Píše se 4. 7. 2025 a já nevěřícně zírám na budík ukazující 3:45 ráno. Nutné zlo před něčím, co budu o pár dnů později bez váhání nazývat nejlepší akcí mého života, a tak po obvyklých ranních úkonech a rychlé snídani beru malý bágl s tím nejdůležitějším (což nebylo nic jednoduchého rozhodnout, neboť patřím mezi typ lidí, kteří se na výlety balí, jakoby plánovali, že se třikrát denně poserou) a s předstihem spěchám na vlak do Prahy následovaný busem směr Ruzyně. Tam jsem sice z našeho letadla úplně první, ale jak říkal můj dědeček – klíčem k úspěchu je být všude o deset minut dříve než ostatní, což bylo pro něj praktické dvojnásob, neboť v mládí býval závodním běžcem.
Stejně jako tisíce dalších Čechů, i já jsem několik let doby rouškové syslil doma lístek na společný koncert Ozzyho a JUDAS PRIEST a nemohl se dočkat, až obojí ještě alespoň jednou uvidím a uslyším. Hlavně toho Ozzyho, protože na JUDAS jsem byl už desetkrát.
Osud měl však odlišné plány. JUDAS sice přijeli a společně se SAXON a URIAH HEEP předvedli skvělá vystoupení, ale Ozzymu už zdraví pokračovat nedovolilo, takže nezbylo než nostalgicky vzpomínat, jak mi kdysi dávno chrstl z pódia kýbl vody přímo do xichtu a smířit se s faktem, že jsem ho tehdy viděl naposledy. Občas je však krásné se mýlit, a když se začaly objevovat první plakáty na Back to the beginning, byl jsem idealisticky (protože podobný plán nás evidentně mělo pár milionů) rozhodnut se k jednomu lístku na stání u pódia dostat (až později se dozvídám, že stání u pódia bylo za necelých tři tisíce liber, což je téměř devadesát tisíc).
Když vše začalo, vrátila mě situace hezky rychle nohama zpátky na zem – o zkušenost bohatšího a bez vstupenky. Stejně jako pár desítek přátel, kteří se s jedním nebo více účty snažili skrz několik předprodejů i přes volný prodej alespoň k nějakému lístku prokousat. Bez šance.
Nikdo z nich ale neměl v Anglii kamaráda, který v úplně první emisi lístků chytnul hned dva a jemuž další osoba, která měla jet, akci z rodinných důvodů odřekla. A přesně takto jsem dostal svoji šanci jako jediný z širokého okolí alespoň já – neskutečnou shodou náhod a s ušima odřenejma prakticky až na lebku. Ale co? Na to se dějiny ptát nebudou. Byl jsem zpátky ve hře. Teď už jen stačilo nespadnout s letadlem, ve kterém se mi přátelsky tlemil naproti sedící palubní steward, který ihned poznal, že letím poprvé, zatímco týpek za mnou komentoval dvě poblíž řvoucí mimina slovy: „Takhle zní soundtrack k peklu.“
Luton poblíž Londýna – vylézám z letadla a můj účes stále drží, a to i bez Taftu, neboť neprší, jak by člověk pod vlivem devadesátkových reklam od Anglie tak nějak automaticky čekal. Následuje půlhodinka jízdy do Bedfordu, relax na anglickém trávníku pod doběla rozžhaveným sluncem a večerní přesun do Birminghamu. Plán zněl totiž jasně – ať v sobotu není žádný stres, dvakrát v Birminghamu přespíme. To nás mimochodem vychází dráž než lístky na koncert (ty nejlevnější na sezení v přepočtu jenom za šest litrů), protože pod vlivem nadcházející události se ceny ubytování v okolí cca zpětinásobily. Večer trávíme ve vyhlášené rockové knajpě Scruffy Murphy’s, kde se tou dobou nachází minimálně dvojnásobné množství lidí, než na kolik je hospoda stavěná. Nejdi tam ale, když už z dálky slyšíš, jak desítky metlošů postávajících venku před podnikem zpívají songy od BLACK SABBATH. Nasáváme atmosféru a na pár hodin, pár pívek a pár panáků se k nim připojujeme, postupně si uvědomujíc, že i v té hrstce lidí je prakticky celý svět. Odlišné země původu, odlišné jazyky, stejný cíl. Potkáváme tam také prvních pár Čechů. Ti se mimochodem k lístkům dostali, když Ticketmaster vychytal několik překupníků, lístky jim zrušil a za původní cenu je vrátil do oběhu pro kohokoliv, kdo měl dostatek trpělivosti několik měsíců denně kontrolovat, jestli přesně tato situace nenastane. I takto to tedy šlo. Každopádně se plní dojmů okolo půlnoci vracíme na ubytko. Nálada je sice úžasná, ale ani jeden z nás nevidí důvod pokazit si zítřek opicí.
Následuje budíček v osm ráno a už někdy po deváté sedíme v předplaceném kyvadlovém doubledeckeru směr místo konání. Tenhle organizační prvek vše neskutečně zjednodušil a za deset minut jsme z centra přímo u cíle. Akce sice začíná až v jednu, ale být všude „o deset minut dříve než ostatní“ se opět vyplácí. Okolo stadionu se už motají nižší tisíce fanoušků, ale prostor je to velký, takže stíháme v klidu posnídat pořádně mastnej hamburger, nalít do sebe litr vody a u jednoho z mnoha stánků získat i merch. Ten mimochodem organizátoři přímo doporučovali nakoupit ještě před vstupem na stadion, což zpětně viděno bylo velmi dobré rozhodnutí a známka, že to nedělají poprvé. Drtivá většina lidí se tím řídila a smysl to mělo jak pro zvýšení komfortu v omezeném prostoru stadionu, tak pro umožnění co nejlepšího zážitku z akce, kterou si přeci jen chce člověk užít lépe než postáváním ve frontě, zatímco hrají jeho oblíbené kapely. Celkově pak akce z organizačního hlediska neměla jedinou chybu. Vše šlo naprosto hladce a plynule a i sekuritka se chovala profesionálně a přátelsky. Mít klobouk, před organizátory bych smekl. Chvíli jsem je podezříval, že naplánovali i počasí, které vyšlo dokonale též – 22 stupňů, pod mrakem, bez deště.
Dovnitř nás každopádně pustili o hodinu před avizovaným otevřením a ještě předtím se nám daří potkat dalších pár krajanů, se kterými se dáváme do přátelské konverzace. Hned za vstupem jsme mimochodem narazili na týpka, který na nízkozdvihu táhl asi tak tunu neperlivých vod a zadarmo je rozdával komukoliv, kdo měl zájem. Té možnosti jsem ve jménu pitného režimu využil a v rychlosti do sebe na ex poslal už druhý litr tekutin. Pomalu se totiž blížil čas najít svá místa.
Asi každý, kdo viděl plakáty na akci, si kladl otázku, jak to sakra chce pořadatel narvat do jednoho dne aniž by to začínalo v sedm ráno a končilo někdy před svítáním (časové rozmezí události bylo 13:00 – 22:30). Odpověď zněla jednoduše – kapely budou mít kratší sety, než na jaké bývají zvyklé. A když říkám kratší, tak tím myslím pořádně. Musím uznat, že tohoto konceptu jsem se ze začátku docela obával, ale nakonec s tím žádný problém nebyl. Spíše naopak. Vše bylo naplánováno do detailu a přestavby se stíhaly tak rychle, že si člověk sotva zvládl odskočit na záchod a pro další pití, takže zatímco má první myšlenka byla, že budou sety příliš krátké a člověk z toho vlastně nestihne mít nic, v praxi se to téměř slilo do jednoho celku, který nenudil a parádně valil. Kapely se navíc díky omezenému prostoru přirozeně soustředily na hraní svých největších hitů. Tempo bylo doslova vražedné. Počáteční tři bandy, MASTODON, RIVAL SONS a ANTHRAX, měly hotovo během jediné hodiny. Patnáct minut set, okolo sedmi minut na výměnu. Takto to šlo i přes HALESTORM, LAMB OF GOD, GOJIRU, ALICE IN CHAINS a PANTERU. První set delší než čtvrt hodinky měli vyhrazený až TOOL. Alespoň tedy dle rozvrhu, jež se mi dostal do ruky, protože mi párkrát přišlo, že byly technické záležitosti mezi některými vystoupeními tak bleskově vyřešeny, že kapela mohla hrát o kousek déle. Mezi těmito prvními jmenovanými proběhl ještě tzv. Drum Off, kde Travis Parker (BLINK 182), Chad Smith (RED HOT CHILLI PEPPERS) a Danny Carey (TOOL) za doprovodu kytar bubnovali společně BLACK SABBATH cover „Symptom of the Universe“. Celkově coverů vzdávajících hold BLACK SABBATH a Ozzymu na akci zazněla spousta a alespoň jeden udělal každý. Supergroup A a Supergroup B, které vznikly čistě pro tuto událost, pak nehrály nic než covery, i když ne všechny od BLACK SABBATH. V obou supergrupách, jejichž sestavy se často měnily song od songu, se střídali jak interpreti z vystupujících kapel, tak i hosté. Nebudu tedy jmenovat každého, ale namátkově – David Draiman (DISTURBED), K. K. Downing (JUDAS PRIEST), Papa V Perpetua (GHOST), Steven Tyler (AEROSMITH), Tom Morello (RAGE AGAINST THE MACHINE, AUDIOSLAVE), Mike Bordin (FAITH NO MORE), Rudy Sarzo (QUIET RIOT), Billy Corgan (THE SMASHING PUMPKINS), Sammy Hagar, Adam Wakeman, Yungblud, atd., atd. Tohle člověk jednoduše nevidí každý den. Trošku mi to vlastně připomíná Live Aid, což byla akce někdy v roce 1985, kdy se takto do kupy dali interpreti z mnoha tehdy nejslavnějších kapel, aby vybrali peníze pro hladovějící děti. A když nad tím teď znovu přemýšlím… ta zdánlivá podobnost možná nebude zase až tak náhodná, protože Back To The Beginning byla charitativní akcí též a v přepočtu na naše prý vydělala několik miliard.
Zpět k programu – skrz cca půlku dne nás jako moderátor prováděl Jason Momoa, který je nejenom známým hercem, ale i oddaným členem metalové komunity. Jak sám říkal – když se o akci dozvěděl, lámal si stejně jako my ostatní hlavu s tím, kde sakra sehnat lístek, ale pak dostal telefonát, zda akci nechce moderovat. Prý nikdy nic nemoderoval, ale role se ujal se ctí a skvěle mu padla. Naposledy jsem ho pak na pódiu viděl, když uvítal PANTERU, seskočil ze stage a přidal se do kotle k ostatním fanouškům. A kdyby se přeci jen někdo stihl v těch pětiminutových pauzách mezi kapelami nudit, na obřích obrazovkách se vysílaly i různé AI skeče, staré záběry a videovzkazy. Bylo tak možné vidět Ozzyho v South Parku, když ukousl Kennymu hlavu, Ozzyho sedícího na lavičce vedle Forresta Gumpa (a následně vyděšeného Gumpa, jak zdrhá, když ho Ozzy poslal do prdele), Ozzyho v jedné z ikonických scén Pulp Fiction a mnoho dalších. Zda jsme je viděli všechny, netuším, protože jsme s kamarádem každou chvíli běhali do útrob stadionu pro Jacky s colou. Jednou z výplní byl každopádně i předem připravený a zfilmovaný cover „Mr. Crowley“ od Jacka Blacka a mladých nadaných muzikantů. Ten proběhl i na streamu, jež se z celé akce s dvouhodinovým zpožděním vysílal pro každého, kdo si to zaplatil. O tuto službu byl minimálně v mém okolí veliký zájem a dohromady ji prý využilo cca šest milionů diváků. Když ale vezmeme v potaz, že spousta z toho byla vysílání v různých hospodách či klubech nebo se dívaly party přátel a celé rodiny, reálná sledovanost musela být mnohem vyšší. Stream už každopádně byla nějak uhlazená verze. Na místě to bylo mnohem živelnější. Kupříkladu již zmíněného Jacka Blacka jsme nikdo nečekali, takže když se najednou po sólu na varhany prudce otočil a začal zpívat, stadion se málem složil smíchy.
Celá věc občas nabrala i vážnější tón a i zde mi nezbývá než vyzdvihnout organizaci, která dokázala jemně rozlišit, kdy se od kravinek typu memes a AI skečů přesunout trošku hlouběji. V tomto duchu proběhla například vzpomínka na tragicky zesnulého Ozzyho kytaristu Randyho Rhoadse nahraná Rhoadsovou sestrou a postupně se objevovaly i útržky z dobového tisku a médií ukazujících nám všem, jak neskutečně byli BLACK SABBATH za svoji tvorbu v jistých politických a náboženských kruzích vláčeni a odsuzováni. Krásná připomínka, že metal neměl vždy na růžích ustláno a svobody si člověk musí vážit a mnohdy za ni i bojovat.
Večer se každopádně blížil velkému finále a nás tak už čekali „pouze“ SLAYER, GUNS N‘ ROSES, METALLICA, Ozzy a BLACK SABBATH. Já osobně jsem se se SLAYER už tak nějak psychicky rozloučil, když v Praze zakončovali své poslední tour, takže vidět je tady znova byla naprostá pecka. Až po příletu do Anglie jsem se přitom dozvěděl, že okolo měli ještě další dva koncerty. Vědět to dříve, šel bych na všechny. K jejich vystoupení mohu říct jen jediné – pořád jsou ve formě a doufám, že i když už teď zahrají jen velmi výjimečně, neviděl jsem je naposledy ani tentokrát.
Po nich převzali štafetu GUNS N‘ ROSES. Asi nejsem jediný, kdo si všiml, že Axlův hlas už není, co býval, ale tady jsem to jednoduše přešel a užil si to. Vidět GNR poprvé naživo, navíc i v sestavě se Slashem, za to prostě stálo.
Následovala METALLICA. Ze všech interpretů měli nejdelší set a ač jsou sami průkopníky ve svém stylu, neopomenuli připomenout důležitý fakt – kdyby nebylo BLACK SABBATH, nebyla by ani METALLICA. Krom coverů „Hole in the Sky“ a „Johnny Blade“ tak zazněly i songy „Creeping Death“, „For Whom The Bell Tolls“, „Battery“ a „Master of Puppets“.
Pak už byl jen zlatý hřeb večera. Všichni jsme byli napjatí, protože co si budeme – rozhodně nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že každý uvnitř sebe sama hlavně doufal, aby se Ozzy té akce vůbec dožil. Když však z pódia vyjel černý trůn, na němž seděl princ temnot osobně, věděli jsme, že ten moment skutečně nastal. Ozzy byl nejenom ve skvělé náladě, ale i když mu už nemoc nedovolila vstát, natož pak běhat po pódiu, jak byl vždy zvyklý, byl i v rámci možností docela dost aktivní, živě komunikoval a víceméně mu hned patřil celý stadion, který ho od první písně, „I Don’t Know“, ve zpěvu mocně podporoval. Po ní následovala moje srdcovka „Mr. Crowley“. Bylo to trošku překvápko, protože jsem si pohrával s myšlenkou, že ostatní kapely budou hrát covery písní, které již v originálu nezazní a tahle přeci jen už jako cover od Jacka Blacka, který ji mimochodem zazpíval opravdu excelentně, zazněla. Naštěstí jsem se opět mýlil. Kdysi dávno mi ségra na Nokii 3310 složila úvodní melodii jako vyzvánění a já otevřeně přiznávám, že jsem se neubránil slzám, když jsem si plně uvědomil, že tohle naživo slyšíme jako poslední na světě. Další na řadě byla „Suicide Solution“ a po ní přišel jeden z nejsilnějších okamžiků celého dne – „Mama I’am Coming Home“. Tuhle baladu vnímal jako ono pomyslné rozloučení zřejmě každý na stadionu a slzy už tekly snad úplně všem, Ozzyho nevyjímaje. Jeho hlas se v ní z tohoto důvodu trošku lámal, ale nikomu to nevadilo. Stadion prostě zpíval s ním. Těch skoro šedesát let metalu však byla bláznivá jízda, takže vlastně ani nijak nepřekvapí, že ze své sólo tvorby jako poslední Ozzy zazpíval „Crazy Train“, ve kterém mu hlas už opět sloužil v rámci možností naplno.
Po zhruba dvacetiminutové pauze, během níž jsou promítány historické záběry z celé existence BLACK SABBATH, se Ozzy vrací i s kompletní originální sestavou, kterou takto nikdo neviděl od roku 2005. Davy šílí a prostorem znějí sirény a úvodní riff „War Pigs“. Ozzy po celé vystoupení pracuje s lidmi a je na něm vidět, že by se strašně rád ze svého trůnu zvedl a znovu lítal jako neřízená střela, kterou pořád uvnitř své hlavy je. Po „N.I.B“. si vychutnáváme i „Iron Mana“ a jako úplné finále zní „Paranoid“, který Ozzy ohlásí jako „last song ever“ a z hloubi srdce nám všem děkuje za život, který díky podpoře fans mohli všichni prožít. Po ní je už jen rozlučka a ohňostroj. Na Ozzym je do poslední chvíle vidět, že tímhle vystoupením dostal strašlivým způsobem zabrat, ale zároveň si to neskutečně užil a je to ona tečka, která mu za tím vším chyběla. A co se týče nás ostatních – už když Ozzyho dřívější tourmanager hned na úvod celé akce vítal publikum slovy: „The whole world wants to be here today, but only you motherfuckers made it.“ Vystihl tím, jak jsme se vlastně celou dobu cítili. Bylo to něco mimořádného, co bylo jen jednou jedinkrát a už nikdy to nebude. A tam na místě to bylo jen pro nás. Tohle nebyl pouze koncert. Ten den se psala historie. Poslední kapitola příběhu, jež změnil naše životy k nepoznání. Loučili jsme se, ale nepřišli jsme říct sbohem. Přišli jsme říct děkuji a na ten naprosto výjimečný zážitek nikdy nikdo z nás nezapomene.
Fotky: Tomáš Kavecký
