TRISTANIA - Rubicon

Jsou kapely, kterým k tomu, aby se zapsaly do povědomí všech posluchačů hudebního žánru stačí přijít včas a se správným albem. Ačkoliv by se dalo domnívat, že začít vydávat v roce 1997 je oproti ostatním velkým jménům metalu poněkud pozdě, norská gothic metalová formace Tristania toto manko dohnala jak rozjímavým Widow’s Weeds, tak hlavně na samém sklonku 90. let vydanou perlou, epitafem houslového metalu a po kompoziční stránce jednou z nejlepších desek v historii těžkého kovu – samozřejmě, řeč je o „Beyond The Veil“. Na tento skutečně odzbrojující materiál, jenž je brzy učinil známou a uznávanou veličinou, se posléze snažili navázat další řadovkou „World Of Glass“, v níž již zkušení posluchači mohli lehce postřehnout odklon od temnoty Závoje, přičemž Skleněný svět byl mnohem prosvětlenější, snad neuchopitelnější, ale pro mnoho fanoušků hlavně modernější a celkově jiný, zatímco záhrobní doom metalové riffy a středověká nálada jakoby zůstaly kdesi v neznámu. Koneckonců odchod jednoho ze skladatelů formace Mortena Velanda nezůstal bez povšimnutí a mnoho fans přemýšlelo, jakým směrem se tvorba formace bude dále ubírat.

Tato otázka zůstala nezodpovězena po čtyři roky, během nichž hledala celá kapela způsob, jakým svůj nový styl prezentovat publiku. Ten nalezla v roce 2005 s „Ashes“, progresivním rockem a metalem nasáklou deskou, která již s prvními dvěma alby neměla příliš mnoho společného. Formace se stále více přibližovala holandské škole, zatímco od svých severských kořenů se pomalu odstřihávala. Přesto i toto album se setkalo s kladným přijetím, ačkoliv u poněkud odlišného publika, než tomu bylo dříve. Já osobně však album hodnotím rozhodně výše, než-li následující „Illumination“, na němž jsem osobně neshledával cokoliv, co by mne donutilo nahrávku poslouchat nějak déle. Původní duch Tristanie se zcela vytratil, zůstal klasický odvar „new wave of gothicu“ se vším, co k němu patří – ani po kompoziční stránce se pak nejednalo o žádný zázrak. Tři roky minuly,  mezitím fanoušky milovaná dvorní zpěvačka Vibeke Stene hlásí odchod, odcházejí rovněž Østen Bergøy (jenž od začátku figuroval spíše v pozici studiového vokalisty, později se stal právoplatným členem kapely), Svein Terje Solvang a Rune Østerhus  a zároveň  již téměř tři roky u kapely kroutí jižanským temperamentem disponující pěnice Mariangela Demurtas, jež s gustem zpívá party své předchůdkyně. Jak se toto spojení chladného severu a slunné Itálie vydařilo? 

Inu po několika prvních posleších musím uznat, že poměrně dobře. Kapela se obměnou značné části sestavy kupodivu vrací ke svým kořenům, což je patrné jednak na zvuku kytar, jenž připomene „Veil“ zaručeně, ale hlavně tempy, které se vracejí kamsi k oněm kolovrátkovým zvukům dětských hudebních skříněk z dřívějších dob a když to v „Protection“ rozbalí i harsh vokály, máte chuť jít dát kapele pusu. Naproti tomu refrén „Patriot Games“ mi tak trochu připomíná Lacuna Coil (no fakt, nekecám) a klidně bych se bez něj odešel. Celkově mi tato skladba příliš nesedí, moc připomíná ostatní metalové spolky stejné stáje a jakoby si to kapela včas uvědomila, nasazuje „The Passing“ nádhernou akusticky laděnou rozvážnou skladbu, v níž se dočkáme s navrátivšího se Peteho Johansena a nádherným zvukem houslí. Komplexita tohoto štychu je neskutečná a právě tady na nás znovu pomrkává stará známá kapela a dožaduje se vaší pozornosti, kterou jste jí třebas po léta odpírali. Stejně tak „Exile“ ve středních tempech s typicky vrstvenými „nátlakovými“ kytarovými riffy, které uvádějí další část plnou brnkání akustických kytar.

Ano uznávám, nečekal jsem to. Nečekal jsem, že se Tristania ještě dokáže a bude chtít vrátit se svým starším soundem a ačkoliv jakékoliv funeral doomové tendence, které jsme snad mohli sem tam zaslechnout v roce 1998 jsou ty tam a kapelu můžeme směle zařadit do fiktivní „new wave“ škatulky, přesto v nich alespoň něco málo z 90. let utkvělo a co víc – i přes obměnu značné části sestavy dokáže zůstávat stále jednou z nejvíce inspirativních formací žánru, jež se často zove gothic metalem. Jsem strašně rád za návrat houslí, pohodově a pohotově odvedené vokály všech zúčastněných, nakonec i poměrně zajímavého provedení vokálů hlavní pěnice, jež sice postrádá unikátnost Vibeke, ale přesto odvádí poměrně dobrou práci. Mrzí mne slabší druhá polovina alba, jež se s kreativitou a hravostí té první nemůže ani náhodou měřit. I tak ale musíme pozvednout palec, snad s lehkým povzdechem a silnou dávkou nostalgie, ale přesto spokojeně, jelikož kapela dala dohromady album, jež stojí poněkud stranou od těch moderních pseudo goth metalových tancovaček pro široké publikum (které tuze rád recenzuji, mimochodem) s drobnou pokorou ke starším albům formace a sobě samým.