MNEMIC - Sons of the System

Přiznám se, že dánské skupině Mnemic jsem se po léta poměrně s úspěchem vyhýbal, což bylo dle mého názoru nakonec i docela dobře, jelikož jsem si mezitím stačil alespoň trochu rozšířit hudební obzory a ocenit jejich smysl pro fusion metal, jenž se dotýká jak math metalu, tak melodic death metalu, progu, industrialu, Devin Townsendovských nálad a postupů (u kapely novinka)  a bůhvíčeho ještě.

Od vydání svého času senzačního počinu „Mechanical Spin Phenomena    „ se v táboře „Mainly Neurotic Energy Modifying Instant Creation“ udála změna z nejvýznamnějších, původního fans milovaného vokalistu Michaela Bøgballeho vystřídal Guillaume Bideau (ex-řvoun francouzského metalového zázraku Scarve) a někteří fanoušci začali brblat, zatímco jiní byli s touto změnou spokojeni. Nu nebudeme se v tom příliš nimrat, spíše se pojďme společně podívat, co si na nás na letošní rok chlapci přichystali.

Mocný výkop přichází s úvodní „Sons Of The System“ v níž se představí progresivní melodický death metal, masivně podporovaný krutě nazvučenými bicími, vystřídaný skvělým náladotvorným slidem. Pozorný posluchač si nemůže nevšimnout ještě většího příklonu k odéru Meshuggah, jenž je ovšem v současné době velice moderní a popravdě, k nové tvorbě Mnemic se hodí. Poměrně dobře zcládnutý je i refrén první skladby, jenž ovšem ihned připomene některé chorusy švédských Soilwork a rozhodně lze dodat, že Guillaurme má hodně podobnou barvu hlasu té Stridově.  Baví mne také decentní synth pasáže v druhé polovině skladby, kdy se skončí s matematikou a banda nasadí k opravdu emotivní hudební směsi.

Druhý štych, polyrytmicky odstartovaná „Diesel Uterus“ je prozatím mým druhým nejoblíbenějším zásekem alba, jelikož obsahuje opravdu výborně nazvučené kytary, mohutné studeně znějící synth party, pečlivě spočítané, byť již minimálně dvakrát slyšené riffy a tempa – ano tempa, jež jsou naprosto precizní, navíc Mnemic pochopitelně opět ani na chvíli nezůstanou sedět na prdeli a tak se dočkáme naprosto výborného progresivně laděného slidu s, na chvíli, „normálním“ rytmem a posléze skvělým „recitativem“ s vcelku hodně protěžovanou větou v řadách jejich fanoušků „Salvation Is Only A Word“.

Mnemic jsou prostě na novince ještě mnohem větší kalkulačkou než v minulosti, ovšem nejsou zcela math metalově orientovaní, stále v nich dřímá velká dávka melodic death metalové líbivosti, jež ze „Sons Of The System“  snad i poměrně přímého konkurenta Silhouettes tulipánů Textures. Pro mne sice z tohoto souboje stále lépe odcházejí Texturáci, ale Mnemic dokazují, že se snaží jít stále směrem větší techničnosti, což je v dnešní době hodně moderní a koneckonců i ty čisté vokály jsou mnohem méně četné a harsh více nasraný než v nedaleké minulosti, jakoby se Mnemic konečně nebáli přitvrdit a dali sbohem všem rýpalům, jež kapelu tlačili do metalcore škatulky. No ano, metalcore na novince již určitě nehledejte, spíše pak ve druhé polovině výborné „smyčcové“ aranžmá, různé samply thrashující, hromující kytarové plochy plné táhnoucího se asfaltu, suverénní bicí party Briana Rasmussena, jenž má vše velice dobře vykalkulováno, unikátní chorusy („The Erasing“), to vše s texty o duševních stavech a pochybnostech ohledně tohoto světa.

Deska však rozhodně není na jeden poslech a já sám se přiznám, že jsem při prvním průjezdu materiálem lehce klimbal a měl tendenci pár skladeb přeskakovat. I ty se však po několika dalších protočeních ukáží jakožto štychy se slušným rostoucím potenciálem a nemohu říci, že by některá z nich neměla co říci – naopak „Climbing Towards Stars“ s kalkulačkovými porytytmy, zajímavým takřka industrial metalovým chorusem, unkátní pomalu se valící záležitost „March Of The Tripods“, v níž ty třínohé příšery takřka vidíte a slyšíte pochodovat jejíž texty jsou poměrně dobře promyšlené a v přímém přenosu dotvářejí určitou existenciální změnu, to vše jsou skvělé skladby s vlastním nápadem, které rozhodně beru.

Trochu potíž mám pak s úplným závěrem alba, chápu texturoidní „Fate“ s líbivými refrény a progresivními jízdami, co mne však nebaví je rutinní „Elongated Sporadic Bursts“, kterou však napravuje poměrně dosti chaotická záležitost „Within“, jejíž kontury však v průběhu času vyjdou najevo a posluchač žasne. Žasne nad tím, jak se hudebně Mnemic posunují, žasne nad tím, kolik techničnosti v sobě tentokrát dokázali najít, žasne nad tím, jak se čile zapojili do (sem tam pseudo)math metalových vln.

Naproti tomu závěrečná „Orbiting“ je snad až přílišným holdem Soilwork a to včetně počátečních klávesových pasáží a vrstvených harsh vokálů. Tudy tedy určitě ne a kapela má jistě na to držet se vlastního zvuku a nápadů. Jinak co se týče zvuku, nahrávka jej má naprosto libový a pokud někdo zanaříká, že je vše až příliš strojové tak odpovídám – Ano, je. Ovšem to se ke studenému fusion metalu, jaký produkuje tato dánská smečka zatraceně hodí  a mně nezbývá než Tue Madsenovi vzdát hold. Tentokrát se opravdu vytáhl.

K obalu jen toliko – booklet s texty a artworky různých nakreslených lidských postav a polo-elektronických tripodů, uprostřed velká promo fotka kapely a na CD zajímavý potisk kresleného robota, jenž se cestou srazil s monstrem Cthulhu. Barevně je obal perfektně sladěn a černobílé malůvky na šedivém podkladu s občasnými tmavými barvami vypadají hodně dobře.  Závěrem?

Kapela Mnemic natočila po letech album, jež je opět poněkud jinde než předchozí počiny, snad i trochu naskočili na v současné době trendy math metalovou loď, ale jen částečně. Rozhodně cítím obrovský posun v dimenzích zpěváka Guillaume a vlastně i celé kapely, ovšem co by se přeci jen hodilo, by bylo větší oproštění se od klišé svých vzorů a rozvinutí vlastního ksichtu. Potenciál mají Mnemic jako vždy obrovský! 82%