XERATH – II

Čas letí jak splašená herka a já si už jen matně vzpomínám, jak mne před necelými dvěma lety příliš neuchvátil pokus britské kapely Xerath o spojení symfoniky a math metalu, což na jednu stranu byl jistě odvážný pokus, ovšem na stranu druhou toto spojení do sebe prostě ne úplně zapadlo. Tedy alespoň na první pokus. Formace to tedy zkouší podruhé, do sestavy přibyl Chris Clarke jakožto basák a Xerath jsou tímto v kompletním složení, připraveni vzít scénu útokem.

Math metalový styl skoro přesně kopírující Švédy Meshuggah získal tentokrát vlastně typický djentovský nádech a tam, kde v roce 2009 Xerath byli originální, jsou o dva roky později jen dalšími jentáři v davu, jelikož mezitím se právě z tohoto hudebního „přístupu“ stal neskutečný šlágr a kapel/projektů o djent se snažících, je již bezpočet. Xerath tento fakt kompenzují opětovnou přítomností symfoniky, o níž jsem před dvěma roky prohlásil, jakoby vypadla z novějších alb norských srandistů Dimmu Borgir. A opravdu – i v první skladbě novinkového kotouče „Unite to Defy“ se jedná o hoodně totožně znějící záležitost, postupy, které jsou právě v symfonické složce uplatňovány jako bychom již někde slyšeli, tklivé uvolnění, jež vždy předchází dalšímu rozjezdu, jsou v naprosto stejných místech, jako u jejich kolegů. Kytarově se pak zvláště v první skladbě jedná o takové to klasické „déčko“, které jsem za poslední rok a půl měl možnost slyšet minimálně několikrát lépe a inovativněji.

Čeho si pak jistě všimnete, je opětovná přítomnost Townsendovských postupů, nálad, atmosféry a dokonce i zpěvák Richard Thomson k poloze Devina často sjede. Xerath tedy opět patlají dohromady, ve snaze ukovat z již existujících ingrediencí svůj vlastní, snadno rozpoznatelný sound. Jestli by snad nebylo lepší začít od píky a vytvořit si sound z vlastních ingrediencí je samozřejmě otázka, mně spíš připadá, že Xerath jsou fandové Meshu a tak dlouho hledali, na co by onu techničnost naroubovali, až je napadla v metalu druhá nejoblíbenější složka – ano, symfonika. Znovu se nabízí otázka, zdali se jedná o chladnou vypočítavost, či nějakou skutečnou touhu kapely – já z kotouče prozaicky nazvaného „II“ tu touhu spíše necítím. Nápady naprosto standardní, kalkulačky jen když se to hodí, jinak banda smaží takový nic moc symfo metal ("God Of The Frontlines") do nějž zakomponovávají i čisté vokály, aby výsledný guláš byl echt výživný. Posluchače se brzy zmocní poměrně solidní nuda, kterou by neustále se proměňující technický metal čistě teoreticky vzato rozhodně vzbuzovat neměl. Nejspíše v té chvíli opět převezme žezlo groovy složka, jež se u Xerath i po těch letech stále vyskytuje a stále zpomaluje snahy kapely o alespoň trochu solidní math metal.

Díky bohu za druhou polovinu následné „The Call To Arms“ s výborným technickým sólem, konečně řádným slidem, groovy riffy a vůbec vším, s čím měli Xerath vyrukovat hned na začátku. A o to víc mne mrzí, že na tyhle drobné úspěchy nedokáží Xerath nikdy navázat. Stále se snaží předvést, že symfonika pro ně hraje prim a přitom by měla sloužit jen jako jakési dotvoření celého jejich hudebního výraziva, aby se jí odlišovali od ostatních.

Takhle to zní jako Septicflesh, jejichž kytarista se zbláznil – a to je obrovská škoda. Xerath samozřejmě, co se nápadů týče, nemají na to nahrát hodinovou desku, ovšem i přesto se o to na své dvojce pokusili a totálně selhávají. Jednoduše nedokáží napsat dostatečně silné pasáže, jejich groovy průjezdy math metalovou krajinou jsou po chvilce zatraceně stereotypní a ne vždy se podaří přinést kýženou oázu hudebního občerstvení včas( „Nuclear Self Eradication“ budiž světlou výjimkou“). Je pak úplným utrpením poslouchat sedm minut nekorespondující hudební směsi, která stále ne a ne být nějak dotvořena a tak polovina zadku tlí hluboko v symfonické sluji a ta druhá vykukuje zpoza židle math/djentu. Obě půlky prdele pak ovšem nenáleží stejnému tělu, takže se vlastně nikdy nespojí v jeden fungující celek a nepřinesou ze svého středu na svět kýžený produkt. A to je prostě škoda a smutný fakt.

V zahraničí jsem viděl hodnocení 3,5/5, u mě je to v přepočtu spíše o nějaký ten půl bod méně. Potenciál tam je ale stále obrovský.