tenkrát jsem napsal skladbu Muž ze Železných hor a Franta litoval, že už je pozdě, aby jí dal na desku. Tak vyšla později na singlu Projektilu. Franta Čech je hodně chytrej a vtipnej človíček a umí v tom chodit pořád. Vždycky okouzlí ty správný lidi a je pořád tady. Jestli byl u nich (u tajnejch) nebo ne, to jsem nikdy neřešil. Překvapili mě (jak jsem zjistil po revoluci) úplně jiný lidi, který na mě chodili donášet a pěkně mi ztrpčovali život. Možná, že i oni jsou za těmi zákazy kapely.
Od poloviny osmdesátých let se těšil obrovskému zájmu mladých lidí heavy metal. Tys tehdy taky podlehl kouzlu ostřejší muziky a s Projektilem otočil kormidlem do mnohem agresivnějších vod – výsledkem byl singl se dvěma nářezy Lovci lebek / Kovárna, na kterých kromě specifické kytarové práce zaujme zpěv hnaný do extrémních výšek (zpěvák připomíná Kinga Diamonda). Marně jsem pátral, kdo tyhle dvě divočiny nahrál a hlavně nazpíval... Tak kdo?
Je to už zmiňovaný Jirka Hopp, který pro Kovárnu napsal i text. Nedávno jsem si to náhodou pustil v autě a normálně jsem šel do kolen. To není hlas, to je laser! I po letech úžasný výkon. Takhle jsem tady ještě nikoho zpívat neslyšel. Teď už si nepamatuju, jestli druhou kytaru točil Marek Podskalský? Ne byl to Martin Ježek. I když tady možná byli vzdálenou inspirací spíše Judas Priest než King Diamond.
Byla tahle fáze Projektilu odrazovým můstkem pro start Drakaru? Když singl poslouchám přijdou mi hudební postupy podobné jako na Letu draka...
Ano, je to fakt předzvěst Drakaru. Za metalové éry na Projektil pomalu přestávali chodit lidi. V Chlumci nad Cidlinou, kam se před 4 lety do sálu pro 400 lidí nacpalo 1200, tak najednou přišlo 50 a pořadatelé pořádně vychladli. A my taky. Tenkrát nás válcoval Arakain a já jenom vzpomínal na dobu, kdy Aleš Brichta neudělal konkurs do Projektilu právě místo Jirky Hoppa. Tenkrát nám to vrátil i s úrokama.
V kterém roce Drakar vznikl? Jak se dával dohromady materiál –bylo vše Tvým dílem? Kde jsi čerpal inspiraci?
Drakar vznikl asi v roce 1988. Je zajímavé, že název kapely mi vnukl Dan Horyna. Tenkrát byl ještě po krk v drogách. Dnes se z něho stal Guru. Obdivuhodné.
Já jsem samozřejmě za své muzikantské éry stačil vystudovat skladbu na Lidové konzervatoři – takové předchůdkyni Ježkovy konzervatoře, takže i to se zúročilo na psaní hudby Drakaru. Pamatuju, že jsem tou muzikou žil celé dny a byl do ní naprosto ponořený. Bylo to takové období vytržení, kdy jsem vnímal jakoby energii z vesmíru a transponoval ji do muziky. Taky jsem se z toho málem zbláznil.
Zajímavý je i fakt, že Let draka otextoval Vladimír Čort (*1943), který psal třeba pro popové interprety (Zagorová, Rottrová) nebo pro rockovou skupinu Progres 2. Jak ses k němu dostal? Texty psal podle Tvého zadání nebo je idea alba z jeho hlavy?
Vladimír Čort je také výborný angličtinář a překládá spoustu knížek. A je to velmi citlivý člověk. A já tenkrát chtěl zároveň české i anglické texty. Schylovalo se k revoluci a já tušil, že angličtina bude potřebná. Dal jsem mu svahilský zpěv a Vladimír to otextoval. Musím říct, že zpočátku mi ta jeho čeština moc do huby nelezla. Ale anglické texty měly později v zahraničí dobré ohlasy a ty české se začaly uskutečňovat. Až mě to děsilo. To, co napsal, se začalo dít. A to co se nestalo tenkrát, tak se děje dnes. Tady je vidět jak obrovskou sílu může mít slovo. Takže pozor na pusu (smích).
Kolem nahrávání panují nějaké nejasnosti... Karel Jenčík mi před časem říkal, že nahrál dvě skladby, z nichž si pamatoval jen název Tunelem zpátky; druhý podle mě byl Dvojník. Nicméně podle informací na Bandzone Drakaru nahrál Karel první dvě skladby alba (Drak vstává každou noc, Démon uchvatitel) – jak to tedy bylo? A kde a za jakých podmínek se nahrávalo – zvuk není zrovna ideální...
Už si to fakt taky moc nepamatuju. Tunel určitě a tu druhou fakt nevím. A je mi to jedno. Karel Jenčík tenkrát dostal lano od Assesoru a nechal nás na holičkách.Takže jsme museli rychle najít náhradu, kterou se stal Michal Trůka, který později taky odešel, tentokrát do Debustrolu. Na bicí ale rychle přišel mimořádně talentovaný klouček Lukáš Doksanský, který po chlapcích slízával smetanu na zahraničních festivalech.
Co se týče zvuku, tak točilo se v Karlínském studiu A, a když jsem to přivezl do Amsterodamu, tak mi tam technici v rozhlase říkali, že to je West Coast sound. Že zníme jako kapela ze západního pobřeží. Což mně lichotilo. Švédi si udělali taky svůj mastering, je odlišný na českou i anglickou verzi. Ale já můžu za hluché muzikanty říct, že ucho si na to za chvíli zvykne, hlavně to musí být pořádně vyhulený a pak už vnímá jenom obsah.
Album vyšlo v první vlně porevolučních metalových desek, ale moc velké publicity se doma nedočkalo. Čím to bylo? Byli fanoušci naladěni na extrémnější vlnu? Nebo chyběla promotion vydavatele?
Natočil se klip, který vydavatel nezaplatil. Potom držel desku přes rok na skladě, než jí pustil do distribuce. Nám tvrdili, že z technických důvodů. Byl to přesně ten rok, kdy se prodalo všechno. Každá sračka v ohromujícím nákladu (na dnešní poměry). Potom lidi přestali kupovat, nekoupili už vůbec nic a vydavatel to teprve vyskladnil. Tak to tenkrát byla možná taky taková zlomyslnost, buďto někoho nebo osudu.
V Čechách jste moc koncertů neodehráli, zato jste několikrát vyjeli za hranice (Nizozemí, Belgie, Rakousko). Jak se začínající kapela dostala do hledáčku zahraničních promotérů? Za jakých podmínek jste venku hráli?
Promotéři jezdili tenkrát do Čech na výzvědy. A dávali nám lano. To byla příjemná satisfakce. O to horší to pak bylo po návratech. Kapela si těžko zvykala na ten rozdíl v přístupu pořadatelů v zahraničí a u nás. V Ensu jsme například byli headlineři třídenního festivalu. A po návratu do Čech jsme hráli v Hořepníku ve dvě hodiny odpoledne po kolena v blátě. A já přijel domů bos, protože mi tam někdo ukrad boty.
Drakar pak fungoval ještě několik let, ale příliš „vidět“ nebyl. Vyšla sice ještě kazeta Když se láme čas (1996), ale to byla labutí píseň... Proč Drakar skončil?
Otěhotněla zpěvačka (rozrostli jsme se totiž do velké formace s klávesami a ženskými vokály) ale hlavně chyběl systematickej management. Bez toho nic nemůže fungovat pořádně. Takže Drak přistál do moře. A bylo ticho.
V pozdějším návratu jsme se dali kluci z jedné ulice a hospody dohromady a začali hrát zase Drakar. Takže to bylo trochu na jiné úrovni. A možná jsem hledal v hudbě něco trochu jiného.
Pak jsi měl delší pauzu (?) a objevil ses až v roce 2005, kdy jsi založil Silent Garden, prý crossoverovou kapelu... S tou to dopadlo (vypadá) jak?
To je další story. Oženil jsem se, do toho dítě a zaopatření rodiny a muzika šla na pár let stranou. Pak jsem natočil nějaké dokumenty a potřeboval pod ně hudbu. To, co se mi líbilo z originálu, by nikdo nezaplatil na autorských právech. Takže jsem si koupil kytarový syntetizér a složil a nahrál potřebné 4 hodiny hudby sám. A už jsem v tom zase lítal. Už jsem zase potřeboval hrát.
Silent Garden byla kapela (kytara, basa, bicí), kde nejdříve zpíval pěvec Derry. Chtěl jsem tam realizovat nové skladby, které ze mne vypadávaly. Derryho kvůli zdravotním problémům nahradila Zuzana Martincová a to byl vrchol týhle kapely. Nahráli jsme pár věcí ve studiu, zažili pár koncertů, na kterých byla Zuzana fantastická a všichni nám jí záviděli. Potom přišly nějaké osobní problémy a malé tragédie, kdy jsme dlouho hledali bubeníka, potom zpěvačku a pak po různých méně šťastných náhradách jsme se na to vyprdli. Prozatím.
Já jsem si říkal: Ten název je prokletej. My fakt víc mlčíme než hrajeme. Měli bychom to přejmenovat na Thunder Garden. Potkal jsem zpěváka Luďka Waltera a tam jsme začali nějakou studiovou spolupráci, jsou to vymakaný věci, ale zase úplně z jiného ranku. To se teprve chystá. Ale hudbu pro Silent Garden nebo spíše Thunder Garden mám pořád připravenou. Jenom na to potřebuju špičkovou rytmiku a určitě zpěváka.
V roce 2007 se ozvalo švédské vydavatelství I Hate, které se specializuje na vydávání různých rarit, reedic... Jak ses tvářil, když se k Tobě donesla informace, že by Drakar mohl vyjít po tolika letech na CD?
Koukal jsem jako blázen. Jak mě vůbec vystopovali?
Realizace nakonec trvala přes tři roky. Kde to vázlo?
No nevím. Už jsem nadával, že jsou jako komunisti, který stavěj barák. Taky nevědí, kdy to dokončí. Nakonec to dobře dopadlo. Dítě je zrozeno. Dokonce se ozvali, že jim přišly objednávky z Anglie. To jsem čuměl.
Příprava CD se stala spouštěcím mechanismem k návratu Drakaru na scénu, dokonce v původní sestavě. Jak to teď vypadá s koncertní činností?
Metalistům se to na těch pár koncertech líbilo. Dokonce se víc hlásili po vystoupení ty mladší ročníky návštěvníků a dělili se o překvapené dojmy. Ale jinak je třeba vybudovat spřízněnej management. Pokud chceme hrát zase venku, a já chci, tak to bez toho nepůjde. Takže jestli teď tohle čte někdo, kdo by chtěl s kapelou spolupracovat, ať mi klidně zavolá a dáme si informativní schůzku a řekneme si, co si můžeme nabídnout. Pro Čechy stačí čeština, ale pro zahraničí to chce alespoň slušnou angličtinu.
V létě byste se měli objevit na festivalu ve Švédsku. Těšíte se? Co si od výletu slibujete?
Nikdy se netěším. Letadlo by nemuselo spadnout a necháme se překvapit. Hlavně nemít bobky, že hrajeme v prime timu na hlavním pódiu. Vedle kapel ze Švédska a z Anglie.
A co budoucnost Drakaru? Chystáte se pravidelně koncertovat? Myslíš, že dnes má vaše muzika šanci oslovit rozmlsané metalisty?
Jenom ty nejrozmlsanější. Pro mne bylo velkou poctou, když mi jeden mladý úspěšný muzikant řekl po poslechu Drakaru: „Takovou hudbu jsem tady ještě neslyšel, to mě zajímá.“
Je sranda, jak ti naši muzikanti pořád čekají na nějakého hudebního spasitele. Na styl, se kterým když se ztotožní, tak je vystřelí do nebeských výšin. Jen si vzpomeň, kolik stylů prošlo a některé úplně vyšuměly.
Hudba je buď dobrá nebo špatná a i v tom je podle mě nejsilnější umění. Proti tomu jsou ostatní umělecké obory slabým odvarem. I možným prožitkem. A z Drakaru něco leze. Něco tam je. Něco mezi nebem a zemí. Myslím si, že má co říct. Když tomu tady nebudou rozumět, tak určitě venku.
No a pak taky skládám věci na nové CD.
www.bandzone.cz/drakar
