Kolik znáte basistek v melodickém thrash metalu? No schválně zalovte ve své paměti a zkuste vytáhnout, kolik žen obsluhujících (zpravidla) čtyři struny znáte, pomineme-li holčičí bandy typu Kittie. Moc ne, viďte. Kam tím mířím? Totiž v kapele Daysend, hrající od roku 2002 v australské Sydney, se jedna taková, jmenovitě Meredith Webster (a teď přechylovat nebo už ne, kdo ví) vyskytuje a hraje.. vcelku slušně. Když se Daysend v roce 2003 vytasili se skvěle přijímaným debutem „Severance“, jistě si mysleli, že mají vyhráno a teď se o ně velká vydavatelství jen poperou. Leč nestalo se, melodický thrash metal s notnou dávkou metalcoru (jenž v současné tvorbě kapely již naprosto jasně převažuje) se v jejich podání neuchytil a je úplně jedno, že následná deska „The Warning“ z dvoutisícího sedmého byla u posluchačů a fans kapely opět povýšena na naprostou metalovou lahůdku, která je přístupná i odtažitá zároveň.
Předem bych chtěl říci, že v roce 2010, kdy těmto zdatným hudebníkům, kterým ovšem chybí správný kus štěstí k tomu, aby se celosvětově prosadili, vychází nové album, je jejich styl již bohužel obroušen tolika dalšími spolky, že kdysi celkem originální zvuk je v současné době vlastně již nefalšované klišé.
Zatímco jednička „See You In My Nightmares“ naprosto přesně vystihuje dnešní trendy MTV metalcore s nasraným harshem Marka McKernana, ke kterému přidává čisté backing vokály, hned druhý track „Mindless“ představuje Daysend v poloze technical thrash metalových nestorů, kteří mají za bicími velmi schopného tlučouna Wayna Morrise, jenž všechny své party zvládá s bravurou, jeho set je navíc velice organicky nazvučen, mně osobně thrashové bicí hodně připomínají The Absence, zatímco kytarový styl Aarona Bilbijaeho evokuje Jeffa Loomise v nejlepších letech.
„The Coldest of Disasters“ jsou pak už klasičtí Killswitch Engage. Bez jakýchkoliv skrupulí a okolků a s refrénem, jenž se hodí pro dokumenty o skejtu či béčkové horory Uweho Bolla. Daysend ve svých riffech a postupech bohužel předvádí to, co uměli vždy – problém je, že dneska už to nejenže nikoho nešokuje, ale posluchače, jenž se chce dočkat něčeho alespoň trochu jiného i trochu otravuje, protože proč si pouštět zrovna Daysend, když si může pustit KSE a pak si o nich pokecat s přáteli nad sklenkou pivka? Jistě Daysend opisovali i od jiných, právě ve trojce může posluchač snadno zaslechnout vlivy jak hodně oblíbených švédských dvojitých ES, tak i melodic death metalu, jak se hraje V Plamenech.
Přesto, ačkoliv Daysend nevyhnutelně ztratili punc originality a museli se potýkat s odchodem dlouholetého vokalisty Simona Calabreseho, musí i zasmušilý recenzent uznat, že v případě valivé „Simple Minds“ nelze nevidět, jak moc jsou Daysend neustále nabuzeni, valí ten svůj melodický kotel vpřed, hodně připomínají Kanaďany Odium, nicméně skutečně masivní užívání clean vox kapelku posouvá někam k líbivějším vodám US metalcoru.
Když po dvou a půl minutách víceméně bezradného šátrání kolem v sedmičce „In This Moment“ najednou Aaron vystřihne old-school sólo jako z partesu, jsem zmaten. Chtěl by dokonale rozsekat novou nahrávku Daysend jako něco, co už tu bylo stokrát, zní to moderně, spíše unyle, jenže…
Na druhé straně jsou party, které vás celkem schopně posadí na prdel a jasně ukazují, proč byla minulá deska kapela na vrcholu žebříčku v Austrálii a předstihla i jména typu Megadeth. Daysend totiž mají zdravý základ, jenž je bohužel rozmělněn tou nehoráznou metalovou vatou, kterou kapela neoblomně tepe. Kolikrát jsem již tyto riffy slyšel pánové, to už si snad ani nevybavím. Jeden jako druhý, stále se mi vrací Adam se svým kušem, s nímž se obrací na všechny fanoušky kapely, když drtí své ultra groovy riffy.
Je až neuvěřitelné, co se za pouhé tři roky v hudbě může stát a tam, kde bychom dříve dávali devítky, jsou to nyní sedmičky. Tak dáme i jednu Daysend, ačkoliv pro fanoušky stylu metalcore, kterým nesmrdí sem tam trocha té techniky a fakt, že se na „Within the Eye of Chaos“ ničeho nového nedočkají, to bude určitě album za mnohem víc. Druhá, zatraceně technická polovina „Edge of the Line“ odmyslíme-li si zpěv, je totiž dokonalý hudební orgasmus!
Čas: 42:29
Předem bych chtěl říci, že v roce 2010, kdy těmto zdatným hudebníkům, kterým ovšem chybí správný kus štěstí k tomu, aby se celosvětově prosadili, vychází nové album, je jejich styl již bohužel obroušen tolika dalšími spolky, že kdysi celkem originální zvuk je v současné době vlastně již nefalšované klišé.
Zatímco jednička „See You In My Nightmares“ naprosto přesně vystihuje dnešní trendy MTV metalcore s nasraným harshem Marka McKernana, ke kterému přidává čisté backing vokály, hned druhý track „Mindless“ představuje Daysend v poloze technical thrash metalových nestorů, kteří mají za bicími velmi schopného tlučouna Wayna Morrise, jenž všechny své party zvládá s bravurou, jeho set je navíc velice organicky nazvučen, mně osobně thrashové bicí hodně připomínají The Absence, zatímco kytarový styl Aarona Bilbijaeho evokuje Jeffa Loomise v nejlepších letech.
„The Coldest of Disasters“ jsou pak už klasičtí Killswitch Engage. Bez jakýchkoliv skrupulí a okolků a s refrénem, jenž se hodí pro dokumenty o skejtu či béčkové horory Uweho Bolla. Daysend ve svých riffech a postupech bohužel předvádí to, co uměli vždy – problém je, že dneska už to nejenže nikoho nešokuje, ale posluchače, jenž se chce dočkat něčeho alespoň trochu jiného i trochu otravuje, protože proč si pouštět zrovna Daysend, když si může pustit KSE a pak si o nich pokecat s přáteli nad sklenkou pivka? Jistě Daysend opisovali i od jiných, právě ve trojce může posluchač snadno zaslechnout vlivy jak hodně oblíbených švédských dvojitých ES, tak i melodic death metalu, jak se hraje V Plamenech.
Přesto, ačkoliv Daysend nevyhnutelně ztratili punc originality a museli se potýkat s odchodem dlouholetého vokalisty Simona Calabreseho, musí i zasmušilý recenzent uznat, že v případě valivé „Simple Minds“ nelze nevidět, jak moc jsou Daysend neustále nabuzeni, valí ten svůj melodický kotel vpřed, hodně připomínají Kanaďany Odium, nicméně skutečně masivní užívání clean vox kapelku posouvá někam k líbivějším vodám US metalcoru.
Když po dvou a půl minutách víceméně bezradného šátrání kolem v sedmičce „In This Moment“ najednou Aaron vystřihne old-school sólo jako z partesu, jsem zmaten. Chtěl by dokonale rozsekat novou nahrávku Daysend jako něco, co už tu bylo stokrát, zní to moderně, spíše unyle, jenže…
Na druhé straně jsou party, které vás celkem schopně posadí na prdel a jasně ukazují, proč byla minulá deska kapela na vrcholu žebříčku v Austrálii a předstihla i jména typu Megadeth. Daysend totiž mají zdravý základ, jenž je bohužel rozmělněn tou nehoráznou metalovou vatou, kterou kapela neoblomně tepe. Kolikrát jsem již tyto riffy slyšel pánové, to už si snad ani nevybavím. Jeden jako druhý, stále se mi vrací Adam se svým kušem, s nímž se obrací na všechny fanoušky kapely, když drtí své ultra groovy riffy.
Je až neuvěřitelné, co se za pouhé tři roky v hudbě může stát a tam, kde bychom dříve dávali devítky, jsou to nyní sedmičky. Tak dáme i jednu Daysend, ačkoliv pro fanoušky stylu metalcore, kterým nesmrdí sem tam trocha té techniky a fakt, že se na „Within the Eye of Chaos“ ničeho nového nedočkají, to bude určitě album za mnohem víc. Druhá, zatraceně technická polovina „Edge of the Line“ odmyslíme-li si zpěv, je totiž dokonalý hudební orgasmus!
Čas: 42:29
Seznam skladeb:
- See You in My Nightmares
- Mindless
- The Coldest of Disasters
- Questions
- Simple Minds
- Without Tears
- In This Moment
- Acid Laced Fiasco
- Down This Hole
- Edge of the Line
- Recoil
