Jakoby odpadla únava z předchozích náročných dní, koneckonců mi to tak ani nepřipadalo. Ještě jsem nebyl připraven ulehnout do hrobu. Do pevnosti jsme dorazili o dobrou hodinu dřív než včera. Brutální zvuk TO THE GRAVE otevíral pomyslná víka. Australané to jeli poctivě na deathcorovou notu. A protože deathcore je víc o metalu než fádní metalcore, tak mě vystoupení bavilo. Nad hrubou slupkou řádných riffů se vznášely pestré kytarové melodie. A těch kytarových pádů bylo tak akorát. Nebylo jich moc a nebyly zas moc dlouhé. (4horsemen)
Eeeeh, to už je zase sobota? Sakra, to to zase uteklo. Můj program naštěstí stejně jako v pátek začíná v jednu, takže mám čas se srovnat a do areálu vyrážím na klid. (Nekro)
BENIGHTED, naprosto epesní death/grind, k jehož poslechu nás ve čtvrtek zval i Maty z GUTALAX. Zpěvák jim koneckonců na jednu píseň hostoval, takže se tak nějak dalo čekat, co za masakr BENIGHTED budou. A zklamaní jsme rozhodně nebyli. Lepší ranní rozcvičku jsem si přát ani nemohl. (Nekro)
Sobotní ráno pro mne začalo až po poledni Frantíky BENIGHTED. Sil po předešlých třech dnech nebylo na rozdávání, ale tuhle bandu jsem si nemohl nechat ujít. BENIGHTED byli naprosto skvělí. Ládovali do nás především skladby z loňského alba „Ekbom“, ale samozřejmě došlo i na starší tvorbu. Nakonec je úplně jedno, jaké skladby tato kapela hraje. Protože všechny jsou naprostým zhmotněním brutality a krásy. Ráno opět nemohlo začít lépe než s trochou toho grindcore. (Luma)
Brutální nářez francouzských BENIGHTED se rozezněl na druhém pódiu. Tentokrát se věnovali poctivému deathmetalovému řemeslu, které nepáchlo záhrobní starobou. Bubeník to mydlil jedna báseň, kytaristé dávali nepřetržitě k dobru zajímavé parádičky a různé finesy. Jen zpěvákovi z hrdla hřměl záhrobní zvuk včetně pig squealu. A v kotli to bylo znát množstvím plavců na rukou. (4horsemen)
A do třetice pěkný nářez. EXHORDER s sebou přitáhli trochu zatěžkaného soundu, který byl ponejvíce patrný u „The Tale of Unsound Minds“. Nicméně v polovině, když bylo SABBATHOVSKÉHO groove podkladu dost, se rozjeli do divoké řezničiny. A samozřejmě thrash metal byl poznávacím znakem všech skladeb, včetně závěrečné bomby „Descrator“. A jela se soustavně kolečka circle pitu. (4horsemen)
Prakticky všechny ostré náboje byly vystříleny a na sobotu jich v zásobníku zbylo pramálo. Obecně bývá sobota na BA slabší, loni to pravda úplně neplatilo, ale letos to byla jedna záplata za druhou, kvalitní látky bylo pomálu. Ze zoufalství jsme zahájili zevlování na HANABIE., což byl tedy bizár na druhou. Japonské školačky měly od začátku setu technické problémy a koncert začal se zpožděním, což se stát samozřejmě může, když 70 % toho, co se z pódia ozývá, jede z playbacku. To taky není nic neobvyklého, dnes to používá řada kapel, jen u Japonek to bylo výraznější a místy až divné. Po první skladbě, triviální a předvídatelné, se technika rozsypala znovu a v tu chvíli nastala trapná chvíle, kdy holky netušily, co mají dělat, divně se pitvořily a čekaly, co bude dál… To už plynula dvacátá minuta setu a odehrána byla jedna skladba. Když se povedlo technikům nahodit vrtule, vydrželi jsme ještě jeden stejně ujetý a uječený song, něco jako popcore. (Johan)
Na japonská děvčátka HANABIE. jsem byl jen zvědavý, protože hudba, kterou produkují, mi v podstatě nic neříká. HANABIE. kvůli technickým problémům začali o nějakých patnáct minut později. Když se konečně podařilo propojit japonské zásuvky s těmi evropskými, tak začala párty jako blázen. Holkám šla muzika pěkně od ruky a za growling, který se linul ze zpěvaččina hrdla, by se nemusel stydět kdejaký metalcorový zpěvák. Vystoupení kvůli technickým problémům bylo sice o něco kratší, než bylo původně v plánu. Ale pro mne naprosto dostačující. Pravdou totiž je, že po konci vystoupení mi v hlavě z hudby HANABIE. nezůstalo zhola nic. I přesto musím zpětně zhodnotit, že jako momentální zábava byly super. (Luma)
Na šílené Japonky HANABIE. jsem byl hodně zvědav. A panenky byly úsměvné, veselé, patřičně i nepatřičně tvrdé. Byly corově nadupané a i japonsky pop(rockově) hravé. A tento našlehaný koktejl, tak trochu i chaotický zmatek, byl zábavný. Škoda technického problému na začátku (myslím, že zlobily odposlechy, in eary), protože takto část koncertu ztratila na živelnosti, ale i přesto to bylo „kawaii“ bezvadné. (4horsemen)
HANABIE. Stydím se za sebe, že jsem na ně šel a do první písničky vydržel. Opravdu nemám úchylku. Přísahám. Byl to jen momentální zkrat mysli. (Coornelus)
Necíleně se vydáváme poprvé na Obscure, respektive na pevnostní výlet, přičemž tam pouť ukončíme na německou bandu PROTECTOR, kteří to mydlili oldschoolově. Hráli thrash šmrncnutý s death metalem, ale hodně postaru. A nebavilo mě to. Chyběla tomu jakási energie. A přitom si myslím, že by vesměs krátké skladby mohly bavit. A nebavily i kvůli prolukám mezi skladbami, kde bylo doslova hluché místo. Deset sekund ticho a pak zbytečná řeč ještě k tomu navíc. Otočil jsem se na kamaráda a ten jen stroze povídá „spadl řetěz“. Bylo to obstarožní a bez šťávy, odcházíme po čtyřech písních. (4horsemen)
Živelná BRUJERIA byla jiná káva. „Mexičané“ to prostě umí rozjet, byť to byla taková mexicko-groove-grindová zábavovka. A mlýnek metalových i nemetalových bláznů jako pod vlivem marihuany se rozjel naplno pod pódiem. A bylo to takové jako z desek. Nic převratného z pódia nelezlo, bylo to jednoduché, ale dobře to fungovalo. Prostě „Esto es Brujeria“. (4horsemen)
BRUJERIA, neboli též česky čarodějnictví, hraje death/grind s image mexických kartelů, a to už od roku 1989. Kapela pokračuje i přes fakt, že jim v roce 2024 během několika měsíců zemřeli na zdravotní problémy hned dva členové. Užíváme si parádní kotel zakončený specifickou „Macarenou“. (Nekro)
Gangsteři BRUJERIA jsou oproti HANABIE. jiná káva. Tihle borci brázdí pódia už notnou řádku let a stále je to evidentně baví. A nutno dodat, že nás dole jakbysmet. Jak jinak si vysvětlit úplně plný plac před pódiem ve čtyři odpoledne. BRUJERIA do nás naládovala spoustu svých nejlepších songů. Vysvětlila nám, že marihuana je fajn a ještě si odnesla vzorky trávy od fanoušků domů. No domů. V jejich případě bych to viděl spíš na okamžitou spotřebu. Na konci samozřejmě nemohla chybět „Macarena“ s předělaným textem na oslavu zeleného listu. (Luma)
Jednou nejvýraznějších kapel soboty se pro mě stali KING WOMAN. A to nebyli skvělí, jen velmi dobří. Doom metal, post-metal. Původně projekt jedné dámy, posléze regulérní kapela, jež má asi k regulérnosti daleko. (úsměv) Sestava uváděná se totiž se sestavou na pódiu výrazně rozcházela a na prknech měly převahu dívky nad pány, kromě zpěvandule obsluhovaly ženy i bicí a baskytaru, kytary pak muži. Příjemný setík, plný hezkých momentů, melodií vstřícných i partů těžších a taky úsměvů bubenice, která vypadala, jako kdyby hrála nejlepší koncert svého života. (Johan)
Na KING WOMAN jsem se ze sobotního programu těšil nejvíc. Doom, rock, sludge metal s ženským vokálem je má oblíbená disciplína. KING WOMAN jsem nikdy neviděl živě. Byla vůbec někdy u nás ta možnost? Jejich nahrávky jsem vždy v době vydání poslouchal a bral je jako dobré, nikoliv jako výtečné. Na to tu máme jiné dámy. Čekal jsem na kouzlo živého koncertu a překvapení. Pocity mám jako Johan, nebylo to super, ale bylo to dobré, i když si dokážu představit lepší setlist, některé skladby měly na festivalové představení a striktně vymezený čas zvláštní stavbu a tak nějak jim občas spadnul řetěz. Nicméně základ byl postavený dobře. Dunělo to slušně a byl v tom cítit potenciál. Asi nejslabší částí byl překvapivě vokál paní vedoucí, která to měla chvílemi problém uzpívat a její zpěv nezněl úplně étericky. V nejlepších momentech připomínala Dorthii z WINDHAND, ale ta je přece jen na jiném levlu. Nicméně kde kapela nestrádala, byla vizuální část. Když nastoupila na pódium, měl jsem za to, že strejda rocker vyrazil se čtyřmi neteřemi na vandr po Evropě. Po delším šifrování nám ale vyšlo, že ta čtvrtá holka na kytaře bude asi kluk. Každopádně největší pozornost přitahovala zpěvačka Kristina, která se svým líčením vzbuzovala trochu strach a docela jsem byl rád, že jsem nebyl v první řadě, kdy přišla až k zábraně při závěrečném songu, jímž byl pěkně do doomu zpomalený cover od THE STONE ROSES „I Wanna Be Adored“, jehož dominantní basová linka mi zní v hlavě ještě teď. (Coornelus)
UNLEASHED, otcové viking deathu, šíří své poselství již celé dekády. Zajít si na ně byla povinnost. Je však i trošku vidět, že je sobota a prakticky všichni už meleme z posledního. Kapelu ale podporujeme, jak se patří, neboť když ze svých hudebních nároků neslevují oni, nemůžeme ze své podpory slevit ani my! Následující hodinu ale trávím odpočinkem. Už zbývá jen pět kapel. (Nekro)
Parádní death metal, to byli UNLEASHED. Hráli to na ráznou střední notu, tak trochu v temnějším hávu. Hudba měla chladný severský ksicht, ale to, co mně nejvíc vyhovovalo, byla motorová bruska à la MOTÖRHEAD. I když mě koncert bavil, tak poprvé jsem si zoufal na zvuk. Ne, že by kolísal nebo se projevila nějaká technická závada, ale velmi výrazně byl zesílen bubeníkův kotel. Rány, jako kdybych stál v blízkosti děla, a to jsem byl docela dál za zvukařem a ještě bokem od pódia. (4horsemen)
Chtěl jsem skáknout i na švédskou mlátičku UNLEASHED, ale docházející síly mne donutily přejít na Obscure a tam vyčkat na zabijáky MALEVOLENT CREATION. Musím konstatovat, že pokaždé, když jsem byl u tohoto pódia, tak zvuk, který se linul z beden, byl vždy kvalitní. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Hned od začátku mne zvuk MALEVOLENT CREATION chytil za koule. Nejspíš jsem nebyl jediný, neboť takřka ihned se roztočil circle pit. Pravda, taky jsem měl chuť se do něj vrhnout, ale po třech dnech veselí a běhání mezi pódii už těch sil tolik nezbylo. Nicméně muzikanti do nás rvali svoji tvorbu horem dolem a já, stejně tak jako spousta jiných, jim zobal z ruky. Po necelých čtyřiceti minutách bylo po všem a já jsem si říkal, že bych klidně ještě i patnáct minut zvládnul. (Luma)
Z nudy jsem se šel podívat na HARAKIRI FOR THE SKY, které jsem dosud míjel. Zase post-, resp. post-black metal, ale nikterak divný nebo zohýbaný, ale celkem rovný a melodický. Původně jsem chtěl jen ochutnat, ale při pohledu na program a s ohledem na to, že mi zvuk i výkon kapely přišel v pořádku, jsem zhlédl celý set, který lze hodnotit jako podařený. (Johan)
HARAKIRI FOR THE SKY je takový můj objev poslední doby. Zkraje roku jsem měl v plánu i jejich koncert v Praze, žel to nevyšlo. Rakouské kvinteto se utápělo v nádherných post-blackových melodiích, hudba i přes částečnou melancholii utíkala ve svižném tempu. Kytarové tklivé a táhlé melodie se nesly nádherně v prostoru. A v tom zmaru krásných pasáží se nesl žalostný vokál. Byl částečně zpěvný, ale povětšinou dominantně spílající, řvoucí, ale hlavně uhrančivý. Neznám je detailně a zatím je nemám dopodrobna naposlouchané, ale to, co jsem slyšel a viděl, bohatě stačilo. Trochu teď lituji, že jsem nešel na předešlý koncert, takže se budu hodně snažit, aby ten následující vyšel. Ve zkratce, byla to krásná hudba. (4horsemen)
Co s načatým podvečerem? GADGET? Tak je zkusím, když na ně šel Coornelus. Očekával jsem, že se na dvorek stejně nedostanu, ale nebylo ani zdaleka natřískáno. A když jsem se do grindeathu zaposlouchal, nenašel jsem důvod, abych zůstal. Zvuk, poprvé na Octagonu mizerný, kytary utopené pod salvami bicích a divným řevem zpěvačky. Odešel jsem záhy na louku řešit, co dál… (Johan)
Kanadská deathová rubanice KATAKLYSM si pro nás tentokrát připravila speciální set založený na zahrání celého alba „In The Arms of Devastation“, což bylo následně doplněno ještě pár songy mimo něj. Naštěstí zafungoval adrenalin, takže od začátku letím do kotle a během chvíle se cítím zase fit a nic mě nebolí. Pokud bych měl popsat atmosféru v kotli, řekl bych, že jsem se od začátku těšil, zda zase proběhne u KATAKLYSM oblíbený security stress test spočívající v tom, že co nejvíc lidí najednou začne surfovat. Ten nakonec neproběhl a dost možná to bylo proto, že nás jezdilo hned od startu tolik, že to nebylo ani potřeba. (Nekro)
Původní plán byl jít na GADGET, ale vzhledem k tomu, že hráli na Octagonu, jsem od tohoto počínání rychle upustil, a proto se vydal postopadesáté na KATAKLYSM. Tato parta navštěvuje naše končiny poměrně často a na Butalu bývají celkem pravidelně. Ale i přes všechna tato fakta je vždy rád podpořím. Ze začátku vystoupení někdo vzadu nejspíš zapomněl zapnout reproduktory, tak šlo o nejtišší kapelu festivalu. Asi až po první skladbě konečně našli to červené tlačítko a zvuk se mohl linout i z hlavních beden a ne jen z odposlechů. Nicméně ani pak nebyl zvuk žádná sláva. Ale tento hendikep vyvážilo nasazení muzikantů nahoře na pódiu, zatímco dole se strhlo samotné peklo. Ještě nikdy jsem nešel z koncertu tak unavený. Tolik plaváčků jsem za celé tři dny neodnosil. Pochvala samozřejmě patří nejenom KATAKLYSM, ale také borcům ze security. To právě oni všechny nakonec zachránili před pádem na zem. Navíc šlo vidět, že je jejich práce neobtěžuje. Naopak, navzájem si pomáhali. Pokud měl jeden plné ruce, tak druhý za něj zaskočil. (Luma)
ENVY byli již třetí kapelou ze země vycházejícího slunce, kterou jsem na Brutal Assaultu viděl. A taky se utápěli v silných post-rockových melodiích. Intro obstaral tklivý předříkaný úvod v japonštině s podmanivou kytarovou linkou. Poté se nečekaně rozjel silný post-rockový marast s podmanivými astrálními tóny. Chvílemi naskakovala husina. Škoda, že zpěvákův emotivní přednes, ať už na začátku či na konci skladby, nebyl na velkoplošné obrazovce s titulky. Bylo by zajímavé se dozvědět, o čem mluví. Ale možná by to rušilo. Budu si to muset nastudovat při poslechu hudby. (úsměv) V každém případě to byla vysoce energická a neuvěřitelně dravá show. Ještě to ve mně zůstalo. Za mě to byli navýsost výborní muzikanti, kteří vyprodukovali emotivně krásnou hudbu. (4horsemen)
Sázka na jistotu – AGNOSTIC FRONT. Po roční pauze opět na místě činu, na kterém pravidelně roztáčejí circle pity a páchají další vylomeniny. Ani letos neudělali výjimku a rozjeli zábavnou show, která ale byla až vedlejším produktem jejich produkce, bezesporu velmi kvalitní. Aby ne… Kdo stál u základů NYHC v roce 1980? AGNOSTIC FRONT. Kdo to drhne dodnes se stejnou vervou jako tenkrát? AGNOSTIC FRONT. Chytlavé popěvky, typické HC postupy i lehce metalické party, to vše s dobrým zvukem a vřelou odezvou fanoušků. (Johan)
Oddaným fanouškem hardcoru nejsem, ale tuhle kapelu si prostě nikdy ujít nenechávám. Atmosféra na jejich vystoupeních je něco neskutečného. Kombinace ohromné energie, brutálního kotle, ale zároveň přátelského ducha. Zaznívají ty největší pecky jako „For My Family“, „Gotta Go“, „My Life My Way“ a plno dalších. V jednu chvíli nám zpěvák říká, abychom podali ruku člověku po své levici a pak po své pravici, protože takhle se dělají přátelé. „Fuck the social media! This is how you make friends.“ Následně vyzývá, abychom jemně strčili do někoho po naší levici, pak do někoho po naší pravici, pak zase a zase a zase a zase a najednou je člověk znova v pořádným kotli a masakr pokračuje. AGNOSTIC FRONT taky mají jeden z jednoznačně největších circle pitů letošního ročníku. Odcházím naprosto spokojenej a s jedním z nejlepších zážitků letošního BA a je mi jasný, že až za dvacet minut začne adrenalin zase vyprchávat, bude mě všechno bolet ještě mnohem víc. Králové NYHC za mě jednoznačně opět uhájili svůj trůn. (Nekro)
Protože ENVY hráli na Obscure a konec byl naplánován přesně na začátek koncertu AGNOSTIC FRONT v hlavní části pevnosti, tak volím rychlejší přesun, abych stihl začátek. Tak jako předloni intro obstarala stať ze skladby Ennia Morriconeho k filmu „Hodný, zlý a ošklivý“ a následně se rozjela rašple „AF Stomp“ s vypalovačkou „The Eliminator“. A dál už není třeba nic psát, říkat. A tak jako minule cituji: „Řvoun Roger Miret a kytarista Vinnie Stigma (a spol.) okamžitě nakopli a rozpumpovali veškeré fans“. Zase to byla pořádná pumelenice. Agresivita, rychlé výjezdy kytar. Vše lítalo na pódiu, pod pódiem byli nepřetržité circle pity a samozřejmě se neustále plavalo nad hlavami. Neskutečně dravá nálož toho pravého a nekompromisního hardcore. Set byl takřka totožný jako před dvěma roky a nikomu to nevadilo. Co by tam pánové přeci měli jiného hrát? AGNOSTIC FRONT neomrzí. (4horsemen)
Australští KARNIVOOL produkovali zajímavé neotřelé, neslyšené a svérázné kytarové motivy. Byly to neobyčejné progresivní rockové melodie s přesahem k silným metalovým riffům. Hudba měla únosný (i pro mě) metalcorový drive, na který byl nabalen špinavý basový balast. Opět mě bavil silně chrastivý drone zvuk basy. Jindy se prostorem nesla čistá linka včetně té vokální. Čisté tóny byly kombinované s těmi disharmonickými. Marně přemýšlím, co se dá všechno představit pod názvem progresivní rock nebo metal, protože se tady sbíhaly všechny žánry do jednoho pevného hudebního tělesa. Neúnavně jsem měl uši a oči připnuté k pódiu. Bomba. (4horsemen)
ALUK TODOLO, aneb (nejen můj) omyl dne. Na malém nádvoří se sešlo celkem dost známých tváří, ale řada jich vydržela nějakých patnáct minut. Koncert začal se zpožděním a když se hrálo, tak odnikud nikam. Instrumentální divnohudba měla k tomu, co si představuju pod pojmem okultní rock, hodně daleko, spíš bych řekl divný noise rock. (Johan)
Sice unavený, ale stále odhodlaný splnit svůj plán a taky poslechnout a posléze snad i pochválit vystoupení DEFEATED SANITY, jsem se vydal dozadu na Obscure. Na místo jsem přišel asi s pětiminutovým zpožděním. A z pódia už zněla „Heredity Violated“ se zvukem, který dokáže zdemolovat stavby. Věděl jsem, že DEFEATED SANITY budou skvělí, ale tohle jsem opravdu nečekal. Jejich hudba, nebo bordel, říkejte tomu, jak chcete, se do mě zakousla s každým tonem. A pokud by touto kapelou celý festival skončil, tak by to byl konec vskutku excelentní. S posledními tóny „Dislimbing The Ostracized“ jsem se opět utvrdil v názoru, že tohle je přesně ten důvod, proč sem stále jezdím. (Luma)
DEFEATED SANITY jsem stihl je jenom zčásti, když jsem si krátil cestu okolo Obscure stage do stanu. Svůj technický brutal death zvládali se ctí, takže jsem se zastavil, poslechl pár posledních songů a neopomenul i vlítnout do kotle, kde jsem opět potkal překvapivě ty samé lidi jako v jiných kotlech. Tuhle bandu si definitivně ještě omrknu, zpěvák měl naprosto parádní kanál a hrálo jim to solidně. (Nekro)
Jedna progresivita za druhou. OPETH byli v raných začátcích kapela deathmetalového kalibru, ale časem to tito hudební experimentátoři začali stírat novátorskými postupy. A nejinak tomu bylo i v pevnosti. Od minulého roku je to samý paragraf. Bouřlivý a zároveň temný „§1“ z alba „The Last Will and Testament“ otevřel cestu k silnému koncertu plných zvratů a různých nálad. Ač už těch povznášejících nebo smrtelně bolestivých. V průběhu setu se podle slov Mikaela Åkerfeldta objevily ještě dva paragrafy a to „§7“ a „§3“. Abych řekl pravdu, tak se mi nedaří rozklíčovat, který je který. Prostě poslední sbírku musím brát jako celek. Mikaelovi se náramně dařily přechody z hlubokého growlu do čistého zpěvu. Mezi paragrafy se vloudil víc než nádherný a poklidný song „In My Time of Need“. S dvojitou tváří hrubého death metalu a něžné rockové progresivity pak zazněla věc „Ghost of Perdition“, obdobně působila „Deliverance“, ktera byla tou závěrečnou. Opět moje nadšení neznalo mez. Pamatuji si na koncert víc než před deseti lety v Praze. Tak trochu vadilo, že tehdy OPETH jeli více na rockovou notu a Mikael převážně zpíval čistým hlasem. Nyní těch growlujících poloh a silných melodií bylo víc a suprově zabíraly. (4horsemen)
Největší kapelou posledního dne byli OPETH, kteří mě nikdy nezasáhli natolik, abych jim věnoval pozornost větší než malou. Uznávám, že je to skvěle prezentované, není to žádným způsobem pitomé, jen to se mnou nic nedělá, ani radost, ani otrava, jedním uchem dovnitř, druhým ven, takže po třech skladbách z pevnosti ven a s letošním Brutalem byl amen. Čekat na DARK FUNERAL bylo nad mé síly. (Johan)
Další švédské death metalisty THE HALO EFFECT, kteří sázejí na melodickou notu, jsem sledoval z okolí hlavních pódií. Byl to hudebně velmi precizně odehraný koncert, který měl dobré melodie…, které u mě zůstanou opomíjené i nadále. Stává se, že se něco nedostane pod kůží a zůstane to hudebně na periferii mého hudebního vkusu. Koncert přinesl pestré aranže s přehršlí melodií. Možná toho bylo zbytečně moc. Dal jsem této kapele koncertní šanci a ohodnotil jsem je tak, jak vidím jejich obě alba. Jsou prostě jen dobrá, leč neslyším nic, co by mě k nim přitáhlo. Nic víc, nic míň. Budu spíš stát na straně toho tvrdšího spektra melodické scény, jakými jsou AT THE GATES, HYPOCRISY, finští INSOMNIUM anebo dejme tomu částečně i angličtí CARCASS. (4horsemen)
Čas odchodu se přiblížil, ale přece jen dáváme ještě část setu smečky DARK FUNERAL, kteří jsou taky ze Švédska a taky kouzlí melodické noty, ale ty blackmetalové. Hudba zahustila ještě více pokročilou noční dobu a pod kotlem (pódiem) nebylo vůbec znát, že by někdo po předchozí bandě melodiků opustil areál. A vřelo to řádně. Hlavně bicmen jel pořádné sypačky. A mrazivě barevná hudba se nesla éterem. Konec dobrý, všechno dobré. (4horsemen)
Poslední uskupení, které jsem chtěl opravdu vidět, a které mám vyloženě rád, byli DARK FUNERAL. Areál po ukončení THE HALO EFFECT malinko prořídl, což mělo své výhody. A já se tak mohl dostat blíže k pódiu. Lord Ahriman drží otěže kapely pevně v rukou, a proto se na nás od samého začátku valila vlna black metalu té nejvyšší jakosti. Pravda, volume mohlo být malinko více doprava, ale i tak šlo o naprosto skvělý zážitek. Na jednu stranu to bylo běžné vystoupení, které ničím zvlášť nevybočovalo. Ale když máte skladby zažrané pod kůží, tak to ani jinak dopadnout nemůže. Pro mne osobně nádherná tečka za letošním ročníkem a opět jedna z kapel, kvůli kterým se na Brutal rád vracím. (Luma)
DARK FUNERAL patří mezi mé oblíbence, takže o vynechání z důvodu extrémní únavy jsem ani neuvažoval. Prostě bylo potřeba se víc hýbat, aby mě adrenalin udržel při životě, takže když zpěvák zahlásil svoje „I will tell you something. I thing Brutal Assault needs more Satan“ a rozjel song, kde se v refrénu zpívá „Hail Satan!“, okamžitě jsem naskočil na vlnu a musel se projet. Oproti některým předchozím ročníkům nemohu opomenout, že se mi tentokrát fakt hodně líbil zvuk. Pamatuju si, jak to jindy byla jen řvoucí koule, ale tentokrát zvuková nádhera od začátku do konce. Vystoupením se zároveň uzavírala produkce na dvou hlavních pódiích. Ještě to ale nebyl definitivní konec. (Nekro)
Čest uzavřít festival tentokrát připadla švédskému blacku HELLBUTCHER. Projekt samotný vznikl relativně nedávno, 2023 myslím, ale když je kapela poskládaná z matadorů stylu, tak prostě nemáte pocit, že posloucháte nováčky. HELLBUTCHER je totiž prakticky pokračováním na konci roku 2022 rozpadlých NIFELHEIM. Zpěvákova vizáž nenechává nikoho na pochybách. Kdyby byl nějaký blackmetalový final boss, vypadal by takhle. A tomu odpovídala i hudba. Kotel se rozjíždí od první chvíle, takže jen dokouřím doutníček a s kamarádem z Izraele si jdeme zaběhat. Crowdsurfing už jsem v plánu ani neměl, ale lidi mě okolo dvakrát překecali, takže jsem prostě zase musel. HELLBUTCHER po celou dobu ve svém tempu neslevují a ačkoliv je před třetí ranní dav už prořídlejší než v podvečer, pořád nás tam jsou mraky. Jelikož kapela má zatím jen jediné album („Hellbutcher“) z roku 2024, celé vystoupení zakončuje naprosto parádní překvápko v podobě coveru „Black Metal“ od VENOM a celý dav se naposledy dostává kompletně do varu. Po tomhle se loučím, mizím do kempu, dávám sprchu a ve čtyři ráno usínám. Další Brutal je u konce. Doma později zjišťuji, že mám tělo samou podlitinu a doslova poseté desítkami modřin, ale i přes pokročilou fyzickou destrukci mi Brutal chybí už při odjezdu. Za rok si to zopakujeme. (Nekro)
Celý letošní Brutal Assault byl dobrý, ba byl velmi vydařený. A s kamarádem Petrem se shodujeme, že byl snad nejvydařenější z těch pár ročníku, co jsme zde byli. Prostě do třetice všeho nejlepšího. A ani se nám nezdálo, že bychom byli tolik unavení, jak by se mohlo zdát. Minimálně já jsem dobil baterky. A v sobotu u mě zabodovalo víc kapel. V první řadě OPETH a HARAKIRI FOR THE SKY. V těsném závěsu se drží KARNIVOOL a AGNOSTIC FRONT. A jak jsem zmínil už výše, tak ENVY byl za mě vrchol celého letošního Brutal Assaultu. 52 kapel. Tak za rok. (4horsemen)
Fotky z mobilů (Johan, 4horsemen, Marek, Nothingface, Nekro)
