RAINTIME - Psychromatic

Mračna se zešeřila. Vzduch ztěžkl a od moře zavanul ostrý vítr. Shůry se snesly snopce černého deště a zkropily horkem rozpukanou zemi. Přišel čas. Raintime.

Uznávám, možná nepříliš povedený úvod, ale svůj účel plní. Nejsem si jist, kolik fanoušků tvrdé muziky ještě ze své paměti vyloví tuto partičku z italského Pordenone, valící melodic death metal zkřížený s power metalem. Pokud někoho v této spojitosti napadnou Mercenary, můžu jen říci, že Raintime ani náhodou nejsou tak nahněvaní. Ba naopak, po technicky skvěle zvládnutém, obsahově minimálně občas trochu diskutabilním tři roky starém počinu Flies & Lies se „dešťoví mužíčci“ z Itálie vrací s nahrávkou „Psychromatic“, která zní ihned od prvního momentu poněkud krotce.  Svižnější otevírák „Fire Ants“,jenž naprosto jasně odkazuje na starou metalovou školu, pečlivě si buduje přístup sloka, refrén a kdybych řekl, že mi thrashující riffy nepřipomínají Angel Dust, kecal bych.

Claudio Coassin, zpěvák, dříve klávesák, se na novince do svého vokálu opírá daleko méně, pokud jste na dřívějších albech obdivovali hlavně přechody mezi harshem a melodickým vokálem, mohu vám předem sdělit, že na nové fošně se něco takového děje opravdu jen minimálně. To, co nám zbylo, je něco mezi heavy a (kinder) thrash metalem, power a progem.

Pokud se Raintime v první skladbě ještě obtěžují zachovávat jakous takous strukturu, ihned v další „Turned Up And Down“  je to občas již docela slušná diskotéka. Pánové to jednoduše zkouší mnoha způsoby, co kdyby se jeden náhodou uchytil, že! Příchod druhého kytaristy Daniela 'Acido' Bresseho bandu očividně ovlivnil více, než by si byla ochotna sama připustit a když se společně s šestistrunkáři Danielem a Matteem prodíráme technickými kalkukačkami, které jsou ihned vystřídanými vyhrávkami ve stylu amerického emo balastu, čumím, jak umím . Věru jsem také nebyl do takové míry zvyklý, že vyhrávky kytar couvají před pevně stanoveným refrénem, jenž jednoduše musí přijít, protože to tak někdo napsal. Uf.

Svist, vše je jinak, vítr změnil směr a déšť se snáší pod naprosto jiným úhlem. „Never Ending Stairway“ je nabouchanou progresivně znějící mašinou, kdy každý úder, každý riff i tón má své jasně dané místo. Právě zde jsou Raintime doma, právě to jim přineslo úspěch na předchozí řadovce, jež byla podobným způsobem vystavěna celá. Bohužel pro ně.

Zato pseudo-balada „I Want To Remember“ mne celkem dostala, hlavně svým pečlivě spočítaným tempem a uvážlivě  dávkovanými kopáky bicmana Enrica Fabrise (mimo jiné Leprechaun, kde kraví s členy Elvenking či Stormlord). Melodie sice ohrané, ale stále používané a vcelku schopně zrecyklované.

V takové  „Fake Idols“, ve které si vokalista znenadání začne vyřvávat hlasivky v poněkud slaběji znějícím harshi mne ne tak úplně přesvědčí, ačkoliv občasné pidlikání kytar je rozhodně sympatické, to, že Claudio často vokálně hodně připomíná Marco Hietalu už méně. Není to sice ten kozlík šikula, ale jakmile ten zvuk uslyšíte sami, pochopíte, o čem že mluvím.


Jako největší problém nového počinu bych viděl fakt, že míří na naprosto odlišnou skupinu posluchačů. Nejsem si jistý, zda se starší fanoušci Raintime budou chtít přizpůsobit kapele, jež se teď  oběma nohama nachází v rybníčku melodic prog/power metalu. Pravda, není to takový extrémní (vzhledem k okolnostem doslova) posun, jako v případě metalových odrodilců Amoral, ale i tak je ten žánrový posun zatraceně znát a mně nezbývá, než nové album ohodnotit po zásluze. Nic převratného, minimum agresivity a technických vychytávek. Tentokrát, oproti minulému zářezu, chybí síla i vášeň. Bohužel. 55%.