Ačkoliv jsem na Bonecrusher fest dorazil v dosti vyčerpaném rozpoložení, přesto jsem byl zvědav, jak se se show popere tak podivně vybraný line-up. Tento putovní festival je znám svou snahou přinést širšímu publiku hlavně novější kapely a těmi máme na mysli především smečky nějakým způsobem si zahrávající s corem a death metalem. Ovšem když na akci přibyli striktně old-school thrash metaloví španělští pardi Angelus Apatrida, nehledě na blackem (*kašel) ovlivněné Nory Keep of Kalessin, už jsem jeho snahu chápat přestával. Fetusáci mi tam seděli vždy, měli ke coreu stejně jako „sesterská“ formace Misery Index vždy blízko, ačkoliv Fetus ve své tvorbě dávají před lopatami přednost staromilskému slamu.
Nu nic, koneckonců výběr kapel je na pořadatelích, takže do toho nebudeme šťourat a směle k reportu. Dveře Exitu Chmelnice se otevíraly v šest, start akce byl naplánován na 18:30. Zhruba o nějakých 25 minut později se již na pódiu usazoval první článek řetězce, sice ANGELUS APATRIDA, aby se svým thrash metalem pokusili rozehřát publikum. Sice se na ně našel pouze jediný pařmen, ale je pravda, že mne svým stylem ála „Slayer pyčo“ jakožto samozřejmě spíše metalového fanouška celkem potěšili. Na zablbnutí po více pivech by to bylo ideální, tedy přesunul bych jejich set na samotný konec festu, aby si třeba mezitím se posilnivší fanoušci stihli utvořit hladinku a mohli se dosyta vypařit. Co jsem chytal ze skladeb, kapela sázela vcelku dosti na své prostřední album „Give 'Em War“, z nějž zazněly jak „Thrash Attack“, tak „Never Forget“. Ale je pravda, že na Angelus pravděpodobně v ten večer mnoho lidí nepřišlo, přesto se klucí ničeho nebáli a předvedli standardní thrash metalovou show a Guillermo Izquierdo ukázal, že je rozhodně schopným frontmanem zcela na svém místě.
Let the deathcore begin! Výměna lidského i nástrojového materiálu, stage opanovávají BURNING THE MASSES, náhrada za Annotations Of An Autopsy. To ovšem přítomným teenagerům v bílých mikinách s kšilty zdá se nijak nevadilo a já říkám – proč ne
. Měl bych se v krátkosti zmínit o faktu, že ačkoliv byla na akci (jako vždy v českých podmínkách) drtivá převaha „tradičních“ metalistů v černých mikinách/křivácích a tričcích s bubáky, přesto bylo jasné, že si na akci najde čas i určitá skupina tzv. „scene kids“ (u nás snad ani tenhle termín moc nejde použít) a myslím, že v případě tohoto festivalu to bylo správně, jelikož akce pro ně byla tak trochu určena. Ano, BURNING THE MASSES jsou zástupci již tradičního, etablovaného žánru „vrum-vrum breakdown“ – tedy deathcoru. Celá jejich tvorba je postavena na tom, že chvíli se hraje, breakdown, pak do toho kytarista Chris Valenzuela přistoupí se svými harmonics sweepy a hudba se zase pomalu rozjíždí. Určitě potěšil fakt, že zpěvák ihned na počátku vystoupení seskočil z pódia do publika a své plíce si na přítomné příznivce dc vyřvával pěkně z blízka. Ze skladeb jsme měli možnost slyšet jak „Vicarious Wrath“ z loňské desky „Offspring of Time“, tak třeba i „Nailgun Massacre“ či „Cyanide“ z debutu „Mind Control“. Nutno dodat, že ačkoliv mne deathcore neoslovuje, dav se dobře bavil a nikomu nepřišlo divné, že skladby povětšinou končily přesně ve chvíli, kdy se pořádně rozjížděly. Dc trademark®.
Všechno pryč, Burning The Masses vyklízejí pole italským tech death metalistům FLESHGOD APOCALYPSE, kteří však mají jednoznačný přesah jak do klasické hudby a tím i opery, tak i do nových podob extrémní muziky, které jednoznačně bedlivě sledují. Bylo zajímavé sledovat, jak si se zpěvy poradí kytarista Tommaso Riccardi , který tento nelehký úkol převzal po Francescu Paolim, jenž jako vždy poměrně jednotvárně drtil i v tomto případě masivně triggerované škopky. Pánové opět hráli ve „fracích“ jako správní tučňáci, ze svého výborného debutu „Oracles“ nahodili otevírák „In Honour of Reason“, „Sophistic Demise“, Láďa Křížek (Paolo Rossi) přispěchal se svými cleany na „Thru Our Scars“ z „Mafie“ a na závěr jsme si zapěli „Requiem In SI Minore“, tedy takový svérázný náhled na operu v „tech“ death metalovém stylu. Někdo odsoudil kapelu jako mrtvou, já samozřejmě nebudu tak unáhlený a počkám si, co na nás pánové vychrlí na albu druhém. Naživo totiž Fleshgod nikdy nebyli úplně stoprocentní a Tommasovy vokály mne skutečně příliš nebraly. Jinak zvukově se to oproti BTM trochu zhoršilo, paradoxně perkuse mi tentokrát nevadily tolik jako dosti podivně zvučené kytary a vlastně celé to byla taková menší sonická koule. Škoda.
Po následné pauze nutné k občerstvení, vydýchání se na chodbě (vzduch začal být v klubu nedýchatelný již zhruba hodinu a půl po příchodu prvních návštěvníků) začínají se svým setem američtí drtiči a jedna z ikon žánru deathcore – totiž CARNIFEX s hrozičem Scottem Lewisem za mikrofonem. Jejich plachta byla umístěna poněkud podivně napravo, takže kytarista Ryan Gudmunds měl co dělat, aby se na pódiu jakž takž pohyboval. V setu zazněly mimochodem „Lie to My Face“ (debut), The Diseased and the Poisoned (druhé album), z „novinky“ „Hell Chose Me“ z minulého roku pak titulka, „Dead Archetype“, či „Sorrowspell“. Musím říci, že Carnifex mne oslovili o poznání více, než-li první deathcoreová kapela večera, nevím, zdali je to ostříleností, či prostě lepším materiálem, ale člověk z těch lopaťáren Carnifex má naživo prostě mnohem lepší pocit, celé to dává nějak více hlavu a patu a songy znějí tak nějak kompletněji. Zvuk se až na perkuse celkem dal.
Stejně jako někteří kolegové na mjc i já jsem v případě KEEP OF KALESSIN raději utekl pryč, možná je to zbabělost, ale já tu kapelu skutečně nemohu ani cítit. Klidně si mohou každý rok jezdit blbnout na Eurovize, ale pak ať po nás nechtějí, ať posloucháme ty jejich výžblebty. Tedy nečekejte nějaké zhodnocení jejich setu, z celých KOK jsem viděl jen loga na tričkách u stánku s merch.
KOK dohráli, sklidili od bavícího se a sotva dýchajícího publika uznalý potlesk, ale my všichni se již tlačili, abychom cca. v půl jedenácté stihli legendární drtiče DYING FETUS. Tedy já jsem se zase až tak už netlačil, DF mne oslovovali naposled před lety a protože člověk se nějak vyvíjí, jejich kvalitní, leč pro mne osobně již trochu zešedlý death metal sliboval děckám v davu pořádně provětrat Carnifex kšiltovky. A co myslíte – stalo se. Bezchybná souhra ostřílených mazáků páně Gallaghera a Beasleyho. John jako vždy vypadal správně flegmaticky, ovšem jeho vokál stále stejně zabíjí veškeré obecenstvo. Rozhodně nejvíce se dav vyřádil u jeho písklat, na nichž jsou, jak známo, některé skladby DF dokonce postaveny. A díky bohu za to. Hrálo se jak z novinky („Descend into Depravity“), sice „Conceived Into Enslavement“, klipovka „Your Treachery Will Die With You“ či eponymní skladba, z „War of Attrition“ například klasika „Homicidal Retribution“ nebo „Raping The System“ na fandy podceňované, přesto mnou kdysi veleoblíbené „Stop At Nothing“ jsme se vrátili s výbornou „One Shot, One Kill“, die hard fans jistě potěšila legendární „Grotesque Impalement“. Dav se bavil a není divu – old school death metál s příchutí coreu a správnou porcí slamu – to naživo prostě musí zabrat. A DF byli ten večer skutečně opět majestátní diktát, který většinu kapel před nimi proměnil v neškodné hadrové loutky. Což se vlastně čekalo. Nemá cenu tu nějak složitě popisovat, co všechno je na Dying Fetus v pořádku, kapela má něco za sebou a každý fanoušek metalu, jenž zavítal na Bonecrusher, tak beztak učinil právě kvůli ní.
Nějaké zhodnocení na závěr? Málo místa, málo vzduchu, směsice metalistů a bílých bund/mikin/rovných kšiltů, nevyrovnaný, přesto po většinu času celkem ok zvuk (kapely si přivezly vlastního "zvukaře" pro celé tour), v pohodě organizace. Thrash, deathcore, death metál. Bonecrusher 2011.
Nu nic, koneckonců výběr kapel je na pořadatelích, takže do toho nebudeme šťourat a směle k reportu. Dveře Exitu Chmelnice se otevíraly v šest, start akce byl naplánován na 18:30. Zhruba o nějakých 25 minut později se již na pódiu usazoval první článek řetězce, sice ANGELUS APATRIDA, aby se svým thrash metalem pokusili rozehřát publikum. Sice se na ně našel pouze jediný pařmen, ale je pravda, že mne svým stylem ála „Slayer pyčo“ jakožto samozřejmě spíše metalového fanouška celkem potěšili. Na zablbnutí po více pivech by to bylo ideální, tedy přesunul bych jejich set na samotný konec festu, aby si třeba mezitím se posilnivší fanoušci stihli utvořit hladinku a mohli se dosyta vypařit. Co jsem chytal ze skladeb, kapela sázela vcelku dosti na své prostřední album „Give 'Em War“, z nějž zazněly jak „Thrash Attack“, tak „Never Forget“. Ale je pravda, že na Angelus pravděpodobně v ten večer mnoho lidí nepřišlo, přesto se klucí ničeho nebáli a předvedli standardní thrash metalovou show a Guillermo Izquierdo ukázal, že je rozhodně schopným frontmanem zcela na svém místě.
Let the deathcore begin! Výměna lidského i nástrojového materiálu, stage opanovávají BURNING THE MASSES, náhrada za Annotations Of An Autopsy. To ovšem přítomným teenagerům v bílých mikinách s kšilty zdá se nijak nevadilo a já říkám – proč ne
. Měl bych se v krátkosti zmínit o faktu, že ačkoliv byla na akci (jako vždy v českých podmínkách) drtivá převaha „tradičních“ metalistů v černých mikinách/křivácích a tričcích s bubáky, přesto bylo jasné, že si na akci najde čas i určitá skupina tzv. „scene kids“ (u nás snad ani tenhle termín moc nejde použít) a myslím, že v případě tohoto festivalu to bylo správně, jelikož akce pro ně byla tak trochu určena. Ano, BURNING THE MASSES jsou zástupci již tradičního, etablovaného žánru „vrum-vrum breakdown“ – tedy deathcoru. Celá jejich tvorba je postavena na tom, že chvíli se hraje, breakdown, pak do toho kytarista Chris Valenzuela přistoupí se svými harmonics sweepy a hudba se zase pomalu rozjíždí. Určitě potěšil fakt, že zpěvák ihned na počátku vystoupení seskočil z pódia do publika a své plíce si na přítomné příznivce dc vyřvával pěkně z blízka. Ze skladeb jsme měli možnost slyšet jak „Vicarious Wrath“ z loňské desky „Offspring of Time“, tak třeba i „Nailgun Massacre“ či „Cyanide“ z debutu „Mind Control“. Nutno dodat, že ačkoliv mne deathcore neoslovuje, dav se dobře bavil a nikomu nepřišlo divné, že skladby povětšinou končily přesně ve chvíli, kdy se pořádně rozjížděly. Dc trademark®. Všechno pryč, Burning The Masses vyklízejí pole italským tech death metalistům FLESHGOD APOCALYPSE, kteří však mají jednoznačný přesah jak do klasické hudby a tím i opery, tak i do nových podob extrémní muziky, které jednoznačně bedlivě sledují. Bylo zajímavé sledovat, jak si se zpěvy poradí kytarista Tommaso Riccardi , který tento nelehký úkol převzal po Francescu Paolim, jenž jako vždy poměrně jednotvárně drtil i v tomto případě masivně triggerované škopky. Pánové opět hráli ve „fracích“ jako správní tučňáci, ze svého výborného debutu „Oracles“ nahodili otevírák „In Honour of Reason“, „Sophistic Demise“, Láďa Křížek (Paolo Rossi) přispěchal se svými cleany na „Thru Our Scars“ z „Mafie“ a na závěr jsme si zapěli „Requiem In SI Minore“, tedy takový svérázný náhled na operu v „tech“ death metalovém stylu. Někdo odsoudil kapelu jako mrtvou, já samozřejmě nebudu tak unáhlený a počkám si, co na nás pánové vychrlí na albu druhém. Naživo totiž Fleshgod nikdy nebyli úplně stoprocentní a Tommasovy vokály mne skutečně příliš nebraly. Jinak zvukově se to oproti BTM trochu zhoršilo, paradoxně perkuse mi tentokrát nevadily tolik jako dosti podivně zvučené kytary a vlastně celé to byla taková menší sonická koule. Škoda.
Po následné pauze nutné k občerstvení, vydýchání se na chodbě (vzduch začal být v klubu nedýchatelný již zhruba hodinu a půl po příchodu prvních návštěvníků) začínají se svým setem američtí drtiči a jedna z ikon žánru deathcore – totiž CARNIFEX s hrozičem Scottem Lewisem za mikrofonem. Jejich plachta byla umístěna poněkud podivně napravo, takže kytarista Ryan Gudmunds měl co dělat, aby se na pódiu jakž takž pohyboval. V setu zazněly mimochodem „Lie to My Face“ (debut), The Diseased and the Poisoned (druhé album), z „novinky“ „Hell Chose Me“ z minulého roku pak titulka, „Dead Archetype“, či „Sorrowspell“. Musím říci, že Carnifex mne oslovili o poznání více, než-li první deathcoreová kapela večera, nevím, zdali je to ostříleností, či prostě lepším materiálem, ale člověk z těch lopaťáren Carnifex má naživo prostě mnohem lepší pocit, celé to dává nějak více hlavu a patu a songy znějí tak nějak kompletněji. Zvuk se až na perkuse celkem dal.
Stejně jako někteří kolegové na mjc i já jsem v případě KEEP OF KALESSIN raději utekl pryč, možná je to zbabělost, ale já tu kapelu skutečně nemohu ani cítit. Klidně si mohou každý rok jezdit blbnout na Eurovize, ale pak ať po nás nechtějí, ať posloucháme ty jejich výžblebty. Tedy nečekejte nějaké zhodnocení jejich setu, z celých KOK jsem viděl jen loga na tričkách u stánku s merch.
KOK dohráli, sklidili od bavícího se a sotva dýchajícího publika uznalý potlesk, ale my všichni se již tlačili, abychom cca. v půl jedenácté stihli legendární drtiče DYING FETUS. Tedy já jsem se zase až tak už netlačil, DF mne oslovovali naposled před lety a protože člověk se nějak vyvíjí, jejich kvalitní, leč pro mne osobně již trochu zešedlý death metal sliboval děckám v davu pořádně provětrat Carnifex kšiltovky. A co myslíte – stalo se. Bezchybná souhra ostřílených mazáků páně Gallaghera a Beasleyho. John jako vždy vypadal správně flegmaticky, ovšem jeho vokál stále stejně zabíjí veškeré obecenstvo. Rozhodně nejvíce se dav vyřádil u jeho písklat, na nichž jsou, jak známo, některé skladby DF dokonce postaveny. A díky bohu za to. Hrálo se jak z novinky („Descend into Depravity“), sice „Conceived Into Enslavement“, klipovka „Your Treachery Will Die With You“ či eponymní skladba, z „War of Attrition“ například klasika „Homicidal Retribution“ nebo „Raping The System“ na fandy podceňované, přesto mnou kdysi veleoblíbené „Stop At Nothing“ jsme se vrátili s výbornou „One Shot, One Kill“, die hard fans jistě potěšila legendární „Grotesque Impalement“. Dav se bavil a není divu – old school death metál s příchutí coreu a správnou porcí slamu – to naživo prostě musí zabrat. A DF byli ten večer skutečně opět majestátní diktát, který většinu kapel před nimi proměnil v neškodné hadrové loutky. Což se vlastně čekalo. Nemá cenu tu nějak složitě popisovat, co všechno je na Dying Fetus v pořádku, kapela má něco za sebou a každý fanoušek metalu, jenž zavítal na Bonecrusher, tak beztak učinil právě kvůli ní.
Nějaké zhodnocení na závěr? Málo místa, málo vzduchu, směsice metalistů a bílých bund/mikin/rovných kšiltů, nevyrovnaný, přesto po většinu času celkem ok zvuk (kapely si přivezly vlastního "zvukaře" pro celé tour), v pohodě organizace. Thrash, deathcore, death metál. Bonecrusher 2011.
