Attila Csihar lecture: The voice of black metal itself. Když jsem na začátku zmiňoval, že jsem zažil i malou část doprovodného kulturního programu, měl jsem na mysli toto. Jednalo se o uzavřenou soukromou záležitost, na kterou se dalo dostat jen s platnou vstupenkou, jichž bylo pouze sto. Attila sám nám hned na začátku řekl, že tohle dělá poprvé a vlastně ani pořádně neví, jak to pojmout, a tak začal prostě o svém dětství, jak se dostal k metalu a později k black metalu, pročež mi ulpívá v hlavě jeho vyprávění o tom, jak ještě kdysi s TORMENTOR hráli ve svém rodném Maďarsku, ale na pódiu nebyl mlhátor, což nějaký týpek vyřešil tím, že prostě vedle stage začal pálit vinyly. Zhruba v půlce sezení dostáváme možnosti i my ostatní, když Attila vyzývá ke kladení dotazů. Ujímám se prvního slova a ptám se na vývoj jeho hlasových technik a důležité body a osoby, které to ovlivnily. S Attilou později mluvíme na chvíli i soukromě a zjišťuji, že operní zpěvačky, kterým prošel rukama, ho učily opravdu naprosto stejné věci jako mě učí ta moje. Dotazů celkově samozřejmě padá víc, Attila se pak hodně rozpovídává i o své další vášni – cestování a poznávání pradávných kultur. Po téhle hodinové session odcházím nabitý energií jako po máločem. Je prostě úžasný potkat člověka, který tak neskutečně ovlivnil váš život. A on svým hlasem ten můj ovlivnil opravdu hodně. (Nekro)
Páteční program pro mne začal až zabijáky AVULSED. Tahle banda z centrálního Španělska mne vždy potěší. A nejinak tomu bylo i tentokrát. Borci rozjeli svůj deathmetalový kolotoč na plné obrátky, a proto jsem celý jejich set strávil v kotli, kde panovala opravdu veselá nálada. Nejsem si úplně jistý, ale řekl bych, že nejvíce skladeb zaznělo z poslední povedené fošny „Phoenix Cryptobiosis“ a není se čemu divit. Nahrávka vyšla letos v březnu, tak se ji kapela snaží dostat mezi lidi. Na začátek dnešního dne naprosto skvělá volba. (Luma)
S AVULSED jsme s DYSAGELIEM odehráli několik koncertů, takže vidět je pro mne bylo i setkáním s přáteli. Chlapi hrají už strašných let, ale na Brutalu jsme je měli možnost zažít s jejich lehce nagrindnutým death metalem poprvé. Jdu v kotli do plných a rozšiřuji své surfařské zážitky o dalších pár jízd. Parádní set! (Nekro)
Protože jsme ve čtvrtek vynechali FEAR FACTORY a tím pádem šli o něco dřív spát, v pátek dorážíme o dobrou hodinu a půl dříve než předešlý den. V pevnosti bylo volněji a nakonec ani během dne nebyla přeplněna lidmi jako v předchozích dvou dnech. Hmatatelné, pořádně zahuštěné smrtící tóny lezly z krvavých Španělů AVULSED. Krev byla všude, nejen na frontmanovi, který si ten hnus vylil na hlavu, ale hlavně byli krvavou tekutinou pomazáni ti, co byli v první lajně. Husté pronikavé tóny pročísla kytara a ta druhá osmistrunná (nebo kolika?) rovnou vrstvila kovové melodie na sebe. Zpěvák používal hrubý vokál, ještě hrubší growl a někdy vyloudil i pig squeal. (4horsemen)
Pomalu se přesouváme směrem na Obscure. Máme čas a je docela horko, tak usedáme v pevnosti blíž Meet & Greet za Octagonem. Jako na potvoru mě znovu načapali redaktorští kolegové Johan s Coornelusem, že prý se zase flákám. Nepomohlo vysvětlení, že jsem měl ještě půlhodinu do dalšího koncertu. Fakt je to brutál. (úsměv) (4horsemen)
„Nebudeme se válet na intru a jedeme na festival po obědě,“ rozhodl Coornelus. A jak řekl, tak bylo. Letos jsme „díky“ jeho drobnému úrazu měli taxikáře ve svém středu – a ten nás vozil do města a zpátky, aby pošetřil nohu, která „je prakticky pryč“. Podle plánu tedy na MONOLORD, kteří v půl třetí otevírali program na nejoblíbenějším Obskurním pódiu. Rozvážný doom se přeléval od melancholických k hutnějším polohám, čistý zpěv pak muziku povznášel, aby ji hutné riffy zase uzemňovaly. Největší pozornost na sebe strhával basák, který během koncertu stačil zničit jeden popruh od nástroje i odposlechovou in ear soupravu. (Johan)
Probuzený bez energie, přesto s odhodláním vyrazit do hlukového víru o něco dřív, tzn. v klídku po obědě, vyrážíme s Johanem v brzkých 14:00 na MONOLORD. I když jsem všemi mastmi mazaný a zmrazený kelenem, kolena pod náporem dunících tónů téhle švédské riff mašiny dostávají zabrat. Ale když si vzpomenu na památný koncert na 007, kde jsme si všichni kupovali nášivku s kočičkou, která má na čele obrácený kříž, bylo dunění na Obscure stagi vlastně odvarem. Kapelu už v podstatě nesleduju, bavila mě na prvních dvou albech, pak už naše láska vyšuměla. Proč si ale nedat MONOLORD naživo, že? Nutno říct, že MONOLORD za ty roky odloučení ze své živé prezentace neustoupili ani o píď, ba naopak. Kapela rozhodně neměla z dob, co si ji pamatuju, v sestavě druhého kytaristu, takže při sólech nevznikala prázdná místa a při riffech to blafalo jak Johanova kamna. Po třiceti minutách odcházím s dobrým pocitem. (Coornelus)
MONOLORD jsem viděl před sedmi lety na společném koncertě s BLACK LABEL SOCIETY. A tam mě nadchli. A kdysi v reportu jsem poznamenal, že Zakk Wylde si kapelu nevybral náhodou, protože SABBATHOVSKÉ riffy byly všudypřítomné. A nejinak tomu bylo zde. Líbivé tóny zatěžkaného doom metalu, do kterého kytary jemně malovaly psychedelické tóny nebo naopak kvílely či dokonce kvákaly. A hrubá basová konstituce a ještě tomu trochu v drone módu, tak už jsem z toho nemohl… Vokál Thomase Jägera byl volný, tak jako všechny tóny, které se táhly kolem nás. Zpěvný, volající a hodně připomínající jemnější polohy Mikaeal Åkerfeldta z OPETH, které jsem si užil den následující. A celá tato zmíněná kombinace dělala blažený výraz na tváři. Dlouhý „Empress Rising" byl takový řádný příklad, kde bylo vše maximalisticky naplněno. A toto můžu brát plnými doušky. (4horsemen)
„Nemáš tam k doporučení ještě nějakou kapelu, která by se mi mohla líbit?“ Tak touhle mládežníkovou otázkou jsem si v podstatě zajistil účast na setu post-industriálních metalistů MNEMIC, protože se líbilo, líbilo se moc. Dánové loni po víc jak deseti letech oznámili návrat z hibernace a jak ukázalo josefovské vystoupení, opravdu jim to muzicírování chybělo. Energie se valila z pódia prakticky od prvních tónů a hlavně zpěvák Michael Bøgballe byl jak urvaný ze řetězu. I když jak sám nezapomněl poznamenat, hladící si při tom menší fotrovské bříško, plynoucí roky je nenechaly bez následků. Basák původní sestavy Tomas „Obeast“ Koefoed se reunionu sice účastní, ale zranění ruky mu obsluhu nástroje znemožnilo, proto zaskočila sympatická omladina a Koefoed vybíhal pouze pomoci s doprovodnýmí vokály. Celkově na mne koncert udělal velmi dobrý dojem a na případné repete neodpovím ne. (Horaguru)
V pátek jsem chtěl vidět hlavně PRONG a při nich běhat našeho kolegu 4horsemena v moshpitu. To první vyšlo, to druhé ani náhodou. Bohužel musím říct, že mi tentokrát PRONG úplně nesedli. Bylo to úplně stejné jako tady na stejném pódiu před X lety. PRONG vlastně nehráli nijak špatně, možná to bylo výběrem skladeb, docela bych kromě nezbytného závěru v podobě „Whose Fist Is This Anyway?“ a „Snap Your Fingers, Snap Your Neck“ uvítal věci z posledního období, a to hlavně z mimořádně povedených desek „X - No Absolutes“ a „Zero Days“. Tak snad příště. (Coornelus)
Na PRONG na značkách. Tato zabijačka byla v plánu, co byla zveřejněna v programu. Zařezávající metal s hoblujícím hardcore a nekompromisním kvílením kytar. „The Descent“. Tvrdý provokativní punk s metalovými riffy. „Disbelief". Nebo jsme si dali rozcvičku na bluesové rock´n´rollové rytmy. „Prove You Wrong". Anebo to bylo jinak? Bylo to úplně jedno. Jen ta zábava byla jednotná. Teď byli všichni PRONG a PRONG všechny rozbil „Pick up, pick up… Pick up the broken pieces - Pick up, pick up… Pick up the broken peace.“ Nic složitého, ale náramně zábavné, ale i vkusné. A nakonec lusknout prsty bylo snad povinnost. „Snap Your Fingers, Snap Your Neck“. Byli výborní s maximem energie. (4horsemen)
Se znalostí tvorby PRONG jsem na tom jen o chlup lépe, než tomu bylo u MNEMIC, což v praxi znamená, že mne neminula hitovka „Snap Your Fingers, Snap Your Neck“ a že jsem psal recenzi na poslední řadovku „State Of Emergency“. Ta koneckonců nebyla vůbec špatná, ale přece jen jsou to dva járy a moc detailů v makovici nezůstalo. Nevím, přestože to Amíci měli lépe rozdané a v mém imaginárním souboji měli předchozí MNEMIC sfouknout jak svíci, nestalo se tak. I když se usměvavý ďábel Tommy Victor snažil, ve výsledku jsem měl pocit jízdy se zataženou ruční brzdou a do varu (a mírné formy tance) mne dostala až na závěr zahraná výše zmíněná hitovka. (Horaguru)
Nejmilejším překvapením pátečního programu se pro mě stali SYLVAINE. Opět zadní stage, opět výborný zvuk a příjemná post muzika. Prolínání nablacklých ostřejších pasáží s post-rockovými, střídání melodického a hrubšího ženského zpěvu, blonďatá kytaristka/zpěvačka, která na sebe logicky strhávala největší pozornost. Dal jsem s chutí celý set a chvílemi se mi na mysl vkrádala myšlenka, že jde o SÓLSTAFIR s ženským zpěvem. Kathrine působila mile; když uváděla skladby, tak jemným takřka dětským hláskem, celý koncert si hodně užívala a snad byla z vřelého přijetí až dojatá. Jeden z nejsilnějších zážitků letošního Brutalu. (Johan)
U PIG DESTROYER mi moc nesednul hlas, takže jsem je dal spíše z distancu a okrajově, ale hudebně ani zvukově nebylo co vytknout. Znělo to skvěle a nadupaný dav před pódiem mluvil za vše. (Nekro)
Opět přesun na Obscure, kde nás přivítali dva chlápci zvaní MANTAR. A duo si plně vystačilo, protože bordel uměli udělat i tak. Bubeník a kytarista netradičně proti sobě, bokem k publiku. Živelné vystoupení mělo zčernalý ksicht a zároveň punkovou dravost. Sem tam zpomalení, ale pronikavé sludge špíně nebylo vyhnutí. Prostě a jednoduše řečeno bylo to taky „prong“ a pod pódiem to žilo. (4horsemen)
Na HENTAI CORPORATION míříme se zvědavostí, koho všeho zase maestro Škarohlíd urazí. Přidělený čas nám přišel celkem velkorysý na českou v zahraničí nepříliš známou kapelu, což ostatně počet přihlížejících potvrdil; ne, že by bylo pusto prázdno, ale místa byla všude dost a asi by bylo lepší umístit HENTAI CORPORATION na menší zadní stage. Kvinteto se předvedlo ve standardně dobré formě, sypalo rozevláté thrash´n´rollové vypalovačky plné krkolomných pasáží a VÝBĚROVSKÝCH klávesových prstolamů. Radek nezklamal, nejvíc ho v současné době vzrušuje Martina Sáblíková, nešetřil ale ani obecnými vulgarismy, které asi zahraniční publikum nechápalo. (Johan)
Už před HENTAI CORPORATION nastavujeme úsporný režim, který spočívá ve střídání částí setů a odpočinku. Sázku na jistotu ASPHYX dáváme až poté, co se kapela rozehraje a snad srovná zvuk, což se obé podařilo, stejně jako koncert. Martin byl evidentně dobře naladěný, parta střídala svižnější a pomalejší songy, bubeník nerozsedl stoličku, takže samá pozitiva. (Johan)
Holanďané ASPHYX produkují přesně ten druh death metalu, který lahodí mým sluchovodům v maximální míře. Do josefovské pevnosti si navíc přivezli fantastickou formu a skvělou náladu. Martin Van Drunen od začátku vysílal úsměvy do všech stran a pozitivní rozpoložení bylo znát i u obou drtičů strun. Skoro by se až chtělo napsat, že ASPHYX předvedli mimořádný výkon, ale protože jsem je viděl už mnohokrát, musím suše zkonstatovat, že prostě „jen“ odvedli stabilně skvělou práci. Velice potěšily vály „Death The Brutal Way“, „Deathhammer“ („This Is True Death Metal, You Bastards!“), nebo z velice podařeného posledního alba „Necroceros“ hitová „Knights Templar Stand“. Nedělo se vlastně nic výjimečného (žádná světelná palba, žádné speciální efekty, žádný make-up a podobný kraviny), přesto se za mne jednalo o jedno z nejlepších vystoupení letošního ročníku. Když zkrátka umíš a baví tě to… (Horaguru)
Na tyhle panáčky se vždycky hrozně těším. ASPHYX hrají už skoro čtyřicet let a na deathové scéně se těžko najde člověk, který jejich jméno nikdy neslyšel. Jejich death metal býval hlavně dříve mocně prodchnut doomovou atmosférou a části z toho přetrvávají i dnes. Zvukově parádní set si opět vychutnávám v klidu a s labužnickým zaujetím. (Nekro)
Masivní zvuk ASPHYX byl zřetelný ještě dřív, než na nás vykouklo samotné pódium Marshall. A slyším, že i toto pódium může překvapit. Byl to marast v dobrém slova smyslu. Smrtící chrastící nářez v těžkotonážním tempu, který se táhle šinul z pódia s výrazně chorobným vokálem Martina van Drunena a excelentně brutálních bicích Stefana Hüskense. No prostě „Death the Brutal Way“. (4horsemen)
OVERKILL tu měli vystoupit už před dvěma lety. Letos to vyšlo, tak během chvíle, co dohráli ASPHYX, se areálem ozývají zvony a vzápětí pronikavý hlas Bobbyho „Blitze“ Ellswortha. A jak jsem zmiňoval v předchozím reportu o „přehnaném“ vokálu ve výškách, tak zrovna u Bobbyho mi to nevadilo, poněvadž v tom hrdle k tomu má ještě takový správný chraplák. A s klidným svědomím můžu říct, že „ten to tam má“. Bobby v tom však nezůstal sám, protože se mu v refrénu přidával hrubý hlas letitého souputníka, basáka D.D. Verniho. A samozřejmě nejen v úvodních skladbách „Scorched“, „Rotten to the Core“ nebo „Bring Me the Night“. Každá skladba byla vynikající. A kdyby dali jakoukoliv jinou, tak by to taky nevadilo. Thrash jako víno a poctivý rokec od začátku do konce. A samozřejmě se špičkovým a přehledným zvukem. S rozmanitým „Ironbound“ a chytlavým „Elimination“ se set přiblížil ke konci. Uběhlo to moc rychle. (4horsemen)
Dědoušci OVERKILL si přijeli nadělat absenci z předloňska, kdy jim to ze zdravotních důvodů neklaplo, a ani tady nelze nic vytknout. Snad jediné mrzení směřovalo za bicí baterii, kde bych rád viděl v akci Jasona Bittnera, ale co už, cesty ďábla jsou nevyzpytatelné a Jeramie Kling se vyjevil jako důstojná náhrada. Jinak vše při starém. Kapela pořád jede jako dobře namazaný stroj, Blitz si v momentech, kdy ho není třeba u mikrofonu, chodí za repra lehce dýchnout, D. D. Verniho poznáš podle pohybů na kilometr daleko a oba sekerníci to sází jak za mlada a pohotově vypomáhají frontmanovi s vokály. Zub času se nevyhne nikomu, proto není divu, že Blitz už není zdaleka tak energický v pohybu, ale v ústech to ten borec pořád má. Tajně jsem si myslel na „Won't Be Comin' Back“ z posledního (mimochodem skvělého) alba „Scorched“, která sice nezazněla, ale titulka a „The Surgeon“ taky príma. Na závěr jak jinak klasika „Fuck You“ a odchod na párek. (Horaguru)
Po konci ASPHYX pokračujeme v modelu konec/začátek a sledujeme další adepty umístění do domova důchodců. OVERKILL jsou na scéně 45 let a pořád je to baví, o čemž svědčila usměvavá Blitzova tvář. Na tu hrůzu, co zvukaři obecně předváděli, zněli OVERKILL snesitelně, bylo to takové příjemné brouzdání ve starých dobrých časech. (Johan)
Taky nemůžu být pořád na jednom místě, a tak GRAVE slyším chvíli z pivního stanu, chvíli mezi boudami zvukařů, pak jsem chvíli někde mimo, ale tak nějak jsem se poblíž motal, a tak trochu si připadal, že jsem pomalu v hrobě. Ale nebylo to hudbou. GRAVE měli chrastivý zvuk s mrtvolně valivým soundem, tak jak to mají na albech. Přehrávaly se skladby z prvních třech řadovek. Set zakončili s pomalejším songem „And Here I Die“ z alba „Souless“. (4horsemen)
V přípravě na Brutal a speciálně na malou Octagon stage jsem samozřejmě narazil na FIVE THE HIEROPHANT. Popisek zněl výborně, to mě mělo zaručeně bavit. Domácí poslech sliboval mnohé a mj. se u poslechu desky „Through Aureate Void“ parádně usínalo. Nikdy jsem se nedostal dál než ke třetí skladbě. A podobný efekt se dostavil i naživo. Zpočátku mě kombinace jakéhosi psychedelického rock/metalu doplněného zvuky saxofonu poměrně bavila. Ale časem se dostavil útlum a přesně u třetí věci mi došlo, že mi to stačí. Doma bych usnul a to jsem si tady na place nemohl dovolit. (Coornelus)
O GAEREE mi spousta lidí básnila a mně ten název taky přišel hrozně povědomej, jen jsem si to neuměl zařadit. Až než jsem je uviděl naklusat na Obscure stage. No jasně! S těmahle týpkama jsme pár let zpátky hráli na Gothoomu. Pamatuju si je dobře, protože všichni členové souboru nosí charakteristicky pomalované látkové masky a zpěvák po celé vystoupení předvádí neskutečně aktivní pohybovou show, během které mi průběžně mizí z dohledu v husté pódiové mlze, aby z ní během vteřinky vytančil o kus dál. Hudbou bych tuhle portugalskou partičku přirovnal... vlastně ani moc nevím k čemu. Je to takový moderně pojatý black metal, trošku mi to chvílemi připomínalo MGLU, ale MGLA to není. Jsou svoji, mají charakteristický podpis a pokud si to člověk chce osahat blíže, musí si to prostě poslechnout. Za mě každopádně paráda a nebýt opět mého backstage pasu, sledoval bych je zřejmě až někde z chill-out zóny, jak tam bylo narváno. Myslím, že GAEREA bude časem známější jméno. (Nekro)
Jestli jsem se na některou z kapel těšil malinko víc, než na jiné, tak to zajisté byla GAEREA. Tuto záhadnou partu sleduji od vydání jejich druhé nahrávky „Limbo“ a mám takový pocit, že zrají jako víno. Naposledy jsem kapelu viděl někdy před čtyřmi lety na Slovensku. Dnes konečně i s novou nahrávkou na krku u nás na Brutalu. Co se hudby týká, tak ta byla intenzivní, pomalá a krásná, zatímco vystoupení bylo intenzivní a tajemné. Přesně takové, jaké si jej pamatuji z minula. Jde vidět, že kapela postupně na svoji stranu nabaluje fanoušky jako sněhová koule. A není se čemu divit. Neboť s každým novým albem je hudba Portugalců přístupnější. Opět výtečně strávený čas. (Luma)
Jak to zpívá DEBUSTROL? „Myslím, že papež je snad taky vrah“? Dá se s tím souhlasit, ale za mě to je takto: „Myslím, že zvukař je snad taky vrah“. PARADISE LOST jsme na Brutalu viděli několikrát a většinou ve skvělé formě, letos to ze strany kapely bylo opět v pořádku, ale co s tím udělal kretén za zvukařským pultem… koncert nám otrávil. První půlka byl teror se skřípajícími kytarami a vůbec debilním zvukem, v druhé půlce to bylo o něco lepší, ale stejně to mělo k ideálu daleko. Hrál se průřez, takže něco z „Icon“, „Draconian Times“, „One Second“ i „Host“, ale ani tutovka „Say Just Words“ náladu moc nezvedla. (Johan)
Rychle jsem se zmátořil, když jsem uslyšel „Enchantment“, skladbu z doby, kdy vznikla ta nejlepší alba této ikony jménem PARADISE LOST. Skladby během setu byly z různé doby, byl to takový průřez celé tvorby, a tak hned se objevil „Forsaken“, zatím z poslední desky „Obsidian“, který měl spíš rockovější nádech. Ale v celkovém kontextu koncertu vše zapadalo do sebe a takřka vše udělalo nesmírnou radost. Ale je pravdou, že na mě nejvíc zabíraly nejstarší písně, takové ty rozmáchlé s doomovým nádechem. Prostě „The Last Time“ je neuvěřitelně chytlavá bombová pecka. „Hearts beating… Hearts beating…“ Umírám. „As I Die“ měla pěkně výraznou basu. A když spustili úvodní harmonickou melodii k „Embers Fire“, byl jsem v transu. Po skončení této písně jsem si nechal melodii běžet v hlavě a jen jsem si říkal, že mi tam jedna zásadní skladba z alba „Icon“ scházela. A to „True Belief“, ke které jsem se svého času snad i modlil. (úsměv) Je mi moc smutno při psaní těchto řádků. Zvláště, když PARADISE LOST konec koncertu zabili popinou. Není to myšleno ve zlém, ale prostě… (4horsemen)
Show PARADISE LOST posraly problémy se zvukem. Tvářit se, že si to užívám, zatímco to v bednách praská a z pódia leze bída, po mně nemůže nikdo chtít. Pocit rozmrzelosti na mě určitě skočil ze zpěváka Nicka, který tento svůj povahový rys tentokrát celkem uhlídal na uzdě, já ne. Mně to vzalo vítr z plachet a nemohl jsem se naladit. A to mám tyhle borce moc rád a uznávám všechny (!) jejich desky. PARADISE LOST na BA vytáhli takové ty svoje klasiky, kterými nic nezkazí a jelikož mají hitů na hraní pět hodin v kuse, vždy se najde někdo, komu něco chybí. Nikdo se nehlásí? Tak třeba já. „True Belief“. Na druhou stranu potěšil „DEPEŠÁCKEJ“ song „Smalltown Boy“, ale pocit z toho, že to bylo celé nějaké divné, se mě drží ještě teď. (Coornelus)
Největším tahákem pro mne letos byli ostrované PARADISE LOST a po konci jejich setu musím přiznat mírné rozpaky. Sám jsem si zvolil variantu vidět kapelu pěkně zblízka, za cenu mírného nepohodlí a zvukového diskomfortu, že ale má pozice nalevo od pódia bude naprosto bez tónů nástroje riffujícího sekerníka Aarona Aedyho, to překvapilo nemile. Ještě, že to má člověk za ty roky v uších a paměť hluchá místa obstojně zaplnila. Jinak vše v pohodě. Protože se řadím mezi milovníky starší tvorby, jásal jsem nad kousky „As I Die“, „Embers fire“, „Pity Of Sadness“ nebo „The Last Time“, na druhou stranu mlaďounká „…Ghost“ polaskala duši zrovna tak, a to i přes zmršenej začátek, kdy si to kapela musela dát znovu a lépe. Zkrátka a dobře, i přes zvukové trable jsem rád, že jsem borce znovu viděl, přestože byl odchod z takových ASPHYX v o dost veselejším duchu. (Horaguru)
Tohle pro mě není ani tak kapela jako spíše pojem. „De Mysteriis Dom Sathanas“ a „Daemon“ patří mezi má nejoblíbenější alba všech dob a Attilův hlas je prakticky důvodem, proč jsem se ke zpěvu dostal i já. Když jsem tenhle démonickej zjev viděl a slyšel poprvé, připadal jsem si jako v jiném světě. Jeho hlas byl, stejně jako i nyní, hlasem monstra, které překračuje zažité bariéry. Vystoupení bylo unikátní show, ve které zazněly největší pecky z celého průřezu kapelní tvorby, zatímco na plátně za ní běžely raritní záběry, fotografie i úryvky rozhovorů z dávné minulosti. MAYHEM takto slaví čtyřicet let své existence a já si show vychutnávám opět v naprostém klidu někde uprostřed davu. (Nekro)
Samozřejmě, že jsem chtěl vidět MAYHEM. A co je víc než MAYHEM? (úsměv) Nebudu přehánět a jen uvedu, že v surové blackmetalové krustě se schovávaly promyšlené kytarové melodie. Vokál nebyl jen o prostém murmuru či skřehotu, ale byl i temně volný. Byla to hudba s napětím a s očekáváním, co bude dál, protože na plátně za kapelou se promítaly obrázky z historie tohoto temného tělesa. Takže to nebyl jen hudební zážitek, ale i vizuální. I pro toho, co se v této kapele moc neorientuje. A songy se přehrávaly jako obrázky, zpětně k těm divokým raným začátkům. „Malum“ z alba nedávného byla úvodní skladbou a ta nejvíce raw, „Pure Fucking Armageddon“, byla úplně tou první v historii MAYHEM. A vlastně z toho všeho vyplynul takový vzorek celé diskografie. Z každé desky jeden song. „Freezing Moon“, „Funeral Fog“ a „De Mysteriis Dom Sathanas“ byla nesvatá trojice, která zastupovala jediné album, na kterém zanechal významný skladatelský otisk Euronymous. Naposled. Chtěl jsem vidět MAYHEM. Chtěl jsem vidět kapelu, která byla průkopníkem black metalu. Která tvořila dějiny metalu, nevyjímaje dobu smutnou, ale nechvalně proslulou. Chtěl jsem vidět kapelu plnou záhad a životních divočin. Vystoupení nebylo nikterak přehnané. Bylo okázale a důstojné. (4horsemen)
MAYHEM = skvěle připravený a zvládnutý koncert. Působivé projekce, konečně na Marhallu dobrý zvuk a kvalitní výkony všech, jak stárnoucích rebelů, tak mladších kytaristů. (Johan)
DIMMU BORGIR jsem poprvé naživo viděl na onom legendárním Brutalu ve Svojšicích, kdy pořadatelé čekali tři tisíce lidí a ono jich přišlo sedm tisíc. Tehdy byli DIMMU BORGIR jedním z nejvýraznějších headlinerů a jejich hvězda zářila asi nejsilněji. Nebyli samozřejmě jedinou kapelou události, ale osobně jsem názoru, že jsou dost možná jedním z důvodů, proč se tehdy Brutal stal velkým fesťákem. Sem přivezli show se spoustou kulis a zahráli set převážně z novější tvorby, alespoň pokud se dobře pamatuji, ale naštěstí zahráli i moji oblíbenou „Mourning Palace“. Užívám si je z první řady a pak pokračuji dál. (Nekro)
Epičtí a dramatičtí DIMMU BORGIR zněli fantasticky. Nevím, jak je to možné, ale zvuk byl najednou naprosto dokonalý, všechny orchestrace i kytary zněly výborně a samozřejmě své dělaly i kulisy, které nebyly přehnané. DIMMU, aniž bych je v době jejich největší slávy nějak extra žral, mi konec dalšího dne zpříjemnili, jejich zarytí fanoušci museli být nadšeni. (Johan)
Matadory DIMMU BORGIR jsem si šel omrknout, aniž bych od nich čekal něco extra. Přeci jen se jedná o kapelu, která se notnou řádku let hřeje na výsluní, a tím pádem je každé jejich vystoupení naprosto dokonalé. Stejně tomu bylo i tentokrát. Profesionální vystoupení, ve kterém nechyběly ani ohně a dým. Jediné, co bych uvítal, je aspoň malá komunikace s publikem. Celkově mi zpěvák připadal, že ho to dnes moc nebere. Nalijeme si čistého vína. Už nejsou devadesátá léta, tak by chlapi mohli zahodit image zlých kluků z opery a v padesáti si tu jejich taškařici krapet více užít. (Luma)
Norská blacková mlátička TSJUDER šíří poselství zla už více jak třicet let. Vznikli s cílem vytvořit nejryzejší formu black metalu a drží se toho dodnes. Jejich přístup je tradiční a syrový. Kdo hledá black metal tohoto typu, jsou pro něj TSJUDER jasnou volbou. Já sám se tentokrát dopředu vůbec nedostávám, takže si je i přes pozdní hodinu užívám z distancu opřený o hradby. (Nekro)
Pokud jsem psal výše, že mi u „DIMÁČŮ“ nesedí image zlých kluků, tak v případě TSJUDER je to naprosto v pořádku. Hrát black metal v té nejryzejší podobě si to vyloženě žádá. Dovolím si tvrdit, že TSJUDR odehráli snad nejlepší vystoupení z blackmetalových kapel, které jsem letos na Brutalu viděl. Z pódia se hrnula energie jako z Dukovan, kterou podpořil i solidní zvuk. Zpěvák disponuje naprosto shnilým hlasem, který se k celku naprosto hodí. Za mě jedno velké BRAVO! (Luma)
Je libo troška black´n´rollu? HELLRIPPER tento den uzavírali a za mě je možná trošku škoda, že nevystupovali někdy přes den, protože to uměli rozjet fakt parádně. Ještě ani nehráli a zpěvák už zahlásil „I wanna see you crowdsurfing before we start to play. C'mon, crowdsurf!“ a lidi ho poslechli. Když pak kapela začala hrát, okamžitý circle pit byl samozřejmostí. Ze svého tempa celou dobu neslevili a já mizím do sprchy a chrnět. (Nekro)
Fotky z mobilů (Johan, 4horsemen, Marek, Nothingface, Nekro)
