THE CHANT - This Is The World We Know

Před více než rokem jsem na tomto místě referoval o naději finské melancholicko-rockové scény, formaci The Chant, když na sklonku roku 2008 vydala v tichosti svůj naprosto famózní debut „Ghostlines“, jenž ovšem davem hudebních fans prosvištěl naprosto bez jakékoliv náznaku byť sebemenšího zájmu. To je určitě škoda, a jelikož já osobně jsem pány a dámu celé ty dva roky sledovat nepřestal, mohl jsem se těšit, jak mi v roce letošním na stole přistane jejich novinka, kterou celou dobu měli v plánu. Inu, nepřistála. The Chant jednoduše nejdou cestou rychlého úspěchu a, abych byl upřímný, kromě těch pár recenzentů, kteří si jejich album vyžádají na recenzi a skalních, jež si druhé album této formace, nazvané „This Is The World We Know“ koupí, uslyší toto album opravdu málokdo. Jelikož jsem nakonec s kapelou zaslání dojednal, mohu se s vámi podělit o dojmy, které jsem při více než měsíčním poslechu, jenž jsem si na vstřebání tohoto díla neodpustil v hlavě zesumíroval.

Předně, třebaže byl debut až po strop našlapán melodickými, snadno zapamatovatelnými songy, kapela, jakoby se snad snažila být méně podbízivá, sází melancholický rock, jenž známe třebas z drážek novější Katatonie, ovšem bez zbytečné deprese, zato s větší dávkou nostalgie.

Ona hned úvodní „New Reality“ je poklidnou vybrnkávačkou, do které se pouze sem tam vloudí natlakovanější kytarové pasáže, do kterých Ilpo Paasela svým nepřeslechnutelným vokálem odříkává texty plné rozjímavé lyriky s častými reminiscencemi časů minulých. Posluchač však přesto nabude dojmu, že kapela poněkud ztratila cit pro údernost a zároveň se slzou v oku vzpomíná na geniální otevírák, jenž skýtala na minulém kotouči střednětempá záležitost „Green Waters“. Stejně tak „Reflected“ je tklivou reflexí s citlivými klávesami Mari Jämbäckové, která ovšem ve výsledku vyznívá poněkud utahaně a chorusy, potažmo refrén, jsou minimálně z těch slabších.

Naproti tomu následující „November 1987“, jež nikoliv shodou náhod figuruje jakožto jakýsi myspace album teaser, je naprosto zaslouženě nejlepší kompozicí nahrávky, jelikož v sobě snoubí jak postupy „Ghostlines“, tak i nový filosofický styl kapely, což mimochodem výborně koresponduje s tlumenými a zastřenými bicími, jež dávají prostor klávesovým etudám. Připočteme-li k tomu unikátní refrén, nutící posluchače zpívat jej se zamyšleným výrazem v obličeji pořád dokola, vyjde nám z toho výslednice typu: „melancholická božárna“. A opravdu. Jsem skutečně poněkud zaskočen, že jsem na bombastický track musel v případě této bandy čekat vždy až uplynou první dvě skladby, jež byly dříve tím nejsilnějším, co sestava na svůj debut vyklopila. Účel?

Bohužel čtyřka „The Black Ascension“ se vrací znovu do kolejí „Reflected“ s tím rozdílem, že The Chant se přeci jen zmohou na kytarovější plochy, minimálně v chorusech. Avšak zlomů, ať už rytmických, či melodických, se člověk v tomto případě nedočká a výsledná brnkaná vyznívá až přespříliš rutinně. Vlastně mám z celé nahrávky silný pocit, že banda ubrala na originalitě a její schopnost psát zatraceně silné skladby jakoby se vyčerpala. Ano, je pravda, že nové album se vydává poněkud jiným, pro kapelu novým směrem, ovšem v komparaci s takovými „End Of You“ a jejich posledním válem, jehož drážky si již nějaký ten pátek rád zopakovávám, je nové album The Chant něčím jako splasklou bublinou nabušeného debutu, jakousi marnou snahou vyskočit co nejvýše a alespoň se dotknout božskosti své předchozí práce.   

„Will You Follow“, pro mne naprosto nesympatickou skladbu vždy přeskakuji, abych si přeci jen trochu povyskočil s tanečními rytmy kytar podpořenou „Safe World“, jež je takovým hezkým průměrem, jenž zachraňují a z podprůměru vytahují snad jen kvalitně odvedené a dostatečně nápadité sloky. Škoda. „Common Price“ mi však v posledním náznaku připomene, na albu kteréže formace se to nacházím. Naprosto vynikající titulní riff, silná sloka, jako vždy skvělý pěvecký výkon, soustředěná kapela, parádně zvučené kytary Jussi Hämäläinena a Kimmo Tukiainena, to vše prostě tvoří univerzum The Chant, ovšem problém je ten, že tento vesmír jakoby se na tomto díle smrsknul do několika nápadů, které jsou obehrávány stále dokola a posluchač se nestačí divit.  

Škoda, ale přesto v kapele velký potenciál tkví i nadále. Tentokrát to ovšem, alespoň pro mne, nevyšlo. 65%.