THIS OR THE APOCALYPSE - Haunt What\'s Left

Ačkoliv metalcore rozhodně není žánrem, do něhož bych byl nějak více zažraný, na to jsou v redakci Fobie vysazená jiná individua, přesto i v tomto žánru (stejně jako v téměř všech ostatních) se občas najdou kapely, které ukáží, že to se scénou není ani náhodou tak špatné. Před necelými dvěma roky jsem na těchto stránkách vychválil debut americké formace This Or The Apocalypse, která navzdory svému ještě poměrně mladému věku (a pouhému cca. čtyřletému působení na scéně) ukázala, jak se má hrát správně bláznivý technicky občas až pro posluchače nepříjemně nabušený metalcore.

Mnoho lidí z jejich debutu „Monuments“ ovšem po delším poslechu bolela hlava, jelikož mozek prostě nestíhal a tak si pánové řekli, že svou tvorbu přeci jen přiblíží masám a vydělají si nějaký ten dolar.
Proto v letošním roce vydávají placku „Haunt What’s Left, kdy již první skladba „Charmer“, připomínající kdysi slavné (a v rámci možností poměrně dobré) Unearth ukazuje, že ty tam jsou doby kruhových riffů, technických úchyláren a podobných bláznivin.

Naopak, skladba má klasickou rockovou strukturu včetně sóla, co ovšem posluchače ihned praští do uší, jsou polyrytmické struktury, masivní breakdowny, přicházející, jak se zlíbí jim a hlavně - bicí. O ně se opět stará Grant McFarland, vynikající  technický bicmen a není divu, že si jej rychle do své stáje zařadil respektovaný výrobce perkusí MEINL. Nedivím se, právě bicí jsou složkou, která vás i na novinkovém albu formace prostě BUDE bavit a to měrou vrchovatou.

Po výborném otevíráku přichází hudební orgasmus v podobě „Subverse“. Je až neuvěřitelné, jak se tuto skladbu kapele podařilo vypiplat, ale jak kulervoucí úvodní riff, tak spanilá jízda slokami, po již slyšený, ovšem do skladby dokonale padnoucí refrén, jenž je zpíván polořevem a  podporován decentními „chrčivými“ backing vokálovými cleany. Tahle skladba je zároveň pro mne naprostým dosavadním vrcholem tvorby TOTA, jelikož v sobě spojuje jak vynikající technickou vyzrálost, tak nově nabytý smysl pro melodie a ačkoliv si nemyslím, že se po téhle nahrávce kapela vyhoupne mezi velká jména (bohužel), nezbývá než podotknout, že produkce Chrise Adlera (Lamb of God) a Joshe Wilbura je naprosto vynikající a šlape na paty těm největším hvězdám žánru. Skvělé basy, pronikavé kytary, v jejichž zvuku vyniknou vysoké metalcoreové vyhrávky a hlavně zajímavě zvučené šlapky – to je zvuková doména nového alba.

Baví mne líně se valící „The Incoherent“, která je vlastně neustálým breakdownem kamsi a v těchto situacích poznáváte staré dobré struktury „Monuments“. Tak kapela přeci jen nezapomíná na své kořeny! Následující „Lamnidae“ je oproti tomu klasickou metalcoreovou skladbou s harmonickými sóly, množstvím melodií, povinným bicím intermezzem, hrubými takřka deathcoreovými breaky, ve výsledku příjemná popina, jež se dobře poslouchá a myslím, že klukům na živo stejně v pohodě hraje.  

„Hellish“ potěší hlavně polyrytmy a výborně přepočítanými bicími party, jelikož Grant je prostě Grant a jeho technické meze jsou nekonečné. Jinak skladba jde tak nějak odnikud nikam, ovšem vytváří poměrně schopný most mezi předchozí měkárnou a následujícím technickým klenotem „Toro“ s mollovými sjezdy, neúnavným štěkotem Ricka Armellina, jenž od minula velmi rozšířil svůj hlasový projev a pokud někoho minule provokoval jeho nevyzpívaný projev, tentokrát se dočká pořádného řevu v různých polohách a různých hlasových provedeních. V pohodě.

Abych vás opět nenutil číst kvanta textu, bude jednodušší to zkrátit. TOTA nakroutili jednu z nejlepších desek, které jsem měl letos možnost slyšet a to už máme září!!

Ačkoliv metalcoru nijak zvláště neholduji, nemohu jinak, než kapelu zastavit těsně nad absolutoriem, ovšem s tím, že pro fanoušky žánru to klidně může znamenat absolutoria dvě. Prostě kapela si opět vše důsledně pohlídala, nápadů je dost a provedení naprosto profesionální, takže mně nezbývá, než před mladíky smeknout a poblahopřát k úspěchu.

Jen tak dál, nechť vám vlastní ksicht zůstane ještě po dlouhá léta! 95%