Některé kapely dělají vše možné, aby se zalíbily. Jedny na sebe plácají tuny make-upu, že ve finále vypadají jako polárkové dorty, druzí leští kliky, obětovávají panny (v dnešní době celkem luxus), či ti „těžší“ v plné zbroji a s mečem v ruce berou ztečí hrady. Pak je tu ovšem druhá sorta hudebních těles – těch, které si naprosto na nic nehrají, vezmou si na sebe obyčejné džíny, flanelovky a jdou do akce. Asi netřeba zdůrazňovat, do jaké skupiny zařadíme post-rock/metalovou smečku s jasně patrnými stopami sludge a přemýšlivého hc - totiž Taliány At The Soundawn. To, co si v roce 2008 s albem/EP „Red Square: We Come In Waves“ vytyčili, přišli v roce letošním zase poposunout o notný kus dále a já musím uznat – vážně se povedlo.
Ono já nevím čím to je, ale čím víc post poslouchám, tím více mi jednotlivé kapely připadají originální. Když si libovolnou kapelku pustíte poprvé, chce se vám brzy zalehnout do peřin, tak nenásilné to je a hlavně – všechny zdánlivě znějí stejně..
Za tichých zvuků, linoucích se v prvních vteřinách otevíráku „Mudra: In Acceptance And Regret“ ,se posluchač společně s muzikanty ponoří do soustředěné, naprosto přirozeně odsýpající sonické řeky zvuků, ve kterých udává prim chlapácký harsh Lucy De Stefana, jenž skutečně předvádí světovou práci, zatímco kytaristé Andrea a Matteo společně rozehrávají partii, která je fortelnou post rockovou klasikou, ovšem sem tam notně zabrousí také do progresivních vln americké legendy Tool. To hlavně, když se ke všemu přidá Alessio s některou ze svých houpavých basových meziher. Mimochodem nazvučení je naprosto skvělé, všechny nástroje jsou správně (takřka stonerově) zachumlané, basa nad tím vším ční jako perfektní tmel, jenž nenápadně a zároveň naprosto přesně udává všem skladbám tón. Co určitě posluchače překvapí, jsou občasné nálady ve stylu Ephel Duath a když se podíváme, odkud že kapela pochází, jednomu přeci jen trochu svitne. Je to však pouze nálada, jinak se skutečně o žádnou avantgardu nejedná, jakkoliv by k tomu použití dechové sekce (trubka) mohlo svádět.
To ne, to si jen At The Soundawn hrají, ono vlastně celé jejich snažení vyznívá jako takové nenucené jamování přátel, kteří se moc dobře a dlouho znají (což je mimochodem skutečně pravda), a po svých projektech se společně sešli u jednoho ze členů doma, aby si společně zahráli. Výsledek toho všeho je, že vám dokonale stačí prvních pět minut desky, abyste kapelu začali milovat. Light tóny, přemýšlivost, dospělost. Naprostá hudební nádhera, skvěle vystavěné vokální linky, to vše se mění při dvojce „7th Moon“, která začíná jako typický sludge (v rychlejším tempu), aby se celou (tu větší) polovinu skladby utopila v klidném, „chilloutovém“ ruchu.
Co vám ale chlapi neřeknou je, že tato skladba je pouze předělem mezi občas agresivní jedničkou a naopak progresivní „Caofedian“, která už jen svým názvem aktivuje šedé buňky mozkové. Čisté vokály, které jsem ponejprv nechápal, jsou poté, co mám za sebou cca 6 poslechů již naprosto přirozenou věcí, Luca navíc mezi nimi a harshem přechází bez jakékoliv námahy a očividně si toho za život již dost nařval. Post rockové kytarové pasáže ke konci skladby patří k naprosté světové špičce a nádech sludge všemu dodává pevnou strukturu a jasný ráz.
Baví mne i následující chillout instrumentálka „Drifting Lights“, jež připomene staré časy, tam tamový rytmus, perkuse a melodické tóny nezkreslených kytar vytvářejí velice zvláštní atmosféru klidu, kterou jsem v hudbě dlouho nepocítil. Nádhera.
Na všechno navazují středně tempé „Black Waves“ s krásnými téměř flažoletovými jízdami po tenké e struně (post klasika, kterou všichni známe a máme rádi), pozvolným přechodem, zlehka rozvíjenými melodiemi a když v ní Luca křičí „Slow Down“, jako by mluvil za nás všechny. Následný bicí murmur odkazuje na rychlost dnešní doby, kdy se celý nás život dá připodobnit ke světlům na dálnici puštěným zrychleně. Naprosto rozumím, co kapela chce sdělit.
„Hades“, to jsou A Perfect Circle ála sludge, vliv pana Howerdela je v tomto tracku jasně patrný a mě sem tam dochází, proč je ve spojitosti s nimi tato smečka sem tam zmiňována. Stopy se skutečně najdou!
Chválili jsme až dost. Abych se ze mne nestal naprostý hudební optimista, musím uznat, že ne pro všechny fanoušky sludge bude nahrávka stravitelná, což funguje i obráceně. Pro jedny bude až příliš tvrdá a jaksi zachmuřená, a pro ty druhé zase optimistická a tak nějak neposedná.
A přesně tam se At The Soundawn nacházejí. V průsečíku mezi tvrdostí, popinou, klidem, tlakem, muzikantskou vyzrálostí a hravostí. Já musím uznat, že ač přicházím do kontaktu s mnoha kapelami, málokterá na mne v poslední době udělala takový osobní dojem, jako právě tato banda. Možná jsem jen poslední dobou neměl tolik štěstí na kvalitní post rockové nahrávky, ale má hlava se prostě rozhodla, že tohle je vynikající album, a jak tak nyní při sepisování těchto posledních řádek slyším krásně bublající Alessiovu basu v závěrečné kompozici par excellence „Prometheus Bring Us The Fire“, něco mi říká, že tohle opět nebude sestřelovací recenze. No co už..
Verdikt: Zdařilá kombinace post-rock/metalu a sludge, kterou nemusíte brát příliš vážně, ale nic naplat, dříve, či později začnete. Jeden poslech nestačí. 85%
Čas: 45:42
Ono já nevím čím to je, ale čím víc post poslouchám, tím více mi jednotlivé kapely připadají originální. Když si libovolnou kapelku pustíte poprvé, chce se vám brzy zalehnout do peřin, tak nenásilné to je a hlavně – všechny zdánlivě znějí stejně..
Za tichých zvuků, linoucích se v prvních vteřinách otevíráku „Mudra: In Acceptance And Regret“ ,se posluchač společně s muzikanty ponoří do soustředěné, naprosto přirozeně odsýpající sonické řeky zvuků, ve kterých udává prim chlapácký harsh Lucy De Stefana, jenž skutečně předvádí světovou práci, zatímco kytaristé Andrea a Matteo společně rozehrávají partii, která je fortelnou post rockovou klasikou, ovšem sem tam notně zabrousí také do progresivních vln americké legendy Tool. To hlavně, když se ke všemu přidá Alessio s některou ze svých houpavých basových meziher. Mimochodem nazvučení je naprosto skvělé, všechny nástroje jsou správně (takřka stonerově) zachumlané, basa nad tím vším ční jako perfektní tmel, jenž nenápadně a zároveň naprosto přesně udává všem skladbám tón. Co určitě posluchače překvapí, jsou občasné nálady ve stylu Ephel Duath a když se podíváme, odkud že kapela pochází, jednomu přeci jen trochu svitne. Je to však pouze nálada, jinak se skutečně o žádnou avantgardu nejedná, jakkoliv by k tomu použití dechové sekce (trubka) mohlo svádět.
To ne, to si jen At The Soundawn hrají, ono vlastně celé jejich snažení vyznívá jako takové nenucené jamování přátel, kteří se moc dobře a dlouho znají (což je mimochodem skutečně pravda), a po svých projektech se společně sešli u jednoho ze členů doma, aby si společně zahráli. Výsledek toho všeho je, že vám dokonale stačí prvních pět minut desky, abyste kapelu začali milovat. Light tóny, přemýšlivost, dospělost. Naprostá hudební nádhera, skvěle vystavěné vokální linky, to vše se mění při dvojce „7th Moon“, která začíná jako typický sludge (v rychlejším tempu), aby se celou (tu větší) polovinu skladby utopila v klidném, „chilloutovém“ ruchu.
Co vám ale chlapi neřeknou je, že tato skladba je pouze předělem mezi občas agresivní jedničkou a naopak progresivní „Caofedian“, která už jen svým názvem aktivuje šedé buňky mozkové. Čisté vokály, které jsem ponejprv nechápal, jsou poté, co mám za sebou cca 6 poslechů již naprosto přirozenou věcí, Luca navíc mezi nimi a harshem přechází bez jakékoliv námahy a očividně si toho za život již dost nařval. Post rockové kytarové pasáže ke konci skladby patří k naprosté světové špičce a nádech sludge všemu dodává pevnou strukturu a jasný ráz.
Baví mne i následující chillout instrumentálka „Drifting Lights“, jež připomene staré časy, tam tamový rytmus, perkuse a melodické tóny nezkreslených kytar vytvářejí velice zvláštní atmosféru klidu, kterou jsem v hudbě dlouho nepocítil. Nádhera.
Na všechno navazují středně tempé „Black Waves“ s krásnými téměř flažoletovými jízdami po tenké e struně (post klasika, kterou všichni známe a máme rádi), pozvolným přechodem, zlehka rozvíjenými melodiemi a když v ní Luca křičí „Slow Down“, jako by mluvil za nás všechny. Následný bicí murmur odkazuje na rychlost dnešní doby, kdy se celý nás život dá připodobnit ke světlům na dálnici puštěným zrychleně. Naprosto rozumím, co kapela chce sdělit.
„Hades“, to jsou A Perfect Circle ála sludge, vliv pana Howerdela je v tomto tracku jasně patrný a mě sem tam dochází, proč je ve spojitosti s nimi tato smečka sem tam zmiňována. Stopy se skutečně najdou!
Chválili jsme až dost. Abych se ze mne nestal naprostý hudební optimista, musím uznat, že ne pro všechny fanoušky sludge bude nahrávka stravitelná, což funguje i obráceně. Pro jedny bude až příliš tvrdá a jaksi zachmuřená, a pro ty druhé zase optimistická a tak nějak neposedná.
A přesně tam se At The Soundawn nacházejí. V průsečíku mezi tvrdostí, popinou, klidem, tlakem, muzikantskou vyzrálostí a hravostí. Já musím uznat, že ač přicházím do kontaktu s mnoha kapelami, málokterá na mne v poslední době udělala takový osobní dojem, jako právě tato banda. Možná jsem jen poslední dobou neměl tolik štěstí na kvalitní post rockové nahrávky, ale má hlava se prostě rozhodla, že tohle je vynikající album, a jak tak nyní při sepisování těchto posledních řádek slyším krásně bublající Alessiovu basu v závěrečné kompozici par excellence „Prometheus Bring Us The Fire“, něco mi říká, že tohle opět nebude sestřelovací recenze. No co už..
Verdikt: Zdařilá kombinace post-rock/metalu a sludge, kterou nemusíte brát příliš vážně, ale nic naplat, dříve, či později začnete. Jeden poslech nestačí. 85%
Čas: 45:42
Seznam skladeb:
- Mudra: in Acceptance And Regret
- 7th Moon
- Caofedian
- Drifting Lights
- Black Waves
- Hades
- Prometheus Bring Us The Fire
