Xerath, britská partička, kombinující symfonické prvky s groove technickým metalem ve stylu Meshuggah si na letošek konečně přichystala své debutové album, nazvané poněkud neobvykle „I“.
Polyrytmy a neobvyklé časování skladeb se zde snoubí s masivními orchestrálními prvky (ve stylu pozdějších Dimmu Borgir), východními motivy (Alterra) a nad tím vším se vznáší thrash/deathový vokál Richarda Thomsona (dříve Chaos Incarcerated). Poté, co se hoši upsali stáji Candlelight Records, nejspíše společně s labelem usoudili, že nastala doba k vydání alba - a tak je tady.
Úvodní orchestrální echa, která přeletí všechny ty atmosféry a dimenze, vás připraví na humbuk, jež se následně rozprostře kolem vás. Melodika je zde konfrontována s progresivními rytmy groovy metalu, přičemž obě složky společně jakoby zápolí o vaši přízeň. Na jedné straně transcendentální synthové melodie, na druhé šlapající melodic death metalové riffy.
Dvojka „Alterra“ se klidně na půl minuty zastaví, aby dala těmto epickým symfonickým pasážím volný průběh, a poté se opět pokračuje. Východní motivy dobře známé z tvorby Nile, ladná dvoukopáková práce Michaea Pitmana, avšak zároveň mnohokrát slyšené kytarové melodie a riffy.
Tak takhle nějak by se dala popsat debutová deska Xerath.
Ve trojce „Nocturnum“ se pak objeví gothicky laděné ženské vokály, aby za necelou půl minutu zase zmizely do pozadí, vystřídány klávesovými strings. Zbytek pak již odsype v rychlém tempu, aby vás připravil na první rychlejší skladbu, čtyřku „Consequences“.
Upřímně musím přiznat, že ve mne tedy žádné zvláštní následky nezanechala. Násilně naroubované vyšší tempo kapele nepříliš nesvědčí a ačkoliv se snad synthy snaží snad až o jakousi avantgardu, melodické riffy kytar k tomuto zařazení nikterak nepřispívají. Symfonické pasáže, které se roubují do nečekaných zlomů temp pak vyznívají přinejmenším disharmonicky a ačkoliv věřím, že takový byl záměr kapely, ve výsledku nepřinášejí zhola nic nového a skladbě ani v nejmenším nepomáhají. Ladění ve stylu Meshuggah, které dohraje jakýmisi vycpávkovými riffy skladbu, mne nezaujalo už vůbec.
Xerath snad skutečně počítají s tím, že to mají všechno do puntíku „spočítané“ a math metal v jejich podání snese nánosy melodické symfoniky. No upřímně, za moji osobu mohu prohlásit, že místo spanilé jízdy průsečíkem obou stylů Xerath stvořili hybrida. Tento hybrid má sice dvě hlavičky, ale jeden mozek a ten se ještě sepne jen občas. Naštěstí pouze po čas prostřední části alba.
Dvouminutové klávesové preludium uprostřed desky, která má být nabušená extrémním metalem?
Trochu v obavách, zda se chlapům podaří obnovit ve druhé části nahrávky laťku nastolenou prvními dvěma songy, se odvážně pouštím do dalšího poslechu.
„False History“ přinese však to samé, co zbytek skladeb. Dokonale naposlouchané Meshuggah..ovšem počkat! Ano, je to právě šestka, ve které spojení, jež mělo být organické ihned na začátku, konečně nabírá jasné obrysy. Kytaristé Williams a Phillips konečně jakoby přestali chodit kolem horké kaše a nasadili k ohromnému výkopu. Ve druhé polovině se vykašlali na všechny ty rádoby atmošky kolem a drtí vás pořádnými kolovrátkovými riffy za decentní podpory synthů. Konečně si alespoň na chvíli porochňávám a svou nenechavou nohou vykopávám důlek do podlahy.
Následující „Abiogenesis“ měla nahrávku vrátit do původních kolejí, ale pokračuje naštěstí tam, kde předchozí skladba skončila. Tedy alespoň první dvě minutky Konečně se na nahrávce začíná také něco dít, polyrytmy sedí a symfo pasáže mají konečně návaznost. Kolem dvou minut zase přijde zlom, ve kterém Xerath nechávají prostor temným šepotům v pozadí.
Poté to trochu přeženou se snahou být techničtí, nit jejich melodiky se vám brzy vytratí a vy jste hozeni do moře hezkých, téměř soundtrackovských melodií, na které jsou nabalovány disharmonie a do všeho hlomozí tak trochu monotónní vokál. Nikoliv tak parádně odosobněný, jako u Meshuggah, spíše naprosto uniformní a nikterak procítěný.
No abych pravdu řekl, po několika posleších nejsem z nové desky Xerath nikterak odvázaný.
První dvě skladby jsou velice slibné, prostředek téměř tragédie, ve druhé se konečně začíná něco dít, ale že bych z toho skákal do stropu..
Pro metalové fanoušky, které zajímá, jak by vypadalo spojení výše zmiňovaných švédských techniků se symfonickými prvky Dimmu Borgir, navíc okořeněné občasnými úlety směrem k tvorbě Devina Townsenda, se jedná o album, jež jednoduše musejí alespoň vyzkoušet.
Určitě se na nahrávce nachází pár dobrých skladeb, ale jako celek bych ji prozatím doporučit nemohl – alespoň tedy nikoliv s úplně klidným svědomím.
Uvidíme, párkrát si to ještě projedu a kdybych náhodou postupem času změnil názor, dám včas vědět. Prozatím počítejte stak 6-7.
Nejlepší skladby: False History, Reform Part I
Čas: 39:31
Polyrytmy a neobvyklé časování skladeb se zde snoubí s masivními orchestrálními prvky (ve stylu pozdějších Dimmu Borgir), východními motivy (Alterra) a nad tím vším se vznáší thrash/deathový vokál Richarda Thomsona (dříve Chaos Incarcerated). Poté, co se hoši upsali stáji Candlelight Records, nejspíše společně s labelem usoudili, že nastala doba k vydání alba - a tak je tady.
Úvodní orchestrální echa, která přeletí všechny ty atmosféry a dimenze, vás připraví na humbuk, jež se následně rozprostře kolem vás. Melodika je zde konfrontována s progresivními rytmy groovy metalu, přičemž obě složky společně jakoby zápolí o vaši přízeň. Na jedné straně transcendentální synthové melodie, na druhé šlapající melodic death metalové riffy.
Dvojka „Alterra“ se klidně na půl minuty zastaví, aby dala těmto epickým symfonickým pasážím volný průběh, a poté se opět pokračuje. Východní motivy dobře známé z tvorby Nile, ladná dvoukopáková práce Michaea Pitmana, avšak zároveň mnohokrát slyšené kytarové melodie a riffy.
Tak takhle nějak by se dala popsat debutová deska Xerath.
Ve trojce „Nocturnum“ se pak objeví gothicky laděné ženské vokály, aby za necelou půl minutu zase zmizely do pozadí, vystřídány klávesovými strings. Zbytek pak již odsype v rychlém tempu, aby vás připravil na první rychlejší skladbu, čtyřku „Consequences“.
Upřímně musím přiznat, že ve mne tedy žádné zvláštní následky nezanechala. Násilně naroubované vyšší tempo kapele nepříliš nesvědčí a ačkoliv se snad synthy snaží snad až o jakousi avantgardu, melodické riffy kytar k tomuto zařazení nikterak nepřispívají. Symfonické pasáže, které se roubují do nečekaných zlomů temp pak vyznívají přinejmenším disharmonicky a ačkoliv věřím, že takový byl záměr kapely, ve výsledku nepřinášejí zhola nic nového a skladbě ani v nejmenším nepomáhají. Ladění ve stylu Meshuggah, které dohraje jakýmisi vycpávkovými riffy skladbu, mne nezaujalo už vůbec.
Xerath snad skutečně počítají s tím, že to mají všechno do puntíku „spočítané“ a math metal v jejich podání snese nánosy melodické symfoniky. No upřímně, za moji osobu mohu prohlásit, že místo spanilé jízdy průsečíkem obou stylů Xerath stvořili hybrida. Tento hybrid má sice dvě hlavičky, ale jeden mozek a ten se ještě sepne jen občas. Naštěstí pouze po čas prostřední části alba.
Dvouminutové klávesové preludium uprostřed desky, která má být nabušená extrémním metalem?
Trochu v obavách, zda se chlapům podaří obnovit ve druhé části nahrávky laťku nastolenou prvními dvěma songy, se odvážně pouštím do dalšího poslechu.
„False History“ přinese však to samé, co zbytek skladeb. Dokonale naposlouchané Meshuggah..ovšem počkat! Ano, je to právě šestka, ve které spojení, jež mělo být organické ihned na začátku, konečně nabírá jasné obrysy. Kytaristé Williams a Phillips konečně jakoby přestali chodit kolem horké kaše a nasadili k ohromnému výkopu. Ve druhé polovině se vykašlali na všechny ty rádoby atmošky kolem a drtí vás pořádnými kolovrátkovými riffy za decentní podpory synthů. Konečně si alespoň na chvíli porochňávám a svou nenechavou nohou vykopávám důlek do podlahy.
Následující „Abiogenesis“ měla nahrávku vrátit do původních kolejí, ale pokračuje naštěstí tam, kde předchozí skladba skončila. Tedy alespoň první dvě minutky Konečně se na nahrávce začíná také něco dít, polyrytmy sedí a symfo pasáže mají konečně návaznost. Kolem dvou minut zase přijde zlom, ve kterém Xerath nechávají prostor temným šepotům v pozadí.
Poté to trochu přeženou se snahou být techničtí, nit jejich melodiky se vám brzy vytratí a vy jste hozeni do moře hezkých, téměř soundtrackovských melodií, na které jsou nabalovány disharmonie a do všeho hlomozí tak trochu monotónní vokál. Nikoliv tak parádně odosobněný, jako u Meshuggah, spíše naprosto uniformní a nikterak procítěný.
No abych pravdu řekl, po několika posleších nejsem z nové desky Xerath nikterak odvázaný.
První dvě skladby jsou velice slibné, prostředek téměř tragédie, ve druhé se konečně začíná něco dít, ale že bych z toho skákal do stropu..
Pro metalové fanoušky, které zajímá, jak by vypadalo spojení výše zmiňovaných švédských techniků se symfonickými prvky Dimmu Borgir, navíc okořeněné občasnými úlety směrem k tvorbě Devina Townsenda, se jedná o album, jež jednoduše musejí alespoň vyzkoušet.
Určitě se na nahrávce nachází pár dobrých skladeb, ale jako celek bych ji prozatím doporučit nemohl – alespoň tedy nikoliv s úplně klidným svědomím.
Uvidíme, párkrát si to ještě projedu a kdybych náhodou postupem času změnil názor, dám včas vědět. Prozatím počítejte stak 6-7.
Nejlepší skladby: False History, Reform Part I
Čas: 39:31
Seznam skladeb:
- Intrenity
- Alterra
- Nocturnum
- Consequences
- Interlude
- False History
- Abiogenesis
- Reform Part I
- Reform Part II
- Right To Exist
